V Číně a v Německu se v nedávné době značně rozvinuly dvě odlišné teorie pojetí virtuálního dědictví – věcněprávní a obligačněprávní. Čínská teorie považuje virtuální vlastnictví za předmět vlastnického práva, což má přímé dopady na pojetí dědění. Německá teorie se domnívá, že je třeba virtuální vlastnictví považovat spíše za soubor závazkových vztahů, které přechází na dědice v rámci univerzální sukcese. Pojetí dědictví, které je momentálně jedním z nejdiskutovanějších problémů virtuálního světa, má ovšem dopady i do dalších oblastí virtuálního vlastnictví.

Rozvoj internetu rapidně proměnil celou společnost a působí i změny v právu. Zlom v pojetí virtuálního prostoru začal s přelomem tisíciletí, kdy se poprvé líhnou zárodky sociálních sítí myspace.com (2003), linkedin.com (2003), facebook.com (2004), youtube.com (2004), twitter.com (2006)[1] a další. Stabilní internet umožnil nahrazení klasických přenosných nosičů dat dálkovými prostředky bez nutnosti ukládání dat v zařízení majitele.

Lidé si zvykli využívat internet na každodenní bázi. E-mail, messengery a sociální sítě nahradily klasické formy komunikace. Data ukládáme v cloudech. Ani pro tento článek nebyla využita jediná tištěná kniha. Většina z nás je k internetu připojena v podstatě celý den. Co po nás zůstane, až toto prostředí opustíme? Co se stane s naším virtuálním vlastnictvím, které v kyberprostoru zanecháme? Bude vše bez milosti smazáno, nebo budou na sociálních sítích zřízeny sekce hřbitovů zesnulých profilů, ve kterých budeme moci vzpomínat na své blízké?

Civilní teorie je nyní postavena před vyřešení této otázky.

Od přelomu tisíciletí se vede diskuse o povaze virtuálního obsahu z pohledu práva. Dlouhou dobu se jednalo hlavně o akademickou otázku. Status quo určovali především poskytovatelé informačních služeb. V podstatě každý, kdo chtěl využít určitou internetovou službu, musel odkliknout uživatelské podmínky (EULA). Tímto krokem se chtě nechtě podřídil požadavkům poskytovatele informační služby, bez možnosti jakkoliv ovlivnit smluvní proces.

Zákonodárci obecně neinklinovali k zásahům do takto mladého odvětví. Lobbistická moc poskytovatelů je soustředěnější než moc uživatelů jejich služeb. Prosazovat změny proti vůli poskytovatelů tak může být poměrně obtížné.[2]

Postupně musel být svět doposud definovaný pouze poskytovateli informačních služeb podroben přezkumu soudní moci. Příčiny přezkumu byly dvě hlavní – případy porušení povinností poskytovatelem, resp. uživatelem nebo případy sporu o dědictví.

Co je virtuální dědictví 

Předně, otázka virtuálního dědictví má jasné ekonomické dopady. Bez virtuálního světa bychom nemohli mít ani vlastní e-mailovou adresu. Na této e-mailové adrese pak máme uloženu velkou část komunikace týkající se obchodních a finančních vztahů. Na virtuálních účtech máme nahráno množství hudby, videa či knih. V neposlední řadě se ukazuje důležitým i citový rozměr virtuálního světa, kdy pozůstalí chtějí nahlédnout do duše zůstavitele.

Virtuální dědictví je i předmětem ochrany ze strany UNESCO, jakožto součást kulturního dědictví obsahujícího množství technických, právních, kulturních, vzdělávacích a jiných vědomostí, jež musí být zachováno pro příští generace.[3]

Právo obecně reaguje na společenské změny až následně. Od přelomu tisíciletí se proto většina právních systémů věnuje debatě, zda je třeba virtuální dědictví vůbec upravit, či zda překlenout situaci výkladem. Doposud vítězí metoda výkladu.

V rámci výkladu se vyvinuly dvě hlavní teorie pojetí virtuálního obsahu. Jedna teorie zastává názor, že virtuální obsah nemá věcněprávní povahu a je třeba jej posuzovat pouze ve vztahu k uzavřené smlouvě s poskytovatelem informačních služeb. Tuto teorii můžeme nazývat obligační teorie.

