Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1924/18

Ministr spravedlnosti nesmí povolit vydání osoby do cizího státu podle § 97 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, probíhá-li řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně navazujícího soudního přezkumu, ledaže by šlo již o opakovanou žádost. To platí i tehdy, žádá-li o vydání jiný stát, než jaký se jeví být státem původu této osoby, a to jakkoliv toliko vůči státu původu může udělením mezinárodní ochrany vzniknout nepřekročitelná překážka povolení vydání.  

Takový postup ministra, respektující přednost povinnosti České republiky chránit základní práva před jejím mezinárodním závazkem k vydání osoby k trestnímu stíhání do cizího státu, je v souladu se systematickým výkladem čl. 1 Ústavy, v němž charakteristika České republiky jako demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (odst. 1) je předřazena před její povinností dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (odst. 2). Naopak povolení vydání této osoby v uvedené situaci do jiného státu představuje porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti (dále též jen „ministr“), neboť byl přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a že je v rozporu i s čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), jakož i s čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Ministerstva spravedlnosti, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel přicestoval do České republiky na turistické vízum dne 4. 10. 2016. Dne 5. 10. 2016 byl zadržen Policií České republiky na základě mezinárodního zatykače vydaného Spojenými státy americkými (dále jen „USA“). Následně o stěžovatelovo vydání k trestnímu stíhání požádala i Ruská federace.

Usnesením městského soudu ze dne 30. 5. 2017 bylo dle § 95 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „zákon č. 104/2013 Sb.“), rozhodnuto, že vydání stěžovatele k oběma předmětným trestním stíháním je přípustné a stěžovatel může být vydán buď do USA, kde se měl, stručně řečeno, dopustit neoprávněného vniknutí do zabezpečené počítačové sítě několika obchodních společností a neoprávněně tak získat přístup k osobním údajům z účtů jejich klientů (v počtu desítek milionů), nebo i do Ruské federace, kde se měl, stručně řečeno, dopustit odcizení majetku přes internet v rámci organizované skupiny. Žádné z těchto stíhání nebylo dle městského soudu promlčeno a obě jednání jsou trestná i dle právních předpisů České republiky, přičemž z listinných důkazů tento soud dospěl k závěru, že USA jsou demokratickou zemí s vysokým standardem ochrany práv a uspokojivě lze hodnotit i podmínky tamějšího vězeňství. Co se týče Ruské federace, nezjistil městský soud žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly záruky řádného řízení uvedené v žádosti její Generální prokuratury ze dne 12. 11. 2016. Tyto záruky nebyly zpochybňovány ani samotnou osobou vydávaného. Z materiálů dodaných cizozemskými orgány pak městský soud dospěl k závěru, že je vedeno trestní stíhání stěžovatele a z konkrétně vyjmenovaných důkazů vyplývá důvodné podezření, že stěžovatel je pachatelem. Zároveň městský soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by vydání mělo být nepřípustné podle § 91 zákona č. 104/2013 Sb.

Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud usnesením ze dne 24. 11. 2017 zamítl. Trestná činnost stěžovatele dle vrchního soudu nemá výlučně politický či vojenský charakter, ale měla být vedena zištnou motivací. Stíhání není promlčeno, neboť ve prospěch kvalifikované skutkové podstaty (s delší promlčecí lhůtou) hovoří podezření z páchání uvedené činnosti ve skupině a způsobení škody velkého rozsahu, jakkoliv jde v tomto aspektu jen o odhad. Proti vydání nebyly zjištěny ani žádné skutečnosti v oblasti porušování lidských práv a úrovně vězeňství. Stěžovateli nehrozí v případě odsouzení ani žádná nepřiměřená újma vzhledem k jeho poměrům. Podle zjištěných informací stěžovateli hrozí trest srovnatelný s trestem tuzemským. Tresty se v USA zásadně vykonávají souběžně, jen tresty za závažnou krádež osobní identity si musí odsouzený odpykat po výkonu trestu za jiné trestné činy – přitom tyto tresty za dva trestné činy krádeže osobní identity mohou být dle úsudku soudce uloženy jako souběžné po výkonu trestu za jiné trestné činy. Vrchní soud tak konstatoval, že reálně stěžovateli hrozí nikoli až 54 let, jak namítala jeho obhajoba, ale 14 či 12 let. Předložené důkazy dle vrchního soudu svědčí o důvodnosti trestního stíhání a naopak obhajobou předložené závěry ve prospěch stěžovatele překračují rámec řízení o přípustnosti vydání a jeho nevinu nijak neprokazují. Podezření tedy nadále trvá a vydání je z tohoto hlediska přípustné.

