Příspěvek představuje pojednání o recentních úvahách zákonodárce o právní úpravě dvou základních forem odklonu v trestním řízení, tj. podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání, a rozsáhlý výklad, pokud jde o to, jak do budoucna (ne)modifikovat současnou právní úpravu těchto institutů. Po první části tohoto příspěvku zaměřené na recentní úvahy zákonodárce o právní úpravě podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání, a dále pak výhradně na institut podmíněného zastavení trestního stíhání (BA č. 7-8/2019), je jeho část druhá věnována institutu narovnání. Stejně jako první část tohoto příspěvku, ani tato jeho část druhá si neklade za cíl představit názory kategorické povahy, ba naopak; jejím cílem je vyvolat seriózní diskusi k tématu.

II. Narovnání

Okruh případů, u nichž je možné narovnání aplikovat

První dosti zásadní problém spočívá v případě narovnání v přílišné šíři případů, u nichž je možné narovnání aplikovat. Taková situace sice může být na jedné straně přívětivá z hlediska obhajoby obviněného, na straně druhé však současná právní úprava narovnání klade na státní zástupce a soudy velmi vysoké nároky, pokud jde o uvažování o vhodnosti užití narovnání v tom kterém případě, resp. zda spíše neužít podmíněné zastavení trestního stíhání než narovnání.

Kvůli výše uvedenému stavu byly v odborných kruzích neustále vedeny diskuse o tom, zda by nebylo vhodnější stanovit v případě narovnání okruh trestných činů, v jejichž případě je lze aplikovat, a to taxativním výčtem buď pozitivním, anebo negativním.[1] Takové řešení pak navrhlo též trestní kolegium Nejvyššího soudu ČR, které označilo současnou právní úpravu za zcela nevyhovující.[2] K uvedenému přitom bude, jak ze dříve uvedeného vidno, přistoupeno též v novém trestním řádu, když ve Východiscích a principech nového trestního řádu se uvádí, že „tato nevhodná situace bude řešena tím, že se bude narovnání vztahovat pouze na konkrétně určené trestné činy, a to sice takové, které mají povahu konfliktu mezi obviněným a poškozeným“.

S výše navrhovaným řešením, které konstruuje narovnání jako přípustné pouze v případech těch trestných činů, které zakládají primárně konflikt mezi pachatelem a konkrétní osobou jakožto poškozeným, lze v teoretické rovině souhlasit, a to již proto, že takové řešení lépe odpovídá konceptu restorativní justice, z níž by měly odklony jako takové vycházet. Nutno však současně uvést, že navrhované řešení se jeví jako zřejmě dosti neekonomické a technicky náročné; výběr konkrétních trestných činů by totiž musel být proveden velmi citlivě, neboť pokud jde o taxativní výčty, pak jsou mnohdy problematické (srov. např. § 163 tr. řádu nebo § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob). Osobně bych tak na tomto místě upřednostnila takové řešení, kdy by trestní řád stanovil, že je narovnání přípustné, jestliže byly přečinem bezprostředně dotčeny či poškozeny zájmy určité osoby.[3]

Východiska a principy nového trestního řádu pak uvádějí, že cílem je zajistit, aby se narovnání využívalo u jiných trestných činů než podmíněné zastavení trestního stíhání.[4] Pokud přichází v úvahu narovnání, pak by mělo být aplikováno přednostně před podmíněným zastavením trestního stíhání, s případným odůvodněním toho, proč k narovnání nebylo v konkrétním případě přistoupeno. Tento názor pak zastává i doktrína, která správně soudí, že by oba odklony, tj. podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání, měly být alternativami.[5] Je nutné dát přednost samotnému skutečnému urovnání konfliktu mezi obviněným a poškozeným, avšak v případech, kdy by bylo řešení trestní věci odklonem skutečně vhodné a obviněný by nebyl s to naplnit podmínky narovnání (např. poškozený by zarputile odmítal vyslovit s narovnáním souhlas), mělo by být možné trestní stíhání obviněného alespoň podmíněně zastavit a zbytečně mu nebránit v jeho jiných snahách (např. skutečná lítost nad trestným činem, plné nahrazení škody trestným činem způsobené apod.).

Rozšíření možnosti aplikace narovnání na méně závažné zločiny

Dále pak část odborné literatury a zákonodárce plédují pro rozšíření možnosti aplikace narovnání též na méně závažné zločiny.[6] Je přitom argumentováno tím, že i v případě zločinů mohou konkrétní okolnosti případu odůvodňovat užití odklonu a možnosti využití odklonů v trestním řízení by měly být vystavěny co nejšířeji; taková právní úprava by pak mohla vést i k dalšímu, byť jen teoretickému, zefektivnění a zrychlení práce orgánů činných v trestním řízení.

Ačkoli nejsem osobně zastáncem zúžení okruhu deliktů, v případě nichž je v obecné rovině užití odklonu možné, domnívám se, že stávající kategorie přečinu představuje skutečně možné maximum, a to i v návaznosti na jeden z obecně přijímaných znaků odklonů v trestním řízení, které představují řešení pouze méně závažné trestné činnosti, resp. trestných činů skutkově a právně jednoduchých.

V tomto ohledu se jeví jako velice zajímavé výzkumy provedené Institutem pro kriminologii a sociální prevenci, jejichž závěry platí i po uplynutí více než dvaceti let od jejich publikace, a které ukazují, že se na vhodném řešení toho, v případě jakých trestných činů umožnit aplikaci narovnání, neshoduje ani praxe, když např. ze strany soudců byly v minulosti vznášeny návrhy jak na limitaci narovnání pouze na nedbalostní trestné činy, tak na rozšíření možnosti narovnání na závažnější trestné činy.[7]

Narovnání v případech faktické absence poškozené strany

Jako další problém institutu narovnání se může jevit, a z judikatury to následně i vyplývá, že soudci a státní zástupci nejsou pokaždé schopni z textu zákona s naprostou jistotou určit, na jaký druh přečinů lze narovnání v konkrétních případech aplikovat a na jaké již nikoli. Častý problém pak nastává v této souvislosti typicky v případě, kdy dojde ke schválení narovnání i přes faktickou absenci strany poškozené, a to ačkoli z logiky věci plyne, že narovnání a jeho schválení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li zde poškozený ve smyslu § 43 odst. 1 tr. řádu, který má s ním vyslovit souhlas, nehledě na to, že samotný institut narovnání má být svou povahou a svým účelem urovnáním konfliktu mezi obviněným a poškozeným. V tomto směru by tak bylo jistě vhodné učinit zákonnou úpravu přehlednější a detailněji se zabývat též otázkou osoby poškozené.

