Vojtěch Šimíček: Ústavní stížnost

Leges, Praha 2018, 4. vydání, 296 stran, 480 Kč.

Ústavní stížnost Vojtěcha Šimíčka vychází již počtvrté, neboť předchozí vydání jsou – jak se říká – beznadějně vyprodaná. To samo je vyznamenáním pro každou právnickou knihu na malém českém trhu, zvlášť pokud nejde o komentář, což je druh knih, který musí být z povahy věci vydáván opakovaně už kvůli zběsilé proměnlivosti komentovaných zákonů.

Čtvrté vydání Ústavní stížnosti odráží také drobné změny zákonné úpravy, o něco větší změny judikatury Ústavního soudu (kniha samozřejmě obsahuje i tu zcela nejnovější judikaturu) a též změny perspektivy autora. Ten psal první dvě vydání jako asistent soudce Ústavního soudu, třetí vydání jako soudce Nejvyššího správního soudu a čtvrté píše opět „zevnitř“, tentokrát již jako soudce „třetího Ústavního soudu“. To se projevuje v místech, kde nabízí zajímavý vhled do jeho fungování (viz např. pohled do vnitřního fungování senátů na str. 222). Zmínka o „třetím Ústavním soudu“ se přitom vnucuje již při pohledu na dedikaci knihy. Ta je totiž věnována „soudcům první dekády Ústavního soudu, neboť právě oni se zasloužili o respekt k této instituci a naplnili ji étosem“.

Nostalgie Vojtěcha Šimíčka po „prvním Ústavním soudu“, kterou chápu a plně sdílím, se projevuje i v občasné kritice dovnitř „třetího Ústavního soudu“. Některým jeho rozhodnutím vytýká defé­tismus a rezignaci na možnost odpovědět na položenou otázku (str. 51-52), celému Ústavnímu soudu pak třeba „až dramatické rozdíly ohledně délky řízení“ mezi jednotlivými soudci zpravodaji (str. 148). Kritika ale nemine ani „druhý Ústavní soud“ (pro nepřiznaný judikaturní odklon provedený v nálezu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 473/04, zmiňovaný na str. 107), ba dokonce ani samotný „první Ústavní soud“ (pro nejasné nastavení přípustnosti ústavní stížnosti v případě možnosti podání nenárokového dovolání, kritizované v podkapitole 5.4.1). Zkrátka, přestože hlavní ambicí knihy je být teoretickým rozborem institutu ústavní stížnosti a zároveň praktickým návodem k jejímu podání, čtenář se rozhodně nemusí bát, že by se nudil, i když se zrovna nechystá ústavní stížnost podat či ani není nadšeným konstitucionalistou.

Kniha je navíc velmi příjemně vyvážená z hlediska teoretických a praktických pasáží. Některé teoretické pasáže, zařazené hlavně do prvních čtyř kapitol, byly sice oproti předchozím vydáním z důvodu uživatelsky příjemného rozsahu zkráceny či vynechány, nicméně ty klíčové zůstaly, stejně jako třeba rozbor vztahu Ústavního soudu a politické sféry v podkapitole 1.2, který v nedávné době opět nabyl na důležitosti, a to nejen kvůli situaci v sousedním Polsku. Teoretické pasáže nezapřou autorovu silnou orientaci na Německo, tedy na zemi, která zejména v minulosti byla určující inspirací pro celé naše ústavní soudnictví. Místy je kniha ve výkladu teoretických pasáží přímo aplikací německých principů na české prostředí. Čtenář ovšem jistě ocení, že většina citací z bohatě používané německé (ale také britské, polské a další) odborné literatury je uschována do bohatého poznámkového aparátu, kde si ji zájemci snadno najdou.

Zejména od kapitoly 5 pak začíná praktická část, počínaje náležitostmi podání ústavní stížnosti přes průběh řízení a vymezení jeho účastníků až po úpravu rozhodnutí Ústavního soudu a jejich závaznost, způsoby publikace a náklady řízení. I v těchto spíše praktických pasážích si však čtenář teoretik „odpočine“ při obecnějších úvahách (typicky podkapitoly 5.1 a 5.2 popisují spíše obecné koncepty ústavního práva pro účely ústavní stížnosti), ba i při formulacích vybízejících k diskusi a nesouhlasu. Pro mne osobně patří do této kategorie pasáží, které mi nedají spát, autorovy úvahy na str. 77-78 či 161-162. Zde autor pléduje za zachování možnosti, aby i státní orgány a instituce mohly podávat ústavní stížnost, pokud právě nevystupují ve vrchnostenském či veřejnoprávním postavení. Sám jsem přesvědčen, že veškeré instituty ochrany lidských práv, včetně ústavní stížnosti, mají chránit výhradně jednotlivce proti veřejné moci, nikoli stát proti sobě samému, ať už zrovna vystupuje v jakémkoli postavení, ale na druhou stranu, co už osvěží čtenáře víc než občasný nesouhlas s knihou, kterou právě čte, že?

Autor ovšem v praktické části knihy naráží i na další komplikované otázky, kupř. otázku intertemporálních účinků zrušení právního předpisu s odloženou účinností či problém „oživlých mrtvol“ (tedy možnost oživnutí právního předpisu ve stavu před novelou v případě zrušení novely ze strany Ústavního soudu), kterým se autor věnuje v kapitole 8. V těchto místech nepřetěžuje čtenáře tím, že by jej nechal tápat v záplavě protichůdných akademických názorů, ale naznačuje i své vlastní řešení. Na samotnou debatu se pak zaměřuje zejména tam, kde je ona sama skutečným jádrem problému (viz otázka závaznosti nálezů řešená v podkapitole 9.3.2).

Superpraktickou částí je pak osvěžující a velmi osobní příloha, která slouží jako praktický „tahák“ upozorňující na nejčastější chyby, jichž je lépe se při podání ústavní stížnosti vyvarovat. Praktický čtenář také jistě ocení, že i v oblastech, kde je judikatura Ústavního soudu opravdu jen stěží přehledná, se autorovi daří vyextrahovat pro čtenáře několik málo praktických pravidel, jak se s nepřehlednými požadavky prakticky vypořádat (viz pravidla pro vyčerpání opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti na str. 132-134).

Kniha si určitě opět najde dostatek čtenářů, takže snad se za několik let můžeme těšit na další, páté vydání. V něm bych se přimlouval za poněkud důkladnější oko jazykového korektora, neboť čtenář formalista nepřehlédne občasné chyby v interpunkci. Ale možná jsou jen jakýmsi skrytým apelem na to, že čtenář této zdařilé knihy formalistou býti nemá. Ústavní soud prý formalismus nemá rád.

 

Autor doc. JUDr. PAVEL MOLEK, Ph.D., soudce Nejvyššího správního soudu a pedagog na Katedře ústavního práva Právnické fakulty MU v Brně.

Go to TOP