V nalézacích řízeních klesají počty sporů o zaplacení směnek. To je mj. způsobeno patrně i zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v § 112 významně omezil možnost zajištění nebo splácení spotřebitelského úvěru směnkou pouze na spotřebitelský úvěr na bydlení a musí se jednat o směnku nikoli na řad, tj. o směnku, která se nepřevádí rubopisem. Tato právní úprava je účinná od 1. 12. 2016 a nepochybně snižuje počet spotřebitelských směnek vystavených po 30. 11. 2016 (většina spotřebitelských směnek zajišťovala poskytnuté úvěry a zápůjčky, dříve půjčky). Nicméně, v insolvenčních řízeních jsou přihlášena, a i nadále se přihlašují, velká množství směnek vystavených před 1. prosincem 2016 a ve vztazích podnikatelů jsou a patrně i budou používány směnky v neztenčené míře. Je proto nutné i nadále počítat s přihlašováním směnečných pohledávek do insolvenčního řízení. V tomto článku bych se chtěl dotknout některých aspektů uplatňování směnek věřiteli v insolvenčním řízení.

Předkládání originálu směnky v civilním nalézacím řízení věřitelem

Ve sporech o zaplacení směnky není sporu o tom, že žalobce, chce-li se domoci zaplacení směnky, musí ji v řízení předložit. Nepostačuje kopie směnky, musí soudu prvního stupně doručit její originál, který soud uloží do soudní úschovy. Smysl této právní úpravy a tohoto postupu plyne z hmotného práva a z logiky směnky – žádný směnečný dlužník není povinen směnku zaplatit, nemůže-li mu ji její údajný majitel předat (viz čl. I. § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. v platném znění, dále jen „z. s. š.“, přičemž tato ustanovení platí dle čl. I § 77 odst. 1 z. s. š. i pro směnky vlastní). V takovém případě nebyla směnka řádně předložena k placení a dlužník se nemůže ocitnout v prodlení s jejím placením. Je zřejmé, že v popsané skutkové situaci nemůže ani údajný majitel směnky prokázat, že má směnku ve svém držení, resp. že jej řada rubopisů legitimuje jako majitele směnky, byla-li směnka na řad rubopisována.

Dodávám, že povinnost majitele směnky mít směnku ve svém držení platí i v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) a ani v tomto řízení nemá povinný povinnost směnku zaplatit, pokud mu ji nemůže oprávněný předat. Toto právo směnečného dlužníka není omezeno ani tím, že majitel má vykonatelný právní titul (tj. vykonatelné soudní rozhodnutí nebo vykonatelný rozhodčí nález). Je nutné si uvědomit, že rozhodnutí soudu (rozhodčí nález), kterým je směnečný žalovaný zavázán zaplatit žalobci směnku, je „pouze“ deklaratorním rozhodnutím, není rozhodnutím konstitutivním, na základě kterého by účastníkům řízení vznikala nová práva a povinnosti (pochopitelně s výjimkou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení). Jsem si vědom toho, že nařizuje-li soud výkon rozhodnutí (exekuci), oprávněný není povinen předkládat originál směnky nebo jen její kopii. Nicméně, má-li povinný pochybnosti o tom, že oprávněný je i nadále majitelem směnky (má směnku ve svém držení), měl by podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a dožadovat se jejího předložení soudu, s tím, že jejím zaplacením se stane majitelem směnky a má právo ji držet.

Je pravda, že tímto způsobem povinní obvykle nepostupují, a lze se jen dohadovat, zda tak činí z toho důvodu, že oprávněnému důvěřují, nebo proto, že (a to mi připadá pravděpodobnější) si dostatečně neuvědomují své právo na vydání směnky po jejím zaplacení a proč toto právo vlastně mají. Nejde jen o to, že ten, kdo směnku nabude jejím zaplacením, má postižní právo (právo na zaplacení směnky) proti osobám, které se na směnku podepsaly před ním (viz čl. I. § 49 z. s. š.), nebo je-li plátcem směnky směnečný rukojmí, získává právo na zaplacení směnky vůči osobě (avalátovi), za kterou svým prohlášením nebo ze zákona (čl. I. § 31 odst. 4 z. s. š.) převzal směnečné rukojemství. Jakýkoli směnečný povinný, tj. i ten, který nemá žádného právního předchůdce a není ani směnečným rukojmím, se vystavuje nebezpečí, že zaplacením dluhu ve výkonu rozhodnutí (v exekuci) se nezbaví svého směnečného dluhu, neboť v okamžiku placení směnky již oprávněný nebude majitelem směnky a povinný bude povinen i nadále zaplatit směnku jejímu skutečnému majiteli, přihlásí-li se ten o její zaplacení a bude ji mít ve svém držení, přičemž prokáže řadou rubopisů, že je jejím majitelem (tento problém by nenastal u rektasměnky, směnky nikoli na řad). Může tedy skutečně dojít k velmi neblahé situaci, že takový směnečný dlužník zaplatí směnku dvakrát.

