V průběhu roku 2018 nabyly účinnosti hned dvě rozsáhlé novely zák. č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o urychlení výstavby“ nebo také „UVDI“). Další část novely nabývá účinnosti k 1. srpnu 2019. Tento zákon by měl sloužit k urychlení majetkového vypořádání s vlastníky nemovitostí, kteří jsou nebo budou dotčeni výstavbou potřebné infrastruktury. UVDI obsahuje některé odchylky od obecné úpravy vyvlastňovacího řízení, které mají sloužit k jeho urychlení, aby nedocházelo k prodlužování doby, kdy může být uskutečněna potřebná výstavba. Tento článek shrnuje specifika vyvlastňovacího řízení dle zákona o urychlení výstavby a analyzuje nová ustanovení zákona a důvody jejich přijetí. Upozorňuje rovněž na některé praktické problémy, které se při vyvlastnění v režimu zákona o urychlení výstavby objevují.

Obecná úprava vyvlastnění 

Obecné vyvlastňovací řízení je upraveno v zákoně číslo  184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vyvlastnění“ nebo „zák. o vyvl.“). Zákon o vyvlastnění upravuje podmínky vyvlastnění, náhradu poskytovanou za vyvlastnění a postup ve vyvlastňovacím řízení. Obecný vyvlastňovací předpis existuje v našem právním řádu již více než deset let a za tu dobu našel v právním řádu své pevné zakotvení, když se povedlo novelizacemi odstranit některé nejasnosti v aplikační praxi. V této části budou stručně shrnuta obecná pravidla vyvlastnění.

Podmínky, za nichž může být vyvlastnění provedeno, jsou deklarovány už na úrovni ústavního pořádku, a to konkrétně v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vyvlastnění je možné provést pouze ve veřejném zájmu, za náhradu a na základě zákona. Zákon o vyvlastnění k tomu dodává ještě podmínku vymezení jasně stanoveného účelu vyvlastnění, přičemž odkazuje na zvláštní zákony, které tyto účely upravují.

Zákon o vyvlastnění dále vymezuje práva a povinnosti účastníků vyvlastňovacího řízení, kterými jsou vyvlastnitel a vyvlastňovaný. Vyvlastněním mohou být dotčeny i další osoby, např. nájemci, oprávnění z věcného břemene či zástavní věřitelé. Podrobně se zákon o vyvlastnění věnuje problematice náhrad za vyvlastnění.

Vyvlastňovací řízení je upraveno v části páté zákona o vyvlastnění. Tato úprava je však pouze parciální, a je tak nutné vycházet z obecné úpravy správního řízení, která je obsažena v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

K provádění vyvlastňovacího řízení je věcně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností. U statutárních měst a hlavního města Prahy je vyvlastňovacím úřadem magistrát. Místní příslušnost je dána umístěním pozemku, o jehož vyvlastnění se jedná.

Vyvlastňovací řízení je zahájeno na návrh vyvlastnitele. V návrhu musí být označen pozemek nebo stavba, které mají být vyvlastněny. Vyvlastnitel musí doložit splnění podmínek pro vyvlastnění a určit lhůtu, ve které začne uskutečňovat účel vyvlastnění v případě, že bude vydáno rozhodnutí o vyvlastnění. K návrhu na vyvlastnění je nutné připojit celou řadu příloh, které vymezuje ust. § 18 odst. 3 zák. o vyvl.

Vyvlastňovací řízení je ovládáno zásadou koncentrace, a to k okamžiku ústního jednání u vyvlastňovacího úřadu. Pokud nedojde k zastavení řízení v případech dle ust. § 23 odst. 2 zák. o vyvl., je vydáno meritorní rozhodnutí o vyvlastnění. Pokud vyvlastňovací úřad dospěje k závěru, že nejsou dány podmínky pro vyvlastnění, návrh zamítne. Jinak vydá rozhodnutí o vyvlastnění, které obsahuje několik výroků. Výrok o vyvlastnění může vlastnické právo k pozemku nebo stavbě odejmout či omezit, případně odejmout či omezit práva odpovídající věcnému břemeni. Dalším výrokem je určena vyvlastniteli nejvýše dvouletá lhůta k uskutečňování účelu vyvlastnění. Výrok o náhradě za vyvlastnění obsahuje zejména výši náhrady pro vyvlastňovaného nebo pro oprávněného z věcného břemene, jejichž práva vyvlastněním zanikají. Je zároveň určena lhůta pro uhrazení náhrady, která nesmí být delší než 60 dnů od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění.

Řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí o vyvlastnění je odvolání, o kterém rozhoduje nadřízený krajský úřad. Odvolání proti jakékoliv části výroku o vyvlastnění má odkladný účinek i pro všechny další výroky. Pokud odvolání směřuje jen proti výroku o náhradě za vyvlastnění, není dán odkladný účinek vůči ostatním výrokům v rozhodnutí o vyvlastnění. V případě, že vyvlastňovací úřad dospěje k závěru, že rozhodnutí o vyvlastnění je věcně správné a v souladu s právními předpisy, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí.

Soudní přezkum rozhodnutí o vyvlastnění 

Rozhodnutí o vyvlastnění je soudně přezkoumatelné, a to v rámci dvojího systému. „Rozhodoval-li správní orgán o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva věcným břemenem, pak rozhodoval ve veřejnoprávní, a nikoliv v soukromoprávní věci, a proto je dána pravomoc správních soudů. Naopak pravomoc civilních soudů se vztahuje na spory o výši a případné rozdělení náhrady za tyto veřejnoprávní akty.“[1]

Rozhodnutí o vyvlastnění je tedy vzhledem k jeho veřejnoprávnímu charakteru možné napadnout žalobou proti správnímu orgánu dle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a to ve lhůtě dvou měsíců po doručení rozhodnutí. Žaloba má odkladný účinek,[2] a rozhodnutí o vyvlastnění tedy nelze vykonat, dokud nebude pravomocně rozhodnuto. Pokud soud dospěje k závěru, že rozhodnutí o vyvlastnění je nezákonné, dojde ke zrušení rozhodnutí. V případě zrušení výroku o vyvlastnění zaniká samozřejmě i platnost výroku o náhradě za vyvlastnění.

Naproti tomu výrok o náhradě za vyvlastnění je přezkoumatelný v civilním soudnictví, a to dle části páté zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žaloba se podává k příslušnému krajskému soudu, přičemž dle ust. § 28 odst. 2 zák. o vyvl. je nutné žalobu podat 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu a zmeškání této lhůty nelze prominout. Soud přezkoumává výši náhrady vzhledem ke skutkovým okolnostem případu. Ve stanovených případech pak může navýšit náhradu tak, aby byla ve spravedlivé výši a aby byla zmírněna tvrdost vyvlastnění.[3] 

Zákon o urychlení výstavby a jeho novelizace

Dne 27. 11. 2009 nabyl účinnosti zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, pozdějšími novelizacemi byl název právního předpisu změněn. Dnes se označuje jako zákon o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů.

Jak již název předpisu napovídá, jeho hlavním cílem je dopomoci k urychlení výstavby potřebné infrastruktury, a to časovou optimalizací příslušných správních řízení, při maximálním šetření práv dotčených osob.

Zákon o urychlení výstavby především v ust. § 1 odst. 2 až 5 pro své účely definuje pojem dopravní, vodní a energetická infrastruktura, jakož i infrastruktura elektronických komunikací. Dále jsou stanoveny některé odchylky od běžného územního řízení dle zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon dále upravuje konkrétní povinnosti osob dotčených výstavbou infrastruktury, a to pravidly, která reagují na praktické problémy vyskytující se při přípravě a realizaci staveb. Ust. § 2f zákona o urychlení výstavby např. stanoví každému povinnost strpět provádění měření a průzkumných prací v rámci přípravy stavby dopravní infrastruktury prováděné oprávněným investorem, a to i před zahájením územního řízení. Zároveň určuje podmínky, za kterých je možné tato měření provádět.

Ust. § 2g pak vymezuje povinnost vlastníka, provozovatele nebo správce dopravní nebo technické infrastruktury provést její přeložku, překládku nebo jinou její změnu do 12 měsíců ode dne výzvy ze strany stavebníka dopravní infrastruktury nebo vybrané stavby energetické infrastruktury, jakož i pravidla, za nichž se tato změna uskuteční.