Pro účely uzavření dohody o narovnání omezuje zákon okruh poškozených na ty, kteří jsou stíhaným činem poškozeni. Nepatří mezi ně proto ty osoby, na které pouze přešel nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 310a tr. řádu). Problémem je ovšem to, zda narovnání přichází v úvahu i v případě, že poškozeným je typicky obec, kraj anebo stát, neboť v těchto případech neexistuje ve smyslu dříve uvedeného žádná konkrétní osoba, která by byla trestným činem poškozena. Ust. § 310 odst. 3 tr. řádu, které bylo zakotveno novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., však implicitně počítá s tím, že tomu tak být může; na stejném závěru se pak shoduje též odborná literatura.[8] V takovém případě je však narovnání omezeno fakticky na pouhou náhradu škody a chybí zde „očista“ obviněného a satisfakce poškozeného,[9] a to nehledě na to, že v uváděných případech je, zejména pokud jde o souvislost s jednou z podmínek aplikace narovnání, zpravidla výlučně dotčen veřejný zájem. Vzhledem k uvedenému by tak k narovnání v podobných případech nemělo podle mého názoru docházet, když v nich postrádáme jakoukoli konkrétní osobu, se kterou by bylo možné o uzavření dohody o narovnání přímo jednat, a v rámci tohoto usilovat o urovnání konfliktu, narušených vztahů mezi obviněným a poškozeným, a snažit se o majetkové i morální uspokojení poškozeného.

Řešením pak může být buď již dříve zmíněný návrh, kdy by trestní řád stanovil, že je narovnání přípustné, jestliže byly přečinem bezprostředně dotčeny či poškozeny zájmy určité osoby, anebo, vhodněji, přímé negativní vymezení osob poškozených, tedy uvedení konkrétního okruhu osob, u nichž nepřipadá narovnání z výše uvedených důvodů v úvahu. Takto, a podle mého názoru správným směrem, bylo postupováno i při přípravě Věcného záměru nového trestního řádu z roku 2008, resp. Východisek a principů nového trestního řádu, když narovnání nebude podle nich možné schválit tehdy, pokud bude poškozeným stát či územně samosprávný celek.

Problematika náhrady škody

Dále pak v souvislosti s výše uvedeným považuji za vhodné zmínit se též v krátkosti o striktní podmínce náhrady škody, se kterou, podle praktických zkušeností soudů a státních zástupců, vznikají v praxi potíže za situace, kdy poškozený čistě finanční náhradu škody odmítá. Pro ilustraci takové možné situace uvedu případ, ve kterém došlo k tomu, že majitel obchodu, do něhož se vloupal obviněný, odmítl přijmout finanční náhradu, nýbrž namísto toho se s obviněným dohodl na manuální výpomoci obviněného ve svém obchodě. Obviněný se zde osvědčil a následně byl trvale zaměstnán.[10] Podle komentářové literatury bude „jiné odčinění újmy vzniklé trestným činem“ spočívající typicky v uveřejnění prohlášení ve sdělovacích prostředcích, omluvě či osobní pomoci obviněného poškozenému přicházet do úvahy tehdy, pokud „došlo ke spáchání trestného činu, jehož následkem je vůbec nebo jen obtížně vyjádřitelná škoda v penězích“,[11] tedy nejčastěji u trestných činů, jimiž byly dotčeny čest, důstojnost, svoboda, soukromí, listovní tajemství apod.[12] Jenže v případech, v nichž se setkáváme s újmou ryze majetkovou (např. pomalování omítky domu barvou), by užití narovnání mohlo v českém trestním právu bránit právě výše uvedené, a to třeba i přes jinak bezvadně a upřímně projevenou vůli obviněného. Z praktických důvodů tak považuji za více než vhodné, aby zákon v této souvislosti, obdobně jako činí trestní řád rakouský,[13] výslovně stanovil, že v těchto situacích je třeba dříve uvedené a obdobné úkony obviněného považovat za případ učinění potřebných úkonů k úhradě škody poškozenému, resp. jiné odčinění újmy vzniklé trestným činem ve smyslu § 309 odst. 1 písm. b) tr. řádu.[14]

Peněžitá částka určená státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti

Dále se lze setkat v případě narovnání s názory, podle kterých je přinejmenším sporná podmínka narovnání spočívající ve složení peněžité částky určené státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Např. Drápal dokonce nekompromisně uvádí, že „(…) si dnes chudší pachatelé v některých případech nemohou koupit neodsouzení na rozdíl od těch bohatších (…). Tato částka přitom nesmí být zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu – o osobních či majetkových poměrech tu není zmínka. Bohužel tedy je u nás možné, že pokud se sejde chudý a bohatý u státního zástupce, když oba spáchali totožný trestný čin, tak jednomu bude umožněno nejít k soudu, zatímco druhý k němu poputuje.“[15] Toto tvrzení však není právně korektní, nadto je pak dosti zavádějící (k tomuto blíže srov. dále uvedené).

Kritici této podmínky narovnání uvádějí, že se nejedná o nic jiného nežli o „vykoupení se“ ze spáchaného trestného činu bez dalšího, tj. žádný dohled, žádné omezení či uložení povinnosti, žádná zkušební doba (což je ovšem samozřejmě dáno samotnou povahou narovnání, které nepředstavuje v současné době rozhodnutí podmíněné, nýbrž konečné), a tak ono vykoupení se z trestného činu snižuje podle některých institut narovnání na pouhý prostředek urovnání konfliktního stavu v rukou obviněných z vyšších sociálních vrstev, protože bohatý obviněný si samozřejmě raději připlatí, než aby riskoval, že se při podmíněném zastavení trestního stíhání ve zkušební době neosvědčí. Na druhé straně pak chudší obviněný, neoplývající dostatkem finan­čních prostředků, si narovnání v takovémto případě nebude moci dovolit, neboť na tento odklon vzhledem ke své ekonomické situaci jednoduše nedosáhne. Kritici tak shrnují, že se může tato podmínka, a to ze dříve uvedených důvodů, snadno dostat do rozporu s principem rovnosti vyjádřeným již v samotné Listině základních práv a svobod.[16]

Dříve uvedený názor kritiků této podmínky nesdílím, a to z prostého důvodu. Výši předmětné peněžité částky určuje vždy sám obviněný, neboť to má mít na něj jakýsi výchovný účinek, má jít o vyjádřený projev lítosti nad spáchaným činem, k němuž by měl obviněný přikročit v zásadě dobrovolně. Soud, resp. státní zástupce, pak pouze posuzuje, zda je tato částka přiměřená a dostatečná, přičemž ti jsou při svém rozhodování o odklonu povinni, obdobně jako při ukládání peněžitého trestu, zohlednit mj. i osobní a majetkové poměry obviněného, kdy v této souvislosti je blíže zkoumán finanční příjem obviněného nebo skutečnosti, jako např. to, zda má obviněný vlastní nemovitost, automobil či vyživovací povinnost vůči dětem nebo jiným osobám, a schválení narovnání tak není nijak vyloučeno ani při složení relativně nízké či symbolické částky.

