Nezajištění právní pomoci během vyšetřování v přípravném řízení je v rozporu s právem na spravedlivý proces

Rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci Beuze v. Belgie [GC] ze dne 9. 11. 2018, stížnost č. 71409/10

Shrnutí fakt:

Případ se týkal neposkytnutí přístupu k právní pomoci v přípravném řízení. Stěžovatel, Philippe Beuze, byl dne 17. 12. 2007 zadržen francouzskou policií na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného belgickým soudem, který jej obvinil z vraždy jeho bývalé přítelkyně. Ze záznamu z výslechu pořízeného francouzskými policisty vyplývalo, že se stěžovatel vzdal práva na právní pomoc. Následně odvolací soud ve francouzském Douai nařídil předání stěžovatele belgickým justičním orgánům. Dne 31. 12. 2007 byl stěžovatel předán a ve stejný den vyslýchán belgickou kriminální policií (od 11.50 do 15.55 hodin) a téhož dne také belgickým vyšetřujícím soudcem (od 16.45 do 17.42 hodin). Na otázku vyšetřujícího soudce, zda si zvolil obhájce, stěžovatel odpověděl negativně. Do záznamu z výslechu soudce uvedl, že „informoval místopředsedu advokátní komory“, jelikož v daném stadiu řízení si stěžovatel nezvolil obhájce. Po skončení výslechu vyšetřující soudce nařídil okamžité vyšetření psychiatrem. Stejného dne byl vydán zatýkací rozkaz a stěžovatel byl vzat do vyšetřovací vazby.

Stěžovateli nebylo umožněno, aby dne 31. 12. 2007 komunikoval s obhájcem, a to v období od jeho předání belgickým orgánům do jeho propuštění z policejní vazby. Stěžovatel měl možnost radit se s obhájcem pouze poté, kdy vyšetřující soudce vydal rozhodnutí o uvalení vyšetřovací vazby. V lednu 2008 byl stěžovatel opět vyslýchán kriminální policií. Ze záznamu z výslechu nevyplývá, že stěžovateli byl ustanoven obhájce poté, kdy dne 31. 12. 2007 vyšetřující soudce oslovil advokátní komoru, nebo že stěžovatel byl před výslechem v kontaktu s obhájcem. V březnu 2008 při výslechu vyšetřujícím soudcem stěžovatel uvedl, že si zvolil obhájce z Bruselské advokátní komory. V průběhu přípravného řízení obhájce nebyl přítomen u policejních výslechů ani u výslechů před vyšetřujícím soudcem a ani u žádného jiného vyšetřovacího úkonu, který se uskutečnil v této fázi trestního řízení.

Paralelně s vyšetřováním vraždy byl stěžovatel vyslýchán policií ohledně jeho podílu na krádeži aut, a to celkem čtyřikrát. V červnu 2008 byla provedena rekonstrukce na místě činu, při které nebyl přítomen obhájce, vzhledem k tomu, že zákon neukládal povinnost přítomnosti obhájce při vyšetřovacích úkonech. Během rekonstrukce a následného policejního výslechu stěžovatel měnil výpověď. Ze spisu nevyplývá, že stěžovatel komunikoval se svým obhájcem před nebo po rekonstrukci a policejním výslechu.

V srpnu 2008 byl vydán zatýkací rozkaz, který se vztahoval na tři další trestné činy: pokus o vraždu, loupež a podvod. Po skončení fáze soudního vyšetřování byl stěžovatel předvolán k soudu. Na začátku hlavního líčení stěžovatel, za asistence obhájce, podal žádost, aby záznamy z výslechů vedené za nepřítomnosti obhájce a úkony související byly anulovány a aby vyšetřování bylo prohlášeno za nepřijatelné. Stěžovatel namítal, že v důsledku toho, že neměl přístup k obhájci během policejní vazby dne 31. 12. 2007 a během následných výslechů, bylo porušeno jeho právo na obhajobu, a zatýkací rozkaz se tak stal neplatným.

