Obecné předpoklady pro výkon funkce rozhodce dle zákona o rozhodčím řízení

Kamila Peterková

Rozhodce je osobou, jež celý průběh rozhodčího řízení nejen řídí a organizuje, ale samozřejmě provádí v řízení dokazování, rozhoduje o nárocích a obvykle vydává závazná rozhodnutí, tzv. rozhodčí nález. Aby se určitá osoba mohla stát rozhodcem a spor posuzovat a rozhodovat, je nutné, aby naplnila několik obecných podmínek. Jedná se o předpoklady stanovené přímo v zákoně, konkrétně v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“).

Státní občanství a právní subjekt

Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů výslovně stanoví v § 4 odst. 1, že „rozhodcem může být občan České republiky“.[1] Jinými slovy, rozhodcem lze určit či jmenovat fyzickou osobu se státní příslušností ČR. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že rozhodcem se může stát jen fyzická osoba, právnická osoba[2] ani v podobě instituce, sdružení, spolku či fundace touto možností nedisponuje. Přesto tato skutečnost nijak strany neomezuje, aby si samy zvolily k rozhodování sporu stálý rozhodčí soud, který je osobou právnickou, a sice je opatřen právní osobností.[3] V případě stálých rozhodčích soudů rozhodují spor konkrétní rozhodci nebo jediný rozhodce, nikoli spolek typu hospodářská komora či předsednictvo organizace.

Z dikce zákona dále plyne, že rozhodcem lze jmenovat pouze občana se státní příslušností ČR. Předchozí právní úpravy zákona účinné před rekodifikací soukromého práva[4] připouštěly i možnost, aby se rozhodcem stal i cizinec, a to v případě, že byl dle práva svého domovského státu způsobilý k právním úkonům, přičemž postačovalo, pokud by tato osoba byla způsobilá podle práva České republiky.[5] Stávající úpravu podmínek, na základě nichž se může cizinec stát rozhodcem, zakotvuje v části sedmé ustanovení § 118 z. m. p. s., které říká, že: „Rozhodcem může být i cizinec, je-li podle právního řádu státu, jehož je občanem, způsobilý k právním jednáním; postačí však, je-li plně způsobilý k právním jednáním podle českého právního řádu.[6] Domnívám se, že v tomto případě měl zákonodárce zřejmě v úmyslu převzít starší úpravu, je tedy třeba interpretovat § 118 ve smyslu výše uvedené úpravy § 4 odst. 2 z. r. ř. V tomto případě by se tedy měly na rozhodce jiné státní příslušnosti vztahovat i obecné požadavky stanovené v § 4 z. r. ř., jakož i zletilosti a také bezúhonnosti, a to i v případě, pokud právní řád státu, jehož je rozhodce-cizinec příslušníkem, podmínku bezúhonnosti rozhodce nevyžaduje. Důvodová zpráva v souvislosti s přijetím nového z. m. p. s. zdůrazňuje, že provedené změny jsou pouze legislativního charakteru a nové znění z. m. p. s. tak vychází, jak jsem výše uvedla, z původního ustanovení z. r. ř. Toto však zcela rezolutně odmítá Bělohlávek, když tvrdí, že nová úprava z. m. p. s. vůbec požadavek zletilosti a bezúhonnosti nepřevzala, a tudíž jediným kvalifikačním předpokladem pro výkon funkce rozhodce-cizince je podmínka svéprávnosti osoby rozhodce. V tomto případě mám za to a souhlasím s Bělohlávkem, že pravděpodobně byla pouze vyjmuta úprava rozhodců v rámci cizích státních příslušníků a toliko převzata do nové právní úpravy z. m. p. s. bez dalších změn, ke kterým došlo.[7] Další problematickou otázkou je, zda rozhodce-cizinec může rozhodovat nejen spory s mezinárodním prvkem, ale i čistě vnitrostátní spory. Někteří autoři se přiklání k variantě, že rozhodce cizinec je oprávněn rozhodovat pouze spory obsahující mezinárodní prvek, v rozhodčí praxi je dle dalších autorů běžné, že i u vnitrostátních sporů působí jako rozhodce osoba, jež není občanem České republiky. Domnívám se, že by bylo vhodné výše uvedené otázky novelizovat a přidat tak požadavek zletilosti a bezúhonnosti i do ustanovení § 118 z. m. p. s. a také jasně vymezit, které spory je rozhodce-cizinec oprávněn rozhodovat. Pokud se týče kolizní normy, jež je obsažená ve výše uvedeném ustanovení, ta se vztahuje pouze na otázku svéprávnosti. Posoudí se tedy podle práva státní příslušnosti rozhodce, nicméně z. m. p. s. stanoví subsidiární kolizní normu ve prospěch českého právního řádu.[8]