K tomu opačnou teorií je pojetí věcněprávní, tj. že virtuální obsah lze označit za virtuální vlastnictví a vztahuje se na něj věcněprávní ochrana. Každá z těchto teorií má jasné dopady do reálného světa. 

Koncept dědění v obligační teorii 

Zastáncem obligační teorie je německá doktrína.[4] Němečtí právníci se snaží být při definici virtuálního dědictví co nejobecnější: „[digitální dědictví] je souhrn právních vztahů zůstavitele týkajících se všech informačně-technologických systémů, včetně jejich souborů dat. [5]

Tato definice se záměrně vyhýbá pojmu vlastnictví. Data v síti dle německého pojetí postrádají hmotný nosič, nelze tedy mluvit o vlastnictví dat.[6] Jednou z příčin odmítnutí virtuálního vlastnictví je i německé pojetí institutu věci, které za věc považuje pouze hmotné předměty.[7] Přičemž absence hmotné podoby dat neumožňuje virtuálnímu obsahu být věcí.[8]

Je-li virtuální obsah uložen na hmotném nosiči (pevný disk, CD, počítač) je problém děditelnosti odstraněn. S přechodem vlastnictví nosiče přejdou na dědice i práva k užívání dat.

Problematický je ovšem v tomto konceptu přechod dat umístěných na zařízeních poskytovatele informačních služeb. V tomto se německá doktrína drží zásady univerzálního nástupnictví. Smlouva uzavřená s poskytovatelem informačních služeb v plném rozsahu přechází na dědice. Tím jsou rozuměna i všechna smluvní práva a povinnosti včetně virtuálního obsahu, který se nachází na serverech poskytovatele. Dle tohoto výkladu pak mají právní nástupci totožné nároky vůči poskytovateli jako samotný zůstavitel. To se týká nejen přístupu na účty, ale i k jejich obsahu – e-mailové komunikaci, statusům nebo zpřístupněnému online obsahu – videím, hudbě a aplikacím nebo k datům uloženým v cloudu.[9] 

Nemajetkové hodnoty 

V důsledku obligační teorie je pak nasnadě otázka, zda může být virtuální obsah jakožto nemajetková hodnota předmětem dědictví, nebo zda se vůči virtuálnímu obsahu neuplatní jiný režim, např. že přejde na osobu blízkou bez ohledu na uspořádání majetkových poměrů. K tomu lze zaujmout postoj obdobný analogové komunikaci. Osobní písemnosti jsou bez ohledu na svou hodnotu rovněž předmětem dědictví a musí tak být i vypořádány. Stejně tak i virtuální obsah bude takto vypořádán. Bez ohledu na to, zda jsou jeho předmětem údaje z intimní sféry zůstavitele.[10]

Opačný přístup by vedl k nevhodnému výsledku. Předmětem virtuálního obsahu mohou být (a většinou jsou) informace o majetku, které mohou být pro dědice velmi důležité. Kdyby virtuální obsah nemohl být předmětem dědění, mohla by být negativně ovlivněna majetková práva dědiců. Stejně jako u osobních písemností je třeba posuzovat přechod na dědice nebo jiné osoby. Pokud je tedy virtuální obsah předmětem dědictví, je třeba, aby se na něj vztahovala stejná pravidla jako na ostatní dědictví. V případě, že právní řád stanoví zvláštní režim pro písemnosti, je vhodné aplikovat tato pravidla.

Předmětem dědictví dle obligační teorie jsou tedy práva a povinnosti ze smluv uzavřených s poskytovatelem informačních služeb i obsah uložený na serverech poskytovatele. Jisté omezení přechodu práv a povinností je však třeba upravit. Dědic by neměl mít právo využívat účet zůstavitele jako svůj vlastní. Může mít přístup ke všem údajům nacházejícím se na účtu, nemůže jej však používat jako komunikační prostředek.[11] Využívání komunikačního účtu lze považovat za výlučné osobní právo zůstavitele, které je na dědice nepřenosné. Lze si ovšem představit možnost využít tento prostředek pro vzpomínku na zůstavitele, poskytnutí informace o jeho úmrtí, případně zveřejnění informace o dalším provozování jeho účtu.

