K použitelnosti důkazu výpovědí spoluobviněného z přípravného řízení

Výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení je možné přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině jen tehdy, měl-li spoluobviněný, který je touto výpovědí usvědčován, nebo jeho obhájce možnost se tohoto procesního úkonu zúčastnit.

 Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3585/18.

 Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu, neboť byla toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na právní pomoc garantované čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem okresního soudu odsouzena za spolupachatelství zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), za zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, čehož se dopustila opakovanými krádežemi traktorů společně s ostatními spoluobviněnými, k tříletému trestu odnětí svobody; současně okresní soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit způsobenou škodu. Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu a stěžovatelku odsoudil za zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) odst. 4 písm. a), c) trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou let a uložil jí povinnost nahradit způsobenou škodu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.

V přípravném řízení v tomto trestním řízení byla stěžovatelka dne 31. 7. 2014 obviněna pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a dne 24. 10. 2014 byla obviněna pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) odst. 4 trestního zákoníku a pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované skupině podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 11. 6. 2014 byla stěžovatelka vyslechnuta jako podezřelá, dne 12. 6. 2014 pak jako svědkyně. První spoluobviněný byl v přípravném řízení vyslýchán dne 24. 6. 2014, 25. 7. 2014 a 30. 12. 2014, druhý spoluobviněný pak dne 12. 6. 2014 a 2. 7. 2014. Obecné soudy v napadených rozsudcích založily svá rozhodnutí o vině stěžovatelky na výpovědích spoluobviněných z přípravného řízení, které byly učiněny před obviněním stěžovatelky (v napadeném rozsudku krajský soud přímo cituje výpověď druhého spoluobviněného ze dne 2. 7. 2014 a uvádí ji jako hlavní důvod, proč argumenty vznášené stěžovatelkou nemohou obstát).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na obhajobu a na právní pomoc, neboť u soudu byly čteny výpovědi spoluobviněných pořízené v přípravném řízení, u kterých stěžovatelka ani její právní zástupce nemohli být přítomni, jelikož stěžovatelka v době jejich konání nebyla obviněna. Výpovědi byly podle stěžovatelky mylně čteny podle § 207 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), přičemž podle stěžovatelky mělo být postupováno podle § 212 odst. 1 trestního řádu, tedy tyto výpovědi mohly být pouze předestřeny. Stěžovatelka namítá, že přestože byly tyto svědecké výpovědi provedeny nezákonně, soud z nich vycházel při posuzování viny stěžovatelky; stěžovatelka se přitom domnívá, že se jednalo o jediné důkazy vůči její osobě.

Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyjádření účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatelka vznáší jedinou námitku: Je názoru, že protokoly o výpovědích spoluobviněných, které byly učiněny před sdělením obvinění stěžovatelce, nemohou být základem pro rozhodnutí o její vině.

Ústavní soud dodal, že stěžovatelka se tak v mnohém domáhá zacházení, kterého by se jí dostalo, pokud by řízení bylo vedeno pouze proti ní; v takovém případě by nebylo možné číst protokoly o výpovědích svědků, kterých se obviněný nebo obhájce neměli možnost zúčastnit vyjma zákonných výjimek. Stěžovatelce však tato práva nebyla poskytnuta. Obecné soudy svá rozhodnutí o vině stěžovatelky založily na výpovědích spoluobviněných, které byly učiněny před sdělením obviněním stěžovatelce. Stěžovatelka se tak nemohla zúčastnit těchto výslechů a nemohla jim klást otázky v průběhu těchto výslechů. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že měla možnost jim klást otázky později.

Tento postup soudů byl podle Ústavního soudu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, který se k této otázce opakovaně vyjádřil [nález ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 297/04 (N 84/41 SbNU 97) a nález ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 175/06 (N 98/45 SbNU 389); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud připomněl, že protokol o dřívější výpovědi obžalovaného je podle citované judikatury možné přečíst jen tehdy, pokud se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu (§ 207 odst. 2 trestního řádu).

