K velmi podstatné, ale mnohdy sporné otázce poučovací činnosti soudu se dostává čtenáři pozoruhodná analýza tohoto fenoménu z pera odborníka nanejvýš povolaného, a to profesora Spickhoffa, autora mimo jiné pozoruhodné monografie na toto téma. Perspektiva německé civilní procesualistiky odkrývá pro českého praktika nové dimenze a ideje, nepochybně použitelné i v našem civilně soudním řízení za platnosti o. s. ř. Německý koncept sociálního procesu staví ovšem soudce mnohdy před obtížný úkol vypořádat se s poučovací povinností v hranicích projednací zásady a zásady rovnosti stran. Zatímco upozornění na procesní práva účastníka řízení lze považovat za nesporné, pochybnosti vzbuzuje teorie náznaku, jež se při svém uskutečňování může dostat do rozporu s oběma uvedenými principy, zejména týká-li se hmotněprávního základu nároku jedné strany.

Projednací zásada jako východisko 

V německé právní literatuře se setkáváme s námitkou (nepochybně spjatou s tradicí), totiž, že by se nemělo mluvit o aktivním soudcovském poučení (Aufklärung), nýbrž raději o pouhé soudcovské upozorňovací povinnosti (Hinweispflicht).[1] V normálním civilním nalézacím řízení není totiž soudce z úřední povinnosti k poučovací povinnosti ani povolán, ani oprávněn. Naopak, podle zcela převládajícího názoru platí jako východisko projednací zásada. Podle tohoto principu je věcí stran starat se o procesní náplň. Platí tedy latinské přísloví: „Da mihi factum, dabo tibi ius“ (dej mně fakta, dám ti právo). V literatuře se mluví v této souvislosti zcela oprávněně o „dítěti liberalismu“.[2]

To plyne z § 138 německého civilního procesního řádu (dále také jen „ZPO“). Podle tohoto ustanovení mají strany povinnost poskytnout své přednesy o skutkových okolnostech v úplnosti a podle pravdy (odst. 1). Každá strana je také povinna se vyjádřit ke skutečnostem tvrzeným protistranou (odst. 2). Skutečnosti, které výslovně nejsou popírány, se považují za nesporné (odst. 3). Prosté popření jen z důvodu, že strana o nich neví, je přípustné pouze ohledně skutečností, které nejsou ani vlastními jednáními strany, ani předmětem jejího vlastního vnímání (odst. 4); jinak platí jako doznané (nesporné).

V souladu s tím pak v Německu vystudovaný právník vychází z toho, že civilní soudce musí zjišťovat nejprve odůvodněnost žaloby (Schlüssigkeit) na základě nesporných a sporných tvrzení žaloby; je-li žaloba neodůvodněná (tj. skutková tvrzení nepodporují žalobní návrh), je nutné ji bez dalšího odmítnout. Je-li žaloba naproti tomu odůvodněná, vzniká (v pomyslné druhé fázi) povinnost přezkoumávat závažnost (Erheblichkeit) nesporných a sporných tvrzení v přednesu žalovaného. Je-li přednes žalovaného nepodstatný, je zapotřebí žalobě bez dalšího vyhovět. Jen tehdy, jestliže odůvodněný přednes žalobce a podstatné tvrzení žalovaného stojí proti sobě, je nutné (v případě, že strana, jež je zatížena důkazním břemenem, uvádí důkazy) provádět dokazování, důkazy hodnotit a podle toho vydat rozhodnutí.

Soudcovské „poučení“ prostřednictvím upozornění stran 

Shora popsané přísné východisko je rozvolněno ust. § 139 ZPO, které otevírá soudci nejen možnost, nýbrž mu dokonce ukládá povinnost poskytovat stranám upozornění, jež by měla sloužit k tomu, aby strany svůj přednes, pokud je to možné, učinily odůvodněným nebo podstatným. Porušení těchto povinností k poskytování upozornění (poučení) může být chápáno jako porušení ústavně chráněného práva na řádný proces. Cestou poskytnutí poučení by také měla být vyloučena překvapivá rozhodnutí (srov. § 139 odst. 2 ZPO).