Předkládání originálu směnky v insolvenčním řízení věřitelem

V insolvenčním řízení při přihlašování směnečných nároků věřiteli musí v tomto směru platit stejná logika – zde po­ukazuji na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2017, sp. zn. 101 VSPH 126/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 137/2018 s právní větou: „Nepřiloží-li věřitel v insolvenčním řízení k přihlášce nevykonatelné pohledávky ze směnky originál této směnky a nepředloží-li tuto směnku do konání přezkumného jednání (s výjimkou např. procesní situace, kdy směnka je již v soudní úschově z důvodu probíhajícího soudního řízení o zaplacení směnky), insolvenčnímu správci nezbývá nic jiného než pravost takové směnečné pohledávky popřít, neboť nemá osvědčeno, že věřitel je majitelem tvrzené směnky, resp. že taková směnka vůbec existuje. Pokud věřitel nepředloží směnku ani v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky ze směnky, nemůže věřitel v tomto incidenčním sporu uspět. V takovém případě není dán prostor pro výzvu dle § 114b o. s. ř. a není možné rozhodnout ve prospěch žalobce rozsudkem pro uznání vydaným dle § 114b odst. 5 o. s. ř.“

Z první části uvedené právní věty je zřejmé, že je nutné popřít nevykonatelnou pohledávku ze směnky, pokud věřitel do doby přezkumného jednání (přezkumu) nepředloží originál směnky. Nicméně setkal jsem se v řadě incidenčních sporů o určení pravosti nevykonatelné pohledávky ze směnky s tím, že věřitel předložil pouze kopii směnky, přičemž insolvenční správce takovou pohledávku nepopřel, a pokud ano, tak z jiných důvodů než toho, že nebylo prokázáno, zda je věřitel majitelem směnky. Připomínám, že kopie směnky neprokazuje, že by věřitel byl v době přihlášení pohledávky majitelem směnky, směnka může být již rubopisována na jinou osobu, případně může být zničena či ztracena.

Je třeba, aby i u přihlášky vykonatelné pohledávky ze směnky předkládal věřitel originál směnky? Srovnáme-li nastalou procesní situaci s výkonem rozhodnutí (exekucí), kde není oprávněný povinen ke svému návrhu připojit i originál směnky, pak by tuto povinnost neměl mít ani v insolvenčním řízení. U vykonatelné pohledávky navíc nastupuje koncentrace popěrných tvrzení insolvenčního správce stanovená v § 199 odst. 3 ins. zák., která neumožňuje insolvenčnímu správci až v incidenční žalobě o popření pravosti pohledávky rozšířit popěrné důvody o tvrzení, že není jisté, zda je věřitel dosud majitelem směnky, když nepředložil její originál. Jinými slovy – pokud insolvenční správce nepopře z uvedeného důvodu směnečnou pohledávku ve lhůtě do přezkumu, věřiteli „projde“, že nepředložil originál směnky. Nicméně věřitel tímto postupem zbytečně riskuje a nelze než mu doporučit, aby i v případě vykonatelné pohledávky automaticky k přihlášce pohledávky přikládal také originál směnky, a tím zamezil procesně nadbytečnému popření takové pohledávky.

Je třeba vzít v úvahu, že ve srovnání s povinným (tj. dlužníkem ze směnky) nebude mít insolvenční správce z povahy věci nikdy tolik informací o směnce a důvodech, proč ji směnečný dlužník podepsal (o kauze směnky). Proto i z tohoto důvodu bude spíše namístě, aby směnku nedoloženou jejím originálem vždy správce popřel, byť bude označena jako vykonatelná a věřitel tento konkrétní titul vykonatelnosti (např. rozsudek nebo rozhodčí nález) osvědčí.

Břemeno tvrzení a důkazní v incidenčních sporech

I z výše uvedených závěrů je zřejmé, že břemeno tvrzení a důkazní v incidenčních sporech by i v insolvenčním řízení mělo být rozloženo, stejně jako je tomu ve sporech o zaplacení směnky. Takto též stabilně postupují soudy v insolven­čním řízení, o čemž svědčí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 51/2015, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil závěr, že jestliže věřitel uplatňuje v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pohledávku ze zajišťovací směnky, nemusí přihláška pohledávky (z hlediska vymezení právního důvodu jejího vzniku) obsahovat také údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik přihlašované směnečné pohledávky doprovázely. K uvedenému závěru dodávám, že totéž platí jako pravidlo i v žalobě věřitele o určení pravosti pohledávky, tudíž věřitel v této žalobě (ani v řízení o popření vykonatelné pohledávky ze směnky, ve kterém podává žalobu insolvenční správce, viz § 199 odst. 1 ins. zák.) nemusí tvrdit a prokazovat, čeho se směnka týkala a proč ji směnečný dlužník (v našem případě zároveň insolvenční dlužník) podepsal.

