I při prohlídce prostor, v nichž vykonává advokacii více advokátů, musí obecné soudy chránit advokátní tajemství. Tak rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3533/18, který dnes 20. června 2019 uveřejnil na svých stránkách a v němž konstatoval, že povinnost advokátní mlčenlivosti jako předpoklad pro řádný výkon advokacie, a tedy i nezbytná podmínka fungování demokratické společnosti, má nepochybný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy totiž mají povinnost poskytnout ochranu osobám, jež skrze advokátní mlčenlivost čerpají základní právo na právní pomoc. Ústavní soud současně dovodil, že v případech nepřípustného prolomení advokátní mlčenlivosti, coby základu advokátní profese, však dochází rovněž k zásahu do práv advokátů, neboť je jím dotčena důvěra, na níž je vybudován vzájemný vztah advokáta a jeho klientů. Jestliže obecné soudy advokátnímu tajemství neposkytnou náležitou ochranu, má Ústavní soud povinnost zasáhnout. Nález vyvolal pozitivní ohlas i u účastníků dnešní konference Unie obhájců, jejichž komentáře přinášíme exkluzivně níže.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) částečně vyhověl ústavní stížnosti a ve vztahu ke třem stěžovatelům – advokátům zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Dále konstatoval, že krajské státní zastupitelství porušilo předáním zajištěných listin do Spolkové republiky Německo právo těchto stěžovatelů na spravedlivý proces, zakázal mu v tomto porušování práv pokračovat a přikázal mu, aby vyvinulo úsilí k navrácení vydaných listin, které se týkají výkonu jejich advokátní praxe.

Stěžovateli jsou advokátní kancelář (právnická osoba), advokát – vedoucí partner a další dotčení advokáti – partneři, vedoucí advokáti či spolupracující advokáti; celkem sedm subjektů. V prostorách advokátní kanceláře byla Městským soudem v Brně nařízena prohlídka, a to na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně na základě žádosti o právní pomoc Spolkové republiky Německo ve věci podezření ze spáchání trestných činů, kterých se měl dopustit vedoucí partner advokátní kanceláře (trestní stíhání bylo v průběhu řízení o této ústavní stížnosti zastaveno). Vzhledem k tomu, že šlo o prostory, v nichž je vykonávána advokacie, byl u této prohlídky přítomen zástupce České advokátní komory (ČAK), který v intencích § 85b trestního řádu odepřel udělit souhlas k seznámení se s obsahem zajišťovaných listin (včetně dat získaných z počítačů a centrálního souborového serveru). Zajištěné listiny byly následně předány ČAK. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl návrhu soudce městského soudu na vydání rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce ČAK k seznámení se s obsahem těchto listin (dle § 85b odst. 3 trestního řádu). Jako účastníci řízení však byli s odkazem na § 335 zákona o zvláštních řízeních soudních připuštěni pouze dva nynější stěžovatelé (vedoucí advokáti). Krajský soud na základě znaleckého posudku z oboru kybernetika vedle tištěných písemností zpřístupnil pouze data, která se týkala stěžovatele – vedoucího partnera podezřelého z trestné činnosti a podezřelých firem. Zbývající data týkající se ostatních klientů dotčených advokátů vrátil zpět ČAK. Následným postupem krajského státního zastupitelství došlo k vydání předmětných listin justičním orgánům Spolkové republiky Německo.

Stěžovatelé u Ústavního soudu již dříve napadli ústavnost samotných prohlídek (prohlídky dalších prostor nejsou předmětem nyní podané ústavní stížnosti) a tyto ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (usnesení pod sp. zn. II. ÚS 3858/15 a I. ÚS 3859/15). V nynější ústavní stížnosti rovněž namítali, že některým stěžovatelům bylo zcela odepřeno právo zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť je krajský soud vůbec nepojal jako účastníky řízení, byť k tomu byl opakovaně vybízen. Tito nepřizvaní účastníci tvrdí, že měli na centrálním serveru uloženu svoji kompletní právní praxi a listiny tak byly vydány, aniž by měli v řízení možnost jakkoliv vystupovat.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná pouze ve vztahu k těmto třem stěžovatelům.

Ústavní soud konstatuje, že povinnost advokátní mlčenlivosti jako předpoklad pro řádný výkon advokacie, a tedy i nezbytná podmínka fungování demokratické společnosti, má nepochybný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy totiž mají povinnost poskytnout ochranu osobám, jež skrze advokátní mlčenlivost čerpají základní právo na právní pomoc. Ústavní soud současně dovodil, že v případech nepřípustného prolomení advokátní mlčenlivosti, coby základu advokátní profese, však dochází rovněž k zásahu do práv advokátů, neboť je jím dotčena důvěra, na níž je vybudován vzájemný vztah advokáta a jeho klientů. Jestliže obecné soudy advokátnímu tajemství neposkytnou náležitou ochranu, což nastalo v tomto případě, má Ústavní soud povinnost zasáhnout.

Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je klíčovým aspektem přítomnost stěžovatelů v řízení o nahrazení souhlasu zástupce ČAK. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud odkazující na zákon o zvláštních řízeních soudních postupoval nesprávně, neboť měl postupovat podle trestního řádu (§ 85b); zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje oblast řízení netrestních.