Ust. § 139 bylo v roce 2002 novelizováno.[3] Podle svého záměru má novelizované ustanovení posílit soudcovské povinnosti k poskytování poučení.[4] V praxi se to však podle mého mínění projevilo jenom nepatrně. Konkrétně je soud povinen, pokud je to potřebné, probrat se stranami jejich hmotněprávní a procesní vztah a klást otázky. Má působit k tomu, aby se strany včas a úplně vyjádřily k podstatným skutečnostem, zejména doplnily nedostatečné údaje ohledně uplatňovaných skutečností, označily důkazní prostředky a učinily příslušné návrhy (odst. 1). Soud smí opřít své rozhodnutí o aspekt, který strana zřejmě přehlédla nebo který považovala za nepodstatný, jen tehdy, pokud se jedná o vedlejší nárok (úroky, užitky apod.), anebo pokud je na to strana předem upozorněna a je jí dána příležitost k vyjádření. Totéž platí pro aspekt, který soud posuzuje jinak než obě sporné strany (odst. 2). Dotčené upozornění je třeba poskytnout co nejdříve (odst. 4). Jak je třeba konkretizovat tyto povinnosti k poskytování upozornění s ohledem na poučovací tendenci?

„Sociální“ civilní proces 

Velmi široká soudcovská povinnost poskytovat upozornění byla nejzřetelněji, ba dokonce nejradikálněji přítomna v názorovém proudu, který byl silný v 70. letech minulého století a který plédoval za „sociální“ civilní proces ve smyslu „soudce jako sociálního inženýra“. Jeho předchůdcem byl Rakušan Franz Klein,[5] který stavěl do popředí společenský a státní význam procesu.[6] Proces je podle něho „nepostradatelný státní nástroj pro dosahování blahobytu“, a nikoliv jen pouhý „nástroj sociální pomoci“.[7] Právní spor není podle Kleina nikdy čistě soukromá věc. Navíc, v oblasti procesního práva jde jen o pokračování určitého vývoje, který se jinde manifestoval potlačením autonomie stran, omezením vlastnických oprávnění a zavedením „autoritativní sociální politiky“.[8]

Také v pozadí této teze o sociálním procesu v novodobé formě stojí úsilí vyrovnávat v civilním procesu strukturálně podmíněné nevýhody sociálně slabší strany prostřednictvím zvláštní soudcovské péče. Prostředkem k tomu jsou zejména posílené povinnosti poskytovat upozornění a povinnosti poučovací. S ohledem na to, že neobratnost, chybějící informace a faktická nebo sociální neschopnost strany může vést ke ztrátě práva, by ochranná funkce hmotného práva – bez soudcovského poučení při aplikaci čisté projednací zásady – byla zbytečná. Naproti tomu strana, která je schopna útočit, anebo se hájit, nepotřebuje žádnou sociální ochranu.[9]

Toto východisko se v německé civilně procesní teorii a praxi neprosadilo. Jeho slabina je spatřována v tom, že hodlá vytvořit určitý druh ochranného pláště ve prospěch sociálně slabších stran. Lze se obávat toho, že příliš zřetelná soudcovská pomoc by se mohla zvrátit v soudcovské opatrovnictví.[10] Bez ohledu na to se však ukazuje, že základní předmět zájmu nauky o sociálním civilním procesu rozhodně nezůstal při konkretizaci soudcovských povinností k poskytování upozornění nepovšimnut. 

Podjatost a soudcovská povinnost k poskytování upozornění 

Vyvstává zde ovšem problém otázky podjatosti z důvodu porušení nestrannosti (§ 42 ZPO), a tím spíše, pokud soudce prostřednictvím svých upozornění (poučení) jednu stranu fakticky zvýhodňuje. Soudce totiž poskytováním upozornění ve prospěch jedné strany může znevýhodňovat druhou stranu. Výsledkem je pak rozmanitá judikatura a literatura v této oblasti.[11]

O podjatost je třeba mít obavu, jestliže je např. dán náznak existence námitky – jako např. postoupení, výkon jednostranných oprávnění (např. odporování, odstoupení, započtení, zadržovací právo a další) –, kterou však strana, jíž by tato námitka mohla být potenciálně ku prospěchu, ani jedinkrát v nejmenším nenaznačila, např. proto, že ji sama nebo její právní zástupce přehlédli.[12] V případě námitky (Einrede), jako je tomu např. u promlčení, musí být dovolání se námitky učiněno alespoň v náznaku.[13] V případě upozornění na (ani) nenaznačenou námitku zasahuje soudce tak hluboko a přímo do procesního děje ve prospěch či v neprospěch jedné strany, že může být ohrožen prostor pro uvážení a soudcovská neutralita. Soudcovské balancování mezi povinností k poskytování upozornění a podjatostí, která z toho může plynout, je naprosto zřejmé. Na druhé straně námitka podjatosti v konkrétním případě ztrácí na významu: bylo-li dáno upozornění (např. na promlčení) a poté vznesena námitka podjatosti, úspěch námitky podjatosti straně v následném procesním vývoji už nepomůže.