Jeho žádost, aby vyšetřování bylo prohlášeno za nepřijatelné, byla soudem zamítnuta. Soud uvedl, že judikatura ESLP nezaručuje absolutní právo na přítomnost obhájce ve všech fázích trestního řízení, od prvního výslechu dále, a že při posuzování toho, zda bylo zachováno právo na spravedlivý proces, ESLP klade důraz na nutnost zohlednit řízení jako celek. Soud shledal, že se stěžovatel neinkriminoval, nenamítal, že byl na něj vyvíjen tlak ze strany vyšetřovatelů, nebyl vyslýchán ve stavu zranitelnosti, ke skutkům se vyjadřoval svobodně, a nebyl nijak nucen k tomu, aby se inkriminoval. Soud dále uvedl, že stěžovatel měl možnost radit se s obhájcem po každém policejním výslechu a po výslechu před vyšetřujícím soudcem a měl možnost radit se s obhájcem během vyšetřovací fáze. Stěžovatel měl podle soudu také možnost přípravy obhajoby za pomoci obhájce během jeho dvouleté vyšetřovací vazby, a to pokaždé, kdy byl předvolán k soudu v rámci přípravného řízení, avšak neučinil tak. Soud na závěr poznamenal, že stěžovatel byl předvolán k hlavnímu líčení na základě především materiálních důkazů o vině, a nikoliv na základě jeho výpovědí. Dle soudu stěžovatelovo právo na obhajobu bylo respektováno a nebyly dány důvody pro to, aby záznamy z jeho výslechu nebo vyšetřování jako celek byly prohlášeny za neplatné. Dne 9. 2. 2010 byl stěžovatel porotou shledán vinným z vraždy a z pokusu vraždy. Stěžovatel podal dovolání, ve kterém poukázal na to, že přítomnost obhájce během výslechu je garantována ústavou. Kasační soud jeho dovolání zamítl.

Předmět stížnosti před ESLP:

Stěžovatel namítal, že v rozporu s čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy neměl přístup k obhájci během policejní vazby, nebyl dostatečně informován o svém právu nevypovídat a neinkriminovat se, a že při výslechu a jiných vyšetřovacích úkonech během přípravného řízení neměl možnost poradit se s obhájcem.

Rozhodnutí ESLP:

ESLP konstatoval mj. následující. Spravedlivý proces nelze posuzovat na základě jednoho neměnného pravidla, ale v závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu (Ibrahim a ostatní v. Spojené království, § 250). ESLP posuzuje spravedlivost trestního řízení jako celku (Bykov v. Ruská federace [GC], § 94-105; Taxquet v. Belgie [GC], § 93-100; Lhermitte v. Belgie [GC], § 69); Correia de Matos v Portugalsko [GC], § 118, 120, § 160-68). Právo každého, kdo je obviněn z trestného činu, na obhajobu za pomoci obhájce garantované v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy je jedním z hlavních znaků spravedlivého procesu (Salduz v. Turecko [GC], § 51; Ibrahim a ostatní v. Spojené království, § 255).

Právo na přístup k obhájci je aplikovatelné od okamžiku zadržení podezřelého, a to bez ohledu na to, zda je vyslýchán nebo zda se účastní jiných úkonů v rámci vyšetřování (Simeonovi v. Bulharsko, § 111). Přístup k obhájci v přípravném řízení přispívá k předcházení justičních omylů, a především k naplnění cílů čl. 6 Úmluvy, zejména k zachování rovnosti zbraní mezi orgány činnými v trestním řízení a obžalovaným (Salduz v. Turecko, § 53-54; Simeonovi v. Bulharsko, § 112).

Promptní přístup k obhájci představuje důležitou protiváhu ke zranitelnosti podezřelých, kteří se nacházejí v policejní vazbě, a má rovněž preventivní charakter, jelikož poskytuje záruky proti donucení a špatnému zacházení s podezřelými ze strany policie (Salduz v. Turecko, § 54; Simeonovi v. Bulharsko, § 112). Zranitelnost podezřelých může být přitom zvýšena komplexností legislativy upravující trestní řízení, zejména norem týkajících se shromažďování a používání důkazů.

