Novela insolvenčního zákona primárně cílí na rozvolnění podmínek pro vstup do oddlužení a sekundárně se v souvislosti s předpokládaným nárůstem dané agendy snaží o usnadnění procesů u soudu, potažmo u insolvenčních správců. Nakolik se jí to povedlo? Zde je několik vybraných ustanovení, u nichž je jejich výklad či dopad problematický.

Přechodné ustanovení stanoví, že novela dopadá jen na řízení, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka po dni nabytí účinnosti novely. To ale znamená jednak dvojkolejnost (zejména při změně úpravy doručování) ve starých a nových věcech, a dále zakonzervování legislativního stavu u starých věcí, na které tak nebudou dopadat další novely insolvenčního zákona (dále též „ins. zák.“), ledaže by tak výslovně stanovily. Tvrzení důvodové zprávy, že přechodné ustanovení vyjadřuje standardní procesní zásadu, že řízení se dokončí podle zákona ve znění, které zde bylo v okamžiku zahájení řízení, naopak vybočuje z přechodných ustanovení dosavadních novel.

Postoupené pohledávky mají nově v § 18 ins. zák. zjednodušený, pro soudy přívětivější režim. Přechodné ustanovení ale brání jeho aplikaci při postoupení pohledávek ve věcech zahájených před novelou, a pokud nebude provedena úprava soudních systémů pro strojové zpracování hromadných návrhů z postoupení pohledávek tak, aby filtrovaly spisy v režimu před a po novele, nebudou je soudy moci efektivně využívat.

Změna doručování v § 75 odst. 2 ins. zák. byla motivována snahou o zjednodušení zvláštního doručování, aby soudy nemusely doručovat insolvenčním správcům a státním orgánům. Realizace dobrého nápadu se bohužel nezdařila a přijaté znění naopak okruh osob, jimž je třeba doručovat, rozšiřuje o věřitele (v případech, kdy mají právo odvolání), což představuje obrovský nárůst administrativní náročnosti, nákladů na poštovné, nehledě na obtíže při zkoumání nabytí právní moci a její vyznačení. Jde o zásadní věc, která by měla být při nejbližší příležitosti legislativně napravena.

Podřízené pohledávky podle § 172 odst. 2 ins. zák. kladou vyšší nároky na obsah a kvalitu přihlášky, zejména nutnost rozepsat, jaké příslušenství, z čeho a kdy vzniklo, případně přirostlo k jistině, a naopak co nebude podřízenou pohledávkou. Ač to zákon nepředpokládá, půjde o stav, jako by byla dvě distribuční schémata. Otázkou je dopad daného ustanovení např. na hypoteční úvěry, neboť dle své textace se zřejmě vztahuje i na zajištěné věřitele. V souvislosti s tímto ustanovením proto budou vznikat spory o pořadí.

Přiměřené použití pravidel pro vypořádání SJM podle § 274 odst. 1 ins. zák. je problematické v tom, že směřuje pouze vůči aktivu (pouze k výtěžku), a nikoli jako v SJM vůči balíku aktiv i pasiv. To platí i o otázce případné disparity při dělení výtěžku. Dále je kolize § 274 odst. 2, který se ohledně priority pro zpeněžování váže k řízení, ve kterém zajištěný dříve požádal o zpeněžení majetku, a § 408 odst. 3 ins. zák., který mění postup ohledně pokynu zajištěného věřitele tak, že ten bude dávat nově pokyn, jen aby se zajištěný majetek nezpeněžoval.

Nepoměr mezi výší poskytnutého plnění a výší dluhu jako kritérium v § 395 odst. 7 ins. zák. nemůže být v souladu s poctivým přístupem k právu a poctivým záměrem, pokud dluh převýšil poskytnuté plnění jen proto, že dlužník svévolně dlouhou dobu na svůj dluh neplnil (pokud objektivně plnit mohl – byť i částečně), typicky pokud dluh hmotněprávním jednáním uznal a došlo k prodloužení promlčecí doby. Není zřejmé, který věřitel může podle § 397 odst. 2 ins. zák. podat odvolání; zda jen ten, který byl přihlášen v době vydání rozhodnutí, nebo i ten, který se přihlásil v průběhu odvolací doby.