Obecně lze strannost chápat jako situaci, kdy jedna strana je neodůvodněným způsobem, a tedy svévolně, upřednostňována. Věcně odůvodněné nerovné nakládání prostřednictvím poskytování upozornění naproti tomu obavu z podjatosti nevyvolává. V této souvislosti je však dokonce již delší dobu zastáván názor,[14] že na nové námitky může soud upozornit již jen v případě podezření bez toho, že by byl či mohl být dán najevo ze strany účastníka nějaký náznak či narážka ve smyslu takové námitky. Připojí-li se soud k určitému zastávanému právnímu názoru, nevyvolává v žádném případě obavu z podjatosti. To odpovídá praxi německého Spolkového soudního dvora (BGH),[15] který nesdílel obavu z podjatosti, jestliže soudce zpravodaj dotčeného senátu (v rámci návrhu na smír) upozornil na dosud nevznesenou námitku promlčení. Povinnost poskytovat upozornění a podjatost je totiž totiž třeba rozlišovat.

Konkretizace soudcovských povinností

Už z napjatého vztahu mezi možnou podjatostí a poskytováním upozornění, které by mělo sloužit k dosažení objektivně „správného“ výsledku rozhodnutí, vyplývá, jak ožehavá je konkretizace soudcovských povinností. Dále ukážeme některé základní aspekty konkretizace těchto povinností.

Povinnosti k poskytování poučení z procesněprávních důvodů

Soudcovské povinnosti poskytovat poučení jsou často odvozovány z původních procesněprávních hodnot (dotčený předmět úpravy hmotného práva je tak spíše v pozadí). To je odůvodňováno tím, že účel soudcovských poučovacích povinností je spojen především se soudcovskou péčí a s obecným uznáním nutnosti soudcovské nápomocné činnosti a že toto účelové nasměrování existuje nezávisle na hmotném právu. To platí i pro pokusy v literatuře dále rozlišit funkce § 139 ZPO. V této souvislosti byla této právní normě přiznána funkce vyjasňování (s ohledem na zjištění obsahu přednesu), funkce transformační (s ohledem na transformaci vůle stran do procesní oblasti) a funkce porozumění (prostřednictvím diskuse o stavu procesu se stranami).[16] To, zda soudcovské poučení slouží též k zajištění „rovnosti zbraní“, je spíše sporné.[17]

Advokátní proces a proces stran

Pokud jde o spornou otázku, zda soudcovské povinnosti poskytnout poučení v advokátním procesu se nějak zásadně liší (tj. mají mít omezenější rozsah), než je tomu v procesu (nezastoupených) stran, může být zodpovězena jen nezávisle na hmotněprávních hodnotách.[18] Rozdíl mezi oběma pojetími se výrazně zmenšuje, jestliže si uvědomíme, že advokáti mají podstatně omezenější potřebu poučení než právničtí laikové. Proto lze spíše vycházet z toho, že poučení v praxi nebude často zapotřebí. I v případě advokátního procesu (a bez nutného soudcovského hodnocení, jež musí být uskutečněno bez jakékoliv vady) je třeba potřebnost vysvětlení chápat nikoliv ab­straktně normativně (advokát je povinen znát právo), nýbrž zcela konkrétně. Rozpoznatelná nevědomost advokáta vyžaduje upozornění ve stejné míře jako odpovídající neznalost procesní strany, která advokátem zastoupena není.[19] 

Nedostatečný skutkový přednes a doplnění

Je v souladu s obecným názorem, že soudce je v případě nedostatečného skutkového přednesu (tedy nekonkrétního, příliš obecného, mezerovitého nebo rozporného) povinen působit na jeho doplnění. Zákon to formuluje tak, že je zapotřebí působit na úplné vyjasnění všech relevantních skutečností.

