Konference Budoucnost civilního procesu obohatila odbornou debatu

Konference „Budoucnost civilního procesu“ umožnila výměnu názorů soudců, akademiků i advokátů. K aktuálním stěžejním otázkám současné právní úpravy civilního soudního procesu a k odborným aspektům jeho budoucnosti se vyjadřovali špičkoví představitelé právní teorie i praxe na konferenci Budoucnost civilního procesu, která se se konala 7. října 2019 na půdě Akademie věd České republiky v rámci projektu Stálé konference českého práva 2019. Akci moderovali prof. JUDr. Karel Eliáš, Dr., z Ústav státu a práva AV ČR a JUDr. Karel Havlíček, zakladatel Stálé konference českého práva.

Desítky let se v České republice mluví o tom, že by civilní soudy měly začít rozhodovat podle nových pravidel. Zatímco podle nového občanského zákoníku se postupuje od roku 2014, jeho procesní protějšek chybí. Nejprve jej měla vytvořit skupina vedená místopředsedou Nejvyššího soudu JUDr. Romanem Fialou. Práci skupiny zastavil bývalý ministr spravedlnosti JUDr. Robert Pelikán, Ph.D. Nechtěl, aby zákony psali přímo soudci a jmenoval menší komisi vedenou doc. JUDr. Petrem Lavickým, Ph.D.

Profesor JUDr. Karel Eliáš, Dr., na fotografii první zleva.

Profesor JUDr. Karel Eliáš, Dr., hned v úvodu konference poznamenal, že „téma budoucnosti civilního procesu se samozřejmě točí kolem návrhu věcného záměru civilního řádu procesního, který je diskutován už delší dobu.“ Konference byla proto koncipována tak, aby byli zastoupeni jak příznivci nových změn, tak skeptici. Každé velké zákonodárné dílo je totiž provázeno různými názory. „My se máme zamyslet nad tím, nakolik uvažovaná úprava splní účel, ke kterému je sporné civilní řízení ustaveno,“ řekl moderátor. „Když vznikne spor, je na soudu, aby pod státní autoritou nestranně vyšetřil situaci a rozhodl, kde je právo. Aby se soud dobral k výsledku, tak je nezbytná součinnost se stranami, se žalobcem, ale i žalovaným. Celá ta součinnost má být co nejlépe upravena, což je často docela složité. V každém případě záleží i na dobové situaci, na situaci politické, společenské a kulturní tak, aby pravidla vedla k tomu, že sporný nárok je vyřešen a rozhodnut s co nejmenšími náklady. A co možná rychle, aby obyvatelstvo nabylo důvěry v nějaké spravedlivé řešení,“ vysvětloval.

 

Pohled akademiků a legislativců

Prof. JUDr. Alena Winterová, CSc.

Navázala na něho prof. JUDr. Alena Winterová, CSc., z Právnické fakulty UK v Praze, která je také členkou Legislativní rady vlády a pracovní skupiny k novému civilnímu procesu. Její příspěvek byl nazván „Koncepce českého civilního procesu: pohled do budoucna“.

Rozvedla základní tezi, která by se dala shrnou do několika vět. „Civilní proces budoucnosti by měl být férový, racionální, rychlý a vedoucí ke spravedlivému výsledku. Takovému, aby rozsudek z něj vzešlý byl přijat oběma stranami a nebylo třeba anebo jen výjimečně opravných prostředků.“ Podle Wintrové nejde přitom o nějaké specifické zájmy soudu nebo advokátů, exekutorů, notářů, správců podstaty. Jde o účel, k němuž má civilní proces vést. Návrh věcného záměru civilního řádu soudního byl zadán v roce 2016, vypracován a zveřejněn koncem roku 2017. Nejméně třikrát byl na oficiálních fórech a diskusích projednáván. „Bylo k němu velké množství ústních a písemných připomínek. Obdrželi jsme i spoustu námětů. Všechny připomínky zvažujeme a nebereme je na lehkou váhu.“ Podotkla, že jen ojediněle zaznívaly připomínky, že není potřeba nový občanský soudní řád, že si vystačíme s tím, který máme.

