Pro přiznání bezplatné obhajoby nemohou soudy stanovit podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře. Jde zejména o podmínky vztahující se k budoucnosti, které toliko mohou, ale také vůbec nemusejí v budoucnu nastat (hypotetické možnosti). Soudy jsou naopak při rozhodování o tom, zda obviněný má dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, povinny vycházet ze stavu v době rozhodování.

Nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3966/17

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení napadených usnesení městského soudu a obvodního soudu, neboť byl toho názoru, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u obvodního soudu, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se prostřednictvím městského státního zastupitelství obrátil na obvodní soud s žádostí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu v trestní věci vedené u krajského ředitelství policie, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, v níž je stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Svoji žádost odůvodnil tím, že se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku ve věznici, jemuž předcházela vazba, je v insolvenci, v invalidním důchodu, stejně jako jeho manželka, má omezené možnosti ohledně získání zaměstnání, má vyživovací povinnosti, nemá žádný zpeněžitelný majetek, a přestože se snaží ve výkonu trestu pracovat, na pokrytí jeho potřeb, dluhů a výdajů to nestačí.

Napadeným usnesením obvodní soud žádosti stěžovatele nevyhověl a nárok na obhajobu bezplatnou ani za sníženou odměnu stěžovateli nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že § 33 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nehovoří o zavinění obviněného ani o dočasnosti nedostatku finančních prostředků, které obvodní soud uvedl jako důvody pro nepřiznání nároku. Navíc dle stěžovatele jdou i proti samotnému smyslu citovaného zákonného ustanovení, protože situaci obviněného v trestním řízení lze z povahy věci vždy posoudit tak, že si ji zavinil svojí trestnou činností, z níž je obviněn. Podle názoru stěžovatele lze vykonávaný trest stěží označit za přechodný či krátkodobý, naopak je zřejmé, že stěžovatel bude ve výkonu trestu odnětí svobody po celou dobu trvání daného trestního řízení. Stěžovatel rovněž podotkl, že mu již byla na základě stejné majetkové, příjmové, osobní, rodinné a sociální situace přiznána bezplatná obhajoba v řadě soudních rozhodnutí v jiných trestních věcech.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených soudních rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy v napadených rozhodnutích pro přiznání bezplatné obhajoby stanovily podmínky, které nemají oporu ani v zákoně, ani v judikatuře. A to podmínky týkající se nikoli zjištěného současného stavu, ale podmínky týkající se budoucnosti, resp. její předpovědi. Soudy nerozporovaly tvrzení stěžovatele ohledně jeho majetkové a sociální situace, přičemž stížnostní soud dokonce výslovně uznal, že stěžovatel se nachází v těžké životní situaci ze socioekonomického hlediska, která navíc nemá přechodnou povahu. Navzdory tomu soudy založily svá negativní rozhodnutí na vlastním, blíže nerozvedeném přesvědčení, že stěžovatel vzdor těmto překážkám bude mít v dlouhodobém horizontu schopnost dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem „že nárok na bezplatnou obhajobu je v právním řádu zakotven pouze pro ty případy, kdy obviněný nemůže z vážných důvodů, které nejsou přechodné povahy, náklady na obhajobu zaplatit. Stížnostní soud si uvědomuje, že odpykávání si trestu odnětí svobody spojené s prohlášením konkursu na majetek obviněného možnosti obviněného hradit náklady obhajoby značně komplikuje, nicméně v dlouhodobém horizontu to jeho schopnosti dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby nezabraňuje.“ Insolvenci či lépe úpadek pak obvodní soud označil za „pouhý dočasný nedostatek pohotových finančních prostředků na hotovosti“.

Ústavní soud nepokládal taková odůvodnění rozhodnutí soudů za ústavně konformní. Soudy nevycházely ze stavu v době rozhodování a nezkoumaly, zda stěžovatel má „dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby“, jak stanoví zákon. Na základě vlastního přesvědčení se opřely o hypotetickou možnost, která však toliko může, ale také vůbec nemusí v budoucnu nastat. Bylo-li u stěžovatele skutečně rozhodnuto o úpadku (soudy to nezpochybnily), nelze takový stav bagatelizovat jako přechodný nedostatek hotovosti. Ústavní soud poukázal na nutnost vypořádat se s podmínkami pro takové rozhodnutí, jeho důsledky, a to včetně značného omezení dispozičních práv dlužníka. Ústavní soud odmítl i postoj obvodního soudu, který sice uznal tíživost finanční situace stěžovatele, avšak přičítá ji k jeho tíži, tedy že si ji měl svým jednáním přivodit. Takový přístup by ale podle Ústavního soudu znamenal, že obviněným, kteří se ocitli v nepříznivé majetkové situaci právě pro svoji trestnou činnost, by právo na bezplatnou obhajobu či za sníženou odměnu nikdy nemohlo náležet, což nelze připustit, neboť jde o složku základního práva, které přísluší každému bez rozdílu, jen s přihlédnutím ke splnění (přiměřených) zákonných podmínek. To ostatně dovodil již Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2011, sp. zn. 11 Tz  9/2011, publikovaném pod č. Rt 2/2013.

Bez povšimnutí podle Ústavního soudu nelze ponechat ani poukaz stěžovatele na rozhodnutí jiných soudů, jimiž byl stěžovateli přiznán nárok na bezplatnou obhajobu v jeho jiných trestních věcech a která stěžovatel soudům doložil. Těmito rozhodnutími sice nebyly soudy v nynější věci formálně vázány, nicméně jejich existence toliko umocňuje kontrast mezi rozhodováním jednotlivých soudů, a do popředí tím zároveň staví nedostatky napadených rozhodnutí.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Proto dle § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud dále dodal, že při novém projednání věci jsou soudy vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.