Účty sociálních sítí či prodejních platforem by dle mého měly mít zvláštní postavení. Takové účty mohou být vedeny podnikatelsky nebo za vzdělávacími či politickými účely. Vybudování kvalitního účtu se stabilní základnou odběratelů stojí nemalé úsilí. Výlučná osobní složka zůstavitele může být v daném případě velmi potlačena. V tomto ohledu jsem názoru, že by bylo vhodné umožnit další pokračování účtu nebo převodu účtu na dědice za účelem pokračování této činnosti. Přičemž převod účtu na nového uživatele musí být okolí zřejmý.

Teorie výlučného osobního práva k užívání účtu ke komunikačním účelům klade rovněž otázku, zda vůbec může poskytovatel uvolněný účet nabídnout dalšímu uživateli. A proč by případně tímto dalším uživatelem nemohl být dědic.

Smluvní a obchodní podmínky  

Stojí-li obligační teorie na základě přechodu smluvních práv a povinností, existuje riziko, že si daný poskytovatel informačních služeb vymíní smluvní podmínky, které dědění vyloučí. Aktuální praxe je značně rozdílná, „Někteří poskytovatelé (po složitém legitimačním procesu) umožňují přístup k účtům zůstavitele (např. Google, GMX, Dropbox, omezeně Twitter). Jiní předpokládají po smrti smluvního partnera výmaz účtu včetně všech dat, která se na účtu nachází (ku příkladu Apple, Yahoo, eBay a v zásadě Facebook s alternativou, že bude profil uživatele převeden do vzpomínkového statusu).“[12]

Konkrétně ve věci Facebooku došlo v červenci 2018 k průlomovému rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora ve věci III ZR 183/17. Rozsudek jednak shrnul dosavadní závěry doktríny ohledně obligačního pojetí virtuální pozůstalosti. Dále se věnoval možnosti převedení účtu do vzpomínkového statusu.

V předmětném řízení se rodiče patnáctileté dívky, která zemřela pod koly berlínské podzemní dráhy, domáhali přístupu do facebookového účtu své dcery. Důvodem bylo jednak potvrzení či vyloučení sebevraždy a případné zajištění důkazů pro obranu ve sporu o náhradu škody s provozovatelem berlínského metra.

Facebook umožnil rodičům užívat účet jen v rozsahu vzpomínkového statusu, který umožňoval omezené nakládání s účtem. Spolkový soud judikoval, že upomínkový status nebyl přímo upraven ve smluvních podmínkách. Vzpomínkový status se nacházel pouze v poradní části sociální sítě a nestal se proto součástí obchodních podmínek. Spolkový soud dále rozvinul myšlenku, že vzpomínkový status sice nevylučuje dědění účtu, ale de facto umožňuje dědictví pouhé prázdné skořápky. Taková úprava je v rozporu s ustanoveními zákona, která předvídají univerzální sukcesi všech závazkových vztahů. I kdyby byla taková úprava součástí uživatelských podmínek, byla by neplatná pro rozpor se zákonem.[13]

Bez tohoto závěru by byla obligační teorie zcela bezzubá a uživatelé by byli vydáni na pospas poskytovatelům informačních služeb. Většina z nás uživatelské podmínky akceptuje bez jejich přečtení. Šikovně naformulované uživatelské podmínky by pak mohly vést ke ztrátě všech oprávnění k virtuálnímu obsahu. Přemrštěné nebo směšné uživatelské podmínky jsou velmi časté a baví celý internet. Je rovněž zřejmé, že ani poskytovatelé informačních služeb nevěnují uživatelským podmínkám dostatečnou pozornost.[14] Přiměřená soudní ochrana je tedy na místě.

Rozhodnutí se nevěnovalo celé problematice virtuálního dědictví. Potvrdilo však závěry, že obecně musí být účet zpřístupněn na základě přechodu smlouvy. Tomu nestojí v cestě ani ustanovení jiných zákonů, zejména předpisů o telekomunikačních službách, ochraně osobních údajů nebo ochraně osobnosti.

