Zavedení striktní místní příslušnosti exekutorů přináší značná nebezpečí

V Poslanecké sněmovně je aktuálně projednáván návrh Pirátské strany na zavedení krajské místní příslušnosti s náhodným výběrem exekutora, přičemž tato příslušnost má být striktně navázána na trvalý pobyt dlužníka.

To by znamenalo, že věřitel by nadále neměl možnost navrhnout pověření exekutora místně příslušného podle skutečného bydliště dlužníka ani podle místa, kde je třeba exekuci provést. Naproti tomu povinní budou mít možnost „navrhnout“ změnu místně příslušného exekutora, a to formální změnou trvalého pobytu. Vidím zde hned několik nebezpečí.

Není žádným tajemstvím, že povinní se již dnes snaží vyhnout dohledání soudním exekutorem zaevidováním svého trvalého pobytu na ohlašovně. Pro polovinu právnických osob je typické sídlo v Praze, přestože skutečné sídlo se nachází v jiném městě, nebo v jiném kraji.

Zavedení systému náhodného výběru exekutora s místní příslušností založenou ryze na kritériu formálního trvalého pobytu povinného s sebou přinese nárůst počtu fiktivních adres. Soud totiž vždy pověří exekutora místně příslušného podle oficiální, nikoli faktické adresy. Dlužník tak bude moci změnou trvalého pobytu do vzdáleného kraje výrazně ovlivnit nejen okruh exekutorů, kteří proti němu mohou být pověřeni vedením exekuce, ale především si exekutora oddálit.

Není žádným tajemstvím, že obchodní společnosti mají v oblibě zřizovat si sídla na fiktivních adresách v tzv. office housech ve velkých městech, zatímco skutečná sídla se nacházejí jinde. Důvodem k tomu bývá snaha vyhnout se zejména daňové kontrole nebo dohledání majetku společnosti v případné exekuci. Jsou tu ale i důvody praktické, jako například nesouhlas pronajímatele se zápisem sídla společnosti, nevhodnost zřízení sídla v bytě či eliminace nákladů na právní služby při častém stěhování malé firmy a změnách sídla.

Proto od 1. 5. 2015 může finanční správa společnostem, které ve skutečnosti působí jinde, než je adresa jejich zapsaného sídla, změnit místně příslušného správce daně. V roce 2015 bylo jen v Praze 43 tisíc virtuálních sídel společností. Společnosti nabízející virtuální sídla často současně nabízejí i službu virtuálních trvalých pobytů. V současné době má v České republice 34 % fyzických osob v exekuci trvalý pobyt na ohlašovnách obecních úřadů. To se může po zavedení náhodného výběru exekutora změnit.

Ve hře je totiž riziko nárůstu podnikání s fiktivními trvalými pobyty, podobně jako je tomu v Praze u tzv. office housů s virtuálními sídly právnických osob. Takové jednání za účelem oddálení si místně příslušného exekutora nemůže požívat právní ochrany, návrh zákona ale na to reagovat neumí.

Že jde o opatření nesystémové dokazuje fakt, že striktní místní příslušnost podle obecného soudu povinného není dána ani ve výkonu rozhodnutí ani v daňové exekuci. Ve výkonu rozhodnutí se místní příslušnost vždy neřídí podle trvalého pobytu povinného. Zvláštní místní příslušnost je dána v případech výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, správou nemovité věci, zřízením soudcovského zástavního práva nebo správou obchodního závodu. V případě dlužníků, kteří nemají v České republice obecný soud, se místní příslušnost řídí podle místa, v jehož obvodu je majetek, bydliště či sídlo tzv. poddlužníka, tedy osoby, která má vůči dlužníkovi dluh, nebo peněžního ústavu. Má-li být vymoženo výživné pro nezletilé dítě, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má bydliště nezletilý. To vše má padnout, avšak jen pro exekuce prováděné soudním exekutorem.

Stejně tak je třeba přihlédnout k praktickým potřebám možnosti výkonu podle faktického bydliště v případech, kdy se dlužník, jeho skutečné sídlo, bydliště nebo majetek nacházejí na jiné než úřední adrese. V dnešní ekonomice není nic neobvyklého, že vyučený automechanik s trvalým pobytem v Ostravě pracuje v automobilce v Kolíně nebo Mladé Boleslavi. V té souvislosti je třeba zohlednit potřebu místní příslušnosti při exekuci vyklizením, odebráním movitých věcí nebo odstraněním stavby, přičemž v takovém případě nemá formální trvalý pobyt s místem provedení exekuce nic společného. Proč by pronajímatel bytu v Praze k jeho vyklizení musel vždy být odkázán na ostravského exekutora?

Je třeba vzít v potaz ustanovení § 87 odst. 2 exekučního řádu, podle něhož cestovní výdaje hradí povinný jen do výše stanovené prováděcím předpisem, zbylé náklady hradí věřitel. Zákon však nepamatuje na případy, kdy by se místní příslušnost sice řídila trvalým pobytem povinného, ale jeho skutečné bydliště nebo místo výkonu exekuce by bylo od formálního bydliště značně vzdáleno. I v takovém případě náhradová povinnost stíhá oprávněného, nezletilého oprávněného nevyjímaje. Nelze spravedlivě obhájit, aby oprávněný neměl možnost tyto náklady eliminovat volbou exekutora fakticky bližšího. V zájmu rovnosti práv účastníků by zákonodárce měl věřiteli dát možnost těmto nákladům předcházet tím, že pro provedení exekuce zvolí exekutora fakticky, nikoli formálně blízkého dlužníkovi.

Proto by v případě zavedení místní příslušnosti soudních exekutorů měla být oprávněnému k dispozici i místní příslušnost na výběr daná zejména v těchto případech:

1. Je-li skutečné bydliště povinného, jeho sídlo nebo majetek v obvodu jiného krajského soudu, nebo je-li oprávněným navržený exekutor povinnému blíže než exekutor příslušný podle obecného pravidla,

2. jde-li o exekuci k vymožení výživného, nebo

3. jde-li o exekuci k vymožení nepeněžité povinnosti, nebo

4. zaváže-li se oprávněný uhradit cestovní náklady exekutora přesahující náklady za hranicí obvodu krajského soudu, v jehož obvodu má povinný bydliště nebo sídlo, nebo

5. pokud už exekutor proti povinnému vede exekuci.

 

 Autor JUDr. Lukáš Jícha je soudní exekutor.

Foto: Pixabay.

Go to TOP