Možnost zvolit si pro vnitrostátní spor rozhodce cizince, například Slováka je velmi diskutabilní otázkou. V takovém případě je důležité si uvědomit, že zvolením rozhodce cizince se nestává rozhodčí řízení mezinárodním, ale zůstává vnitrostátním a také neexistuje žádné zákonné omezení, dle kterého by nebylo přípustné si zvolit rozhodce jiné státní příslušnosti než české. Okolo této problematiky panují pochybnosti, zda je vůbec praktické si volit pro vnitrostátní spor jako rozhodce cizího státního příslušníka, u něhož je vysoce pravděpodobné, že jeho znalosti českého práva hmotného i procesního jsou nedostatečné. Zde souhlasím s Rozehnalovou, že o možnosti volby rozhodce cizince by bylo možné uvažovat pouze v případech blízkých právních úprav, např. české a slovenské. Nicméně mám za to, že takováto volba je velmi nepraktická a nevhodná zejména z důvodu zvýšení nákladů a prodlužování celého řízení.[9] Také mám za to, že strany sporu české státní příslušnosti si mnohem raději zvolí rozhodce české státní příslušnosti, neboť očekávají výborné znalosti daného právního řádu a právní problematiky.

Zletilost a plná svéprávnost

Požadavky zletilosti a plné svéprávnosti jsou upraveny v § 30 občanského zákoníku, který v prvém odstavci stanoví, že: „Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilostí se nabývá dovršením osmnáctého roku věku.“[10] Druhý odstavec pak upravuje nabytí zletilosti tzv. emancipací, čili jejím přiznáním, kdy říká, že: „Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství.“[11] Svéprávnost je schopnost samostatně právně jednat, tedy v mezích právního řádu samostatně vlastním jednáním nabývat subjektivní práva a povinnosti.[12] I zde lze polemizovat nad situací, kdy by jako rozhodce působila osoba fyzická mladší 18 let, které byla svéprávnost přiznána soudem. S ohledem na skutečnost, že svéprávnost mají jen osoby schopné utvářet si svobodnou vůli a tím také vnímají důsledky svého právního jednání, mám za to, že v rámci české právní úpravy je zcela vyloučené v praxi jmenovat rozhodcem osobu svéprávnou, mladší 18 let. Z uvedeného vyplývá, že je také potřeba mezi instituty svéprávnosti a zletilosti rozlišovat. Ačkoliv se svéprávnost nabývá postupně, zákon ani judikatura nestanoví věkové hranice, ve kterých je již nezletilá osoba svéprávná k určitým právním jednáním, tedy v tomto případě k rozhodování sporu v rozhodčím řízení.[13]

Bezúhonnost

Podmínka bezúhonnosti je v českém právním řádu vyžadována u mnoha funkcí, zejména pak u soudce, státního zástupce či advokáta. Právnický slovník předkládá negativní vymezení pojmu bezúhonnost, kdy se za bezúhonnou osobu nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin, případně páchá přestupky.[14] Bezúhonnost je tedy vlastností člověka, který v minulosti nebyl odsouzen za trestný čin, celkově vede řádný život, nepáchá přestupky a plní povinnosti stanovené zákony. V určitých právních oblastech se může bezúhonnost týkat pouze trestných činů vztahujících se ke specifické činnosti. Pokud se týče osoby rozhodce, zde zcela dostačuje, aby osoba, jež má funkci rozhodce vykonávat, nebyla pravomocně odsouzena za trestný nebo bylo takové odsouzení zahlazeno.[15] V tomto ohledu je nutné konstatovat, že osoba rozhodce by měla podmínku bezúhonnosti splňovat po celou dobu trvání této funkce, nikoliv pouze na jejím počátku či v okamžiku jmenování stranami v rozhodčí smlouvě.[16]