„Když se podíváme na platný právní stav, tak si myslím, že je zřejmé, že potřebujeme z různých důvodů změnu. To, s čím nyní pracujeme, je nepřehledná úprava, která byla mnohokrát měněna,“ řekla prof. JUDr. Winterová. „Závažnější jsou názory, které říkají, že potřebujeme novou úpravu, ale jinou, než je navržena. O detailech lze diskutovat, ale potřebujeme komplexní úpravu, která upravuje nejen sporné řízení, ale aby neoddělovala sporné a nesporné řízení. Toto nepotřebujeme oddělovat a nemělo by se oddělovat nalézací řízení od vykonávacího.“ Přednášející dodala, že „základem civilního procesu je proces sporný. To ostatní, různá nesporná řízení, jsou odvozená, dokonce tak, že někdy profesor Hora, klasik civilního procesu, se vyjadřoval tak, že to je to svou povahou řízení správní (to nesporné).“

Dále uvedla, že vlastní koncepce procesu má být sociální v protikladu k řízení liberálnímu. Jde o posun od pasivního soudce a formalistického procesu, v němž zvítězí ten, kdo má lepší argumenty nebo lepšího advokáta. Co se týče návrhu plného advokátského procesu, rekodifikační komise také ustoupila a rozpracovává variantu povinného zastupování advokátem před krajskými soudy, a to i v první instanci.

Konference byla hojně zastoupena kromě zástupců právní teorie významnými soudci z Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR.

 

Zkušenosti soudců z praxe

 

JUDr. Roman Fiala na fotografii první zleva.

JUDr. Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu ČR, vystoupil s příspěvkem „Budoucnost civilního řízení soudního“. „Můj pohled na civilní proces je jednoduchý, řekl bych, že čím dál jednodušší, protože příští rok to bude třicet let, co se věnuji právu. Stále si stojím za tím, co jsem říkával svým čekatelům, totiž, aby si každou kauzu přeložili do příběhu. Tak, jako by ji vyprávěli svým kamarádům a pak si uvědomili, jak tento strukturovaný lidský příběh lze podřadit pod hmotné, eventuálně procesní právo.“ Podle soudce jsou příběhy samou podstatou práva. „Z mého pohledu bychom neměli zapomínat na to, o čem právo skutečně je a pro koho je. Život je složitý a právo by mělo být srozumitelné. Hmotné právo určitě a u procesního práva bychom si měli uvědomit, že je to cesta k realizovanému a spravedlivému právu, které bylo narušeno nebo které je potřeba v té které situaci najít. Proto se dlouho mluví o tom, že je potřeba nového procesu.“

Podle JUDr. Fialy nemůže být současný zákon považován za koncepční. „Měli bychom si říci, zda je proces skutečně jenom cestou k právu nebo jestli je i zadáním pro uspořádání justice. Jsem přesvědčen, že platí obojí. U jakéhokoli kodexu bychom se měli zamyslet, zda uspořádání justice takové, jaké je, odpovídá potřebám současnosti, nebo ne.“ Proto je třeba podívat se na potřeby občanů z hlediska rozmístnění okresních soudů a jejich zatížení. Jde o otázku vícerychlostní justice. „Někdo má štěstí, že žije v kraji, kde se věci řeší rychle a jinde ne, proto se musíme zamyslet, zda zde stát trochu nerezignuje na svou odpovědnost, aby zajišťoval stejné podmínky každému občanovi, co se týče dostupnosti práva.“

Za léta své praxe JUDr. Fiala prý zažil řadu koncepcí – od oslnění formalismem 90. let, touze postavit soudce do role jakéhosi rozhodčího dvou stran, před kterým se rozehrává proces, který je pouze v rukou stran, přes určitou nostalgii k paternalistickému soudu.

doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D.