Problémem s touto podmínkou souvisejícím však může být to, jakým způsobem má obviněný vystihnout dostatečnou výši peněžité částky tak, aby dosáhl sledovaného účelu, tj. schválení narovnání. Druhým bodem, jemuž se tak lze ve vztahu ke složení peněžité částky na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti věnovat, je to, že podle současné zákonné úpravy není nikde určena její minimální výše, neexistují žádné orientační tabulky průměrných částek či jakékoli jiné konkrétnější vodítko pro „správné“ určení výše částky vzhledem k závažnosti přečinu. Pokud bychom chtěli tuto podmínku zachovat, je pro splnění či respektování principu rovnosti před zákonem nutné stanovit minimálně podmínky, směrnice a hranice příslušných částek, když samo Doporučení Výboru ministrů členských států Rady Evropy č. R (87) 18 uvádí v této souvislosti, že „orgán by měl přijmout směrnice postupu a hranici částek, které je třeba platit při narovnání, aby byl co možná nejstriktněji respektován princip rovnosti před zákonem (…), za tímto účelem by bylo užitečné zveřejnit tyto směrnice a hranice částek“.[17] Základním vodítkem by tedy mělo být podle některých názorů zavedení minimální částky určené zákonem, vytvoření orientační tabulky, jež shrnuje průměrné částky skládané za tímto účelem, a to prostřednictvím průzkumu judikatury. Soud či státní zástupce by se pak mohli lépe orientovat a spolu s tím by bylo na druhé straně vytvořeno i vodítko pro obhajobu obviněných.

Osobně se domnívám, že výše uvedený názor je nereálnou představou, a to už vzhledem k množství trestných činů, u kterých přichází narovnání v úvahu, či samotné technické stránce věci, nadto pak takovým způsobem jistě nelze generalizovat veškeré případy, které je vždy třeba posuzovat podle jejich nejmenších zvláštností. Problémem s tím souvisejícím zůstává i otázka, nakolik by se v praxi ona tabulka užívala. Konečně pak takovou právní úpravu nepovažuji za nutnou i s ohledem na to, že není nijak a priori vyloučena, ať už formální, či neformální, komunikace státního zástupce či soudu s obviněným ve věci výše skládané částky a tato otázka může být řešena jako již tradičně též cestou soudní judikatury.[18] Jiní pak dále navrhují např. určení spodní hranice sumy peněžité částky na 50 eur,[19] nebo takovou právní úpravu, která by stanovila postup pro výpočet částky, a to např. procentuálně ze způsobené škody, resp. měsíčního příjmu obviněného. Taková řešení však považuji za příliš mechanická.

V této souvislosti je nutné dále blíže zkoumat otázku možnosti obviněného, resp. jeho obhájce, předem zjistit stanovisko státního zástupce nebo soudce k přiměřenosti peněžité částky, kterou obviněný hodlá složit na účet státního zastupitelství nebo soudu. Ačkoli by měl podle některých názorů soud či státní zástupce v této otázce zachovávat přísnou nestrannost, pak i přesto není nijak a priori vyloučena ať už formální, či neformální komunikace státního zástupce nebo soudu s obviněným ve věci výše skládané částky, když už podle komentářové literatury „konkrétní výši částky, kterou je nutno složit, by předem soud či státní zástupce v přípravném řízení neměli z vlastní iniciativy určovat; obrátí-li se však na některý z těchto orgánů obviněný nebo jeho obhájce s formální žádostí nebo neformálním dotazem, bude zřejmě praktické, aby samosoudce (státní zástupce) své stanovisko ohledně této otázky naznačil“.[20] Pokud jde však o praxi, pak záleží na konkrétních osobnostech. Existují totiž jak státní zástupci či soudci, kteří bez jakýchkoli problémů či okolků obviněnému nebo jeho obhájci sdělí, zda se jim ta či ona výše předmětné peněžité částky jeví přiměřená, či nikoli. Na druhé straně však existují i tací, kteří mají z tohoto, řekněme, strach. Ti argumentují tím, že k takovému sdělení nemají žádné zákonné zmocnění, zákon výslovně neuvádí, že by toto mohli činit, a to jakkoli ku prospěchu věci či obviněného to je.[21]

Výše uvedené nejednotné praxi a komplikacím by však mělo být alespoň ve vztahu ke státním zástupcům již dále do budoucna předejito, a to díky v této otázce více než zásadnímu Memorandu o součinnosti, uzavřenému mezi Nejvyšším státním zastupitelstvím a Českou advokátní komorou dne 7. 12. 2018, když účelem tohoto memoranda je právě „podpořit vzájemnou komunikaci mezi státním zástupcem a obhájcem zejména v oblasti využívání odklonů v trestním řízení a dále při uzavírání dohod o vině a trestu a nastavit zásady této komunikace (…), a to hlavně z toho důvodu, aby docházelo častěji k využívání odklonů v trestním řízení a dále k uzavírání dohod o vině a trestu (…). Komunikace mezi obhájcem a státním zástupcem má být zásadně možná a žádoucí, a to zejména v přípravném řízení, lze-li rozumně předpokládat, že daná věc je řešitelná využitím odklonu v trestním řízení nebo uzavřením dohody o vině a trestu (…). O obsahu komunikace mezi státním zástupcem a obhájcem vždy učiní státní zástupce do dozorového spisu záznam nebo ji doloží e-mailovou zprávou, kterou založí do dozorového spisu.“[22]