Věcněprávní teorie 

Jedním ze států, který implementoval věcněprávní teorii jako první, je Čínská lidová republika. V Číně došlo k významovému posunu vnímání virtuálního obsahu. V říjnu 2017 zde vešel v účinnost zákon o základních principech občanského práva (obdoba občanského zákoníku). Tento zákon výslovně stanovil, že „právo v souladu s příslušnými ustanoveními jiných zákonů stanoví ochranu internetového virtuálního vlastnictví“.[15] Přičemž toto ustanovení je jakýmsi vyvrcholením výkladu pojmu virtuálního vlastnictví čínskými soudy.[16] ČLR již v roce 2004 ve sporu před pekingským soudem druhého stupně v případu Červený měsíc (název online hry) prvně uznala majetkovou povahu virtuálního obsahu.[17]

Čínské zásady občanského práva jsou pouze zastřešujícím zákonem. Čínské občanské právo není kodifikováno a je rozděleno do množství dalších dílčích zákonů (zákon o věcných právech, zákon o smlouvách nebo zákon o dědictví atp.). Příslušný zákon o dědictví ovšem nebyl novelizován současně se zákonem o základních principech.[18] Doposud pouze platí stanovisko Nejvyššího soudu ČLR, které stanovuje, že virtuální obsah může být předmětem dědictví.[19]

Čína zaujala k otázce virtuálního obsahu odlišný postoj nežli německá doktrína. Shodně s obligační teorií zastává názor, že s dědictvím přechází práva a povinnosti ze smlouvy uzavřené poskytovatelem informačních služeb. Zcela ovšem odpadá otázka děditelnosti virtuálního obsahu, který čínská teorie (i zákon) nazývá virtuálním vlastnictvím.

Důvody, proč se jedná o vlastnictví, jsou:

1. a) z užívání vlastněného virtuálního obsahu lze vyloučit ostatní uživatele webu;
2. b) virtuální obsah je trvalou objektivní skutečností, která existuje díky síti. Pokud uživatel vypne svůj počítač, virtuální obsah bude existovat i nadále. I ostatní uživatelé mohou vnímat existenci vlastněného virtuálního obsahu;
3. c) virtuální obsah má majetkovou hodnotu a slouží k potřebě osob.[20]

První otázkou čínské věcněprávní teorie je, co spadá pod pojem virtuální vlastnictví. „Virtuálním vlastnictvím jakožto pozůstalostí se rozumí rozličné informační materiály vlastněné fyzickou osobou, které mají určitou majetkovou nebo duševní hodnotu a existují v digitální podobě, včetně online účtů, online obchodů, hesel, online her, obrázků, audia a videa apod..“[21]

Dle čínského práva může virtuální vlastnictví jakožto věc nehmotná být předmětem věcných práv jen za určitých okolností, jejichž výčet se neustále rozšiřuje.[22] Virtuální obsah je ovšem za všech okolností předmětem dědictví.[23]

Věcněprávní teorie vnímá virtuální prostor jako obdobu analogového prostoru. Podobně jako když na neosídlený ostrov (virtuální platformu poskytovatele) přijedou noví kolonisté (uživatelé). Poskytovatel přidělí každému kolonistovi jeho vlastní pozemek (účet). Tito pak své pozemky obhospodařují, budují na nich svá obydlí atd. (nakupují aplikace, vytváří videa nebo textový obsah). Ti kolonisté, kteří přijdou později, mají horší postavení a získávají horší pozemky (např. horší názvy domén, e-mailových adres, názvů messengerových účtů…) To ovšem nebrání tomu, aby kolonisté mezi sebou obchodovali nebo dědili. Žádný kolonista v zásadě nemůže odvést svůj pozemek na jiný ostrov (platformu jiného uživatele). I problém přenositelnosti by měl být do budoucna řešitelný.

Věcně právní teorie nevylučuje aplikaci obligační teorie 

Dle mého názoru je však třeba rozlišovat mezi dvěma druhy účtů. Jedním typem jsou účty, s nimiž může uživatel nějakým způsobem disponovat – např. účet sociální sítě, uložiště nebo online aplikace. Ty mohou být předmětem vlastnictví. Uživatel pak mnohdy investuje množství času a peněz do zvelební tohoto prostoru. Zdědit pak lze nejen obsah účtu, ale i identifikátor účtu (e-mailová adresa, číslo messengeru, online přezdívka).[24] Přechod účtu však nevylučuje možnou povinnost nového uživatele uzavřít smlouvu s poskytovatelem.