„Vydání“ obydlí podle § 398 odst. 6 ins. zák. je koncep­čně nesprávné a jeho obsahem mělo být, že do majetkové podstaty se nepojme (případně se z ní vyloučí) nemovitost ve vlastnictví dlužníka, která slouží jako jeho obydlí, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího předpisu. Lze namítat: 1. ustanovení nebude často aplikováno, neboť většina nemovitostí dlužníků bývá zajištěná; 2. vydat lze dle hmotného práva pouze movité věci, a nikoli nemovitosti (proto existuje žaloba na vyklizení), a procesní právo by nemělo používat hmotněprávní terminologii, pokud jí dává jiný obsah; 3. pro „vydání“ je nutné vlastnické právo dlužníka k nemovitosti (nemůže vydat nemovitost, v níž žije v nájmu); 4. dlužník nemovitost musí skutečně používat jako obydlí. Bylo by proto vhodnější, kdyby byl namísto „obydlí“ použit pojem „bydliště“ coby místa, jež je centrem dlužníkova života.

Není zřejmý postup „vydání“, pokud dlužník bude jen spoluvlastníkem nemovitosti, v níž má své „obydlí“, zejména užívá-li větší plochu nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Je možný ústavněprávní konflikt, když dlužníkům, kteří vlastní nemovitost „malé“ hodnoty, se tato nezpeněží, ale dlužníkům v družstevních bytech se zpeněží družstevní podíl (bez ohledu na hodnotu s ním spojeného „obydlí“). Ani se nezohledňuje disproporce, kdy dlužníku žijícímu samostatně v bytu 4+kk „průměrné hodnoty“ u kategorie 4+kk se nezpeněží, ale dlužníkovi, žijícímu s manželkou a 2 dětmi v bytu 1+kk, který ale má vyšší hodnotu než „průměrnou“ u bytů kategorie 1+kk, se zpeněží. Budou vznikat i spory o hodnotu nemovitosti (a revizní znalecké posudky), neboť zájmy dlužníka a zájmy věřitelů ohledně hodnoty nemovitosti se budou rozcházet a při hodnotě nemovitostí se jim „souboj“ znaleckých posudků vyplatí.

Plnění z pojistných smluv a náhrady újmy jsou podle § 412 odst. 1 písm. b) ins. zák. vyňaty z pojmu mimořádný příjem. Tato úprava nerespektuje zásadu transformace ve vztahu k majetku dlužníka, tj. pokud z jeho majetkové sféry vypadla určitá věc v důsledku svého zániku (nebo se snížila její hodnota v důsledku poškození), pak pojistné plnění představuje pouze její náhradu, tj. pokud by k zániku majetkové hodnoty nedošlo, byla by k dispozici pro uspokojení pohledávek věřitelů, a totéž by mělo platit ohledně plnění z pojištění nebo práva na náhradu. Výjimka měla správně platit jen k nemajetkové újmě, a to jen ve spojitosti s újmou na zdraví dlužníka; jinak může představovat zásah do práv věřitelů (míra jejich uspokojení se sníží).

Zkrácené oddlužení starobních důchodců a invalidů třetího a čtvrtého stupně podle § 412a odst. 4 ins. zák. přináší disproporci v tom, že nárok na starobní důchod (podle § 27 a násl. zák. č. 155/1995 Sb.) musí být dán již před rozhodnutím o schválení oddlužení a trvat po celou dobu oddlužení, zatímco u invalidity postačí, je-li dána v okamžiku dovršení 3 let od schválení oddlužení nebo kdykoli později v rámci zákonné doby trvání oddlužení. Je přitom bezpředmětné, zda dlužník má kromě důchodu i jiný příjem ze zaměstnání nebo z podnikání, výnosů ze svého majetku atd.