Proti uvedeným usnesením městského soudu a vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 530/18 (dostupným v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Již před jejím odmítnutím stěžovatel podal dne 6. 12. 2017 žádost o mezinárodní ochranu, kterou odůvodnil obavou z vydání k trestnímu stíhání do USA. Tu Ministerstvo vnitra ze dne 12. 1. 2018 podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), zamítlo jako zjevně nedůvodnou. Proti tomuto rozhodnutí Ministerstva vnitra stěžovatel brojil žalobou, kterou městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2018 zamítl. Neudělení mezinárodní ochrany stěžovatel dále napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2018 odmítl.

Ještě před uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti bylo vydáno nynější ústavní stížností napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti. Tím bylo ve věci souběhu žádostí Ruské federace a USA o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání rozhodnuto tak, že dle § 97 odst. 1 a § 102 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., na základě I. výroku usnesení městského soudu ze dne 30. 5. 2017 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 24. 11. 2017, se povoluje vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA na základě zatýkacího rozkazu federálního soudu USA pro Severní okres státu Kalifornie ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 16-cr-00440-WHA a ve smyslu žádosti Ministerstva spravedlnosti USA ze dne 1. 11. 2016 doručené dne 18. 11. 2016 nótou Velvyslanectví USA v Praze č. 159 ze dne 16. 11. 2016, a to pro podezření ze spáchání trestného činu získání informací ze zabezpečeného počítače (vniknutí do počítače) v rozporu s Hlavou 18 Sbírky zákonů USA, § 1030(a)(2)(C) a (c)(2)(B)(i),(iii), dále trestného činu mezinárodního přenosu informačního kódu nebo příkazu, který poškodil zabezpečený počítač v rozporu s Hlavou 18 Sbírky zákonů USA, § 1030(a)(5)(A) a(c)(4)(B)(i), dále trestného činu závažné krádeže totožnosti v rozporu s Hlavou 18 Sbírky zákonů USA, § 1028A(a)(1), dále trestného činu spiknutí v rozporu s Hlavou 18 Sbírky zákonů USA, § 371 a trestného činu nezákonného obchodování s přístupovými prostředky v rozporu s Hlavou 18 Sbírky zákonů USA, § 1029(a)(2) a (c)(1)(A)(i). Následně ještě téhož dne došlo k fyzickému uskutečnění vydání stěžovatele do USA.

Stěžovatel byl přesvědčen, že vydání osoby do cizího státu k trestnímu stíhání v extradičním řízení není možné před skončením azylového řízení, a to včetně soudního přezkumu. Opačný případ znamená zásah do jeho práva na soudní a jinou právní ochranu v azylovém řízení podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. V tomto směru odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.) a související nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11 (N 160/70 SbNU 477), jakož i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 4 Azs 10/2010-99. V rozporu s tím však v jeho věci bylo o jeho vydání do USA rozhodnuto v průběhu azylového řízení, a nebylo vyčkáno posledního rozhodnutí, totiž rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým by azylové řízení bylo případně ukončeno. Jeho kasační stížnost měla přitom ze zákona i odkladný účinek (§ 32 odst. 2 a 5 zákona o azylu).