Jediné skutečně problémové, čím bych se v této souvislosti snad blíže zabývala, je to, že majetkové poměry obviněného jsou vyjádřeny v § 309 odst. 1 tr. řádu jakožto jedno z kritérií pro posuzování dostatečnosti vyřízení věci spočívajícího ve schválení narovnání; za účelem větší přehlednosti právní úpravy bych však doporučovala uvést povinnost zohlednění majetkových poměrů obviněného též výslovně přímo v ust. § 309 odst. 1 písm. d) tr. řádu ve vztahu k výši částky určené na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, neboť především ve vztahu k ní má smysl o této skutečností uvažovat.[23] Státním zástupcům a soudům by tak zákon dával zřetelněji najevo, že narovnání je odklonem, jenž není jako takový uzavřen ani pro méně majetné obviněné. Nadto má pak smysl zamýšlet se v této souvislosti nad vhodností této úpravy i proto, že nepřiměřená výše částky určené státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti může být pochopitelně též důvodem pro podání stížnosti proti usnesení o schválení narovnání a bez výslovného zakotvení výše uvedené povinnosti hrozí průtahy či zdržování trestního řízení, jež jsou jako takové jednoznačně v rozporu s jedním ze samotných účelů narovnání, tj. rychlým vyřízením trestní věci.

Tak nebo tak, pokud bychom po vzoru kritiků této podmínky narovnání uvažovali de lege ferenda o jejím zrušení, pak bych spíše argumentovala tím, že vzhledem k tomu, u jakých trestných činů by mělo přicházet narovnání v úvahu, a k problémům, které tato podmínka působí v případě mladistvých obviněných, byla by právní úprava bez nutnosti složení této peněžité částky zcela dostačující, a tuto podmínku bych ponechala, po vzoru, pro mne osobně velmi dobře propracované, právní úpravy rakouské,[24] pouze u podmíněného zastavení trestního stíhání a podmíněného odložení podání návrhu na potrestání, a to konkrétně jakožto podstatu jedné ze zvláštních variant těchto odklonů. V případě trestných činů, u kterých přichází narovnání v úvahu, je dotčen veřejný zájem pouze malou měrou, a tedy je třeba dojít k závěru, že jej snad není zapotřebí ani prostřednictvím této podmínky narovnání jakkoli reparovat; za účelem zajištění reflexe veřejného zájmu v případě narovnání plně postačí, že je schvaluje státní zástupce nebo soud. Nadto pak, ponechání této podmínky pouze v případě asperačních variant podmíněného zastavení trestního stíhání a podmíněného odložení podání návrhu na potrestání je vhodné i proto, že ty jsou pro obviněného ve vztahu ke splnění nutných podmínek jednoznačně příznivější, neboť jako takové nevyžadují souhlas poškozeného.[25] Taková právní úprava by tak zřetelně akcentovala vlastní účel narovnání, tj. komplexní a, pokud možno, současně definitivní vypořádání vzájemných vztahů mezi obviněným a poškozeným, a tím odstranění konfliktní situace vzniklé v důsledku spáchání trestného činu.

Výše uvedený názor zastává též Nejvyšší soud, který v minulosti uvedl, že by mohlo být složení peněžité částky ze strany obviněného ponecháno pouze u podmíněného zastavení trestního stíhání; institut narovnání by pak měl být využíván pouze v případě trestných činů majících povahu konfliktu mezi obviněným a poškozeným, a to bez ohledu na jejich závažnost.[26]

Narovnání a obecně prospěšné práce

Jednu z výrazných příčin nízkého podílu aplikace narovnání[27] představuje v předchozí části textu analyzovaná podmínka, spočívající v povinnosti obviněného složit peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Další, často vzpomínanou variantou, jak odstranit uváděnou nerovnost před zákonem a zasadit se o zvýšení počtu aplikovaných narovnání, by mohla představovat varianta možné modifikace povinnosti složit peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti na dobrovolný závazek obviněného odpracovat určitý počet hodin ve prospěch obcí či státních nebo jiných obecně prospěšných institucí,[28] čímž by se mj. v souladu s cílem či účelem narovnání zvýšila i samotná úloha výchovného efektu tohoto odklonu a došlo by k odstranění velice frekventované překážky, představované již zmiňovanou nepříznivou ekonomickou situací obviněného, když touto modifikací by bylo možné vyhnout se těm případům, kdy by si mohl někdo tzv. koupit beztrestnost.[29]

Jak bylo již dříve uvedeno, podle mého názoru nelze v této souvislosti nijak uvažovat o námitce, že pokud jde o obecně prospěšné práce, jedná se fakticky o hmotněprávní sankci, a jejich ukládání je tak nutně navázáno na vyslovení viny, k němuž ovšem v případě vyřízení věci narovnáním nikdy nedochází. Obecně prospěšné práce je potřeba v tomto případě považovat spíše za zcela dobrovolně převzatý závazek než za sankci. Proč bych však v případě této alternativy ke složení peněžité částky za účelem reparace veřejného zájmu na ni nahlížela jako na problematickou, je skutečnost, že v případě zavedení zmiňované alternativy by bylo z povahy věci zapotřebí ji konstruovat buď jako samotný předpoklad, který musí být splněn předtím, než státní zástupce anebo soud přistoupí k finálnímu rozhodnutí o narovnání, což by však samozřejmě a zcela v rozporu s jedním z účelů odklonů trestní řízení neúměrně protáhlo, anebo pak modifikovat stávající právní úpravu narovnání tak, že by byl nově oddělen výrok o schválení narovnání a výrok o zastavení trestního stíhání, neboť v opačném případě by např. případné nevykonávání obecně prospěšných prací, byť třeba dobrovolně přislíbené, nebylo nijak právně postižitelné.

Oddělení výroků o schválení narovnání a o zastavení trestního stíhání

Další změnou, kterou by tak měl nový trestní řád v této souvislosti přinést, je oddělení výroků o schválení narovnání a o zastavení trestního stíhání, a to zejména z toho důvodu, aby mohla být rozšířena škála opatření, ke kterým se bude moci obviněný zavázat a následně splnit za účelem odčinění újmy poškozeného a k zajištění obecně prospěšných účelů. Schválení narovnání tak bude nově spojeno pouze s přerušením trestního stíhání a k definitivnímu zastavení trestního stíhání dojde až po splnění podmínek, ke kterým se obviněný dobrovolně zavázal (např. až po zaplacení peněžité částky určené státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, uplynutí doby, po kterou se obviněný zavázal zdržet se řízení motorových vozidel, odpracování příslušného počtu hodin obecně prospěšných prací apod.).