Dále je třeba dbát na to, aby strany činily „návrhy, jež slouží věci“. V případě nejasných nebo nedostatečně určitých žalobních návrhů musí soudce zasáhnout.[20] To platí i pro nejasnosti v případě důkazních návrhů, kde je však nejasné, zda soudcovská povinnost k poskytování vysvětlení existuje i v případě nejasnosti, zda důkazní návrh je vůbec jako návrh na dokazování udržitelný.[21] Dále je třeba působit na změnu žaloby, prospívá-li to věci. Ve prospěch toho mluví shodný účel a též shodná dikce ust. § 139 a 263 ZPO, které spočívají na tom, aby došlo k důslednému vyjasnění věcného sporu mezi stranami a předešlo se dalšímu procesu.[22]

Nový (další) základ nároku a předmět řízení

Pokud jde o otázku, zda je soud povinen upozornit na nové základy nároků, i zde jsou rozhodující jen procesní důvody. Judikatura přijala v této věci principiálně odmítavé stanovisko.[23] Proti tomu je sice myslitelná námitka, že soud k tomu není oprávněn, soud však je povinen v rámci předmětu sporu z úřední povinnosti zkoumat všechny základy nároků, jež přicházejí v úvahu (iura novit curia), a v případě nedostatečného přednesu na to odpovídajícím způsobem upozornit. Jen jestliže by nový komplex skutečnosti měl být uplatněn jiným návrhem na rozhodnutí, jde (podle učení o předmětu řízení převládajícího v Německu) o jiný předmět řízení a soudcovského poučení pak není zapotřebí.

Učení o tzv. náznaku

Obecně lze vycházet z toho, že soudcovská povinnost poskytovat upozornění (poučení) existuje tehdy, jestliže strana určitou okolnost nebo návrh sice výslovně či konkludentně neučinila, ale alespoň ji naznačila (viz tzv. učení o náznaku; Andeutunglehre).[24] Takové povinnosti k poskytování vysvětlení existují nezávisle na příslušné úpravě hmotného práva. Důvod pro její uznání spočívá v tom, že soudcovské poučení obecně slouží k naplňování hmotného práva. Obtížná situace nastane tehdy, jestliže strana okolnost, jež je pro ni příznivá, ani jednou nenaznačila. Musí nebo smí pak soudce vysvětlení poskytnout? 

Námitka (Einwendung) a obrana (Einrede)

V našich dosavadních úvahách byl přednes k obraně proti uplatněnému nároku poněkud upozaděn, zejména v případech, ve kterých strana námitku či obranu, která je pro ni výhodná, ani nenaznačila. Říšský soud zastával nejdříve obecné stanovisko, že také ohledně námitky promlčení a zadržovacího práva musí být straně dána příležitost mezerovitý přednes doplnit.[25] K otázce, zda je třeba na tento druh námitek vůbec upozorňovat, jestliže je strana pravděpodobně přehlédla, nezaujal Říšský soud nejdříve žádné stanovisko.[26] Později však vytyčil tezi, která přetrvává až dosud, a sice že by nemělo být upozorňováno ani na nevznesené žalobní nároky, ani na námitky a obrany, jestliže takové námitky nebo obrany nebyly v přednesu stran ani naznačeny.[27] Tak tomu je – odhlédnuto od námitky promlčení[28] – též výslovně a bez jakékoliv další diferenciace v případě zadržovacího práva.[29] Odůvodněno to však nebylo.[30]

Diskuse o této judikatuře následně vedla do hmotného práva jakožto k diferenciačnímu kritériu. Předně je pro rozsah soudcovské upozorňovací povinnosti rozhodné stanovisko soudu k hmotnému právu.[31] Protože námitky musí být respektovány z úřední povinnosti, je ve vztahu k nim žádoucí soudcovské poučení, a to tehdy, když se lze, aniž by námitka byla byť naznačena, jen domnívat, že námitka existuje a že strana, které svědčí, se jí dovolá. Opak, tedy žádné poučení bez náznaku, je zastáván pro obranu,[32] protože tu není nutno zohledňovat z úřední povinnosti. Jinak je tomu tehdy, jestliže uplatnění obrany (a skutečností, které ji odůvodňují) je alespoň naznačeno; pak je třeba se otázkou dále zabývat.

