Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem upravuje § 199 insolvenčního zákona (ins. zák.), který definuje postup, jenž je podle zákona přípustný. Popřít vykonatelnou pohledávku jiného věřitele může též přihlášený věřitel (srov. § 200 ins. zák.). Pokud popře vykonatelnou pohledávku insolvenční správce, tak v případě řešení úpadku konkursem nebo reorganizací podá do 30 dnů od konání přezkumného jednání žalobu, kterou uplatní popření proti věřiteli, jenž vykonatelnou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil.

To neplatí v případě, kdy je úpadek dlužníka řešen oddlužením. Zde podává insolvenční správce žalobu do 30 dnů od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a). Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.[1]

Při popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky, která byla přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, jež předcházelo vydání tohoto rozhodnutí.[2] Vykonatelná pohledávka, jak je výše uvedeno, musí být přiznána pravomocným rozhodnutím, ale nemusí se jednat pouze o rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu, např. správního, naopak velmi častým případem, který insolvenční správce v praxi řeší, je, že vykonatelná pohledávka je přihlášena na základě rozhodnutí rozhodčího soudu.

Obecně tedy platí, že lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, které dlužník ne­uplatnil v řízení, jež předcházelo vydání předmětného rozhodnutí. Je přitom zcela irelevantní, zda skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou. Velmi často dlužníci již rezignují na svoji procesní obranu, nejsou schopni např. komunikovat se svým okolím, nepřebírají poštu. Důsledkem takového jednání je např. vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, které se vůbec neodůvodňuje (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutími, která se odůvodňují jen minimálně (např. rozsudek pro zmeškání nebo rozsudek pro uznání).

Může být insolvenční správce v případě popření takové vykonatelné pohledávky úspěšný? Ano, může, pokud skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o popřenou pohledávku. Nesmí se ovšem jednat o jiné právní posouzení věci, neboť jiné právní posouzení věci nemůže být důvodem k popření přihlášené vykonatelné pohledávky. Výjimku z tohoto pravidla judikovaly již soudy všech stupňů pro případ, že z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Zároveň nelze jako jiné právní posouzení věci posoudit uplatnění námitky promlčení exekučního titulu. Tuto námitku uplatnit lze – viz např. 29 ICdo 74/2014.

Pro úplnost budiž řečeno, že pravidlo, podle kterého důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 ins. zák.), není (z povahy věci nebude) překážkou pro účinné uplatnění námitky, že se promlčel exekuční titul; v takovém případě jde o právo, jež mohlo být vykonáno (námitka promlčení vznesena) nejdříve po vzniku exekučního titulu, s jehož právní argumentací potud nesouvisí.[3]

V žalobě na určení, že pohledávka věřitele není po právu, může popírající správce uplatnit pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Jak je již výše uvedeno, tak vykonatelné rozhodnutí může vzniknout, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky. To je hlavním důvodem pro zachování práva popírat takovou pohledávku.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, byl přijat závěr, že režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu.[4]

To, že rozhodčí soud skutečnost uplatněnou dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové, včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ust. § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 ins. zák. jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení.[5]

Teze přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu jsou identické i pro popření pohledávky přihlášeným věřitelem dle ust. § 200 odst. 6 ins. zák., neboť pravidla popěrných úkonů pro insolvenčního správce i popírajícího věřitele jsou identická.Závěr

Závěrem lze konstatovat, že v případě, kdy vykonatelná pohledávka byla uplatněna na základě rozhodčího nálezu, tak nelze jako popěrný důvod uvést pochybení nebo špatné vyhodnocení rozhodce při posuzování skutkových tvrzení uplatněných dlužníkem v rámci tohoto řízení.

Autorka JUDr. Marcela Marešová, PhD., MBA, je advokátkou a insolvenční správkyní.

[1] Zák. č. 182/2006 Sb., § 199 odst. 1.

[2] Zák. č. 182/2006 Sb., § 199 odst. 2.

[3] 29 ICdo 74/2014, uveřejněný pod číslem 32/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[4] Sp. zn. 29 Cdo 392/2011, rozsudek je uveřejněn v časopise Soudní judikatura č 9/2014, pod číslem 110.

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sen. zn. 29 ICdo 93/2016.