Najít správnou či jednotnou definici pojmu arbitrabilita je nelehkým úkolem, neboť chápání arbitrability sporu je v jednotlivých právních řádech i právních oblastech odlišné. Proto bychom jen stěží hledali jednoznačné vymezení. Tato skutečnost však poskytuje prostor pro úvahy a rozdílné názory, neboť arbitrabilita je nepochybně výchozí otázkou, kterou si strany rozhodčí smlouvy při jejím uzavírání stanoví. V oboru mezinárodního práva soukromého nalezneme několik definic pojmu arbitrabilita.

Mám za to, že nejvýstižnější definici tohoto pojmu poskytuje Rozehnalová, která ji charakterizuje stručně a jasně jako „přípustnost sporu k řešení v rozhodčím řízení“.[1] Raban kupříkladu charakterizuje arbitrabilitu jakožto „okruh právních vztahů, ve kterém si státní moc nevyhradila právo rozhodovat výlučně státními soudy (popřípadě jinými svými orgány) a připustila tedy, aby byly spory rozhodovány i rozhodci, pokud si tak strany ujednají. Je to oblast, kde se státní moc zavázala uznávat a vykonávat nálezy v řešení sporů, pokud byly dosaženy zvláštním postupem, jenž probíhá z iniciativy stran a za jejich participace, způsobem, jenž stát svým zákonodárstvím připouští[2].“

Arbitrabilita sporu v českém rozhodčím řízení

V obecné rovině arbitrability je také třeba zmínit dělení na subjektivní a objektivní. Objektivní arbitrabilita je vyslovena podmínkami určenými v zákoně pro přípustnost určitého sporu k projednání v rozhodčím řízení. Naopak v případě subjektivní arbitrability se jedná o vyjádření smluvních stran, jež jsou schopny na základě autonomie vůle přenést pravomoc k rozhodnutí objektivně arbitrabilního sporu nezávislému a nestrannému rozhodci, rozhodcům nebo stálému rozhodčímu soudu.[3] Stručně řečeno, objektivní arbitrabilita je pojmem, který lze pojmout šířeji než arbitrabilitu subjektivní, neboť objektivní arbitrabilita stanoví konkrétní zákonné meze, jež nelze v rámci rozhodčí smlouvy překročit a rozšířit. Takové konkrétní zákonné limity jsou upraveny v ustanovení § 2 odst. 1, případně odst. 2 a 3 zákona o rozhodčím řízení (dále ZRŘ), jejichž interpretací lze dospět k závěru, jestli bude konkrétní rozhodčí spor arbitrabilní či nikoliv.

Jak bylo výše zmíněno, základní zákonné vymezení arbitrability v české právní úpravě je zakotveno v ZRŘ, konkrétně v ustanovení § 1, které stanovuje, že tento zákon upravuje: „a) rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci, b) rozhodování sporných záležitostí náležejících do spolkové samosprávy rozhodčí komisí spolku podle občanského zákoníku,[4] c) výkon rozhodčích nálezů.“[5]

Zákon dále navazuje ustanovením § 2 v odst. 1, 2 a 4: „Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů ze smluv, které se spotřebitelem[6] uzavírá podnikatel, sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír. Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související.“[7]

Z výše uvedeného lze zřejmě dovodit znaky, které musí být splněny kumulativně: (i) musí se jednat o majetkové spory mezi stranami rozhodčí smlouvy, (ii) spory vzniklé v rámci výkonu rozhodnutí, spory v rámci konkursu[8]a vyrovnání (incidenční spory) jsou vyloučeny, (iii) spory lze projednat v soudním řízení před soudy obecnými, (iv) ohledně těchto sporů je možné uzavřít smír[9], (v) z pohledu personálního nejde o spory vzniklé ve veřejných ústavních neziskových zdravotnických zařízeních.[10]

Zákon nedefinuje pojem majetkový spor, a proto jeho výklad přináší především právní teorie, dle níž majetkový spor lze popsat jako spor, jehož předmětem je majetek vyjádřitelný v majetkových hodnotách.[11] Nutno poznamenat, že definici majetkového sporu nepodává ZRŘ ani OSŘ. Odborná literatura a judikatura se však shodují, že předmět majetkového sporu je takový, který lze finančně ohodnotit.[12] Považuji tuto definici za příliš nejednoznačnou a domnívám se, že může způsobit mylnou domněnku stran, že pouze majetkový nárok ocenitelný penězi je přípustný k rozhodování před rozhodci. To je sice pravda, nicméně za majetkové spory je možné považovat i spory o splnění jiné než peněžité smluvní povinnosti, např. povinnost provést dílo. Názory na arbitrabilitu se velmi liší, judikatura a odborná veřejnost např. řadí mezi majetkové spory i spory určovací[13], k jejichž rozhodování jsou jinak příslušné soudy obecné.[14]