Tato zamýšlená změna by měla nejen rozšířit škálu příslušných opatření, nýbrž se vytvoří i prostor pro realizaci nových přiměřených omezení a povinností spojených s aplikací odklonu (ke stávajícím omezením či povinnostem přibudou kupř. závazky, jako je neměnit bez předchozího oznámení své bydliště, nenavštěvovat určité akce nebo zařízení, opustit obydlí, kde došlo ke spáchání trestného činu, či absolvovat probační program). Stejně tak v situaci, kdy se schválením narovnání nebude spojeno definitivní ukončení věci, nebude nic bránit tomu, aby mohl obviněný uzavřít s poškozeným dohodu o náhradě škody nebo o vydání bezdůvodného obohacení, což by mohlo tento institut opět zpřístupnit i méně majetným obviněným.[30]

Za jasné negativum této chystané změny však považuji úplnou ztrátu vlastního tradičního charakteru narovnání a dále pak přiblížení se institutu narovnání institutu podmíněného zastavení trestního stíhání, spočívající v tom, že se schválením narovnání již nebude spojeno definitivní ukončení věci, které bylo pro řadu obviněných jistě výrazným motivem pro tento postup. Podle mého názoru by měly být tendence zákonodárce na tomto místě zcela opačné a tyto dva instituty co nejvíce rozdílné, aby umožnily orgánům rozhodujícím ve věci co možná nejdiferencovanější přístup. Obdobný pohled na věc přináší i Doporučení Výboru ministrů členských států Rady Evropy č. R (87) 18, ve kterém se v této souvislosti uvádí, že „přijetí narovnání vylučuje s konečnou platností trestní stíhání, pokud obviněný splnil podmínky, které mu byly navrženy“.[31] Nadto pak, zákonodárcem uváděná možnost uzavření dohody, byť s určitou limitací, resp. zpřísněním povahy a jejího obsahu, není vyloučena v případě narovnání ani v současné době.

Účelem narovnání by mělo být především vlastní definitivní urovnání a vypořádání konfliktního stavu mezi obviněným a poškozeným, morální satisfakce poškozeného a zároveň s tím preventivní působení na osobu obviněného.[32] Domnívám se přitom, že vše dříve uvedené tomuto pojímání narovnání zjevně odporuje.

Otázka potřeby obligatorního výslechu obviněného a poškozeného před rozhodnutím o schválení narovnání

Jeden z dalších možných způsobů, jak se zasadit o zvýšení počtu schválených narovnání, by mohlo představovat zrušení požadavku výslechu obviněného a poškozeného před rozhodnutím o schválení narovnání.[33]

Osobně jsem totiž toho názoru, že takový výslech je v převážné většině případů nadbytečný, resp. jedná se o povinnost, která kontraproduktivně protahuje řízení a zbytečně zatěžuje orgány činné v trestním řízení, neboť veškeré významné skutečnosti pro případné narovnání jsou již součástí spisu, obviněný a poškozený jsou o podstatě institutu narovnání průběžně poučováni a případný souhlas udělují již v rámci samotného výslechu či podání vysvětlení u policejního orgánu, znovu jsou poučeni i před samotným uzavíráním dohody o narovnání a jejich souhlas s tímto postupem plyne zcela logicky také z této dohody jako takové. Nadto pak, pokud by snad některá ze stran takovou dohodu uzavřela skutečně nedobrovolně, pak jí náleží, a to, nutno zdůraznit, že kupř. na rozdíl od slovenské právní úpravy,[34] kterou lze považovat na tomto místě za poněkud kritickou (srov. § 215 odst. 6 slovenského trestního řádu), právo podat proti usnesení o schválení narovnání stížnost, která má odkladný účinek, přičemž toto právo přísluší též státnímu zástupci v případech, kdy o narovnání rozhoduje soud. Proti pravomocnému rozhodnutí o schválení narovnání jsou pak nadto přípustné též mimořádné opravné prostředky, a to dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnova řízení (srov. § 265a a násl., § 266 a násl., § 277 a násl. tr. řádu), a „ačkoli zákon výslovně neřeší otázku, zda mohou obvinění a poškození vzít zpět svůj dříve udělený souhlas se schválením narovnání (§ 309 odst. 1 tr. řádu), s ohledem na právo obviněného, resp. poškozeného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je třeba zachovat možnost dosažení standardního průběhu trestního řízení, a proto nic nebrání tomu, aby obviněný či poškozený vzal zpět svůj souhlas s tímto alternativním vyřízením věci; mohou tak učinit výslovným prohlášením podle analogie zpětvzetí souhlasu poškozeného podle § 163 odst. 2 tr. řádu“.[35]

Pokud bychom chtěli trvat na ujištění o dobrovolnosti ve vztahu k uzavření této dohody, pak by bylo vhodné ponechat státnímu zástupci či soudci i nadále možnost provést tento výslech jako možnost fakultativní, a to pro případy, kdy by měli kupř. důvodné pochybnosti o tom, zda byla dohoda o narovnání uzavřena skutečně dobrovolně nebo by zde bylo podezření na nepravdivost či účelovost tvrzení některé ze stran.[36] Zůbek pak v této souvislosti uvádí, že „zvýšená opatrnost a zachování povinnosti výslechu obou účastníků řízení má smysl u případů, kdy poškozený, ač škodu utrpěl, její úhradu nepožaduje, nebo pokud v průběhu trestního řízení nevyjádří žádný postoj k restituci“.[37] Případně by pak mohlo být takové prohlášení o tom, že dohoda byla uzavřena dobrovolně, její obligatorní obsahovou náležitostí. Jsem toho názoru, že výše uvedené kroky by aplikaci institutu narovnání jistě zjednodušily, a vedly tak přirozeně i k větší ochotě státních zástupců anebo soudců tento institut aplikovat.