Tato diferenciace založená na hmotném právu se sice s ohledem na své dogmatické pojetí jeví zajímavou, není však přesto přesvědčivá. Je tomu tak již proto, že pojmy námitka a obrana jsou na úrovni civilního procesního práva chápány jinak než v hmotném právu: zatímco v procesním právu se buď jedná o popření skutečností zakládajících nárok (pak je to námitka), anebo o vlastní obranný přednes (pak se jedná o obranu),[33] v hmotněprávním smyslu je námitka protinárokem, který je soud povinen vzít v úvahu z úřední povinnosti. Námitka poskytuje jen odpovídající oprávnění (ji vznést), nikoliv však oprávnění k výkonu jakéhokoliv hmotného práva; klasickým příkladem v Německu je promlčení. Avšak též v rovině hmotného práva je zařazení protinároku do kategorií námitek nebo obran poněkud sporné. Je pak namístě poznamenat, že rozhodnutí o tom, zda musí být poskytnuto soudcovské upozornění ohledně možného vznesení protinároku, by nemělo být závislé na zodpovězení těchto dosud ožehavých otázek.[34]

Správně by proto nemělo být rozlišováno mezi námitkou a obranou. Poučení by tedy v této myšlenkové linii mělo být poskytnuto tehdy, když alespoň podle soudní zkušenosti by měl být uplatněn a vykonán odpovídající protinárok,[35] resp. poučení by se zásadně nemělo uplatnit nikdy v případě, že chybí náznak skutečnosti, zakládající určitou námitku či obranu.[36]

Stejně tak málo přesvědčivá je diferenciace obsažená ojediněle v literatuře,[37] podle níž je podstatný materiální prvek spravedlnosti u jednotlivých nároků. Podle tohoto názoru by mělo být upozornění poskytnuto i bez náznaku v případech odporovatelnosti, výpovědi, odstoupení, zadržovacího práva a prodloužení splatnosti, nikoliv však v případě započtení a promlčení. Tomuto rozlišování chybí však nosný důvod obsažený v hmotném nebo jiném právu.

Nakonec by bylo možné se ptát, proč je třeba akceptovat poučení jen ve vztahu k obrannému přednesu, a nikoliv ve vztahu k přednesu útočnému. Ve skutečnosti je tím zvýhodněn útočník vůči druhé straně. To ovšem není nic neobvyklého. Též v důkazním právu platí podle zcela převládajícího názoru zásada, že každá strana je povinna tvrdit a prokázat předpoklady právní normy, která svědčí v její prospěch, tedy normy, jejíž právní následky jsou pro ni výhodné (tzv. teorie norem).[38] Jako nosný důvod je uváděn princip napadání (útoku): z důvodu ochrany statu quo je to útočník, kdo má nést důkazní riziko,[39] a je to tedy útočník, kdo je zřejmě znevýhodněn. Princip útoku platí nepochybně i pro námitky, s nimiž přechází protivník do protiútoku.

Ochranný účel kogentních norem hmotného práva

Je třeba zvážit, zda nelze založit konkretizaci soudcovské upozorňovací (poučovací) povinnosti na hmotněprávním kritériu, prostřednictvím něhož by se soudcovské upozornění uskutečňovalo i bez náznaku již při pouhém soudcovském podezření: ochranný účel nezcizitelných, nikoliv dispozitivních norem, tedy ius cogens, by dovolil, nebo dokonce přikázal, že je na to třeba v procesu upozornit. Jestliže je správné, že právě sociální obligační právo má chránit autonomii vůle stran a sféru svobody tržně slabších, zdá se namístě umožnit mu prostřednictvím odpovídajícího soudcovského poučení možnost výkonu, resp. zajištění sféry svobody. Tímto způsobem je vykonáván ochranný účel dotčených hmotněprávních norem i v procesu.[40] Projednací zásada, která sahá až k rozvolnění zásady vyšetřovací, jde v platném německém procesním právu příliš daleko.

Projednací zásada a soudcovské poučení v procesu o odpovědnost lékaře

Shora řečené je takto zčásti formulováno v literatuře, ovšem jenom v určitých oblastech, z nichž je nejdůležitější odpovědnost lékaře.[41] Jde to však příliš daleko a vyznačuje se to nepřesnou judikaturou.[42]

Je však uznáváno, že ani pacient, ani advokát nesmějí být přetíženi přehnanými požadavky na konkretizaci přednesu (ve vztahu k vadám při poskytování zdravotnické péče coby odchylek od lékařského odborného standardu, nebo ve vztahu k objasnění např. ohledně alternativních ošetřovacích metod nebo vzdálených rizik). Ohledně důvodnosti žaloby z odpovědnosti za škodu lékaře je stále nutná určitá minimální míra srozumitelnosti přednesů, která připouští učinit závěr ohledně vadnosti jednání, byť jsou požadavky na míru konkretizace ve věcech odpovědnosti lékaře malé.[43] Postačuje vylíčení průběhu ošetřování v hrubých rysech, údaj o vadném výsledku takové činnosti, důvod nezdaru a důvody podezření ohledně zaviněné vady při ošetřování. Nepostačují pouhé spekulace nebo uvedení skutkových tvrzení pouze formálním a paušálním způsobem, aniž jsou tvrzení dávána do souvislosti se skutkovým stavem v dané věci.[44]