Druhým typem jsou účty, které neumožňují žádné nakládání – hlavně tedy předplatitelské účty. Zde je dle mého názoru vlastnický prvek natolik upozaděn, že je třeba je posuzovat jako přechod smlouvy. Uživatel v tomto případě nevytvoří žádný obsah, ke kterému by uplatňoval vlastnické právo.

Uživatelské podmínky 

Uživatelské podmínky nemohou vyloučit vlastnická práva uživatele k virtuálnímu obsahu, a to především s ohledem na dědictví. Podstatou věcněprávní teorie je právě ochrana zájmů uživatele proti poskytovateli nebo třetí osobě. Tato ochrana se vztahuje zejména na případy, kdy uživateli vznikne škoda na jeho virtuálním obsahu bez toho, aniž by byly porušeny smluvní podmínky.

V konečném důsledku nelze na vlastnictví účtu aplikovat teorii výlučného osobního práva ke komunikačnímu účtu, jak činí obligační teorie, když je tento účet předmětem dědictví. Dědic by měl být oprávněn účet využívat v plném rozsahu, a to i ke komunikaci s třetími osobami. Ledaže zákon stanoví něco jiného.

Má toto rozlišení smysl? 

Spor obligační teorie a věcněprávní teorie není jen specifickým problémem Německa a Číny. Virtuální dědictví je řešeno i v dalších zemích (USA, Velká Británie, Švýcarsko).[25] Postoje se různí. Německo a Čína však ve svých úvahách i jejich realizaci doposud dospěly nejdále.

Obligačněprávní teorie se snaží na virtuální obsah aplikovat současné právní instituty a zakonzervovává současný status quo nastavený poskytovateli informačních služeb. Ochrana zájmů uživatele končí tam, kde končí nepřiměřená ujednání uživatelských podmínek a práva výlučné osobní povahy. Poskytovatel může třeba ustanovit, že účet se zřizuje na dobu života uživatele.

Nelze očekávat, že by dosavadní pojetí obligačněprávní teorie měla podstatnější dopad mimo sféru dědění.

Věcněprávní teorie zásadním způsobem přetváří pojetí internetu nastavené poskytovateli. Dává jasnou odpověď na možnost dědění, která není omezena. Mimo dědictví však má množství vedlejších účinků, které lze v současnosti jen těžko předvídat. Dále může dojít k rozvolnění vazby mezi uživatelem a poskytovatelem, protože uživatel bude oprávněn relativně volně nakládat se svým účtem nebo jeho obsahem. Uvolnění vazby může představit nové ekonomické příležitosti a modely. Může v konečném důsledku přinést zisk jak uživatelům, tak poskytovatelům.[26] Do určité míry může znamenat i vyšší ochranu uživatelů.

Toto nové pojetí však s sebou přináší množství nezodpovězených otázek. Jako třeba jaká všechna práva může vlastník uplatnit k virtuálnímu obsahu. Nebo jakým rozhodným právem se budou řídit otázky věcí umístěných v síti. Anebo jak se bude postupovat v případě kolize vlastnického práva se zákonem uloženými povinnostmi poskytovatele (např. bude mít tato teorie dopad na odpovědnost za uveřejněný obsah?)

V konečném důsledku je otázkou, zda budou poskytovatelé schopni umožnit výkon práv uživatelů. Realizace rozvolnění vztahu mezi poskytovatelem a uživatelem a související povinnosti mohou klást vysoké technické a organizační nároky na poskytovatele.

České prostředí se doposud pojmu virtuálního dědictví věnuje spíše okrajově[27] a povětšinou pouze představuje zahraniční koncepty. Věc v českém právním řádu není na rozdíl od Německa vázána výhradně na hmotné předměty. V ČR je tudíž možné učinit volbu mezi obligační i věcněprávní teorií.

Lze shrnout, že obligační teorie doposud stačí pro účely nejpalčivější otázky virtuálního obsahu současnosti – dědictví. Na druhou stranu je vhodné hledat progresivní cesty, které se možná ukážou správné. Čínská cesta je doposud velmi opatrná. Zdá se, že si pro jistotu nechává otevřenou možnost vrátit se zpět. Pro české právo je vhodné její vývoj sledovat a zaujmout dle něj adekvátní stanovisko. Z mého pohledu je věcněprávní pojetí virtuálního obsahu třeba i s určitými omezeními cestou, která stojí za úvahu.

