Otto Schmidt, Kolín nad Rýnem 2016, 1 200 stran, 279 eur.

Recenzovaná publikace představuje nejvýznamnější komentář nejdůležitějšího procesního unijního nařízení, tedy nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a to v přepracovaném znění. Úprava těchto vztahů má dlouhou tradici. Již v roce 1968 uzavřely členské státy EHS tzv. Bruselskou úmluvu o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, která posléze byla mezi členskými státy nahrazena nařízením č. 44/2001. Toto nařízení pak bylo nahrazeno nařízením č. 1215/2012 stejného označení, které bylo následně novelizováno nařízením č. 2015/281. Původní Bruselská úmluva byla tak vtělena nejprve do nařízení Brusel a dále pak do nařízení Brusel I, které se ve svém přepracovaném znění z roku 2015 označuje jako Brusel Ibis anebo v České republice a některých dalších členských státech také jako Brusel Ia.

Významu tohoto procesního aktu odpovídá i koncept recenzovaného komentáře. Zaslouženě, neboť komentované nařízení je postaveno na osvědčené, více než padesátileté koncepci. Obsahuje dokonce velmi obdobné znění jednotlivých pravidel, jako tomu bylo u jeho předchůdce z roku 1968. Právě díky dlouhodobé praxi jsou tato pravidla jakousi páteří evropského mezinárodního civilního procesu a současně i určitým předobrazem dalších, nejen velmi podstatných úprav, jako např. nařízení č. 1346/2000 o úpadkovém řízení, ale i dílčích, či dokonce jen technických (byť důležitých) procesních evropských nařízení a dalších opatření (viz např. rozhodnutí Rady o zřízení Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci).

Komentář se řadí mezi takříkajíc velké komentáře, zejména svým rozsahem, uvážíme-li, že pouhým 81 článkům nařízení je věnováno přes 1 100 stran.

Komentovaná publikace má však i svého vlastního předchůdce, neboť je druhým vydáním stejně označeného komentáře vynikajících autorů a osvědčených organizátorů kolektivních děl: Ulricha Magnuse, emeritního profesora Ham­burské univerzity, a Petera Mankowského, profesora Hamburské univerzity a jednoho z nejpilnějších autorů v oblasti mezinárodního procesu. Již pro první vydání z roku 2007 (tehdy Brusel I) se podařilo vydavatelům najít tým vynikajících expertů. Autorský kolektiv posuzovaného díla se v podstatě nezměnil. Tvoří jej 21 akademiků z 11 evropských univerzit se sídlem ve Spojeném království (P. Rogerson, R. Fentiman a L. Merrett z univerzity v Cambridge a I. Rueda z univerzity v Sheffieldu), ve Španělsku (A.-L. Calvo Caravaca, J. Carrascosa Gonzáles, C. Esplugues Mota a G. Palao Moreno z univerzit v Madridu, Valencii a Murcii), v Lucembursku (G. Cuniberti z univerzity v Lucemburku), v Belgii (S. Francq, P. Wautelet a M. Pertegás Sender z univerzit v Lovani, Lutychu a Antverpách), v Rakousku (T. Garber z univerzity ve Štýrském Hradci), v Portugalsku (L. de Lima Pinheiro z univerzity v Lisabonu), ve Švýcarsku (H. Heiss z univerzity v Curychu), v Nizozemsku (X. Kramer a P. Vlas z univerzit v Rotterdamu a Amsterodamu), v Itálii (I. Quei­rolo z univerzity v Janově), v Dánsku (P. A. Nielsen z univerzity v Kodani) a ve Francii (H. Muir Watt z univerzity Sciences Po z Paříže). Oproti prvnímu vydání byli tedy vystřídáni veteráni, jako byli prof. Kerameus, prof. Polson a prof. Vékás. Úžasný tým, zvážíme-li ještě, že jeden z autorů je soudcem Nejvyššího soudu, další autorka je bývalou sekretářkou Konference pro mezinárodní právo soukromé v Haagu a jiní dva autoři jsou bývalými soudci vyšších soudů ve svých domovských státech.