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou ministra obsaženou v jeho vyjádření k podané ústavní stížnosti, že ústavní stížnost by neměla být projednávána, jelikož stěžovatel již byl vydán a nenachází se na území České republiky, pročež eventuální zrušení napadeného rozhodnutí by bylo pouhým formalismem. Ústavní soud dospěl k závěru, že vydání osoby do cizího státu pro ni může představovat velmi závažný zásah do jejích základních práv, a není tak důvod na věc neuplatnit stejné závěry jako byly vysloveny k případům rozhodování o zákonnosti vazby, u kterých již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvala, totiž ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673). Je zde tedy podle Ústavního soudu namístě vyjít z pravidla, že o aktuální zásah do základních práv ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jde vždy tehdy, jestliže se tento zásah – a tedy i případný následný vyhovující nález Ústavního soudu – může projevovat v právní sféře stěžovatele, např. při eventuální žádosti o odškodnění za nezákonné rozhodnutí (čl. 36 odst. 3 Listiny). Tento závěr, uvedl Ústavní soud, platí tím spíše, že není zjevně přijatelné, aby stát mohl zabránit soudnímu přezkumu svého rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti tím, že pomocí svých donucovacích pravomocí fyzicky deportuje osobu ze svého území.

Ve věci Ústavní soud především připomněl stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, v jehož II. výroku bylo mimo jiné uvedeno, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele z České republiky do cizího státu, „Ústavní soud posuzuje také, zda vydání nebrání skutečnost, že osobě, o jejíž vydání jde, byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, nebo že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu“. V odůvodnění tohoto stanoviska (bod 15) se dále uvádí, že vydání by nebylo možné povolit „v případě, že byla osobě, o jejíž vydání jde, udělena mezinárodní ochrana nebo doposud nebylo pravomocně skončeno řízení o žádosti o její udělení, včetně případného soudního přezkumu“.  

K tomuto závěru Ústavní soud dospěl po úvaze, že v případě kolize závazků z mezinárodních smluv vyplývá především z obsahu těchto smluv v návaznosti na čl. 1 odst. 1 Ústavy, dle něhož je Česká republika právním státem, přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv. Dále pak citoval z nálezu ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65), podle něhož respekt k základním právům a jejich ochrana jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, a proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit; přitom tento závěr je relevantní i pro poměřování závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement se závazkem k extradici, tj. vydání osoby k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu do cizího státu (bod 16).

Povinnost ministra nepovolit vydání v situaci, kdy po rozhodnutí soudů v řízení o přípustnosti vydání došlo k udělení mezinárodní ochrany, byla Ústavním soudem dovozena (bod 19) i s odkazem na to, že udělení mezinárodní ochrany je jedním z důvodů, pro který by soudy, kdyby ochrana byla udělena předtím než rozhodnou, nemohly vydání připustit [dříve § 393 písm. b) trestního řádu, nyní § 91 odst. 1 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb.]. Obdobný závěr pak Ústavní soud vztáhl (bod 20) i na případ, kdy řízení o udělení ochrany dosud probíhá a nebylo pravomocně skončeno, „včetně případného navazujícího soudního přezkumu“. V tomto směru upozornil, že kdyby mohl ministr spravedlnosti povolit vydání ještě před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany, posouzení žádosti této osoby by fakticky záviselo na z jejího hlediska nahodilé okolnosti, zda v jeho průběhu bude nebo nebude vydána, a docházelo by tak k nerovnému postavení mezi žadateli o mezinárodní ochranu, u kterých již bylo o jejich žádosti rozhodnuto, a těmi, kteří na rozhodnutí teprve čekají, a to aniž by k tomu existoval jakýkoliv legitimní důvod. Závěry tohoto stanoviska pak Ústavní soud zopakoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 665/11, který byl vydán v řízení, z něhož stanovisko vzešlo, a setrval na nich i v další judikatuře, která na něj odkazuje [nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1801/14 (N 222/75 SbNU 499), nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 425/16 (N 66/81 SbNU 153)].