Pouze na okraj poznamenávám, že názor, že osobní výslech obviněného a poškozeného v případě narovnání není potřeba, zastává též Nejvyšší státní zastupitelství.[38]

Neopominutelný význam Probační a mediační služby

Konečně, u problematiky narovnání považuji za nutné akcentovat též význam Probační a mediační služby, konkrétně přitom mediace v trestních věcech. V současné době klesá počet trestních mediací, při kterých dojde k jednání mezi pachatelem a obětí, což je zapříčiněno stávající situací Probační a mediační služby, která „před aktivitami v přípravném řízení upřednostňuje výkon alternativních trestů, o kterých rozhodne soud (…). Personální kapacity jsou nedostatečné a Probační a mediační služba musí zajistit výkon rozhodnutí. Aktivity, které směřují do přípravného řízení, tak musí Probační a mediační služba utlumit.“[39]

Existence a dobré fungování Probační a mediační služby jsou významným faktorem, který přispívá k rozšíření vy­užívání narovnání v praxi. Nedostatečná opora v Probační a mediační službě tak může významným způsobem snižovat efektivitu odklonů v trestním řízení, stejně jako důvěru orgánů činných v trestním řízení v ně. Rekodifikace trestního řádu s největší pravděpodobností potrvá delší dobu. Tento čas by tak mohl být více než vhodně využit právě ke zmiňovanému posílení Probační a mediační služby. Pro srovnání, např. v Norsku je 5 000 000 obyvatel, cca 4 000 odsouzených k trestu odnětí svobody a cca 325 probačních pracovníků,[40] v České republice je pak 10 000 000 oby­vatel, cca 22 000 odsouzených k trestu odnětí svobody[41] a cca 500 zaměstnanců Probační a mediační služby.[42]

Konkrétně a pro názornou ukázku nutnosti dobrého, efektivního a plnohodnotného fungování Probační a mediační služby je nutné souhlasit s názorem Čečota, který uvádí, že „potřebnou míru a kvalitu komunikace mezi poškozeným a obviněným bez pomoci třetí osoby, zvláště pokud jde o úmyslný trestný čin, je možné jen velmi těžce dosáhnout“.[43] Vhodnou ilustrací budiž následující zajímavý příběh.

„Mladá dívka (Jana, 16 let) se vracela v noci domů z diskotéky. Při cestě vedle ní zastavilo auto, které řídil mladý muž (Robert, 21 let), a nabídl jí, že ji odveze domů. Protože ho dívka znala od vidění, přisedla k němu do auta a souhlasila s odvozem. Robert ale po krátké jízdě k jejímu domovu odbočil z hlavní cesty a zastavil v přilehlém lesíku. Říkal něco o tom, že je málo hodin a že by si mohli ještě povídat. Potud se výpovědi obou aktérů události shodují. Co se pak v autě odehrálo, už každý z nich popisuje rozdílně. Podstatné je, že dívka z auta utekla a velmi rozrušenou ji potkalo policejní hlídkové vozidlo. Přítomným policistům řekla, že se ji někdo pokusil znásilnit. Tím se rozjelo okamžité vyšetřování a Robert byl posléze obviněn z trestného činu omezování osobní svobody. Byla podána obžaloba pro trestný čin, případ byl přidělen soudci, ten požádal probačního pracovníka, aby se pokusil zprostředkovat jednání mezi obviněným a poškozenou a zjistil, zdali jsou nějaké možnosti řešení této trestní věci, kterou vnímal jako konflikt, prostřednictvím mediačního jednání. Probační pracovník uskutečnil nejdříve oddělená jednání s poškozenou Janou, vzhledem k jejímu věku byli přizváni také oba rodiče. Již z prvních informací od rodičů Jany bylo patrné, že Jana je pod stálým psychickým tlakem, dokonce vyhledala pomoc psychiatra a celou událost velmi těžce prožívá. Rodiče také potvrdili, že Robert se Janě přišel omluvit, ale její psychický stav jí neumožňoval se s ním setkat, natož s ním o tom, co se stalo, mluvit. Jana pracovala v rámci učebního poměru v místní prodejně, kde Roberta příležitostně potkávala, ale po události v autě před ním vždy utekla. Probační pracovník ponechal dostatek času, aby klientka v první fázi mohla mluvit o tom, co vlastně prožila a prožívá, a zaměřil se na psychologickou podporu Jany ve vztahu k jejím prožitkům. Díky tomu, že probační pracovník dokázal navodit atmosféru bezpečí, zklidnit klientku v jejím prožívání, mohl rozhovor postupně přejít k racionálnější úvaze, co by Janě pomohlo nebo co by očekávala od takového způsobu jednání, který jí probační pracovník nabídl. Její odpověď byla, že by se potřebovala s Robertem setkat a za prostřednictví probačního pracovníka s ním mluvit o tom, co se stalo. Podobné oddělené setkání proběhlo i s Robertem, který velmi litoval toho, co se stalo. Hovořil o tom, že jeho úmysl nebyl Janě ublížit a situaci v autě tehdy rozuměl, že s ní Jana souhlasí, protože si to tak vyložil z jejího chování. Sám však uznal, že z cesty odbočil bez jejího souhlasu. Při tomto rozhovoru dostal Robert od probačního úředníka také informaci, jak Jana celou situaci vnímala, co prožívala a co prožívá. Informace o tom, že Jana měla strach o svůj život, na Roberta silně zapůsobila, a velmi stál o to, aby se s ní mohl sejít a všechno jí vysvětlit. Probační pracovník v rámci pečlivé přípravy uskutečnil ještě jedno oddělené setkání s Janou a teprve poté zprostředkoval společné setkání Jany a Roberta. Vše se dělo se souhlasem všech zúčastněných a každý krok s nimi byl konzultován. Probační pracovník také koordinoval svůj postup se soudem. Při společném setkání, které bylo vedeno dle pravidel mediace, tzn. obě strany dostaly prostor, aby mohly sdělit svůj příběh, svoje vnímání události, prožívání, a to i s časovým odstupem. To umožnilo, že si Jana s Robertem navzájem vysvětlili, co se v autě dělo. Robert se především Janě omluvil za vše, co si musela prožít, a Jana od něj slyšela, že jí nikdy nechtěl ublížit, ale že si její chování vysvětlil po svém, a proto jednal, jak jednal. Současně byl konfrontován s tím, jak těžce se Jana s celou situací vyrovnávala a jak těžký otřes to byl v jejím životě. Pro Roberta bylo důležité, že ne vždycky je jeho jednání dobré a přijatelné pro ty druhé, i když se mu zdá, že ‚je to jasný‘ a že jeho chování může způsobit lidem bolest a velké trápení. Při společném jednání, na které se obě strany s probačním pracovníkem připravovaly, mohla pak Jana přijmout Robertovo vysvětlení, omluvu a nabídku finančního odškodnění, kterou jí Robert chtěl věnovat proto, aby si koupila něco, co jí udělá radost. V tomto smyslu byla uzavřena i dohoda o narovnání včetně částky na obecně prospěšné účely, byla vypracována zpráva o mediačním jednání a všechny podklady předány soudu. Soud pak na základě těchto podkladů ve veřejném zasedání rozhodl o schválení narovnání podle § 309 tr. řádu.“[44]