Druhá část zákona o urychlení výstavby se zabývá projekty společného zájmu energetické infrastruktury, které jsou uvedeny v unijním seznamu podle prováděcího nařízení Evropské komise, a to nařízení EU č. 347/2013, kterým se stanoví hlavní směry pro transevropské energetické sítě.

Vybrané otázky vyvlastňovacího řízení dle UVDI 

Podstatnou částí zákona o urychlení výstavby je stanovení některých odlišností při vyvlastňování pozemků a staveb potřebných pro uskutečnění staveb dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací. Zákon o urychlení výstavby je tak ve vztahu speciality k zákonu o vyvlastnění. V této části budou nastíněny vybrané odchylky od běžného postupu vyvlastnění, které zákon o urychlení výstavby upravuje.

Změna vyvlastňovacího úřadu u staveb dopravní infrastruktury 

S účinností od 1. 8. 2019 zákon v ust. § 2e mění u staveb dopravní infrastruktury příslušnost vyvlastňovacího úřadu, kdy je příslušný krajský úřad kraje, na jehož území se má stavba uskutečnit.[4] U hlavního města Prahy pak zůstává příslušným k vedení vyvlastňovacího řízení v souladu s obecnou úpravou dle zákona o vyvlastnění Magistrát hlavního města Prahy. Odvolacím orgánem je dle typu stavby buď Ministerstvo dopravy, nebo Ministerstvo pro místní rozvoj.[5]

Tuto změnu lze vzhledem ke složitosti přípravy staveb dopravní infrastruktury označit za účelnou. Vedení vyvlastňovacího řízení obecně klade na pracovníky obcí s rozšířenou působností vysoké nároky, neboť se jedná o řízení složité, ve kterém se řeší celá řada dílčích právních otázek. Je navíc nutné pracovat s celou řadou právních předpisů (správní řád, zákon o vyvlastnění, zákon o urychlení výstavby a zvláštní zákon, ve kterém je uveden účel vyvlastnění). Někteří pracovníci vyvlastňovacích úřadů nemají právní vzdělání a s vyvlastňovacím řízením se setkávají velmi výjimečně. V případě nesprávného posouzení věci pak dochází k prodlužování vyvlastňovacích řízení, čímž se opětovně oddaluje budování potřebné infrastruktury. Zákonodárce by měl tedy zvážit, zda nepřesunout příslušnost k vedení vyvlastňovacích řízení na krajské úřady ve všech případech. 

Postup vyvlastnitele k získání práv potřebných k uskutečnění účelu vyvlastnění 

První oblastí, kterou zákon reguluje odlišně od běžného vyvlastňovacího režimu, je povinnost vyvlastnitele učinit návrh na získání potřebných práv vlastníkovi nemovitosti. Primárně by zde totiž vždy měla být snaha investora stavby dosáhnout dohody s vlastníkem nemovitosti tak, aby k vyvlastnění nemuselo být přistoupeno vůbec.

Ust. § 5 zák. o vyvl. vymezuje náležitosti návrhu smlouvy o získání práv k pozemku nebo stavbě. Součástí návrhu smlouvy může být i požadavek, aby pozemek nebo stavba nebyly zatíženy právy, která zanikají vyvlastněním (např. právo zástavní a podzástavní, zajišťovací převod práva apod.). V ust. § 3 zákona o urychlení výstavby pak nalezneme odchylky vedoucí ke zrychlení vyvlastňovacího procesu, např. v omezení doručovacích adres pro zaslání návrhu smlouvy na adresu:

– sdělenou vlastníkem nemovitosti,

– uvedenou v katastru nemovitostí,

– trvalého pobytu fyzické osoby.

Na rozdíl od zákona o vyvlastnění je rovněž výslovně stanoveno, že doručení návrhu smlouvy má právní účinky vůči případným právním nástupcům vyvlastňovaného. Tato úprava je pro urychlení možnosti výstavby klíčová, neboť v praxi dochází často k průtahům ve vyvlastňovacím řízení právě z důvodu změny vlastnictví u dotčených nemovitostí, např. z důvodu probíhajícího dědického řízení.

V zásadě shodně jako u zákona o vyvlastnění není vyžadováno splnění podmínky doručení návrhu smlouvy k získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě, pokud se vlastník na uvedených adresách nezdržuje, odstěhoval se nebo není znám.