Ústavní soud konstatoval, že popsaný obsah stanoviska pléna zjevně svědčí důvodnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti. Zbývá posoudit, zda zde nejsou nějaké důvody, proč by v něm popsané obecné pravidlo na stěžovatelovu věc nedopadalo. Určité situace, kdy by ministr i při probíhajícím řízení o udělení mezinárodní ochrany mohl o vydání rozhodnout, lze aprobovat. Samo stanovisko v tomto směru uvádí, že se uplatní pouze na prvou žádost dané osoby o udělení mezinárodní ochrany, nikoliv na žádost opakovanou, podanou poté, co již bylo řízení o předchozí žádosti včetně soudního přezkumu skončeno. Takovýto závěr je nezbytný, když v opačném případě by předmětná osoba mohla v podstatě pouhým neustálým podáváním dalších žádostí o mezinárodní ochranu vydání donekonečna bránit, což by se již potřebě ochrany základních práv a svobod zjevně vymykalo. Nelze pak podle Ústavního soudu ani a priori (bez bližšího rozboru) zcela vyloučit i existenci dalších výjimek z povinnosti ministra se svým postupem posečkat, když je nasnadě, že jednotlivé případy posuzované soudními a správními orgány mohou vykazovat nezanedbatelné odlišnosti, které nemusel výrok stanoviska ve své obecnosti postihnout.

Ústavní soud proto považoval za nutné se blíže zabývat poukazem ministra na to, že mezinárodní ochrany se lze dovolávat jen ve vztahu k domovskému státu, neboli zemi původu, to jest státu, jehož je žadatel občanem, anebo v případě osoby bez státního občanství státu jejího posledního bydliště, přičemž tímto domovským státem ve stěžovatelově věci nebyly USA, které ho žádaly vydat. Ústavní soud konstatoval, že této argumentaci ministra nelze upřít jistou logiku, když uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu vskutku vycházelo z případů souběhu vydávacího řízení s řízením o mezinárodní ochraně, ve kterém se osoba domáhala mezinárodní ochrany vůči státu svého původu, a tento stát původu současně žádal o její vydání k trestnímu stíhání či k výkonu trestu.

Ústavní soud dodal, že ačkoli stěžovatel tvrdí opak, nutno konstatovat, že tento faktor má při vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu v některých ohledech zásadní význam. Předmětnou problematikou se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14 (N 99/77 SbNU 473), ve kterém vyslovil, že „rozhodnutími o udělení mezinárodní ochrany vydávanými podle zákona o azylu je osobám poskytována ochrana před vydáním k trestnímu stíhání bez dalšího jen vůči státům, kterých se tato rozhodnutí týkají. Pokud situace v určitém státě, resp. možnost vydání předmětné osoby do něj, nebyla v rámci řízení podle zákona o azylu předmětem přezkumu, stěží v něm mohla být vytvořena „automatická“ překážka jeho přípustnosti. V opačném případě by rozhodnutí vydávaná dle zákona o azylu zcela mechanicky poskytovala ochranu i vůči státům, u kterých by k tomu po hmotné stránce třebas absentoval jakýkoliv věcný důvod a po procesní stránce v každém případě chybělo jakékoliv dokazování a hodnocení.“

Takovýto právní názor je podle Ústavního soudu souladný i se zněním § 91 odst. 1 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb., které vylučuje přípustnost vydání z důvodu poskytnuté ochrany toliko v rozsahu, v jakém byla tato ochrana poskytnuta. Jak vysvětluje komentářová literatura k tomuto ustanovení, mezinárodní ochrana „není neomezená, ale je poskytována pouze ve vztahu ke konkrétnímu státu, ve kterém osoba byla pronásledována, anebo jí hrozí zacházení, které je příčinou udělení mezinárodní ochrany“ (Kubíček, Miroslav a kol.: Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář; Wolters Kluwer, Praha: 2014, § 91).