Tento příběh jsem v této části uvedla proto, že poměrně jasně ukazuje několik důležitých znaků mediačního postupu. Jde především o to, že probační pracovník může díky své profesi zohlednit v mediaci zájmy účastníků zejména na úrovni psychosociální (jak ukazuje tento případ, psychosociální podpora byla základem pro jakékoli další jednání). Po právní stránce se jednalo o případ složitější z hlediska dokazování, formalizovaný soudní proces by byl pro poškozenou dalším traumatizujícím zážitkem a pravděpodobně konečný verdikt soudu o vině či nevině by její potřeby a zájmy neuspokojil. Naopak koordinovaný postup probačního pracovníka a soudce umožnil zohlednit zájmy všech, Janě se dostalo vysvětlení, omluvy a podpory, takže celý příběh pro ni nebyl tak stresujícím zážitkem, což bylo nepochybně důležité i pro její rodiče a vůbec pro její další život. Robertovi se dostalo velkého poučení, že jednostranné jednání může mít velmi nepříjemné následky. Pro další život Jany a Roberta bylo významné, že se mohou ve městě, kde oba žijí, dále potkávat, a to bez toho, aby Jana před Robertem musela utíkat.[45]

Ačkoli je samozřejmé, že ne každá mediace může končit takovým úspěchem a někdy je prováděna snad až na úkor rychlosti řízení, jak vidno, v obecné rovině je možné považovat za výhody mediace v trestních věcech pozitiva, jako jsou zejména pružnější řešení trestních věcí, zapojení poškozeného do procesu náhrady škody, nalezení mnohdy uspokojivějšího a spravedlivějšího řešení, morální satisfakce, snížení pracovního zatížení justičních orgánů, ekonomicky výhodné aspekty řešení, vyvarování se nadměrné stigmatizace obviněného a účinná prevence.[46]

Závěr

Hlavním cílem tohoto příspěvku bylo zejména akcentovat jak teoretická, tak praktická úskalí a slabá místa české právní úpravy podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání a současně s tím nabídnout řešení, která by směřovala ke zlepšení jejich současného právního stavu a odstranění jejich nedostatků tak, aby se tyto staly efektivnějšími a pro trestní řízení snad též o mnoho více prakticky realizovatelnějšími nástroji.

Ve stávající právní úpravě podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání lze nalézt mnoho, ať už větších, nebo menších nedostatků, které brání využívání jejich skutečného potenciálu. Ačkoli jsem si vědoma skutečnosti, že v oblasti trestního práva je v současné době potřeba přednostně řešit spíše otázky jiné, je bez debat, že bude zapotřebí veškeré tyto nedostatky a problémy pro futuro postupně odstranit. Text příspěvku uvádějící návrhy de lege ferenda, z nichž některé by bylo vhodné reflektovat v právní úpravě nového trestního řádu, si však nekladl za cíl představit názory jaksi kategorické povahy, ba naopak; jeho cílem bylo vyvolat seriózní diskusi k tématu.

Komise pro nový trestní řád do dnešního dne mnoho informací ohledně budoucího místa podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání v novém trestním řádu a jejich právní úpravy nezveřejnila. Tato skutečnost je však s přihlédnutím k postupu rekodifikačních prací, jež se dosud zaměřují již několik let stále zejména na základní koncepční otázky nového trestního řádu a závažnější otázky nového trestního procesu, do jisté míry pochopitelná. Některé úvahy ohledně odklonů v trestním řízení v budoucí úpravě trestního řádu byly však veřejnosti představeny již ve Východiscích a principech nového trestního řádu z roku 2014, resp. ve Věcném záměru nového trestního řádu z roku 2008, z něhož zmíněná Východiska a principy nového trestního řádu podstatnou měrou vycházejí. Mé dříve uvedené přání reflexe alespoň některých návrhů de lege ferenda zůstává přitom spíše nenaplněno, když pokud jde o budoucí vizi nového trestního řádu, na místě podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání jsou sice plánovány určité změny, avšak některé, zejména ty skutečně podstatné, změny jsou zákonodárcem zcela opomíjeny.

Navzdory všemu výše uvedenému jsem i nadále přesvědčena, že podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání mají v moderním trestním právu své nezpochybnitelné místo, když představují zejména účinný trestněprávní nástroj či reakci na méně závažné, skutkově i právně jednodušší trestní věci, a kromě toho umožňují dosáhnout i dalších žádoucích efektů, jako jsou urovnání konfliktního vztahu mezi pachatelem trestného činu a poškozeným, rychlejší dosažení náhrady škody poškozeným anebo snazší resocializace pachatele.[47]

 

Autorka JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D., je advokátkou spolupracující s AK Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s. r. o.; současně působí na Katedře trestního práva Policejní akademie České republiky v Praze jako akademický pracovník.

---

[1] Srov. např. F. Ščerba: Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě, 2. vydání, Leges, Praha 2014, str. 95.

[2] Srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. Ts 43/2012.

[3] Shodně též např. op. cit. sub 1, str. 95.

[4] Východiska a principy nového trestního řádu, 2014, str. 34 [cit. 14. 1. 2019]. Dostupné z www: <http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=4980&d=281460>.

[5] Srov. např. A. Sotolář: Právní rámec alternativního řešení trestních věcí, Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti ČR, Praha 2001, str. 39.

[6] Srov. např. M. Jílovec: Alternativní opatření v trestním řízení a jejich budoucnost, in: J. Jelínek: Alternativní řešení trestních věcí, Sborník příspěvků, Leges, Praha 2015, str. 155.

[7] J. Rozum, P. Kotuan, J. Vůjtěch: Výzkum institutu narovnání, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha 1999, str. 36.

[8] Srov. např. P. Šámal, T. Gřivna: Trestní řád: komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 3534 a násl.; op. cit. sub 7, str. 63; V. Matula: Několik poznámek k aplikaci institutu narovnání v trestním řízení, Trestní právo č. 3/1999, str. 18.

[9] Op. cit. sub 1, str. 93-94.

[10] P. Masopust Šachová: Restorativní potenciál trestního práva hmotného, Trestněprávní revue č. 10/2014, str. 233.

[11] P. Šámal, T. Gřivna, op. cit. sub 8, str. 3518.

[12] Tamtéž. Shodně též např. P. Vantuch: Narovnání v trestním řízení a právo na obhajobu, Právní rozhledy č. 8/1998, str. 393.