Novelou zákona o urychlení výstavby provedenou zákonem č. 169/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, došlo k vložení nového odst. 6 do § 3 do zákona o urychlení výstavby. Tento odstavec stanoví, že v případě uskutečňování stavby dopravní nebo energetické infrastruktury je splněna podmínka nemožnosti získání práv potřebných k uskutečnění stavby, pokud nebyla smlouva uzavřena ve lhůtě 90 dnů od doručení návrhu smlouvy, „přestože se vyvlastnitel nejméně 30 dnů před podáním žádosti o vyvlastnění pokusil s vyvlastňovaným o návrhu smlouvy jednat“.[6] Je otázkou, co zákonodárce vedlo k uzákonění tohoto pravidla, navíc výběrově jen pro stavby dopravní a energetické infrastruktury (a nikoliv pro všechny stavby dle zákona o urychlení výstavby). Dle názoru autorky by tato nová právní úprava mohla vyvlastňovací řízení u těchto staveb spíše zkomplikovat.

Dosud byla obecná úprava vyvlastnění taková, že vyvlastnitel zaslal vlastníkovi stavby návrh smlouvy k získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě. Od doručení běžela lhůta 90 dnů, která sloužila k jednání o uzavření smlouvy. Po marném uplynutí této lhůty bylo možné zahájit vyvlastňovací řízení, a to pokud se prokazatelně nepodařilo dohodu s vlastníkem uzavřít. „Rozhodující pro splnění předmětné zákonné podmínky je, zda vlastník pozemků na návrh vyvlastnitele na uzavření dohody nějak reaguje, a pokud ano, zda vysloví požadavky, které může vyvlastnitel reálně splnit a po jejichž splnění bude moci uskutečnit účel vyvlastnění.“[7]

Pro posouzení aktivity vyvlastnitele v rámci jednání o uzavření dohody je přitom klíčový i postoj vyvlastňovaného. Pokud vyvlastňovaný výslovně prohlašuje, že nemá zájem přistoupit na žádné nabízené řešení a uzavřít s vyvlastnitelem dohodu, nelze po vyvlastniteli požadovat zbytečné vynakládání prostředků na jednání s vyvlastňovaným.[8]

Soud vždy v konkrétním případě posuzuje jednání vyvlastnitele i vyvlastňovaného v průběhu předmětných 90 dnů od doručení návrhu smlouvy. Při posuzování podmínek vyvlastnění se nespokojí s pouhým formalismem v podobě doručení návrhu a uplynutí lhůty, ale skutečně zkoumá a hodnotí postup vyvlastnitele v předmětném období. Je tedy dle mého názoru zbytečné, aby v zákoně o urychlení výstavby byla navíc zavedena nová, 30denní lhůta před podáním žádosti o vyvlastnění, ve které by měl vyvlastnitel „provést pokus o jednání s vyvlastňovaným“.[9]

Délka lhůty, ve které je třeba zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění 

V souladu s ust. § 3a zákona o urychlení výstavby musí smlouva o získání práv k pozemku nebo stavby, která jsou potřebná pro uskutečnění stavby dopravní nebo energetické infrastruktury, či infrastruktury elektronických komunikací, obsahovat též ustanovení, které zajistí, že osoba, která právo převádí, může do 5 let od uzavření smlouvy požádat o vrácení převedených práv, pokud nedojde k uskutečňování účelu vyvlastnění. Jedná se o odchylku od úpravy obsažené v ust. § 5 odst. 4 zák. o vyvl., která obecně stanoví tuto lhůtu v délce 3 let.

Ust. § 3d zákona o urychlení výstavby určuje, že lhůta, v níž musí vyvlastnitel zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění, činí nejvýše 4 roky od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění. Konkrétní lhůta je stanovena v rozhodnutí o vyvlastnění a v souladu s ust. § 25 odst. 6 zák. o vyvl. ji lze prodloužit jen jednou, a to maximálně o dva roky.

Tato úprava má především reflektovat skutečnost, že projekty probíhající v režimu zákona o urychlení výstavby jsou obvykle velkého rozsahu. Od příprav projektu až do jeho skutečné realizace může uplynout mnoho času, proto je namístě prodloužení lhůty oproti obecné úpravě.