Nárok na řádné slyšení je porušen, jestliže soud překvapivě a bez předchozího upozornění odmítne žalobu podle § 139 s odůvodněním, že nárok na určení se vztahuje podle jeho znění pouze na neexistující vady při ošetřování, nikoliv však na existující chyby v informační povinnosti lékaře.[45] Taktéž v případě odvolacích důvodů není nutné uvádět bližší tvrzení, jestliže se soudní znalec dodatečně vyjádřil k soukromému posudku, soud první instance však k tomuto doplňujícímu stanovisku nepřihlédl.[46] Vzdor zřetelně oslabené povinnosti konkrétních tvrzení ve věcech odpovědnosti lékaře, svědčících ve prospěch pacienta jako účastníka řízení, musí se tato strana (pacient) alespoň do určité míry vypořádat s existujícím znaleckým posudkem, který má být napaden, a označit konkrétní vady postupu lékaře, a to alespoň v hrubých rysech. Pouhé tvrzení, že určité zdravotní deficity mají příčinu v ošetření provedeném před několika měsíci, nestačí; je potřebná alespoň určitá plauzibilita kauzality lékařova jednání.[47]

Především však neexistuje povinnost pacienta, resp. jeho advokáta, osvojit si lékařské odborné znalosti.[48] Proto není nejen účelné, nýbrž v civilním procesu ani žádoucí klást žalobci v přítomnosti znalce otázky, které se týkají přesných lékařských postupů.[49] Totéž platí i pro určovací žaloby,[50] a dokonce v otázce náhrady nákladů řízení; ani zde nejsou žádoucí přehnané nároky na konkretizaci tvrzení.[51] Právě v procesu o odpovědnosti lékaře se potvrzuje dosavadní stanovisko soudů ke zdůraznění soudcovské povinnosti k vedení procesu ve smyslu novelizovaného znění § 139 ZPO.

I znalec by měl být veden soudem prostřednictvím odpovídající organizace procesu, formulací otázek a náležitého upozornění k neutralitě (nestrannosti).

Požadavek ústního výslechu znalce po podání písemného posudku vychází z toho, že soud si uvědomuje jednotlivé medicínské souvislosti teprve po přečtení posudku, takže i strany mají teprve poté možnost lepší konkretizace svých tvrzení. Pouhý výslech však obecně nestačí.[52] K vyloučení nepřiměřeného zkrácení řádného slyšení je v každém případě třeba po ústním výslechu stran dát jim dostatečnou možnost k zaujetí stanoviska.[53] Zejména nové aspekty, které znalec ústně (anebo detailněji) rozvádí, jsou důvodem k tomu, aby byla stranám z hlediska jejich řádného slyšení dána možnost vyjádření.[54] Konečně je třeba se zabývat konkretizovanými námitkami stran vůči závěrům znalce.[55] Ani druhá strana, tj. lékař či zdravotnické zařízení, není nucena opírat své námitky proti znaleckému posudku o soukromý znalecký posudek již v první instanci.[56]

Závěr

Jak to stojí ve hře „Dobrý člověk ze Sečuánu“ od Bertolda Brechta: „Jsme sami zklamáni a dotčeni. Opona padá, veškeré otázky jsou otevřené.“ Přesto však doufám, že v největší stručnosti jsem vylíčil podstatné a alespoň některé hodnotové souvislosti, které jsou rozhodující pro německou civilněprocesní dogmatiku a praxi.[57]

 

Autor prof. Dr. Andreas Spickoff je profesorem civilního práva na Právnické fakultě Univerzity Ludwiga Maxmiliana v Mnichově, Německo.

 

---

[1] Jauernig/Hess: Zivilprozessrecht, 30. vydání, 2011, § 25, marg. č. 33.

[2] Lüke: Zivilprozessrecht, 10. vydání, 2011, marg. č. 21.

[3] Novelizace se uskutečnila zákonem o reformě civilního procesu z 27. 7. 2001, který se stal účinným 1. 1. 2002.

[4] Lüke: Zivilprozessrecht, marg. č. 21: § 139 ZPO by měl být vykládán jako „ústřední norma pro materiální vedení sporu“.