Co se týká advokáta, který vykonává profesi v prostorech, v nichž byla nařízena a provedena prohlídka, při níž byly zajištěny předmětné listiny, trestní řád jej výslovně mezi osobami, které by měly být k veřejnému zasedání předvolány, případně o tomto zasedání alespoň vyrozuměny, nezmiňuje. Ústavní soud se však již otázkou přítomnosti advokáta v takovýchto případech zabýval (usnesení sp. zn. I. ÚS 3905/14) a apeloval na příslušné soudy, aby vynaložily veškeré úsilí k zajištění přítomnosti advokáta, u kterého prohlídka proběhla, na veřejném zasedání, při kterém posuzují obsah konkrétních listin, ohledně nichž mají rozhodnout o nahrazení souhlasu zástupce komory. Ústavní soud má za to, že krajský soud tomuto apelu v tomto případě nedostál, v důsledku čehož mohlo dojít k nepřípustnému prolomení advokátního tajemství.

V daném případě byl krajský soud na okolnost, že se předmětná prohlídka týká prostor, v nichž vykonává advokacii více advokátů, výslovně upozorněn, nicméně ve vztahu ke třem stěžovatelům, úspěšným v tomto řízení, nijak nereagoval. Tímto postupem tak fakticky vyloučil stěžovatele, u kterých ovšem lze předpokládat, že mají o obsahu zajištěných listin souvisejících s jejich praxí nejlepší a bezprostřední znalosti a mohou tak předkládat nejpádnější argumenty k objasnění toho, zda listiny neobsahují skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost, z možnosti efektivního zajišťování základního práva třetích osob – klientů na právní pomoc zaručeného čl. 37 odst. 2 Listiny, a současně též z uplatňování vlastního základního práva na výkon advokacie podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Tím došlo k nepřípustnému prolomení advokátní mlčenlivosti chráněné coby součást práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k těmto stěžovatelům dospěl Ústavní soud ze stejných důvodů rovněž k závěru o protiústavnosti navazujícího postupu krajského státního zastupitelství.

Pro Advokátní deník exkluzivně komentují příslušný nález Ústavního soudu:

JUDr. Tomáš Sokol: „Všechny judikáty, které se nějak zabývají tématem ochrany důvěrnosti informací svěřovaných klientem advokátovi, jsou velmi důležité, protože celkově jde stále o terra incognita. Tedy v daném případě je významná již poznámka v bodě 20, podle níž…povinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Advokáti totiž v demokratické společnosti vykonávají zásadní úlohu, obhajobu stran sporu v soudním řízení, kterou by nebyli schopni zajistit, pokud by nemohli zaručit důvěrnost výměny informací…. Dále je významné i meritorní rozhodnutí, osvědčující to, co se zdá být evidentní, ale pro KS nebylo. Tedy, že k řízení o nahrazení souhlasu zástupce ČAK musí být přibráni advokáti, jejichž listiny byly zajištěny, ač je jejich vztah k osobě, u níž byly listiny uloženy. Další efekt, byť spíše sekundární, spočívá v jasném určení procesního předpisu, podle kterého má být v řízení postupováno (trestní řád). Jasnější, byť to již známo bylo, je i pohled na možnost přezkoumávání listin v elektronické podobě pomocí klíčových slov. Ústavní soud potvrdil, že to je možné. Celkově je ale z mého pohledu nejdůležitější připomenutí významu důvěrnosti informací, tedy …svým významem je advokátní mlčenlivost součástí práva na spravedlivý proces.“

JUDr. Petr Toman, LL.M.: „Každé další rozhodnutí Ústavního soudu potvrzující důležitost advokátního tajemství je důležité. Je jen škoda, že je stále třeba to připomínat a že to není jasná nezpochybnitelná a všemi soudy respektovaná zásada.“

Mgr. Lukáš Trojan: „Rozhodnutí Ústavního soudu je třeba přivítat, a to především proto, že zvláštní právní úprava prohlídek advokátů a advokátních kanceláří slouží v první řadě k ochraně klientů advokátů. Formální přístup obecných soudů k rozhodování o nahrazení souhlasu ČAK je často stižen vysokou mírou formalismu, což je varovné především proto, že soudy rozhodují fakticky o prolomení základních lidských práv a svobod. Praxe, kterou nyní odmítl Ústavní soud, totiž, že obecné soudy nepovažují jiné advokáty sdílející společnou advokátní kancelář za vedlejší účastníky s plnou ochranou jejich práv, není nijak ojedinělá. Přitom běžný standard je existence advokátních kanceláří (právnických osob), kde společná klientská data sdílí i desítky advokátů. Zásah do práv klientů tím, že dojde k zajištění společně spravovaných dat a informací, je nesporný a právo vystupovat v pozici vedlejšího účastníka a bránit své klienty by mělo být zcela nezpochybnitelné. Praxe obecných soudů je bohužel jiná a Ústavní soud ji svým posledním nálezem narovnal.“

JUDr. Václav Vlk: „Zmíněné rozhodnutí je významné jak poukázáním na zjevnou a na první pohled se nabízející skutečnost vyloučení ochrany advokátů, kteří sdílí počítačový prostor s jiným „zájmovým“ kolegou. To je dnes naprosto běžná praxe odpovídající rozvoji techniky a nelze si představit, že to tak nebude. Též signifikantní je nihilistický postup všech orgánů činných v trestním řízení, policie, státního zástupce i soudu. Postavení a procesní bezpráví dotčených advokátů sezná student třetího ročníku právnické fakulty. Um, který vyvinou na opomenutí advokátů, spíše svědčí tomu, že právo je zneužíváno než používáno.  Ochrana komunikace advokáta a klienta je fundamentem právního státu. Kolikrát bude třeba tento fakt stále připomínat? Soudy by měly taková dokazování, prohlídky, znalecké zkoumání a podobné postupy prostě vyloučit a zakázat. Ne je aprobovat. Není dobrý stát, kde taková věc musí končit u Ústavního soudu.“

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3533/18 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud a redakce AD, Foto: AD, ilustrační Pixabay