Nejvyšší soud se ve svém Usnesení ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 476/2009 ztotožnil s formulací komentářové literatury k OSŘ. Ta definuje majetkové spory jako ty, které se svým charakterem dotýkají majetku, a to za předpokladu, že spadají do pravomoci soudu dle ustanovení § 7 odst.[15] OSŘ.[16] V jiném rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016 ze dne 5. 4. 2017 bylo konstatováno, že „obecně vzato jde o všechny spory, které se svým předmětem přímo odrážejí v majetkové sféře stran a týkají se subjektivních práv,
s nimiž mohou účastníci disponovat.“[17]

Arbitrabilita v řádu RS při HK ČR a AK ČR je upravena hned v úvodním ustanovení § 1, který říká v prvém odstavci, že: „Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) je stálým rozhodčím soudem podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění (dále jen „zákon“), který působí jako nezávislý orgán pro rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci.“[18] Navazující ustanovení odst. 2 téhož ustanovení poté stanovuje konkrétněji, že: „Rozhodčí soud rozhoduje spory uvedené v odstavci 1, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor: a) z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami, nebo b) z mezinárodní smlouvy; a jde o věc, ve které lze rozhodčí smlouvu uzavřít.[19]

Arbitrabilita sporu v polském rozhodčím řízení

Jak jsem uvedla výše, stanovení jednotné definice pro pojem arbitrability se může jevit značně problematickým. Pokud se zaměříme na tento pojem v zahraniční literatuře z oblasti rozhodčího řízení, nalezneme nespočet výkladů, což ještě více potvrzuje skutečnost, že tento pojem je zcela nejednoznačný. Definice arbitrability je v jednotlivých právních řádech rozdílná, což je mimo jiné důsledkem rozdílu v doktrinálním přístupu k povaze rozhodčího řízení v těchto právních řádech.[20] Paulsson kupříkladu tvrdí, že arbitrabilitou je „vše co stát dovolí“.[21] Svatoš ve své práci poznamenal, že toto vymezení arbitrability vystihuje problém omezení státní suverenity ve prospěch soukromoprávního řešení sporu.[22]

Arbitrabilita v polském právním řádu odpovídá většině moderních národních úprav v Evropě. Formální podmínky již nejsou tak přísné, jako byly v někdejší právní úpravě.[23] Zákonná ustanovení týkající se arbitrability nalezneme jednak v čl. 1 KPC[24], jenž vymezuje věcný rozsah působnosti sporu a jednak v části páté KPC, konkrétně v čl. 1157, kde zákon vymezuje rozsah objektivní arbitrability. Citovaný článek 1 KPC stanoví, že: „Občanský soudní řád upravuje řízení ve věcech vztahů občanského práva, rodinného a dobrých životních podmínek a pracovního práva, jakož i v oblasti sociálního zabezpečení a dalších záležitostí, na něž se ustanovení tohoto předpisu vztahují i zvláštní zákony (civilní věci).“[25] Článek 1157 KPC pak dále stanoví, že: „nestanoví-li zvláštní zákon něco jiného, mohou strany uzavřít dohodu o to, že majetkové spory nebo jiné než majetkové spory, o jejichž předmětu by mohly uzavřít smír, má rozhodovat rozhodčí soud; to neplatí o řízení ve věci výživného.“[26] Z tohoto ustanovení zákona tedy vyplývá, že do rozsahu objektivní arbitrability sporu nepatří spory o výživné. Je zřejmé, že ustanovení čl. 1157 KPC je speciální úpravou k úpravě obecné, stanovené v čl. 1 KPC. Jinými slovy lze říci, že arbitrabilní jsou v polské právní úpravě spory, jež mohou být řešeny před civilním soudem a mohly by být předmětem soudního urovnání, a to pokud se jedná o práva, se kterými strany sporu mohou svobodně disponovat.[27] Koneckonců tato skutečnost je zřejmá přímo z výše uvedené dikce ustanovení čl. 1157 KPC, kdy zákon stanoví, že rozhodovat v rozhodčím řízení lze „majetkové spory nebo jiné než majetkové spory, o jejichž předmětu by mohly uzavřít smír“.[28]