Z. r. ř. stanovuje v § 4 odst. 1 bezúhonnost[17] jako jednu z podmínek, které občan musí splnit, aby se mohl stát rozhodcem. Následující odstavec 2 pak negativním vymezením rozšiřuje podmínku bezúhonnosti, kdy stanoví, že: „Podmínku bezúhonnosti dle ustanovení § 4 odst. 2 z. r. ř. nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, jestliže se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen.[18] Domnívám se, že uvedené ustanovení je dosti problematickým, jelikož pojem bezúhonnosti v z. r. ř. je vymezen velmi úzce. Zcela souhlasím s Mrázkem, dle kterého je definice trestněprávní bezúhonnosti jako „absolutní nula“ velice nebezpečnou skutečností.[19] Pohlédneme-li nyní na pojem bezúhonnosti obecně, nesplnila by tuto podmínku ani osoba, která byla odsouzená pouze za nedbalostní trestný čin. Vzhledem k tomu, že v trestním právu a trestním zákoníku existuje poměrně široký výčet nedbalostních trestních činů, kupříkladu neplacení výživného či způsobení autonehody, vyvstává zde otázka, kterou řešil také Kordač, a sice zda skutečně chceme znemožnit věhlasným světovým rozhodcům rozhodovat spory v České republice pouze z důvodu zavinění autonehody?[20] Dle mého názoru je toto absolutní vymezení bezúhonnosti velmi nepřiměřeným. V rámci úvah de lege ferenda by pak právní kvalifikace bezúhonnosti měla zahrnovat pouze trestné činy spáchané úmyslně, nikoliv z nedbalosti.

Mám tedy za to, že nároky kladené na bezúhonnost rozhodce jsou v českém právu neodpovídající povaze rozhodčího řízení a vazbě k porušení požadavku bezúhonnosti. Samozřejmě není přijatelné, aby spor stran v rozhodčím řízení rozhodovala osoba, jež se sama dopustila úmyslného trestného činu např. některého z trestných činů proti majetku, nicméně si dovolím tvrdit, že nedbalostní trestné činy mají minimální vliv na skutečnost, zda osoba rozhodce bude svou funkci vykonávat čestně, případně nestranně a nepodjatě. V tomto ohledu spatřuji jisté mezery, které by měly být v budoucnu lépe upraveny.

Neslučitelnost funkcí

Z. r. ř. uvádí v § 4 odst. 1 jako jednu z podmínek pro výkon funkce rozhodce, že jiný zvláštní předpis nestanoví omezení pro výkon této funkce. Jinými slovy se jedná o otázku, zda je funkce rozhodce slučitelná s jinými funkcemi v oblasti práva. Jde o situaci, kdy jiný zvláštní předpis nestanoví omezení pro výkon této funkce. Zvláštní povahu k tomuto zákonu má několik právních předpisů, na prvním místě uvádím zákon č. 335/1991Sb., o soudech
a soudcích.

Otázka inkompatibility funkce rozhodce a soudce je v jednotlivých národních úpravách řešena různě. Některé z úprav ji nevylučují. Pojmy soudce a rozhodce bývají často laickou veřejností zaměňovány. Je však důležité si uvědomit základní rozdíl, který přesně vyjadřuje jurisdikční teorie, dle níž je rozhodčí řízení chápáno jako obdoba sporného řízení před státními soudy, přičemž rozhodčí řízení je považováno za jeden z druhů civilního procesu. Patrný rozdíl mezi soudcem a rozhodcem spočívá v tom, že soudce ustavuje a dává mu autoritu přímo stát, kdežto rozhodce je nominován výlučně na základě stran.[21]

Samozřejmě nesmíme opomenout ani odlišení vyplývající přímo ze zákona. Po soudci se požaduje vysokoškolské vzdělání, určitá věková hranice, praxe a také úspěšné složení zkoušky, díky které vykazuje odbornou způsobilost stát se soudcem. Domnívám se, že na rozhodce jsou ze zákona kladeny relativně nízké požadavky, kupř. není nutné, aby rozhodce získal vysokoškolské právnické vzdělání, což ovšem nebrání tomu, aby rozhodce toto vzdělání měl.

Speciální povahu má rovněž zákon č. 182/1991 Sb., o Ústavním soudu
a dále také zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Z těchto předpisů plyne skutečnost, že soudce nemůže působit zároveň jako rozhodce, konkrétně

  • § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
    a soudcích: „Soudce nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu.[22]
  • § 4 odst. 3 182/1991 Sb., o Ústavním soudu: „Výkon funkce soudce je neslučitelný s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností.“[23]
  • § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství: „Státní zástupce nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu.“[24]

Interpretace uvedených zákonných ustanovení pravděpodobně vychází z předválečné právní úpravy tehdejšího občanského soudního řádu, který stanovil, že soudcovští úředníci, pokud jsou v soudcovské službě, nemohou přijmout jmenování za rozhodce.