Ve fázi vyšetřování je jedním z hlavních úkolů obhájce zajistit, aby bylo dodrženo právo obviněného na neinkriminaci, jehož nedílnou součástí je právo nevypovídat a právo na právní pomoc. A proto čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy musí být interpretován tak, že zaručuje osobám, kterým bylo sděleno obvinění, právo být okamžitě informován o obsahu práva na právní pomoc bez ohledu na jejich věk nebo specifickou situaci a bez ohledu na to, zda jsou zastoupeny ustanoveným obhájcem nebo obhájcem dle jejich výběru.

S ohledem k povaze práva na neinkriminaci a práva nevypovídat jakékoliv opomenutí informovat podezřelého o těchto jeho právech nelze nijak ospravedlnit. Pokud k takovému opomenutí došlo, nespravedlivosti řízení lze předejít tím, že se podezřelému dostane okamžitého přístupu k obhájci, který jej informuje o jeho procesních právech. Avšak pokud je přístup k obhájci opožděný, informování podezřelého orgány činnými v trestním řízení o jeho právu na obhájce, právu nevypovídat a právu na neinkriminaci nabývá na obzvláštní důležitosti.

Podezřelí musejí mít možnost komunikovat s obhájcem před výslechem. Obhájce musí mít možnost radit se s klien­tem v soukromí a dostávat od něj důvěrné instrukce (Lanz v. Rakousko, § 50; Rybacki v. Polsko, § 56). Podezřelí mají právo na to, aby jejich obhájce byl fyzicky přítomen během počátečních policejních výslechů a při kterémkoliv dalším výslechu v rámci přípravného řízení. Princip, že podezřelý musí mít přístup k obhájci od prvního policejního výslechu, byl stanoven v případu Salduz v. Turecko (§ 55). V tomto případu bylo také stanoveno, že skutečnost, že právo na obhajobu prostřednictvím obhájce v přípravném řízení je omezeno zákonem, nelze považovat za přesvědčivý důvod, který by ospravedlnil takové omezení. Pouhou existenci legislativy omezující přítomnost obhájce nelze považovat za přesvědčivý důvod. V případu Ibrahim a ostatní v. Spojené království bylo konstatováno, že absence přesvědčivých důvodů sama o sobě nevede k porušení čl. 6 Úmluvy a že je vždy nutné nahlížet na řízení jako celek. Toto je důležité ve vztahu k danému případu, jelikož stěžovatel se opíral o interpretaci judikatury ESLP týkající se práva na přístup k obhájci, podle které k porušení čl. 6 Úmluvy postačuje, aby omezení tohoto práva bylo založeno zákonem. Avšak taková interpretace byla ESLP odmítnuta v případech Ibrahim a ostatní v. Spojené království [GC] a Simeonovi v. Bulharsko [GC].

Při zkoumání řízení jako celku za účelem posouzení dopadu procesních nedostatků v přípravném řízení na celkovou spravedlivost trestního řízení by měly být vzaty v úvahu zejména následující faktory:

a) zda byl stěžovatel zvláště zranitelný, např. z důvodu věku nebo duševní způsobilosti;

b) zda byl dodržen legislativní rámec upravující přípravné řízení a přípustnost důkazů;

c) zda měl stěžovatel možnost rozporovat autenticitu důkazů a napadnout jejich použití;

d) kvalita důkazů a okolnosti, za kterých byly důkazy získány;

e) zda byly důkazy získány nezákonným způsobem;

f) povaha výpovědi a její okamžité zpětvzetí nebo změna;

g) způsob použití důkazů;

h) posouzení viny soudci nebo porotou;

i) vliv veřejného zájmu na vyšetření a potrestání trestného činu;

j) jiné relevantní procesní záruky stanovené vnitrostátním právem a judikaturou.

Spravedlivost řízení mohou narušit následující omezení:

a) odmítnutí nebo znesnadnění obhájci nahlédnout do trestního spisu během přípravného řízení (Moiseyev v. Ruská federace, § 217-18; Sapan v. Turecko, § 21);

b) neúčast obhájce při vyšetřovacích úkonech nebo rekonstrukcích trestného činu (Laska a Lika v. Albánie, § 67; Savas v. Turecko, § 67).