Tato procesní situace klade zvýšené nároky na insolvenčního správce při popírání směnečných pohledávek, protože při formulaci popěrných důvodů směřujících do kauzy směnky je obvykle zcela závislý na spolupráci insolvenčního dlužníka, který by měl správce informovat o důvodech kauzy směnky a proč se tyto důvody nenaplnily, případně již odpadly, a předložit mu potřebné důkazy. Břemeno tvrzení a důkazní leží na insolvenčním správci zcela stejně, jako je tomu v nalézacím řízení u žalovaného (na druhé straně věřitel, stejně jako žalobce v nalézacím řízení, má „pouze“ povinnost předložit originál směnky). Tato procesně dosti obtížná pozice je zcela jiná, než je tomu u jiných přihlášených pohledávek, u kterých nemusí případná nekooperace či pasivita dlužníka hrát až takovou roli, neboť věřitel přihlašující ostatní pohledávky mívá, jako tomu bývá u žaloby, břemeno tvrzení a důkazní k jím uplatňovanému nároku.

Problém nastává, pokud insolvenční dlužník v minulosti zneužil právo tím způsobem, že podepsal směnku věřiteli jen za tím účelem, aby uměle snížil objem svého majetku tím, že jej převede na jiné. Pokud takto spolupracuje dlužník (budoucí insolvenční dlužník) s jinou osobou (věřitelem ze směnky), tj. např. vystaví směnku vlastní ve prospěch jiného, není takové jednání na první pohled odhalitelné. Navíc, pokud se takový směnečný dlužník ocitne v insolven­čním řízení a je u něho zjištěn úpadek, nelze předpokládat, že by insolven­čního správce seznámil s důvody, proč dotyčnou směnku či směnky podepsal. Jedná se podle mého názoru o zneužití práva a zároveň o nepoctivé jednání vedené snahou zkrátit uspokojení jiných věřitelů (viz § 8 a 6 o. z.). Je otázkou té které konkrétní věci, zda a jak se insolvenční správce dozví nebo alespoň získá podezření, že se o takovou „tunelující“ směnku jedná.

Považuji za sporné dovozovat, že i v takovém případě má insolvenční správce beze zbytku břemeno tvrzení a důkazní ke skutečnosti, že směnka nic „nekryje“ a je jí bez jakéhokoli protiplnění pouze vyváděn majetek dlužníka. V tomto směru je podle mého názoru třeba vzít v úvahu rozdíl mezi nalézacím řízením (tj. civilní žalobou na plnění ze směnky) a insolvenčním řízením, jehož stěžejní zásadou je rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů [§ 5 písm. a) ins. zák.]. Právě s ohledem na cíle sledované insolvenčním řízením lze předpokládat vyšší výskyt takovýchto směnek přihlášených do insolvenčního řízení než např. v nalézacím řízení (pomíjím nyní procesní situaci, ve které povedou majitel směnky se směnečným dlužníkem „spor“ o zaplacení směnky za účelem vytvoření vykonatelného titulu). Zdůrazňuji, že postavení insolvenčního správce je v takové procesní situaci kromobyčejně obtížné. Podle mého názoru by vzhledem k zásadám insolvenčního řízení měl být práh pro splnění břemene tvrzení a důkazního břemene na straně insolvenčního správce dosti nízký a mělo by postačovat, pokud by prokázal existenci podezření, že se jedná o takovouto směnku prakticky bez kauzy. Bylo-li by toto podezření správcem prokázáno, bylo by na věřiteli, aby toto podezření vyvrátil, nejlépe tím, že bude tvrdit a prokáže „poctivou“ kauzu směnky.

Na okraj poznamenávám, že se nejedná o neplatnou směnku, věřitel je nepochybně jejím majitelem. Pro zjednodušení zvažuji jen směnku, která je v rukou remitenta, jejího prvního majitele. Pokud bychom hovořili o směnce již rubopisované na dalšího majitele (a to včas, před uplynutím lhůty k protestu, nepřesně řečeno před její splatností, neboť v opačném případě by měl takový indosament jen účinky obyčejného postupu, viz čl. I. § 20 odst. 1 věta druhá z. s. š.), jednalo by se o procesní situaci ještě obtížnější pro insolvenčního správce s ohledem na čl  I. § 17 z. s. š. Touto situací se úmyslně nezabývám, neboť by to zcela překročilo rozsah tohoto článku. Z téhož důvodu ponechávám stranou, zda by nebylo možné na podpis takové směnky pohlížet spíše prizmatem odpůrčí žaloby dle § 239 ins. zák., tj. jako na neúčinný právní úkon (právní jednání) dle § 240 nebo 242 ins. zák.

Závěr

Problém „tunelujících“ směnek (směnek sloužících jen k převodu majetku dlužníka na jiného bez protiplnění) navozuje řadu otázek, které zatím postrádají jasné odpovědi. Patrně bude nutné vyčkat, jak se s tímto problémem vypořádá insolvenční judikatura.

Autor JUDr. Ladislav Derka je soudcem Vrchního soudu v Praze.