JUDr. Václav Svoboda působí jako advokát.

---

[1] C. Chvojka: Digitální dědictví v síti Facebook, diplomová práce, Vysoká škola ekonomická, Praha 2015, str. 24.

[2]  J. Fairfield: Virtual Property, Articles by Maurer Faculty, 2005, roč. 85, str. 1092.

[3]He Lijun: Xuni Caichan Jicheng Wenti Yanjiu, http://www.iolaw.org.cn/showNews.aspx?id=60501

[4]  Sch. Biermann: Münchener Anwaltshandbuch Erbrecht, C. H. Beck, 2017, komentář k § 1922.

[5]  A. Steiner, A. Holzer: Praktische Empfehlungen zum digitalen Nachlass, ZEV 2015, str. 262.

[6] A. Kutscher: Der digitale Nachlass, V & R unipress 2015, str. 25-31.

[7] § 90 německého občanského zákoníku.

[8] A. Kutscher: Der digitale Nachlass, V & R unipress 2015, str. 26.

[9] K. Raude: Der digitale Nachlass in der notariellen Praxis, RNotZ 2017, str. 17-19.

[10] Německé právo rozumně předpokládá, že obsah osobního rázu přechází pouze jako celek a je nedělitelný. V českých podmínkách může nastat otázka podílů na osobních písemnostech.

[11] K. Raude: Der digitale Nachlass in der notariellen Praxis, RNotZ 2017, str. 17-19.

[12] Sch. Biermann: Münchener Anwaltshandbuch Erbrecht, C. H. Beck, 2017, komentář k § 1922.

[13] III ZR 183/17, str. 12 a 13.

[14] https://www.makeuseof.com/tag/10-ridiculous-eula-clauses-agreed)

[15] §127 čínského zákona obecných principů občanského práva.

[16] Ma Yide: Wangluo Xuni Caichan Jicheng Wenti Shenxi, http://www.cssn.cn/fx/fx_msfx/201402/t20140221_969845.shtml

[17] Ma Yide: Wangluo Xuni Caichan Jicheng Wenti Shenx, http://www.cssn.cn/fx/fx_msfx/201402/t20140221_969845.shtml

[18] He Lijun: Xuni Caichan Jicheng Wenti Yanjiu, http://www.iolaw.org.cn/showNews.aspx?id=60501

[19] 最高人民法院关于贯彻执行<中华人民共和国继承法>若干问题的意见

[20]Yang Lixin: Mingfa Zongze Guiding Wangluo Xuni Caichan de Yiyi ,http://dz.jjckb.cn/www/pages/webpage2009/html/2017-08/15/content_34971.htm

[21]Wang Liming: Wuquan Yanjiu. Zhongguo Renmin Daxue Chubanshe 2007, str. 90-92,  https://read.douban.com/reader/ebook/10727005/   

[22] Wang Liming: Wuquan Yanjiu. Zhongguo Renmin Daxue Chubanshe 2007, str. 90-92, https://read.douban.com/reader/ebook/10727005 /

[23] Yang Lixin: Mingfa Zongze Guiding Wangluo Xuni Caichan de Yiyi, http://dz.jjckb.cn/www/pages/webpage2009/html/2017-08/15/content_34971.htm

[24]Ma Yide: Wangluo Xuni Caichan Jicheng Wenti Shenxi, http://www.cssn.cn/fx/fx_msfx/201402/t20140221_969845.shtml

[25] https://www.edoeb.admin.ch/edoeb)de/home/datenschutz/Internet_und_Computer/onlinedienste/digitales-erbe.html; R. Ferbuson, R. Harrison, D. Weinbren: Heritage and the recent and contemporary past. Manchester University Press 2010; J. Fairfield: Virtual Property, Articles by Maurer Faculty, 2005, roč. 85.

[26] J. Fairfield: Virtual Property, Articles by Maurer Faculty, 2005, roč. 85, str. 1092.

[27] C. Chvojka: Digitální dědictví v síti Facebook, diplomová práce, Vysoká škola ekonomická, Praha 2015, str. 24; J. Harašta: Virtuální vlastnictví, COFOLA 2011 aj.