Právě tématu „Postavení strany ve věcném záměru civilního řádu soudního“ se věnoval doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., z Právnické fakulty MU v Brně, kde vede Katedru civilního práva procesního a zároveň je předsedou rekodifikační komise k novému civilnímu procesu. Navázal tím, že „koncepční otázky pro tvorbu jakéhokoliv právního předpisu jsou vždy velmi významné a nelze je zakrýt jen za praktické zkušenosti. Vždy je třeba mít jasno o tom, jaký by měl být účel předpisu a na jakých základních principech by měl být postaven.“ Jednou ze stěžejních koncepčních otázek, které by si měl vždy zákonodárce položit při tvorbě civilního řádu soudního, popřípadě při jeho novelizacích, je otázka, jaká je role stran a soudu. Jinak řečeno, jaký je poměr moci soudce, moci soudu a svobody stran v řízení. To je významná právně filozofická otázka, kterou je zapotřebí se zabývat. Vyřešení této otázky se promítá do toho, kdo má klíčové slovo při zahájení řízení, vymezení jeho předmětu, popřípadě jeho skončení až k meritorním rozhodnutím soudu.

Stejně se rozdělení rolí mezi strany a soudce podle doc. JUDr. Lavického promítne v oblasti objasňování skutkového stavu. Například toho, zda má mít soudce jen pasivní roli a má být odkázán výlučně na to, co strany vnesou do řízení, nebo může subsidiárně zasahovat do objasňování skutkového stavu. To se promítá do oblasti jednacích zásad a souvisí i s další otázkou postupu řízení. Vzhledem k omezenému časovému prostoru se doc. JUDr. Lavický, Ph.D., věnoval zejména oblasti dispoziční zásady, která je podle jeho mínění deformovaná.

Doc. JUDr. Lavický uvedl, že základní procesní předpis – občanský soudní řád z roku 1963 -vystřídal předpis z roku 1950, což byl procesní předpis, který byl vytvořen po vzoru sovětského procesního práva. Jednou z oblastí, kde se zákonodárce inspiroval, byla i kontrola dispozičních procesů stran. Bylo na stranách, zda chtějí měnit žalobu, vzít žalobu zpět atd. Socialistický zákonodárce přišel s tím, že není žádoucí, aby strany takto svobodně nakládaly a omezil je tím, že požadoval k účinnosti schválení soudu a podmiňoval to pravidly socialistického soužití. Tato pravidla po roce 1989 vypadla z občanského soudního řádu. Nicméně požadavek schvalování zůstává v procesním právu dodnes.

Doc. JUDr. Lavický, Ph.D., uvedl příklad – „Ke změně žaloby dle § 95 o. s. ř. se vyžaduje souhlas žalobce a soudu. Pokud jde o stanovisko žalovaného, tak je zcela irelevantní, přestože jde o sporné řízení. Pokud se podíváme na tuto věc z pohledu principu rovnosti, tak od okamžiku, kdy je vtažen do řízení, tak by měl mít stejné právo na soudní ochranu a stejné právo na to, aby měl stejná práva jako žalobce. Zpětvzetí žaloby také vyžaduje souhlas soudu. V omezování dispoziční volnosti stran i v nedávné době český zákonodárce dosáhl naprostého vrcholu toho, co je možné, že v novém znění § 96 odst. 6 současného občanského soudního řádu zakázal stranám vzít žalobu zpět, i kdyby s tím žalovaný souhlasil. To je podle mého soudu naprosto nepřijatelné a protiústavní opatření.“

Porušení dispoziční zásady nalézáme podle akademika i v opravných řízeních. V zásadě by mělo platit, že tak, jak je soud prvního stupně vázán žalobou, měl by být i soud rozhodující o opravném prostředku vázán tím hřištěm, co mu vymezil ten, kdo podával opravný prostředek. Měl by být vázán rozsahem, důvody toho opravného prostředku.

Jiným koncepčním bodem je podle Petra Lavického otázka vzájemného postavení stran. Dispoziční zásada řeší poměr moci soudce a poměr svobody stran, kdežto pokud jde o vzájemné postavení stran, strany by měly mít rovné postavení, deklaruje to i občanský soudní řád. „Že by toto pravidlo bylo příliš respektované, se říci příliš nedá. Když se podíváte na úpravu kontumační rozsudku, zjistíte, že přichází v úvahu, když žalovaný zmešká první jednání. Zmešká-li jej žalobce, žádný takový následek mu nehrozí,“ dodal.

JUDr. Jaromír Jirsa na fotografii první zleva.