Stanovení kupní ceny 

Často se potřebná práva pro uskutečnění pozemku nebo stavby získávají koupí, neboť trvalé převedení práv k pozemku nebo stavbě obvykle zajišťuje možnost jejího plného vy­užívání pro daný veřejně prospěšný účel. Jedním z kritérií, podle kterého se vlastníci rozhodují, zda přistoupí na návrh kupní smlouvy zaslaný vyvlastnitelem, je výše kupní ceny. Kupní cena se určuje podle znaleckého posudku, který musí být zaslán spolu s návrhem smlouvy vyvlastňovanému.

Jedním z opatření, která slouží k urychlení získání potřebných práv, je možnost nabídnout vyvlastňovanému vyšší kupní cenu, než která je stanovena znaleckým posudkem. V souladu s ust. § 3b UVDI lze v případě pozemků s výjimkou stavebních pozemků nabídnout osminásobek ceny stanovené znaleckým posudkem. V případě stavebního pozemku nebo stavby se kupní cena násobí koeficientem 1,15. Navýšení kupní ceny se neuplatní u staveb infrastruktury elektronických komunikací a u energetické infrastruktury.

Právní úprava těchto koeficientů k násobení kupní ceny prošla určitým vývojem, kdy v letech 2014-2016 bylo možné kupní cenu u pozemků sjednat až do výše šestnáctinásobku ceny stanovené znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že v této úpravě nebyl koeficient jasně určen, docházelo paradoxně ke zpomalení získávání majetkových práv investory potřebné infrastruktury, neboť každý z vyvlastňovaných si chtěl vyjednat právě onen maximální koeficient.

Určení koeficientu by mělo motivovat vlastníky pozemků k tomu, aby předmětné pozemky prodali ještě před zahájením vyvlastňovacího řízení, neboť pokud dojde k vyvlastnění, náhrada je určena pouze na základě ceny obvyklé a výše uvedený koeficient se nepoužije. Na druhou stranu, pokud již dojde k vyvlastňovacímu řízení, má vyvlastňovaný v souladu s ust. § 20 zák. o vyvl. právo předložit „svůj“ znalecký posudek, z něhož vyvlastňovací úřad vychází při určení náhrady za vyvlastnění. V praxi se často cena určená v posudku zpracovaném vyvlastnitelem (který sloužil k zaslání návrhu smlouvy vyvlastňovanému dle ust. § 5 zák. o vyvl.) a v posudku, který si nechal zpracovat vyvlastňovaný, diametrálně liší. Vzhledem k tomu, že je znalecký posudek opatřen znaleckou doložkou, vyvlastňovací úřad není oprávněn přezkoumávat závěry, ke kterým znalec došel, tudíž náhrada za vyvlastnění pak odpovídá ceně obvyklé dle znaleckého posudku. Teoreticky se tak může vlastníkovi pozemku „vyplatit“, pokud si počká na zahájení vyvlastňovacího řízení, aby v něm mohl uplatnit „svůj“ znalecký posudek. Nutno poznamenat, že v tomto se praxe vyvlastňovacích úřadů liší, kdy některé vyvlastňovací úřady pouze formálně zkoumají, zda je znalecký posudek opatřen znaleckou doložkou, a pokud ano, tak ho přijmou za základ pro stanovení náhrady. Jiné vyvlastňovací úřady zkoumají znalecký posudek, a pokud nesplňuje podmínky pro určení ceny vyvlastňovaného pozemku dle zákona o vyvlastnění, poučí vyvlastňovaného o tom, že předložený znalecký posudek nemůže být podkladem pro určení náhrady za vyvlastnění. Jakkoliv se autorce jeví druhý uvedený přístup vyvlastňovacích úřadů správný, možnost či nemožnost tohoto postupu dosud nebyla judikaturou potvrzena.

Dalším problémem při určování kupní ceny je i fakt, že výše uvedené koeficienty pro násobení kupní ceny se mohou uplatnit pouze v případě, že daný projekt je realizován v rámci zákona o urychlení výstavby. Pokud do definice UVDI nezapadá, nemůže vyvlastnitel nabízenou cenu tímto způsobem navýšit. Po praktické stránce to opět představuje problém, neboť ve stejném regionu mohou být vlastníkům pozemků nabízeny různé částky za odkup podobných pozemků, a to v závislosti na tom, o jakou stavbu se jedná a kdo je jejím investorem.