Ústavní soud dovodil, že v zásadě tak lze shrnout, že soudy rozhodující o vydání osoby do cizího státu v řízení dle zákona č. 104/2013 Sb. posuzují jeho přípustnost pouze ve vztahu ke státu, do kterého má být vydána. Naopak v řízení vedeném dle zákona o azylu je věc posuzována pouze ve vztahu ke státu původu, a to i v případech žádostí o humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu (podrobněji k této vázanosti ochrany na stát původu viz též rozbor v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018 sp. zn. 2 Azs 114/2018). Jde-li o státy odlišné, vydání osoby nebude ani po udělení mezinárodní ochrany vyloučeno. Její přiznání totiž vytváří „automatickou“ překážku vydání pouze vůči konkrétnímu státu, ve vztahu ke kterému bylo řízení dle zákona o azylu vedeno, a pro situaci, v níž byla shledána nutnost poskytnutí ochrany. I kdyby tedy byl stěžovatel se svojí žádostí v azylovém řízení úspěšný, za situace, kdy by mu byla udělena ochrana ve vztahu k jiné zemi původu, než USA, které o jeho vydání žádaly, toto udělení ochrany by jeho vydání do USA nevylučovalo a naopak by stále bylo v možnostech ministra rozhodnout tak, jak rozhodl.

Ústavní soud nicméně neshledal, že by právě vyslovené teze musely vést k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ze samotné skutečnosti, že přiznání ochrany dle zákona o azylu může vytvořit nepřekročitelnou překážku vydání toliko vůči zemi původu dané osoby, ještě totiž nelze dovodit, že v případě žádosti o vydání podané (také) jiným státem, než jaký je, resp. se jeví být zemí původu dotyčného, nemůže mít probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany žádný význam. Nutno totiž podle Ústavního soudu uvážit, že otázka, jaká je vlastně země původu dané osoby, je teprve součástí dokazování a hodnocení v azylovém řízení. Kdyby ministr spravedlnosti při svém rozhodování o vydání mohl nepřihlížet k azylovým řízením, u kterých se jeví být země původu odlišná od země, do které je žádáno vydání, vycházel by v tomto směru z předpokladu, který ještě nebyl postaven zcela najisto. Teprve po skončení azylového řízení (včetně případného přezkumu ve správním soudnictví) bude jednoznačně stanoveno, vůči jakému státu případná překážka vydání udělením mezinárodní ochrany vznikla. Tak tomu však v době vydání napadeného rozhodnutí ministra ještě nebylo.

Další důvod, pro který je na místě vyčkat konečného výsledku řízení vedeného dle zákona o azylu, a to včetně jeho přezkumu ve správním soudnictví, pak podle názoru Ústavního soudu souvisí s tím, že jakkoli udělení mezinárodní ochrany „automaticky“ nevylučuje vydání osoby do jiného státu, než je země jejího původu, nelze vyloučit, že její přiznání může mít pro rozhodování ministra určitý význam. Jak zmínil Ústavní soud již ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, rozhodnutí ministra ve věcech extradičních lze považovat za projev státní suverenity (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a ministr může při svém rozhodování uvážit různé aspekty věci. Má možnost určité diskrece. V takovéto situaci nelze vyloučit, že k žádosti o vydání osoby, které byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, bude ministr přistupovat méně vstřícně (byť nepůjde o žádost o vydání do země původu a nebude tedy přímo povinen jí nevyhovět), než by tomu bylo u osoby, jejíž žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta. Lze si též představit, že v řízení dle zákona o azylu, v němž je zkoumána řada okolností o dané osobě, o ní mohou vyjít najevo (ať již jí nakonec bude ochrana přiznána či nikoliv), různé skutečnosti, které může ministr při svém rozhodování v rámci prostoru, který má k dispozici, považovat za relevantní. Potřebě ochrany základních a práv a svobod vydávané osoby jistě lépe odpovídá, když ministr jako orgán rozhodující o vydání o ní má k dispozici informace co neúplnější. Proto je podle Ústavního soudu opodstatněný i právní závěr, že i v případech, kdy o vydání žádá jiný stát, než jaký je, resp. se jeví být v probíhajícím řízení o udělení mezinárodní ochrany zemí původu, nemůže ministr spravedlnosti o vydání rozhodnout, než je toto probíhající řízení skončeno.