[5] Zeit- und Geistesströmung im Prozesse, str. 25 a násl., 28. Srov. k tomu a ohledně dogmaticko-historického pozadí učení Franze Kleina a viz též Sprung: ZZP 92 (1979), str. 4, 9 a násl.

[6] Zeit- und Geistesströmung im Prozesse, str. 13.

[7] Tamtéž, str. 25 a násl., 28.

[8] Tamtéž, str. 27 a násl.

[9] AK-ZPO/Schmidt: Úvod, ZPO, marg. č. 46-48 (žádná „procesní změna hmotného práva“). Viz též Wassermann: Der soziale Zivilprozeß; viz již F. von Hippel: Wahrheitspflicht und Aufklärungspflicht der Parteien im Zivilprozeß (1939), str. 293 („sociální“, typicky veřejný zájem o poučení v případě soudcovské povinnosti udílet pokyny).

[10] Ohledně kritiky např. Brehm: Die Bindung des Richters an den Parteivortrag, str. 13; Peters: Richterliche Hinweispflichten, str. 107 a násl.; Stürner: Die richterliche Aufklärung, marg. č. 11.

[11] Jako příklad viz Pohlmann: Zivilprozessrecht, 3. vydání, 2014, marg. č. 75.

[12] OLG Hamburg, MDR 1984, str. 672; OLG Bremen, NJW 1986, str. 999 (jeweils anwaltlich vertretene Parteien); LG Berlin, NJW 1986, str. 1000; OLG Celle, Nds. RPflege 1971, str. 231; OLG Bremen, NJW 1979, str. 2215 s komentářem od Wacke-Seliga; OLG Bremen, NJW 1980, str. 1170; OLG Köln, MDR 1979, str. 1027; OLG Hamburg, NJW 1984, str. 2710 s komentářem od Schneidera, MDR 1984, str. 945; Kuchinke: JuS 1967, str. 295 (299); Stürner: Die richterliche Aufklärung im Zivilprozeß, marg. č. 29.

[13] BGH, NJW 2004, str. 164.

[14] OLG Köln, MDR 1990, str. 158; LG Darmstadt, MDR 1982, str. 236; LG Frankfurt a. M., NJW 1972, str. 261; LG Braunschweig, Nds. RPflege 1979, str. 146; LG Frankfurt a. M., MDR 1980, str. 145; LG Hamburg, NJW 1984, str. 1904; Schneider: NJW 1986, str. 1316.

[15] BGH, MDR 1998, str. 303.

[16] Zettel: Der Beibringungsgrundsatz, str. 130 a násl. im Anschluss an Spohr: Die richterliche Aufklärungspflicht, str. 56 a násl.

[17] K tomu OLG Schleswig, NJW 1983, str. 347; jinak Stürner: Die richterliche Aufklärung im Zivilprozess, marg. č. 39, 40.

[18] K tomu Stürner: Die richterliche Aufklärung im Zivilprozeß, marg. č. 14 a násl. Jinak Peters: Richterliche Hinweispflichten, str. 143 a násl. a die Rechtsprechung für den Fall unsubstantiierten und daher unschlüssigen Vorbringens: BGH, NJW-RR 1987, str. 797; OLG Celle, MDR 1998, str. 306.

[19] Shodně Hermisson: NJW 1985, str. 2558 (2559); Schneider: MDR 1968, str. 721 a násl.

[20] Münch. Komm./Peters, § 139 ZPO, marg. č. 26.

[21] Jinak BAG, NJW 1963, str. 1843; jinak též BGH, VersR 1997, str. 1422 (opomenutí opakování návrhu na dokazování v odvolacím řízení); OLG Oldenburg, NJW-RR 1990, str. 125.

[22] BGHZ 3, str. 206 (213); BGH, NJW 1975, str. 1228 (1229).

[23] BAG, NJW 2009, str. 355.

[24] K formulaci náznaku viz Stürner: Die richterliche Aufklärungspflicht, marg. č. 61; ve vztahu k námitkám viz např. BGH, ZIP 2010, str. 848; k Verjährung BGH, MDR 2004, str. 168.

[25] RGZ 12, str. 137 (141, promlčení); RG, JW 1895, str. 310, č. 57 (zadržovací právo).

[26] Viz také Peters: Richterliche Hinweispflichten, str. 7 a násl.