To může vyvolávat otázky o ústavněprávní konformitě dané úpravy, když pomíjí další okruhy osob se srovnatelným postavením, tj. osoby s vysokým rizikem propadu do dluhové pasti nebo s omezenými možnostmi vymanění se z ní. Může jít např. o osoby, které nabyly zletilosti ještě před dovršením věku 18. let nebo o osoby zatížené závazky z doby před nabytím zletilosti, které za ně jejich zákonní zástupci nehradili, nebo o osoby blízké věku mladistvých, které nemají rodiče, vyrůstaly v ústavech, u pěstounů apod. a neměly ekonomické zázemí pro start svého pracovního života. Není upravena délka řízení u důchodců nebo invalidů při společném oddlužení manželů. Jelikož u společného oddlužení manželů představují dlužničtí manželé jeden subjekt, pak podmínky pro kratší dobu oddlužení musejí být splněny u obou, a nikoli jen u jednoho. Dané ustanovení může mít negativní účinky v jiných oblastech práva, např. v rámci hodnocení úvěrové bonity osob s věkem blížícím se důchodovému věku, neboť budou spadat do kategorie potenciálně rizikových klientů, což je může nevítaně směřovat směrem k „šedé úvěrové ekonomice“. Doklady k prokázání nároku na zkrácené oddlužení má povinnost předložit dlužník, a neučiní-li tak, nemůže být tato skutečnost následně posuzována jako pochybení insolvenčního správce. Dané ustanovení rovněž neřeší otázku případných přeplatků dlužníka a jejich vracení.

Přerušení a prodloužení průběhu oddlužení podle § 412b ins. zák. vychází nesprávně z teze, že by se snad přerušovalo oddlužení jako takové, avšak to není pravda, řízení nadále probíhá a přerušuje se pouze plnění jedné jediné, dílčí povinnosti dlužníka v oddlužení, a to povinnosti plnit splátky dle splátkového kalendáře. Je třeba § 412b vykládat tak, že insolvenční soud může po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty rozhodnout o přerušení povinnosti dlužníka splácet až na jeden rok a že po dobu přerušení oddlužení se ust. § 418 odst. 1 písm. d) nepoužije. S přerušením a prodloužením může celková doba trvání oddlužení vyšplhat až na 6,5 roku, resp. rozhodnutím o „dodatečném splácení“ podle § 413 odst. 3 bude trvat ještě déle.

Splnění oddlužení podle § 413 ins. zák., kdy oddlužení nově spočívá ve spojení zpeněžení majetkové podstaty a splátkového kalendáře, na rozdíl od současného stavu, znamená, že konečná zpráva bude v oddlužení vydávána v podstatě vždy, což přinese větší náročnost i prodloužení délky řízení, a zjednodušující efekt spočívající v zavedení pravidel nepatrného konkursu pro oddlužení tak bude v podstatě eliminován.

Závěrem lze říci, že novela přináší řadu dobrých nápadů, někdy s problematickým způsobem realizace, a že menší spěch při její tvorbě a více času k diskusi by jí svědčily lépe. Rozvolnění podmínek pro vstup do oddlužení potenciálně znamená nárůst počtu tohoto typu řízení. Jen v obvodu Krajského soudu v Praze je cca 86 000 exekučních dlužníků, kteří se nacházejí v multiexekuci, a tedy bez dalšího splňují podmínky úpadku. Uvedený počet exekučních dlužníků přitom představuje zhruba trojnásobek ročního nápadu insolven­čních věcí, a to nikoli v obvodu Krajského soudu v Praze, ale v celé ČR. U ostatních insolvenčních soudů bude situace obdobná. Novela tedy přinese nárůst počtu oddlužení, přičemž přínos ohledně snížení náročnosti při zpracování této agendy je zatím sporný.

Autor JUDr. Jiří Grygar, Ph.D. je místopředsedou Krajského soudu v Praze.