JUDr. Jaromír Jirsa z Ústavního soudu ČR reagoval nejprve na tvrzení protiústavnosti právní úpravy rozsudku pro fikci uznání. Zdůraznil, že Ústavní soud ČR se ustanovením § 153a odst. 3 občanského soudního řádu upravujícím tuto oblast zabýval, ustanovení „prošlo testem ústavnosti.“

Posléze JUDr. Jirsa komentoval i téma, zda má být koncepce nového civilního soudní řádu sociální, nebo liberální. Řízení sociální je podle JUDr. Jirsy pomalejší, není tak rychlé, jako když je vedeno v duchu liberálním. „Jsem přesvědčen, že na liberálním procesu nic špatného není, chceme-li proces rychlý a efektivní. Přečetl jsem si věcný záměr a myslím si, že koncentrace řízení do sporného řízení patří, má-li být řízení svižné a rychlé. Je nutné, aby byly zákonem upraveny určité fáze procesu tak, aby mohly být například soudu předloženy nové skutečnosti a nové důkazy.“

Co se týče jeho příspěvku s názvem „Soud a strany v civilním řízení sporném“, je podle soudce dobře, že chce zákonodárce zachovat ostré hranice mezi řízením sporným a nesporným. „Nesmíme však pominout významnou skutečnost, že ať chceme nebo nechceme, tak se nám do řízení sporného v posledních několika letech nabourávají prvky řízení nesporného. Začínáme automaticky hovořit o jakési slabší straně sporu jak v rozsudcích u soudů obecných, tak v nálezech Ústavního soudu. Začínáme pohlížet na účastníka sporu pracovněprávního, na zaměstnance nebo na žalobce, který se domáhá náhrady škody na zdraví jako na slabší stranu sporu. Je dobře, že budeme mít procesní pravidla pro sporná a nesporná řízení, ale realita je trošku jiná. Obávám se, že v praxi se projeví nesporné trendy ve sporném řízení.“

Jakákoli změna v předmětu řízení je podle soudce Jirsy zásadně k horšímu: „Z mého pohledu je podstatně výhodnější a efektivnější vyvolat řízení nové. Vyjde to nakonec i levněji než opakované změny než dokončit kauzu v původním procesu, z něhož v té původní podobě nezůstalo téměř nic.“

Jaká by měla být pozice stran ve sporném řízení podle nového procesního předpisu? „Měla by být odlišná od postavení účastní řízení nesporného, což je nepochybné. I nadále bychom měli pokračovat v posilování odpovědnosti účastníka za výsledek sporu a zamyslet se též nad tím, zda vypustit z procesního předpisu některé instituty, § 114 odstavec 1 občanského soudního řádu, které se v praxi osvědčily,“ shrnul.

 

JUDr. Bohumil Dvořák na fotografii uprostřed.

Dále JUDr. Bohumil Dvořák z Nejvyššího soudu ČR přednesl příspěvek „Dovolání ve věcném záměru soudníhoVe svém příspěvku zdůraznil, že koncept dovolání v návrhu civilního řádu soudního, na jehož přípravě pod vedením doc. Petra Lavického pracuje rekodifikační komise od roku 2016, vychází ze skutečnosti, že i dovolací soud je soudem. Právní ochranu subjektivním právům mohou soudy poskytovat pouze prostřednictvím meritorních rozhodnutí.

V současné době Nejvyšší soud ČR meritorně rozhoduje pouze přibližně 20 procent případů, zatímco zhruba 80 procent nemeritorně odmítá pro vady anebo nepřípustnost. Soudy byly Ústavou povolány poskytovat soudní ochranu, proto se věcný návrh civilního řádu soudního snaží tuto negativní realitu změnit.

Podle JUDr. Dvořáka je funkce dovolání spočívající ve sjednocování rozhodovací praxe až sekundární. Rozhodovací praxi je možno sjednocovat pouze prostřednictvím realizace práva v individuálních případech. „Ústavní soud není obecným soudem, neslouží k ochraně subjektivních práv, ale je orgánem ochrany ústavnosti.“

V druhém případě, vynese-li odvolací soud potvrzující rozhodnutí, měl by také podle JUDr. Dvořáka o přípustnosti dovolání rozhodnout sám odvolací soud. Tím by došlo ke snížení množství usnesení Nejvyššího soudu, jimiž se dovolání odmítá. Věcný záměr zavádí i institut výjimečného dovolání, které je možné podat v případě, kdy by odvolací soud dovolání nepřipustil.