Z uvedených důvodů Ústavní soud nemohl ústavní stížností napadený postup, resp. rozhodnutí ministra aprobovat. Ústavní soud dále posoudil, zda jde o takové pochybení, jež vyžaduje, aby ústavní stížnosti muselo být vyhověno. Ústavní soud souhlasil s argumenty ministra, který relevanci svého případného pochybení zpochybňuje, potud, že každé zjištěné pochybení orgánu veřejné moci není důvodem k jeho zásahu. Podmínkou je naopak, že jde o pochybení dosahující již ústavněprávní roviny, neboť způsobuje porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ústavní soud tak s ohledem na intenzitu zjištěného pochybení neshledává důvod ke svému zásahu typicky v případech, v nichž by uskutečnění procesního oprávnění účastníka nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci, respektive to s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení nelze oprávněně očekávat. O potřebě zrušení napadeného rozhodnutí nesvědčí situace, kdy by takový postup měl povahu formalismu, jenž by toliko prodlužoval vedení řízení. Ústavní soud nicméně nebyl přesvědčen, že tato východiska dopadají přiléhavě na posuzovanou věc. Judikatura Ústavního soudu v tomto směru uváděná ministrem v jeho vyjádření se týkala zcela odlišných případů, a to určitých dílčích procesních pochybení v běžných soudních řízeních. V nynější věci jde však o problematiku vydání osoby do jiného státu, tedy potenciálně velmi závažný zásah do jejích práv, který (na rozdíl od jindy Ústavním soudem řešených případů) může být i nevratný a případné pochybení jen obtížně, pokud vůbec, odčinitelné. Nadto jakkoli se jeví, že vyčkávání na výsledek azylového řízení by ve stěžovatelově věci na rozhodnutí o jeho vydání nic nezměnilo, nelze pominout, že k obdobné situaci může snadno dojít znovu.

Kdyby Ústavní soud napadené rozhodnutí ministra jako protiústavní nezrušil, mohl by přispět k tomu, že k takovému ústavně nesouladnému předčasnému postupu ministra dojde i v budoucnu, čemuž je u takto vysoce závažného a obtížně napravitelného typu zásahu nutno jednoznačně předejít. Z hlediska postavení stěžovatele pak, přestože zrušení napadeného rozhodnutí zřejmě nepovede k jeho návratu ze země, do které již byl vydán, lze poukázat na možnost náhrady podle čl. 36 odst. 3 Listiny a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ústavní soud přitom nepředjímal, zda taková náhrada má být stěžovateli, v případě že takový nárok vznese, skutečně poskytnuta, nicméně je zřejmé, že zrušení napadeného rozhodnutí má význam pro ten účel, aby mu byl k případnému vedení řízení dle uvedeného zákona poskytnut plný prostor. S ohledem na popsané skutečnosti Ústavní soud shledal, že zásah do práv stěžovatele vykazuje takovou povahu a intenzitu, že by ústavní stížnost nebylo přiměřené odmítnout již s odkazem na pouhou formálnost zjištěného pochybení.