Zajímavou skutečnost spatřuji v tom, že platná právní úprava dovoluje, aby osoba rozhodce mohla vykonávat současně i profesi notáře. V právní praxi se také často setkáváme s názorem, že soudce má možnost vykonávat funkci rozhodce, ale pouze v případě, že tuto aktivitu bude provádět bezplatně, k čemuž se vyjádřila nesouhlasně např. Rozehnalová či Mothejzíková a já se k tomuto nesouhlasnému stanovisku taktéž přikláním. Další poměrně zajímavou úvahou je otázka, zda by funkci rozhodce mohl vykonávat i bývalý soudce obecného soudu. V tomto případě záleží v prvé řadě na ochotě soudce prostudovat všechny podklady, jež se vztahují ke sporu a na schopnostech rychlého a ekonomického rozhodování.[25] Soudce také může na strany sporu působit kladným a důvěryhodným dojmem díky jeho dřívějšímu zařazení.[26]

Kromě výše uvedených obecných předpokladů stanovených v § 4 z. r. ř., existují samozřejmě další podmínky, které osoba rozhodce musí splňovat, a sice být nezávislý, nestranný a nepodjatý. Jedná se v podstatě o předpoklady, které se vážou již k samotnému rozhodčímu řízení. Tento článek však pojednával pouze o obecných podmínkách kladených na osobu rozhodce.

Závěrem lze konstatovat, že přestože požadavky na výkon funkce rozhodce v ZRŘ nejsou nijak četné, mám za to, že pro výkon této funkce je důležité splňovat nejen výše uvedené podmínky, ale také posoudit všechny odborné i technické dispozice jakožto morální vlastnosti osoby.


JUDr. Kamila Peterková, advokátní koncipientka v Blansku.

 


[1] § 4 odst. 1. zákona č. 216/1994 Sb. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2018].

[2] Například libanonské právo výslovně umožnilo jmenovat jako rozhodce i právnickou osobu.

[3] BĚLOHLÁVEK, Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezu: komentář, op. cit., s. 185.

[4] K tomu viz MOTHEJZÍKOVÁ, Jitka; STEINER, Vilém. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 29.

[5] OLÍK, Miloš; MAISNER, Martin; POKORNÝ, Radek, a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 29.

[6] § 118 č. 91/2012 Sb. Zákon o mezinárodním právu soukromém. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2018].

[7] BĚLOHLÁVEK, Alexandr. Změny v zákoně účinné od 1. 1. 2014. In: BĚLOHLÁVEK, Alexander J.; KOVÁŘOVÁ, Daniela; HAVLÍČEK, Karel. Rozhodčí řízení v teorii a aplikační praxi: stati a judikatura. Praha: HBT, 2015, s. 15-16.

[8] BŘÍZA, Petr a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 685.

[9] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 205.

[10] § 30 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2018].

[11] § 30 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.

[12] LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 1. vydání, 2014, s. 193-195.

[13] LAVICKÝ a kol., op. cit., s. 193-195.

[14] HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 15. 3. 2018].

[15] OLÍK, Miloš; MAISNER, Martin; POKORNÝ, Radek, a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 30.

[16] VLKOVÁ, Markéta. Výklad podmínky bezúhonnosti jako předpokladu k provozování živnosti. pravniprostor.cz [online]. Publikováno 6. 6. 2017 [cit. 29. 3. 2018].

[17] Novela ZRŘ se snažila dosáhnout odstranění často zmiňovaného legislativního nedostatku, kdy osobou rozhodce mohla klidně být i několikrát pravomocně trestně odsouzená osoba. K tomu Viz SADECKÝ, Lukáš. Rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv po novele zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 5, s. 153.

[18] § 4 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.

[19] MRÁZEK, Miroslav. Bezúhonnost v právním řádu České republiky. epravo.cz [online]. Publikováno 1. 12. 2015. [cit. 2. 4. 2018].

[20] KORDAČ, Zbyšek. Mezinárodní arbitráž v ČR: reforma nutná. Jinepravo.blogspot.cz [online]. 2012. [cit. 2. 4. 2018].

[21] OLÍK, Miloš. Srovnání pravomoci rozhodce podle českého a francouzského práva. ustavaprava.cz [online]. 2009. [cit. 3. 4. 2018].

[22] § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2018].

[23] § 4 odst. 3 zákona č. 182/1991 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2018].

[24] § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2018].

[25] POPOV, Simon. Osoba rozhodce. Bulletin Advokacie. 2006, č. 6, s. 37.

[26] MOXLEY, Charles J. Jr. Select the Ideal Arbitrator. In: Dispute resolution journal [online]. 2005. [cit. 20. 3. 2018].

Go to TOP