Komentář má klasickou „středoevropskou“ strukturu, vlastnímu komentování předchází seznam základních děl a dalších pramenů, jakými jsou např. zprávy Evropské komise, návrhy jednotlivých změn nařízení, expertní posudky apod. Následuje velmi užitečný přehled všech relevantních rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a podrobný rejstřík. Každá kapitola komentovaného nařízení je uvozena pasáží, jež má za úkol vysvětlit základní koncepci, hlavní pojmy a vývoj předpisu a jeho judikatury. Za každým textem následuje seznam knižních a článkových publikací vztahujících se k danému předpisu a podrobná struktura komentářového výkladu. Navíc je za preambulí umístěn podrobný úvod vysvětlující smysl nařízení, analyzující podrobně vývoj celého předpisu, vymezující ustanovení o působnosti a interpretaci nařízení.

Pozornost v této pasáži, jejímž autorem je Ulrich Magnus, zaslouží zejména analýza interpretačních pravidel. Autor zde rozlišuje celkem pět základních interpretačních přístupů a konečně vytyčuje pravidla pro výklad v souladu s unijním právem a základními právy, a to i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Lví podíl na kvalitě komentáře má i druhý vydavatel, Peter Mankowski. Je autorem nejrozsáhlejších partií výkladu, jež se vztahují především k páteřnímu ust. čl. 7, který sám obsahuje celkem 10 dílčích ustanovení, a proto také výklad k tomuto článku je obsažen na celkem neuvěřitelných 248 stranách. Jde snad o nejpodrobnější výklad jednotlivého procesního ustanovení. Vzdor délce jde o text velmi dobře srozumitelný; čtenář neztrácí souvislosti a nepřestává vnímat tok autorových myšlenek. Stejně tak pečlivě komentuje tento autor společně s P. A. Nielsenem další zásadní ustanovení obsažené v čl. 17-19 (celkem 117 stran).

Pozornost si však zasluhují i komentáře k dalším klíčovým ustanovením, jež se týkají litispendence, jejichž autorem je cambridgeský profesor L. Fentiman. Tomu lze však vytknout, že novému ust. čl. 34 (viz novelizace z roku 2015) nevěnoval větší pozornost, např. tak, jak to činí S. Leible v komentáři vydaném T. Rauscherem (viz Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht, 4. vyd. 2016). Zásadní význam má i vysvětlující komentování z pera profesorky Francq o odepření uznání cizího rozhodnutí (čl. 45) a o odepření výkonu (čl. 46, 47). Pochvalu si zaslouží i profesoři Calvo Caravaca a Carruscosa Gonzáles (za komentování čl. 26), profesor Vlas, který je autorem komentáře k čl. 4-6 a 62 a 63. Velmi důkladný je i komentář L. de Lima Pinheira (čl. 24). Tito autoři si zasluhují obdiv proto, že jsou schopni zohlednit prameny pocházející ze všech základních jazyků Evropské unie, a reflektovat tak nejen rozhodnutí národních soudů, ale i časopiseckou literaturu.

Tento rozměr nejsou bohužel schopni naplnit především britští autoři, kteří vycházejí jenom z pramenů v angličtině. Slabou stránkou publikace je výkon Helmuta Heisse a Patricka Wauteleta. První z nich jako odborník na pojišťovací právo komentuje procesní ustanovení vztahující se k této materii (čl. 10-16) na pouhých třiceti stránkách, které jsou navíc označeny pouze jako úvod. Zřejmě proto, že jejich text je tak „úsporný“. Ani komentář profesora Wauteleta k základním pojmům uznávání cizích rozhodnutí není dostatečně kvalitní, neboť mu chybí jakákoliv hlubší analýza. Proto také komentář ke třem základním ustanovením (čl. 36-38) čítá pouhých 45 stran, zatímco prof. Franc komentuje odepření uznání na devadesáti stránkách. Určitou nevýhodou je též okolnost, že jednotlivé komentáře nejsou dostatečně propojeny. Sotvakde čtenář najde poukaz na komentář obdobných ustanovení jiného autora.

I přes tyto nedostatky jde, jinak řečeno, o nejdůležitější a nejlepší dílo v anglickém jazyce, které zatím bylo k nařízení Brusel I vydáno.

prof. JUDr. LUBOŠ TICHÝ, CSc., advokát a vedoucí Centra právní komparatistiky PF UK v Praze