ÚS: Jako pomluvu lze stíhat jen nejzávažnější zásahy do práv

Jako trestný čin pomluvy lze stíhat jen případy nejzávažnějších zásahů do osobnostních práv, které nelze účinně napravit prostředky soukromého práva. Ústavní soud 14. listopadu 2019 vyhověl stížnosti ženy potrestané podmínkou za kritickou a částečně nepravdivou recenzi služeb advokáta na portálu firmy.cz.

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil napadená rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, která byla vydána v její trestní věci. Ústavní soud shledal, že těmito rozhodnutími byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, a tím i čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle nějž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.

Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem okresního soudu uznána vinnou ze spáchání přečinu pomluvy, kterého se měla dopustit tím, že na internetovém portále firmy.cz úmyslně zveřejnila jako recenzi k advokátní kanceláři poškozeného advokáta text ve znění: „Naprosto neseriózní jednání. Otřesná zkušenost. Spojil se s protistranou a chtěl stáhnout mou soudní žalobu. Musela jsem okamžitě vypovědět svou plnou moc. Podala jsem na něj žalobu k soudu ohledně vrácení zálohy. Neprovedl jediný právní úkon, přesto shrábnul mých 18 tis. Kč jako zálohu. Čeká mne s [poškozeným] bohužel soud. Nejsem Mikuláš a záloha za zastupování nebyla darem.“ 

Tuto recenzi stěžovatelka zveřejnila poté, co s poškozeným advokátem ukončila spolupráci v jiné právní věci, neboť měla za to, že advokát náležitě neplnil její pokyny a nehájil její práva. Podle okresního soudu stěžovatelka ve své recenzi o poškozeném advokátovi úmyslně uvedla nepravdivé informace (nebyla totiž pravda, že by v její věci neprovedl žádný právní úkon ani že by se spojil s protistranou), které v kontextu celé zveřejněné recenze byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost advokáta u spoluobčanů a poškodit jej v zaměstnání. Za tento trestný čin pomluvy a za sbíhající se trestný čin křivého obvinění byla stěžovatelka odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let.

Ústavní soud, na rozdíl od obecných soudů, dospěl k závěru, že stěžovatelčino jednání nelze považovat za trestné a trestně je stíhat, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, respektive princip ultima ratio, tedy princip používání trestního práva jako krajního řešení. Tento princip vyplývá z čl. 39 Listiny, ale je stanoven i v samotném trestním zákoníku v § 12 odst. 2, podle nějž trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Ústavní soud zdůraznil, že zásada subsidiarity trestní represe je obecnou trestní zásadou, kterou orgány činné v trestním řízení, a v poslední instanci soudy, musí mít na paměti v každém trestním řízení. Především u méně závažných trestných činů je třeba zvlášť pečlivě zvažovat, zda není namístě uplatnění této zásady, tedy zda je skutečně nezbytné postihovat dané protiprávní jednání jako trestné. To platí tím více v případech, kdy je v trestním řízení stíháno jednání, které má soukromoprávní základ, a kdy se nabízí uplatnění odpovědnosti a ochrana proti tomuto jednání prostředky soukromého práva. V takových případech musí soudy odpovídajícím způsobem odůvodnit, proč ony prostředky soukromého práva nejsou v konkrétním případě dostatečné a efektivní. Pokud takové důvody nejsou dány, není uplatňování trestní odpovědnosti přípustné, ale rozporné s čl. 39 Listiny.

Soukromoprávní povahu mají i zásahy do práva na ochranu osobnosti, k obraně proti nim a jejich nápravě slouží především prostředky civilního práva. Trestní stíhání pro pomluvu tak může přicházet v úvahu jen ve výjimečných případech těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), které nelze dostatečně napravit prostředky soukromého práva, tj. zejména prostřednictvím přiměřeného zadostiučinění (vedle zadržovacího a odstraňovacího nároku) a které zřetelně přesahují míru obvyklých lží a nepravd, jež o sobě lidé šíří v běžném životě, jež nemají být sankcionovány trestním právem. Sdělování objektivně nepravdivých a poškozujících informací o jiné osobě tedy zásadně nepodléhá právní ochraně, ale trestním právem na něj lze reagovat jen výjimečně. O nedostatečnosti prostředků soukromého práva lze uvažovat zejména v případě zásahů do nejintimnější osobní sféry jednotlivce či obdobně silně zraňujících zásahů, na rozdíl od zásahů v podnikatelském prostředí.

V projednávaném případě se jednalo o situaci, kdy plně postačovalo reagovat prostřednictvím soukromého práva. Stěžovatelka sice o poškozeném advokátovi uvedla nepravdivé informace, které jej mohly poškodit v očích jiných lidí; jednalo se ovšem stále o informace vztahující se k její spolupráci s advokátem, a tedy náležející do profesní oblasti, a nikoli o výrazně dehonestující nebo zraňující osobní či intimní informace.

Své hodnocení stěžovatelka zveřejnila na internetovém portále, který je jednou z více podobných platforem, kde lidé sdílejí své zkušenosti a dojmy z kontaktu či spolupráce s poskytovateli různých služeb, s nimiž mohou být subjektivně spokojeni, či ne; portál je v zásadě všem a bez omezení přístupný a rovněž umožňuje reakci samotných poskytovatelů služeb k uživatelskému hodnocení, které bylo na jejich profilu zveřejněno. V projednávaném případě nic nesvědčí o tom, že by se sporné jednání stěžovatelky vymklo mezím, v nichž působí občanské právo.

Cítil-li se dotčený advokát zasažen na svých osobnostních právech hodnocením stěžovatelky, mohl vůči ní občanskoprávní žalobou uplatnit odpovídající soukromoprávní nároky – zejména nárok odstraňovací či zápůrčí, případně i nárok na náhradu nemajetkové či majetkové újmy, vznikla-li mu nějaká. Takové soukromoprávní prostředky se v daném případě jeví jako zcela adekvátní, dostatečné a účinné; ne-li účinnější než trestněprávní reakce.

JUDr. Michal Matějka, partner advokátní kanceláře PRK Partners, k judikátu uvádí: „Pokud jde o veřejné hodnocení práce advokátů, domnívám se, že veřejnost má bezesporu právo na to, aby se dozvěděla i názory klientů na kvalitu námi poskytovaných služeb, byť to pro nás advokáty nemusí být vždy příjemné. Samozřejmě, takové hodnocení by nemělo překračovat rámec slušnosti a nemělo by obsahovat zjevně nepravdivé skutečnosti. Pokud však máme za to, že jsme byli takovým hodnocením poškozeni, namístě by v drtivé většině případů měly být právní prostředky ochrany v soukromoprávní rovině, tj. cestou ochrany osobnosti, nekalé soutěže atd. Trestní právo skutečně musí působit pouze jako ten poslední prostředek ochrany pro nejzávažnější případy, v tom má Ústavní soud plnou pravdu,“ dodává advokát.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 474/19 je dostupný zde.

Zdroj: ÚS, foto Pixabay.

 

Go to TOP