Pokud jde například o tzv. protimonopolní spory, které bývají často předmětem mezinárodní obchodní arbitráže, i v tomto případě lze předpokládat, že jsou tyto spory arbitrabilní a podřaditelné pod ustanovení čl. 1157 KPC. Z polské judikatury vyplývá, že uvedené protimonopolní spory lze rozhodovat prostřednictvím rozhodčího řízení stejně tak jako jiné majetkové spory, neboť v rámci polské právní úpravy jsou spory vzniklé z hospodářské soutěže považovány za spory občanskoprávní.[29]

Odvolací soud v Białystoku konstatoval ve svém rozhodnutí sp. zn. I ACz 115/92 ze dne 9. června 1992, že: „stranám není umožněno předkládat v budoucnu všechny spory, které mezi nimi vzniknou, aniž by upřesnily konkrétní právní vztah“.[30] Ze shora uvedeného tedy plyne, že pro platnost rozhodčí doložky je tedy nutné přesně určit právní vztah, ze kterého může daný spor vzniknout. Nejvyšší soud Polské republiky ve svém rozhodnutí sp. zn. I CSK 311/08 ze dne 5. 2. 2009 konstatoval, že ustanovení, které upravuje veškeré spory týkající se výkladu a provádění doby platnosti dohody, se vztahuje na nároky na náhradu škody způsobené nespravedlivou hospodářskou soutěží.[31]

Řád Sądu Abitrazowego przy Krajowej Izbie Gospodarczej w Warszawie upravuje otázku arbitrability v § 3, který konkrétně říká, že: „Strany mohou podřídit rozhodování Soudu veškeré spory o majetková práva či spory o práva jiná než majetková, jež mohou být předmětem soudního smíru, s výjimkou sporů o výživné.“ Z uvedeného vyplývá, že úprava arbitrability je pouze obdobou čl. 1157 KPC. I zde jsou výslovně z okruhu sporů, jež mohou být rozhodovány před rozhodčím soudem, vyňaty spory o výživné.

S pojmem arbitrability sporu souvisí i pojem tzv. arbitrážní způsobilosti. Jedná se v podstatě o způsobilost uzavřít rozhodčí smlouvu a přípustnost subjektivně rozhodovat o rozhodčí doložce.[32] Nejnovější doktrína však zdůrazňuje, že schopnost uzavřít rozhodčí doložku by se měla odlišovat od schopnosti být stranou rozhodčí smlouvy. Ereciński a Weitz v této otázce vyjádřili poměrně opačné stanovisko, když tvrdí, že osoba která má schopnost uzavřít rozhodčí doložku, má automaticky možnost být stranou rozhodčí smlouvy. Není možné mít možnost uzavřít rozhodčí doložku bez schopnosti být stranou rozhodčí smlouvy. Je však možné, že určitá osoba nemá schopnost uzavřít rozhodčí smlouvu, ale má schopnost být smluvní stranou. V této souvislosti se tedy objevují nejednotné názory, co vlastně arbitrážní způsobilost obnáší a zdali je tento pojem spojován pouze s požadavkem na uzavření rozhodčí doložky či nikoli.[33] Přikláním se k názorovým tendencím, které konstatují, že pojem arbitrážní způsobilosti zahrnuje jak možnost být stranou rozhodčí smlouvy tak schopnost uzavřít samotnou rozhodčí doložku.

ZÁVĚR  

V otázce arbitrability se srovnávané úpravy příliš neliší, v zásadě oba právní předpisy stanoví, že se jedná o majetkové spory, o jejich předmětu lze uzavřít smír. Problematika nastává v definici pojmu „majetkový spor“, který není ani v jedné z uvedených právních úprav přímo definován. Pokud se jedná o negativní vymezení arbitrability, v Polsku jsou z možného projednávání před rozhodčím soudem vyňaty spory o výživné, které však dle mého názoru spadají v ČR pod běžný majetkový nárok a je tedy teoreticky možno je projednávat v rámci rozhodčího řízení. V praktickém hledisku se dle mého názoru však takové případy příliš nevyskytují. Český ZRŘ negativně vymezuje arbitrabilitu v souvislosti s incidenčními spory, výkonem rozhodnutí a spory, v nichž je na jedné straně podnikatel a na druhé straně spotřebitel. KPC tyto spory v rámci arbitrability nijak neřeší, proto se domnívám, že v Polsku je možné je projednávat v rámci arbitráže. Rozdílné znaky v rámci arbitrability sporu tedy spatřuji v negativním vymezení arbitrability, shodné pak v samotném chápání arbitrability a její definici v ZRŘ a KPC.

JUDr. Kamila Peterková, advokátní koncipientka v Blansku

---

 

[1] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 116.

[2] RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004, s. 201.

[3] ROZEHNALOVÁ, op. cit., s. 116.

[4] Viz § 265 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2019].