JUDr. Petr Šuk na obrázku první zleva.

JUDr. Petr Šuk, soudce Nejvyššího soudu ČR, přednesl příspěvek na téma „Klíčové otázky dovolání – dnešek a budoucnost“. (Na fotografii níže první zleva.) Ocenil, že v názorech kolegů je shoda v tom, jaký má být cíl a na jakých principech má procesní právo stát. To, v čem se podle něj diskutující liší, je, jakými nástroji cílů dosáhnout. Na začátek je třeba analyzovat, jaké role má Nejvyšší soud ČR plnit. Za rok vydá NS ČR kolem 6000 rozhodnutí, což s sebou nese obrovskou administrativní zátěž.

JUDr. Šuk není přesvědčen, že každý, kdo přichází k Nejvyššímu soudu, musí dopředu vědět, jestli jeho dovolání bude projednáno meritorně, anebo nikoliv. Nejvyšší soud ČR je jakýmsi nadstandardem, a dovolání k němu by mělo nejenom být mimořádným opravným prostředkem, ale zejména nenárokovým. Jako variantu spatřuje soudce možnost otevřít možnost dovolání co nejvíce lidem tím, že by podle obecného pravidla bylo dovolání přípustné proti všem meritorním rozhodnutím. Byla by ponechána kritéria, podle kterých Nejvyšší soud ČR dovolání připustí či odmítne, ale odmítnutí by nemusel odůvodňovat kvůli velké časové náročnosti.

Soudce upozornil, že je nutné rozhodnout, zda má být Nejvyšší soud ČR klasickou třetí instancí, anebo sjednocovatelem judikatury. Pokud se bude Nejvyšší soud ČR budovat jako klasická třetí instance, ke které bude mít právo přistoupit každý, pak bude v praxi ale zanedbávána sjednocovací praxe. „Neplatí rovnice – čím více instancí, tím více spravedlnosti,“ dodal. S ohledem na množství případů, které Nejvyšší soud ČR rozhoduje, je nereálné, aby plnil kvalitně a zároveň obě role. Rozšiřování řad soudců také nefunguje. „Čím víc soudců, tím víc dovolání. Bude růst počet dovolání, aby vytížil všechny soudce, kteří budou k rozhodování dovolání vyčleněni.“

 

Diskuse 

Do diskuse se také hojně zapojili přítomní advokáti. Zajímala je témata jako koncentrace řízení v souvislosti s advokátským procesem, náklady řízení a jejich časté nešvary. Tím například je, když žalobce nebo jedna strana cítí, že se blíží prohra, svůj návrh postoupí účelově na třetí stranu. Dojde k procesnímu nástupnictví a do řízení vstoupí subjekt, který evidentně nemá žádné prostředky, aby v případě neúspěchu hranil náklady řízení.

Advokáty trápí také přístupnost dovolání, lhůty a délka rozhodování soudů. Advokáti poukázali na to, že by praxi prospělo zkvalitnit zejména práci soudců prvního stupně. Navrhují jejich větší specializaci, protože agenda, kterou rozhodují, je stále odbornější.

Doc. JUDr. Lavický vysvětlil, že v době, kdy se připravovala první verze věcného záměru civilního řádu procesního, nebylo ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR jasné mnoho důležitých okolností – například to, jak bude vypadat soudní soustava. Takže vytvářet pravidla pro advokáty bylo složité.

V diskusi následně zaznělo také to, že do procesního práva by měla víc proniknout elektronizace. A to od způsobu vedení spisu, dokazování až po komunikaci s účastníky a doručování. Celému procesnímu řízení by prospěl multidisciplinární přístup.

Zatímco v obecných tezích panovala mezi různými právnickými profesemi shoda, nad konkrétními problémy zůstalo mnoho nevyřešených otázek. Konference Budoucnost civilního procesu však byla významným počinem do tolik potřebné odborné debaty.

Mgr. Hana Kejhová, MPA. Foto: Martina Černá.

Go to TOP