Kromě toho při posuzování spravedlivosti řízení musí být brána v potaz celá škála služeb spojených s právní pomocí: projednání případu, organizace obhajoby, shromaž­ďování vyvracejících důkazů, příprava otázek, podpora obžalovaného v nouzi, prověření podmínek detence (Hovanesian v. Bulharsko, § 34).

V daném případě procesní nedostatky v přípravném řízení nebyly zhojeny v rámci trestního řízení posuzovaného jako celek. Omezení práva na přístup k obhájci bylo extenzivní a za této situace stěžovatel podával podrobné výpovědi během policejní vazby a soudního vyšetřování v přípravném řízení, aniž byl dostatečně informován o svém právu nevypovídat.

Stěžovateli, který měl nárok na ochranu podle čl. 6 Úmluvy, jakmile byl předán belgickým orgánům, bylo odepřeno právo na přístup k obhájci během policejní vazby a toto jeho právo bylo nadále omezováno během soudního vyšetřování. Stěžovateli nebylo umožněno komunikovat s obhájcem dne 31. 12. 2007 od okamžiku jeho předání belgickým orgánům v 10.40 do policejního výslechu započatého v 11.50 hodin a dále mezi tímto výslechem a výslechem před vyšetřujícím soudcem započatém v 16.45 hodin. Stěžovatel měl pouze, podle zákona o vyšetřovací vazbě, právo na komunikaci s obhájcem od okamžiku, kdy na něj po skončení výslechu v 17.42 hodin byla uvalena vazba vyšetřujícím soudcem, který zároveň požádal advokátní komoru o ustanovení obhájce ex offo. Stěžovateli přesto nebyla umožněna přítomnost obhájce během následných výslechů a jiných vyšetřovacích úkonů prováděných v rámci soudního vyšetřování v přípravném řízení. Omezení práva na přístup k obhájci ze závažných důvodů v přípravném řízení bylo přitom přípustné pouze za výjimečných okolností, a to za podmínky, že omezení je dočasného charakteru a je založeno na individuálním posouzení specifických okolností případu. V daném případě takové posouzení zjevně chybělo, jelikož omezení mělo obecný a mandatorní charakter.

Stěžovatel byl vyslýchán za absence obhájce celkem pětkrát kriminální policií, třikrát vyšetřujícím soudcem a dvakrát královským prokurátorem. Obhájce nebyl přítomen ani při rekonstrukci na místě činu dne 6. 6. 2008. Při výsleších stěžovatele v policejní vazbě nebyl přítomen obhájce a stěžovatel neměl možnost se s obhájcem předem poradit. Stěžovateli byla odepřena právní pomoc také při jiných výsleších a úkonech provedených v rámci přípravného řízení. Stěžovatel během policejní vazby podrobně vypovídal, aniž byl dostatečně informován o svém právu nevypovídat, přičemž později výpověď změnil.

Jeho výpovědi podstatně ovlivnily jeho postavení, zejména co se týče obžaloby ze spáchání vraždy ve stadiu pokusu. Jeho výpovědi byly založeny mezi důkazy předložené soudu, který dostatečně neprošetřil způsob, jakým byly pořízeny, a který se nezabýval následky souvisejícími s nepřítomností obhájce. Kasační soud se sice zabýval absencí právní pomoci během policejní vazby, avšak již neposoudil dopady nepřítomnosti obhájce během policejních výslechů a výslechů před vyšetřujícím soudcem a při jiných úkonech v rámci vyšetřování na stěžovatelovo právo na obhajobu. Navíc během hlavního líčení porota neobdržela žádné instrukce ohledně toho, jak mají být výpovědi stěžovatele, včetně jejich důkazní hodnoty, posouzeny.

Kombinace těchto různých faktorů zapříčinila nespravedlivost trestního řízení jako celku. V daném případě tak došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy.

 

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.