Všechny zde uvedené praktické problémy při stanovení kupní ceny pak způsobují jakousi spirálu nespokojenosti a pocitu nespravedlnosti vlastníků pozemků, jejichž výsledkem je pak domněnka, že pokud vlastník nekývne na první nabídku investora a pokud bude získání potřebných práv vyvlastniteli co nejvíce ztěžovat, může na tom v konečném důsledku vydělat více. Což je přesně opakem toho, k čemu by měl zákon o urychlení výstavby sloužit.

Mezitímní rozhodnutí 

V zájmu dalšího zrychlení získání potřebných práv vymezuje ust. § 4a UVDI možnost vydat tzv. mezitímní rozhodnutí, to však pouze u vybraných staveb, které jsou určeny v příloze k UVDI. Je otázkou, zda tento přístup k výběru konkrétních staveb, které jsou označeny jako významnější tím, že jsou jim udělena určitá zákonná privilegia, je v souladu s ústavními principy. Zákonodárce se již v minulosti pokoušel obejít nutnost prokazování veřejného zájmu ve vyvlastňovacím řízení a přispět k jeho zrychlení tím, že se pokoušel označit zákonem určitý investiční záměr a řízení s ním související za veřejný zájem.[10] Takový postup byl přitom odmítnut Ústavním soudem, když rozhodl, že: „Veřejný zájem v konkrétní věci je zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění rozhodnutí, jehož ústředním bodem je otázka existence veřejného zájmu, pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou soukromých, partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce (typicky např. o vyvlastňování) a nelze jej v konkrétní věci a priori stanovit. Z těchto důvodů je zjišťování veřejného zájmu v konkrétním případě typicky pravomocí moci výkonné, a nikoliv zákonodárné.“[11]

Autorka se domnívá, že přístup k výběru určitých staveb dopravní infrastruktury, u kterých budou jejich investoři zvýhodněni díky možnosti navrhnout vydání mezitímního rozhodnutí, by mohl být Ústavním soudem posouzen podobně.

Postup při vydání mezitímního rozhodnutí je takový, že pokud v průběhu vyvlastňovacího řízení dospěje vyvlastňovací úřad k závěru, že jsou dány podmínky pro vyvlastnění, může na návrh vyvlastnitele vydat mezitímní rozhodnutí o vyvlastnění. V řízení se pak pokračuje kvůli určení výše náhrady.

Mezitímní rozhodnutí obsahuje výrok o vyvlastnění (může se fakticky jednat o zrušení nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemeni, zřízení věcného břemene, nebo o odnětí vlastnického práva). Vyvlastňovací úřad dále vymezí případná práva spojená s pozemkem, která vyvlastněním nezaniknou, a určí vyvlastniteli lhůtu k zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění.

Proti mezitímnímu rozhodnutí není možné podat odvolání. Je však možné podat správní žalobu, o které by měl soud rozhodnout ve lhůtě 60 dnů. Lhůta 60 dnů pak platí i pro kasační stížnost a případné další opravné prostředky proti žalobě. Žalobě soud přizná odkladný účinek pouze na návrh žalobce, který je nutné podat společně se žalobou. Totéž platí i pro opravné prostředky proti rozhodnutí soudu o žalobě.

Pokud je podána žaloba proti mezitímnímu rozhodnutí, vyvlastňovací úřad nevydá rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění až do doby, kdy je pravomocně rozhodnuto o podané žalobě, případně o opravném prostředku.

Velmi zajímavá je úprava obsažená v ust. § 4a odst. 5 zákona o urychlení výstavby. Ten ukládá vyvlastniteli povinnost uhradit vyvlastňovanému zálohu na náhradu za vyvlastnění, a to dle výše ceny obvyklé stanovené znaleckým posudkem, který byl připojen k návrhu smlouvy o získání práv k pozemku nebo stavbě. Vyvlastnitel má k uhrazení této zálohy 60 dnů, a to od právní moci mezitímního rozhodnutí. V případě, že byla proti mezitímnímu rozhodnutí podána žaloba, vyčká se jejího výsledku. Pokud není mezitímní rozhodnutí zrušeno, má vyvlastnitel povinnost vyplatit náhradu do 60 dnů od právní moci rozhodnutí soudu o žalobě nebo o opravném prostředku. Tato úprava zálohy na náhradu za vyvlastnění bude v praxi velmi užitečná a autorka má za to, že by se měla promítnout i do obecné úpravy vyvlastňovacího řízení.