[13] Strafprozessordnung (StPO), BGBl. Nr. 631/1975, ve znění pozdějších předpisů.

[14] A. Tibitanzlová: Vybrané aspekty institutu narovnání v trestním řízení de lege ferenda? Studentská vědecká odborná činnost, 2016, str. 24.

[15] J. Drápal: Nechceš být odsouzen? Zaplať! Jiné právo, 2014 [cit. 14. 1. 2019]. Dostupné z www: <http://jinepravo.blogspot.cz/2014/04/jakub-drapal-nechces-byt-odsouzen-zaplat.html>.

[16] K tomuto srov. např. K. Šabata: Pohled na uplatnění odklonů v trestním řízení, Státní zastupitelství č. 4/2005, str. 6.

[17] B. Repík: Zjednodušení trestního řízení: doporučení RE č. R (87) 18 přijaté Výborem ministrů Rady Evropy 17. 9. 1987 s odůvodněním, český překlad, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha 1993, str. 8 a násl.

[18] Op. cit. sub 14, str. 12.

[19] J. Klátik: Zrýchlenie a zhospodárnenie trestného konania, Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, Právnická fakulta, Banská Bystrica 2010, str. 222-223.

[20] P. Šámal, T. Gřivna, op. cit. sub 8, str. 3522.

[21] A. Tibitanzlová: Institut narovnání de lege ferenda a základní zásady trestního řízení, in J. Jelínek: Základní zásady trestního řízení – vůdčí ideje českého trestního procesu, Sborník příspěvků, Leges, Praha 2016, str. 174.

[22] Memorandum o součinnosti uzavřené mezi Nejvyšším státním zastupitelstvím a Českou advokátní komorou dne 7. 12. 2018, Česká advokátní komora, 2018 [cit. 10. 4. 2019]. Dostupné z www: <https://www.cak.cz/assets/memorandum-o-soucinnosti.pdf>.

[23] Op. cit. sub 21.

[24] Strafprozessordnung (StPO), BGBl. Nr. 631/1975, ve znění pozdějších předpisů.

[25] Shodně též např. F. Lichnovský: Účel využívání odklonů v trestním řízení při postihu trestné činnosti, Trestní právo č. 3/2015, str. 21.

[26] Rozbor Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 0 Ts 43/2012.

[27] K praktické aplikaci podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání srov. např. A. Tibitanzlová: Odklony v trestním řízení v aplikační praxi, in Trestní právo a právní stát: Sborník příspěvků z konferencí pořádaných Unií obhájců v letech 2017-2018, v tisku.

[28] Srov. např. F. Ščerba: Odklon jako sankční opatření, Trestněprávní revue č. 2/2009, str. 35.

[29] K tomuto srov. např. F. Ščerba: Současná a budoucí koncepce právní úpravy odklonů v trestním řízení, in J. Záhora: Rekodifikácia trestného práva – doterajšie poznatky a skúsenosti, Bratislavská vysoká škola, Bratislava 2008, str. 230; op. cit. sub 16, str. 6.

[30] K tomuto srov. T. Palovský: Aktuální trendy v odklonech v trestním řízení, Státní zastupitelství č. 3/2012, str. 10; op. cit. sub 5, str. 168.

[31] Op. cit. sub 17, str. 8 a násl.

[32] P. Šámal, T. Gřivna, op. cit. sub 8, str. 3511.

[33] K tomuto srov. např. J. Zůbek: Úvaha k institutu narovnání a jeho budoucnosti, Trestněprávní revue č. 1/2015, str. 5; V. Lichnovský: Možnosti zlepšení právní úpravy odklonů v trestním řízení v souvislosti s připravovanou rekodifikací trestního řádu, in J. Jelínek: Alternativní řešení trestních věcí, Sborník příspěvků, Leges, Praha 2015, str. 144.

[34] Zákon č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů.

[35] Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 4 To 184/2002. Shodně též A. Draštík: Trestní řád: komentář, II. díl, 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2017, str. 744.

[36] Podle § 221 odst. 1 slovenského trestního řádu je před schválením smíru (tj. obdoba narovnání) nutné vyslechnout obviněného a poškozeného pouze tehdy, vyžadují-li to okolnosti případu.

[37] J. Zůbek, op. cit. sub 33.

[38] Nejvyšší státní zastupitelství, Zvláštní zpráva obsahující vyhodnocení efektivnosti využívání institutů podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání a součinnosti s Probační a mediační službou v roce 2003 a prvním pololetí roku 2004.

[39] R. Kropáčková: Zkušený mediátor pozná, když pachateli jde jen o mírnější trest, říká ředitelka Probační a mediační služby, Český rozhlas, 2017 [cit. 14. 1. 2019]. Dostupné z www: <https://plus.rozhlas.cz/zkuseny-mediator-pozna-kdyz-pachateli-jde-jen-o-mirnejsi-trest-rika-reditelka-6507249>.

[40] L. Herich: Srovnání norského a českého modelu ukládání některých alternativních trestů, Trestní právo č. 2/2016, str. 8.

[41] Srov. např. Generální ředitelství Vězeňské služby ČR, Rychlá fakta, Generální ředitelství Vězeňské služby ČR, 2018 [cit. 14. 1. 2019]. Dostupné z: <https://www.vscr.cz/informacni-servis/rychla-fakta)>.

[42] Srov. např. Česká justice, Probační a mediační služba chce žádat o dalších 270 pracovníků, Česká justice, 2016 [cit. 14. 1. 2019]. Dostupné z www: <http://www.ceska-justice.cz/2016/12/probacni-mediacni-sluzba-chce-zadat-o-dalsich-270-pracovniku/>.

[43] V. Čečot: Zmier ako jeden z trestnoprocesných prostriedkov vymožiteľnosti práva, in G. Urbanská: Vymožiteľnosť práva v podmienkach Slovenskej republiky, Sborník příspěvků, Nadácia profesora Karola Planka, Bratislava 2003, str. 84.

[44] J. Rozum, P. Kotuan, J. Vůjtěch, op. cit. sub 7, str. 45-46.

[45] Tamtéž, str. 46-47.

[46] Tamtéž, str. 11-12.

[47] Tento příspěvek je výstupem vědeckovýzkumného úkolu Možnosti využití nových technologií s důrazem na zefektivnění a urychlení činnosti orgánů činných v trestním řízení a dalších subjektů, řešeného na Policejní akademii České republiky v Praze.