Lince 112 musí operátoři poskytnout informace o místu, kde volající je

Telekomunikační podniky musí bezplatně předat orgánu vyřizujícímu tísňová volání na číslo „112“ informace, které umožňují určit místo, kde se volající nachází. Členské státy musí zajistit, aby byla tato povinnost plněna i v případě, že mobilní telefon není vybaven SIM kartou.


AW a další jsou příbuznými ES, mladé sedmnáctileté dívky, která se stala obětí trestného činu. Dne 21. září 2013 kolem 6:00 ráno byla ES na předměstí Panevėžys (Litva) unesena, znásilněna a upálena zaživa v kufru automobilu. V době, kdy byla uvězněna v kufru, asi desetkrát na mobilním telefonu zadala jednotné evropské číslo tísňového volání „112“, aby požádala o pomoc. Zařízení centra tísňového volání však nezobrazovalo číslo použitého mobilního telefonu, což zabránilo v určení místa, kde se ES nacházela. Nebylo možné určit, zda byl mobilní telefon, který ES použila, vybaven SIM kartou ani proč se její číslo v centru tísňového volání nezobrazilo.

AW a další podali k Vilniaus apygardos administracinis teismas (krajský správní soud ve Vilniusu, Litva) žalobu, kterou se na litevském státu domáhali náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla ES a oni samotní. Na podporu své žaloby tvrdí, že Litva v praxi nezajistila správné provedení směrnice o univerzální službě[1], která stanoví, že členské státy zajistí, aby telekomunikační podniky bezplatně zpřístupnily orgánu vyřizujícímu tísňová volání na číslo „112“ informace o tom, kde se volající nachází, a to, jakmile je tomuto orgánu tísňové volání přepojeno[2]. Toto pravidlo se uplatní na všechna volání na jednotné evropské číslo tísňového volání „112“. V důsledku tohoto nedostatečného provedení podle nich nebylo možné předat policejním jednotkám v terénu informace o místě, kde se ES nacházela, což jim zabránilo přijít jí na pomoc.

Vilniaus apygardos administracinis teismas se táže Soudního dvora, zda směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit takové zpřístupnění informací i v případě, že volání je učiněno z mobilního telefonu bez SIM karty, a zda mají členské státy prostor pro uvážení při vymezování kritérií týkajících se přesnosti a spolehlivosti informací o místě, kde se volající na číslo „112“ nachází, který jim umožňuje tato kritéria omezit na určení základnové stanice, která hovor spojila.

Ve svém rozsudku Soudní dvůr připomněl, že ze znění směrnice vyplývá, že se povinnost zpřístupnit informace o místě, kde se volající nachází, vztahuje na „všechna volání na jednotné evropské číslo tísňového volání“. Kromě toho Soudní dvůr již rozhodl, že směrnice ve svém původním znění ukládala členským státům, pokud je to technicky proveditelné, povinnost dosáhnout výsledku, který se neomezuje na přijetí vhodného regulačního rámce, ale vyžaduje, aby informace o místě všech osob volajících na číslo „112“ byly skutečně předány službám tísňového volání. Volání na číslo „112“ z mobilního telefonu bez SIM karty tudíž nemohou být z působnosti této směrnice vyloučena.

Soudní dvůr proto rozhodl, že směrnice ukládá členským státům, pokud je to technicky proveditelné, povinnost zajistit, aby dotčené podniky bezplatně zpřístupnily orgánu vyřizujícímu tísňová volání na číslo „112“ informace o tom, kde se volající nachází, a to jakmile je tomuto orgánu tísňové volání přepojeno, i v případě volání z mobilního telefonu bez SIM karty.

Soudní dvůr dále konstatoval, že i když mají členské státy určitý prostor pro uvážení při vymezování kritérií týkajících se přesnosti a spolehlivosti informací o místě, kde se volající na číslo 112 nachází, tato kritéria musí v každém případě v mezích technické proveditelnosti zajistit natolik spolehlivé a přesné určení místa, kde se volající nachází, jak je to nezbytné k tomu, aby mu mohly tísňové služby užitečně přijít na pomoc. Meze prostoru pro uvážení, který mají členské státy při vymezování těchto kritérií, jsou tedy dány nutností zajistit užitečnost předávaných informací, aby mohlo dojít ke skutečnému určení místa, kde se volající nachází, a tudíž k zásahu tísňových služeb. Vzhledem k tomu, že takové posouzení má vysoce technickou povahu a je úzce spjato se zvláštnostmi litevské telekomunikační mobilní sítě, přísluší provést toto posouzení předkládajícímu soudu.

Konečně Soudní dvůr uvedl, že jedna z nutných podmínek vzniku odpovědnosti členského státu za újmy způsobené jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, které mu lze přičíst, je existence přímé příčinné souvislosti mezi porušením tohoto práva a újmou, kterou tito jednotlivci utrpěli. Podmínky náhrady újmy stanovené vnitrostátními právními předpisy však nemohou být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva.

Pokud v souladu s vnitrostátním právem členského státu existence nepřímé příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním vnitrostátních orgánů a újmou, kterou utrpěl jednotlivec, postačuje ke vzniku odpovědnosti státu, musí proto taková nepřímá příčinná souvislost mezi porušením unijního práva přičitatelným tomuto členskému státu a škodou utrpěnou jednotlivcem rovněž postačovat ke vzniku odpovědnosti uvedeného členského státu za toto porušení unijního práva.


Zdroj: Soudní dvůr EU.

Foto: Pixabay.


[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (Úř. věst. 2002, L 108, s. 51; Zvl. vyd. 13/29, s. 367), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009 (Úř. věst. 2009, L 337, s. 11).

[2] 2 Článek 26 odstavec 5.

 

Redaktorka Bulletinu advokacie. [ View all posts ]

Go to TOP