Často je totiž situace taková, že ve vyvlastňovacím řízení předloží vyvlastňovaný svůj znalecký posudek, na jehož základě vyvlastňovací úřad určí náhradu. Cena obvyklá určená ve znaleckém posudku dodaném vyvlastňovaným je obvykle vyšší než ta, kterou určil znalecký posudek vypracovaný na pokyn vyvlastnitele, který byl vyvlastňovanému zaslán spolu s návrhem smlouvy na získání potřebných práv. Po vydání rozhodnutí o vyvlastnění pak vyvlastnitel není spokojen s výší náhrady za vyvlastnění, a do výroku o jejím určení podá odvolání. Pokud zároveň vyvlastňovaný nepodá odvolání proti výroku o vyvlastnění, vznikne situace, kdy je pozemek nebo stavba pravomocně vyvlastněn, ale o výši náhrady se dále vede spor. Vyvlastňovaný tedy fakticky pravomocně přijde o svůj majetek, ale na náhradu může čekat ještě velmi dlouhou dobu. Tato situace jistě není ideální. Zákonodárce by se mohl nechat inspirovat právní úpravou v zákoně o urychlení výstavby a povinnost poskytnout zálohu na náhradu za vyvlastnění zavést i v zákoně o vyvlastnění, který je obecným předpisem pro problematiku vyvlastnění.

Pokud je nakonec určená náhrada vyšší než poskytnutá záloha, dorovná vyvlastnitel určenou náhradu do 60 dnů od právní moci rozhodnutí. V opačném případě vrátí vyvlastňovaný vyvlastniteli prostředky, které mu byly poskytnuty navíc, a to ve stejné lhůtě.

Závěr

Tento článek shrnuje základní postup obecného vyvlastňovacího řízení dle zákona o vyvlastnění a představuje zákon o urychlení výstavby, který obsahuje speciální úpravu potřebnou pro budování nejdůležitější infrastruktury.

Za nejdůležitější otázky této speciální úpravy považuje autorka možné navýšení kupní ceny nabídnuté vlastníkům nemovitostí ze strany vyvlastnitele a možnost vydání mezitímního rozhodnutí o vyvlastnění. Otázky pak vzbuzuje zvláštní úprava postupu vyvlastnitele před zahájením vyvlastňovacího řízení.

Vzhledem k tomu, že od podstatné novelizace zákona o urychlení výstavby uplynula poměrně krátká doba, nelze s určitostí říct, jaké jsou její dopady do praxe. Ta přitom teprve ukáže, zda se daří naplnit účel jejího přijetí, jakož i cíl celého zákona o urychlení výstavby obecně – zrychlit majetková vypořádání s vlastníky pozemků, které jsou nutné pro vybudování infrastruktury dopravní, vodní, energetické, jakož i infrastruktury elektronických komunikací.

 

Autorka JUDr. Mgr. Barbora Vlachová, Ph.D., působí jako advokátka a rozhodkyně RS HK ČR a AK ČR, vyučuje na Newton College a Vysoké škole ekonomie a managementu.

---

[1] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 14/06.

[2] V případě vyvlastňovacího řízení dle zákona o urychlení výstavby je ze zákona odkladný účinek žaloby vyloučen. Srov. znění ust. § 4 odst. 2 UVDI, kde se uvádí: „Je-li podána žaloba proti rozhodnutí podle zákona o vyvlastnění, přizná soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením žalobě odkladný účinek, jestliže je žalobce závažně ohrožen ve svých právech a přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.“

[3] Srov. § 28 odst. 3 zák. o vyvl.

[4] Dle zákona o vyvlastnění je příslušný k vedení vyvlastňovacího řízení obecný úřad obce s rozšířenou působností.

[5] Srov. ust. § 2e UVDI.

[6] Srov. § 3 odst. 6 UVDI.

[7] Rozhodnutí ÚS ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2467/16.

[8] Srov. rozhodnutí NSS ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 7 As 2/2013-39.

[9] Srov. § 3 odst. 6 UVDI.

[10] B. Vlachová: Zákon o vyvlastnění, Komentář, C. H. Beck, Praha 2018, str. 18.

[11] Nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04.