[5] § 1 zákona č. 216/1994 Sb. zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2019].

[6] S účinností od 1. prosince 2016 tak spory, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, není možné nadále řešit v rozhodčím řízení podle ZRŘ. Jinými slovy, spory mezi spotřebitelem a podnikatelem již nejsou arbitrovatelné – nebude o nich moci být rozhodnuto v rozhodčím řízení, a případný spor tak bude muset autoritativně rozhodnout vždy pouze příslušný soud. K tomu viz Konec rozhodčího řízení mezi spotřebitelem a podnikatelem v České republice. asociace-pravni-ochrany.cz [online]. 2016 [cit. 07. 5. 2019].

[7] § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb.

[8] Rozhodnutí Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, sp. zn. 186/88: Konkursní řízení vedené v Kanadě ohledně majetku žalované kanadské společnosti se sídlem v Kanadě nebrání konání rozhodčího řízení.

[9] Zákon se přiklonil k co nejširší věcné použitelnosti rozhodčího řízení tím, že možnost uzavřít rozhodčí smlouvu váže na ty majetkové spory, v nichž by jinak bylo možno uzavřít před soudem smír podle § 99 OSŘ. Rozhodčí smlouvu nebude tedy možno sjednat především ve věcech tzv. nesporného řízení, u nichž to jejich povaha nepřipouští. Jsou to věci, v nichž je subjektům práv odňata disposice se subjektivním právem, které by bylo předmětem řízení. Viz Důvodová zpráva k zákonu č. 216/1994 Sb., zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.

[10] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum, 2008, roč. 5, č. 4, s. 121.

[11] RŮŽIČKA, Květoslav. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR
a Agrární komoře ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s.r.o., 2005, s. 33.

[12] HENČLOVÁ, Olga. Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách [online]. Brno, 2013 [cit. 20. 3. 2019]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.

[13] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4815/2008.

[14] KLEIN, Bohuslav; DOLEČEK, Martin. Rozhodčí řízení: výklad je zpracován k právnímu stavu
ke dni 1. 3. 2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 2. 2019].

[15] Uvedený text byl publikován jako článek autorky. Viz PETERKOVÁ, Kamila. Arbitrabilita sporu v rozhodčím řízení. pravniprostor.cz [online]. Publikováno 19. 2. 2015 [cit. 15. 3. 2019].

[16] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 476/2009.

[17] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016.

[18] § 1 odst. 1 Řádu č. HK01/2012 Řád rozhodčího soudu při hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 5. 2019].

[19] § 1 odst. č. HK01/2012.

[20] BAROŠ, David. Arbitrabilita sporu a důsledky její absence. Olomouc, 2016 [cit. 23. 6. 2019]. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, s. 30.

[21] PAULSSON, Jan. Arbitration in Three Dimensions. Law Society and Economy Working Papers. 2010, č. 2. London: London School of Economics and Political Science 2010, s. 2.

[22] SVATOŠ, Martin. Arbitrabilita sporu a mezinárodní obchodní arbitráž [online]. Praha, 2011 [cit. 29. 2. 2019]. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, s. 13.

[23] BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení v zemích Evropy: (včetně překladů předpisů o

rozhodčím řízení a pravidel stálých rozhodčích soudů). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1192.

[24] Pozn. Kodeks postępowania cywilnego – polský občanský soudní řád.

[25] Polská republika. Čl. 1 Dz.U.2018.0.155 tj. – Ustawa z dnia 17 listopada 1964 r., zmianie ustawy z dnia 28 lipca 2005 – Kodeks postępowania cywilnego. In: lexlege.pl [prawny system informatyczny]. Prawomaniacy Sp. z o.o. [cit. 29. 2. 2019].

[26] Polská republika. Čl. 1157 KPC.

[27] WEGEN, Gerhard; WILSKE, Stephan. Arbitration in 50 jurisdictions worldwide. London: Law

Business Research Ltd, 2010, s. 262.

[28] Polská republika. Čl. 1157 KPC.

[29] BANTEKAS, Ilias. An introduction to international arbitration. Cambridge: Cambridge University Press, 2015, s. 31.

[30] Rozhodnutí odvolacího soudu v Białystoku ze dne 9. 6. 1992, sp. zn. I ACz 115/92.

[31] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Polské republiky ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. I CSK 311/08.

[32] BUDNIAK, Aleksandra. Zdolność arbitrażowa. arbitraz.laszczuk.pl [online]. 2012 [cit. 29. 4. 2018].

[33] BUDNIAK, Aleksandra. Zdolność arbitrażowa. ADR. Arbitraż i Mediacja. Kwartalnik. 2012, č. 4, s. 10.