Ústavní soud dodal, že trestní řád však obsahuje v ustanovení § 212 zvláštní úpravu pro situace, kdy se dřívější výpověď svědka nebo spoluobviněného učiněná v přípravném řízení, tedy před zahájením trestního stíhání vůči jedné z dotčených osob, odlišuje od jeho výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení. Toto ustanovení stanoví, že „odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 211 odst. 3 nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení“. Ústavností ustanovení § 212 trestního řádu a jeho interpretací se Ústavní soud v minulosti podrobně zabýval [nález ze dne 5. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 44/03 (N 73/37 SbNU 33; 249/2005 Sb.)].

Ústavní soud poukázal na to, že trestní řád následně v § 212 odst. 2 stanoví, jaký vliv může mít předestřený protokol na rozhodnutí o vině: „Protokol o výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy.“

S ohledem na shora uvedené je podle názoru Ústavního soudu nutno rozlišovat situace, kdy budou existovat odchylky ve výpovědi svědka, a situace, kdy odchylky budou ve výpovědi spoluobviněného. K tomuto závěru vedla Ústavní soud skutečnost, že § 211 odst. 3 i § 158a trestního řádu obsahují bližší úpravu jen ve vztahu ke svědkům, avšak nikoli ve vztahu k spoluobviněným.

Ústavní soud dovodil, že pokud se tedy výpověď svědka u hlavního líčení v podstatných bodech odchyluje od výpovědi tohoto svědka učiněné v přípravném řízení a byla-li učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon za splnění podmínek § 158a trestního řádu – na návrh státního zástupce a za účasti soudce, který v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení tohoto výslechu – je možné takovou výpověď při hlavním líčení přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině. Stejný závěr platí i pokud výpověď z přípravného řízení odpovídá požadavkům § 211 odst. 3 trestního řádu – tedy proběhl-li výslech v souladu s trestním řádem a (a) obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky, nebo (b) bylo-li zjištěno, že taková osoba byla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod a tak vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě, anebo (c) byl-li obsah výpovědi ovlivněn průběhem výslechu v hlavním líčení, zejména v důsledku chování obžalovaného nebo přítomné veřejnosti.

Ústavní soud uvedl, že jde-li o výpověď spoluobviněného, nelze se na výše popsané výjimky odvolat, neboť odchyluje-li se spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u něhož nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích (shodně i ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, § 212, bod 3, poslední odstavec). Výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení je tedy možné přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině jen tehdy, měl-li spoluobviněný, který je touto výpovědí usvědčován, nebo jeho obhájce možnost se tohoto procesního úkonu zúčastnit [srov. nález ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 297/04 (N 84/41 SbNU 97) a nález ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 175/06 (N 98/45 SbNU 389)].

Pokud však soudy použijí výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení pro rozhodnutí o vině, aniž by spoluobviněný, který je touto výpovědí usvědčován (nebo jeho obhájce), měl možnost se výpovědi zúčastnit, tak se takové rozhodnutí podle názoru Ústavního soudu stává méně důvěryhodným; obviněný je totiž usvědčován na základě důkazů, ke kterým se nemohl vyjádřit, resp. které nemohl přímo konfrontovat. Podstata použití takové výpovědi, zejména pokud jsou spoluobvinění vyslýcháni i v průběhu hlavního líčení, spočívá ve skutečnosti, že soud nevěří výpovědi učiněné v průběhu hlavního líčení před soudem; naopak věří té, která byla učiněna v přípravném řízení. O to důvěryhodnější však musí být právě ta původní výpověď, jelikož jí soud přikládá výrazně větší váhu než té, která byla provedena v hlavním líčení a která naplňuje principy bezprostřednosti a ústnosti. I proto zákonodárce stanovil, že takovou výpověď lze spoluobviněnému pouze předestřít a taková výpověď nemůže být podkladem pro výrok o vině, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy.

Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od své výše uvedené judikatury odchýlit. Vina stěžovatelky byla shledána na základě výslovných odkazů na výpovědi spoluobviněných učiněných v přípravném řízení, kterých se stěžovatelka neměla možnost zúčastnit a vyjádřit se k nim, a které tedy nebylo možné číst s účinností vůči stěžovatelce a založit na nich vinu stěžovatelky.

Ústavní soud poukázal na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení rekapituluje, že soudy nepostupovaly podle trestního řádu, když přečetly výpovědi spoluobviněných (s výjimkou výpovědi prvního spoluobviněného ze dne 30. 12. 2014, které byla přítomna obhájkyně stěžovatelky). Nejvyšší soud v napadeném usnesení dále vypočítává důkazy, které dokazují vinu stěžovatelky. Podobně činí i ve svém vyjádření. Sám však přiznává, že si je „vědom, že i na tuto argumentaci logických závěrů, která v rámci hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nezazněla, je obhajoba připravena uvést řadu skutečností“. Nejvyšší soud se tedy domnívá, že při komplexním posuzování použitelných důkazů, jsou závěry soudů nižších stupňů o vině stěžovatelky jasně a logicky odůvodněny v rozhodnutích nižších soudů, a to i pokud se zohlední skutečnost, že předmětné výpovědi mohly být pouze předestřeny.

S tímto závěrem Nejvyššího soudu Ústavní soud nesouhlasil, i když připustil, že skutková argumentace Nejvyššího soudu je v mnohém přesvědčivá. Krajský soud založil svoji argumentaci ohledně viny stěžovatelky primárně na výpovědích spoluobviněných z přípravného řízení před obviněním stěžovatelky; dále potvrdil argumentaci okresního soudu, přičemž „pokud vycházel z podrobného vylíčení trestné činnosti ve výpovědích z přípravného řízení, nelze podle názoru odvolacího soudu mít za to, že by takto provedené hodnocení důkazů bylo nezákonné“. Pokud tedy nalézací soud i odvolací soud zakládaly svá rozhodnutí o vině stěžovatelky primárně na skutečnostech, které nemohly být podkladem výroku o vině stěžovatelky, a to ani ve spojení s jinými provedenými důkazy, nemůže tuto vadu zhojit Nejvyšší soud předložením alternativního odůvodnění o tom, proč bylo na místě shledat vinu stěžovatelky, zvláště pokud sám uvádí, že obhajoba by byla připravena oponovat tomuto odůvodnění, které u nižších soudů nezaznělo. Naopak takový postup Nejvyššího soudu by porušoval zákaz překvapivosti. Založily-li okresní soud i krajský soud svá rozhodnutí na určitém uceleném řetězu důkazů a Nejvyšší soud důkazy jimi považované za zásadní nepřipustil, uspořádal nový řetěz důkazů a bez provedení jakýchkoli důkazů, aniž umožnil účastníkům vznášet námitky proti novému řetězu důkazů (zejména, pokud připustil, že i jeho konstrukci lze oponovat) či podat opravný prostředek proti takovému rozhodnutí, pak soudy podle názoru Ústavního soudu porušily právo stěžovatelky na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud konstatoval, že výše naznačeným postupem, kdy obecné soudy vycházely při rozhodnutí o vině stěžovatelky z výpovědí, na kterých tento výrok nemohly založit, soudy porušily právo stěžovatelky na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud z těchto důvodů podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu zrušil, a to pouze v částech vztahujících se ke stěžovatelce.

Ústavní soud dodal, že okresní soud se tak bude muset nově zabývat vinou stěžovatelky, přičemž případný výrok o vině stěžovatelky nebude moci založit, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy, na výpovědích spoluobviněných, které proběhly před sdělením obvinění stěžovatelce.


Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu

Go to TOP