[27] RG, JW 1902, str. 164 Nr. 9 (jiný právní základ nároku nebo nový žalobní důvod); RG, JW 1902, 444 Nr. 3; JW 1910, str. 335 Nr. 14; RGZ 102, 262 (266); 109, 69 (70); BGH, ZIP 2010, str. 848; BGH, MDR 2004, str. 168 (promlčení); Prütting in Prütting/Gehrlein (Hrsg.), ZPO, 10. Aufl. 2018, § 139, marg. č. 12.

[28] Shodně např. BGH, NJW 2004, str. 164; Hermisson: NJW 1985, str. 2558 (2561); Spohr: Die richterliche Aufklärung, str. 14 a násl.

[29] RG, LZ 1919, str. 1231.

[30] Blíže k tomu viz Peters: Richterliche Hinweispflichten, str. 30 a násl.

[31] BGH, NJW 2003, str. 355.

[32] BGH, NJW 1969, str. 691 (693); darauf verweist BGH, MDR 1998, str. 303.

[33] Enneccerus/Nipperdey: Obecná část 1/2, str. 1385.

[34] K tomu též Spickhoff: Richterliche Aufklärungspflicht und materielles Recht, 1998, str. 40.

[35] Shodně Laumen: Das Rechtsgespräch im Zivilprozeß, str. 223.

[36] Stürner: Die richterliche Aufklärung im Zivilprozeß, marg. č. 76 a násl.; srov. také kritickou Analyse der Rechtsprechung von Peters: Richterliche Hinweispflichten, str. 29 a násl., 62 a násl., 86 a násl.

[37] Hermisson: NJW 1985, str. 2558, 2561.

[38] Zásadně Rosenberg: Die Beweislast, str. 12 passim („světové zvykové právo“): Pohle in Festschr. f. Dölle II, str. 323); zu den Weiterentwicklungen Baumgärtel: Beweislastpraxis im Privatrecht, marg. č. 136, 155 a násl.

[39] Leipold: Beweislastregeln und gesetzliche Vermutung, str. 48; Musielak: Grundlagen der Beweislast, str. 272 a násl.; Prütting: Gegenwartsprobleme, str. 250 a násl.

[40] Blíže Spickhoff: Richterliche Aufklärungspflicht und materielles Recht, str. 43 a násl.

[41] Viz Ulsenheimer in Laufs/Kern (Hrsg.): Handbuch des Arztrechts, 4. vydání, 2010, § 114, marg. č. 5 („Substantiierungspflicht und Amtsermittlung“).

[42] K dalšímu též Spickhoff in Spickhoff (Hrsg.): Medizinrecht, 3. vydání, 2018 (v přehledu), ZPO, marg. č. 14 a násl.

[43] OLG Hamm, MedR 2010, str. 563; OLG Naumburg, GesR 2013, str. 228.

[44] OLG Naumburg, MedR 2014, str. 174; allg. Süß: FS Bergmann, 2016, str. 305.

[45] BGH, GesR 2010, str. 545.

[46] BGH, NJW-RR 2014, str. 760.

[47] OLG Köln, VersR 2015, str. 1295.

[48] BGH, NJW 2016, str. 1328; BGH, NJW 2004, str. 2825; s. weiter BGH, VersR 1981, str. 752; BGHZ 98, 368; VersR 1981, str. 278; ebenso RGRK/Nüßgens BGB § 823 příloha II, marg. č. 342; Jorzig: Der Amtsermittlungsgrundsatz im Arzthaftungsprozess, 2002, str. 105 a násl.

[49] BGH, VersR 1979, str. 939.

[50] BGH, VersR 1991, str. 779.

[51] OLG Stuttgart, GesR 2009, str. 41.

[52] BGH, NJW 1984, str. 1823; OLG Karlsruhe, VersR 1989, str. 810.

[53] Katzenmeier: Arzthaftung, 2000, str. 412 a násl.

[54] BGH, GesR 2010, str. 98 a MedR 2012, str. 250; ohledně povinnosti vyslechnout pacienta, který se nachází v důkazní nouzi v procesu ohledně lékařské deliktní odpovědnosti, když soud v souvislosti s otázkou poučení umožní další provádění důkazů, OLG Karlsruhe, MDR 2010, str. 1055.

[55] Schmid: NJW 1994, str. 767 (770 a násl.); Katzenmeier: Arzthaftung, str. 413 a násl.

[56] BGH, ZMGR 2015, str. 318.

[57] Rozšířený text přednášky proslovené na Fóru Centra právní komparatistiky PF UK dne 14. 5. 2018 přeložili Tomáš Troup a Luboš tichý, který je i autorem úvodu článku.