Ústavní soud dodal, že pokud jde o stěžovatelův odkaz na to, že jeho kasační stížnost měla ze zákona odkladný účinek (§ 32 odst. 2 a 5 zákona o azylu), platí i o této skutečnosti obdobně to, co již bylo uvedeno výše. Totiž, že ač by se mohlo na prvý pohled zdát, že při vydávání do jiného státu, než se jeví být státem původu, je procesní stav podle zákona o azylu nepodstatný, ve skutečnosti tomu tak není, a tedy i existence zákonem o azylu stanoveného odkladného účinku je argumentem svědčícím ve prospěch důvodnosti ústavní stížnosti. Skutečnost, že takovýto režim byl v případech tohoto typu řízení zákonem o azylu zakotven, také zároveň opět podporuje výše vyslovený závěr o mimořádné závažnosti vydání k trestnímu stíhání do jiného státu, a tím i nadobyčejné intenzitě případného pochybení a – dojde-li k němu – nezbytnosti kasačního zásahu Ústavního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatoval, že k zásahu do stěžovatelových práv došlo, a že tento zásah je takové povahy a závažnosti, že je již namístě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a to pro porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. To platí přesto, že Ústavní soud se zrušením napadeného rozhodnutí nedotkl závazku České republiky poskytovat azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod podle čl. 43 Listiny, jelikož v posuzované věci o případ takového pronásledování nešlo.

Pro úplnost Ústavní soud dodal, že neshledává případnou námitku stěžovatele, že mu byla postupem ministra odňata možnost účinně hájit svá práva před Evropským soudem pro lidská práva, který hodlal požádat o vydání předběžného opatření. Ministr vskutku nemá ničím zakotvenu povinnost poskytnout nějaký konkrétní časový prostor k podání návrhu k Evropskému soudu pro lidská práva na vydání předběžného opatření a k rozhodnutí o něm. Naopak platí, že řízení před Evropským soudem pro lidská práva je zcela samostatným řízením mimo soustavu soudů, resp. orgánů České republiky a proto jím nelze rozhodování ministra nijak podmiňovat (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 175/17). Ostatně i v již zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 665/11 se Ústavní soud vyjádřil v tom směru, že by povolení vydání osoby bylo svévolí, jestliže by „byla usnesením Ústavního soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost rozhodnutí soudu, kterým bylo vysloveno, že vydání je přípustné, nebo že by za tímto účelem přijal Evropský soud pro lidská práva předběžné opatření podle čl. 39 jeho jednacího řádu“; a contrario tedy nikoliv, že by snad na jejich možné vydání mělo být i vyčkáváno. Na výše shledané důvodnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti však, uvedl Ústavní soud, již tento závěr nic nemění.

Ústavní soud uzavřel, že probíhá-li řízení o žádosti osoby o udělení mezinárodní ochrany, včetně navazujícího soudního přezkumu, ministr nesmí povolit její vydání do cizího státu dle § 97 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., ledaže by šlo již o opakovanou žádost. To platí i tehdy, žádá-li o vydání jiný stát, než který je či se jeví být státem původu této osoby, a to jakkoliv toliko vůči státu původu může udělením mezinárodní ochrany vzniknout nepřekročitelná překážka vydání. Takový postup ministra, respektující přednost povinnosti České republiky chránit základní práva před jejím mezinárodním závazkem k vydání osoby k trestnímu stíhání do cizího státu, je v souladu se systematickým výkladem čl. 1 Ústavy, v němž charakteristika České republiky jako demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (odst. 1) je předřazena před její povinností dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (odst. 2).

Závěrem Ústavní soud podotkl, že procesní postup při vydávání osoby do cizího státu je zjevně neobvykle složitý, neboť využije-li dotčená osoba plně možnosti podání žádosti a opravných prostředků, které má k dispozici, potenciálně zahrnuje rozhodování dvou soudů v řízení vedeném dle zákona č. 104/2013 Sb., Ministerstva vnitra, dvou soudů ve správním soudnictví, ministra spravedlnosti a trojí rozhodování Ústavního soudu. Nabízí se otázka, zda by nemohl být nějakým způsobem zjednodušen. Její zodpovězení však přísluší zákonodárci, nikoliv Ústavnímu soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

 

Zdroj: Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu 

Foto: ČAK