K výkladu dovolacích důvodů při porušení práva na spravedlivý proces

Jana Führerová

Právo na spravedlivý proces je garantováno Listinou základních práv a svobod (čl. 30 až 40) a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (čl. 6). Ústavní soud již několikrát vyslovil tezi o nutnosti ústavně konformního výkladu podústavních norem, tedy výkladu ustanovení, která lze vyložit jak protiústavně, tak i v souladu s ústavním pořádkem a principy právního státu. Při interpretaci takových ustanovení je úkolem soudů interpretovat je ústavně konformním způsobem (např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/95).

Právo na spravedlivý proces zahrnuje právo na přístup k soudu, požadavky kladené na instituce a obecné a specifické procesní požadavky na průběh řízení. Mezi institucionální garance řadíme nezávislost a nestrannost soudu. Obecnými garancemi je chápána spravedlnost v procesním pojetí (rovnost zbraní, právo nevypovídat atd.), veřejnost slyšení, rozumně dlouhá doba projednání případu apod. Mezi specifické garance lze zařadit presumpci neviny, právo na obhajobu, slyšení svědků atd. Lze tedy uzavřít, že právo na spravedlivý proces prolíná celé trestní řízení a k porušení tohoto práva garantovaného mezinárodní i vnitrostátní úpravou může dojít v jakékoliv fázi trestního řízení.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek neumožňuje ze své podstaty přípustnost jeho podání ze širokých důvodů – například tak, jak to umožňují řádné opravné prostředky. Dovolání je určeno pouze k nápravě výslovně v zákoně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Dovoláním nelze přezkoumávat dokazování nebo skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně. Dovolání je dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), důvodné mimo jiné i v případě, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je v dovolání nejhojněji využívaným zejména pro jeho širší aplikaci. Porušení práva na spravedlivý proces výslovně nespadá pod žádný dovolací důvod předpokládaný trestním řádem.

Pokud Nejvyšší soud shledá, že dovolání nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b trestního řádu, dovolání v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítne. Osoba, do jejíž práva na spravedlivý proces bylo zasaženo, tedy již nemá možnost tuto vadu v trestním řízení napravit (v případě, kdy neuvažujeme ústavní stížnost), a to bez ohledu na závažnost této procesní vady trestního řízení.

Naproti tomu, právo na spravedlivý proces je jedním ze základních stavebních kamenů právního státu a jeho porušení je tak zásadní a podstatnou vadou trestního řízení, pro které by dané rozhodnutí nemělo setrvat v právní moci. Trvání na právní moci rozhodnutí stiženého vadou spočívající v porušení práva na spravedlivý proces by bylo ohrožením zákonného, a trochu utopicky řečeno, i spravedlivého rozhodnutí. Pokud tedy dojde k porušení některé složky práva na spravedlivý proces v rámci odvolacího řízení nebo v rámci prvoinstančního řízení, kdy ani odvolací soud tuto vadu neodstraní, mělo by dojít k nápravě prostřednictvím mimořádného opravného prostředku Nejvyšším soudem. Pokud právní řád umožňuje další opravný prostředek, byť mimořádný, nelze z jeho přezkumu vyjmout porušení tak esenciálních práv, jako je mezinárodně i vnitrostátně garantované právo na spravedlivý proces.

Ustanovení § 265b trestního řádu, které obsahuje taxativní výčet důvodů přípustnosti, je vykládáno Nejvyšším soudem spíše restriktivně. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto nelze obsah jednotlivých dovolacích důvodů stále rozšiřovat. Nejvyšší soud vychází z vůle zákonodárce, který stanovením taxativních důvodů nezamýšlel, aby Nejvyšší soud vystupoval v roli obecné třetí instance a přezkoumával všechna rozhodnutí soudu druhého stupně.

Závěry Nejvyššího soudu jsou bezpochyby logické a účelné. Co ale Nejvyšší soud v některých svých především starších rozhodnutích opomíjel, je to, že trestní řízení může být stiženo vadou ve formě porušení nebo zásahu do lidských práv, kdy tato vada vznikne buď až v odvolacím řízení, nebo i v prvoinstančním řízení, ale odvolacím soudem nebude zjednána náprava. Pokud porušení práva na spravedlivý proces nebo zásah do něj nezpůsobí vadu trestního řízení, jakou předpokládá § 265b trestního řádu, k její nápravě Nejvyšším soudem právě díky restriktivnímu výkladu dovolacích důvodů nedojde, ač se může jednat o významné vady, např. nerespektování zákazu reformationis in peius, jak je zmíněno v příkladu níže. Takový zásah do práva na spravedlivý proces tedy může věc posunout až do ústavněprávní roviny, neboť se může zhoršit postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva.[1] Domnívám se, že dovolací důvody vymezené ustanovením § 265b trestního řádu pak zakládají nerovnost, kdy porušení základního práva může být přezkoumáno pouze za předpokladu, že jeden z jeho důsledků lze podřadit pod § 265b trestního řádu. Základní lidská práva by měla být zohledněna a ochráněna všemi opravnými prostředky stejně, ať už jsou jejich porušení a důsledky jakékoliv.

Ústavní soud již několikrát podrobil kritice příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. II. ÚS 855/08). Ústavní soud uvedl, že povinnost soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám dle čl. 4 Ústavy zavazuje i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení a dovolací důvody by měly být vykládány v souladu s ústavně konformním výkladem podústavních norem. Příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů dostává Nejvyšší soud mimo ústavní rámec, i když čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazují i Nejvyšší soud. Ústavní soud dále v nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 uvedl, že čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody. V tomto nálezu neuspěla ani námitka Nejvyššího soudu o nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláním podaných z jiných důvodů než dle ustanovení § 265b trestního řádu. Podle názoru Ústavního soudu je dovolacími důvody pouze vytvořen prostor pro selekci a prevenci před zahlcením soudu podáními.

Pro dokreslení situace uvádím příklad, kdy v jednom z případů došlo k situaci, že prvoinstanční soud uložil trest odnětí svobody v délce trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Obviněný se proti rozsudku odvolal, přičemž novým rozhodnutím byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu pěti let, který byl pro obviněného zcela zřejmě horším trestem než ten, který mu uložil soud v první instanci. Obviněný podal dovolání, které bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Rozhodnutím v odvolacím řízení byla očividně porušena jedna ze základních zásad trestního procesu, a to zákaz reformationis in peius.

Nejvyšší soud, který nepodřadil tuto vadu řízení pod žádný z dovolacích důvodů, vybočil z mezí spravedlivého procesu a nerespektoval jeho povinnost danou čl. 4 Ústavy. Smyslem dovolacích důvodů přitom není vyloučit z ochrany vady, které formálně nespadají pod vymezené důvody, ale smyslem dovolání jako opravného prostředku by mělo být napravení zásadní vady předchozích řízení. Dle názoru Ústavního soudu[2] žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se nebude zabývat námitkou porušení některé ze základních zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud dále konstatoval, že trestní proces má více fází a každá jeho fáze by měla být v souladu s lidskými právy. Ústavní soud v tomto případě všechna dotčená rozhodnutí včetně rozhodnutí dovolacího soudu zrušil.

V jiném případě došlo k situaci, kdy byl obviněný v prvoinstančním řízení odsouzen za skutek, nicméně odvolací soud ho odsoudil za skutek jiný. Obviněný podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu netrpí hmotněprávními vadami a že pokud se obviněný domnívá, že je rozhodnutí založeno na nedostatečných nebo špatných skutkových zjištěních, trestní řád mu umožňuje se bránit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona. V rámci tohoto případu Ústavní soud[3] podrobil kritice i odkaz Nejvyššího soudu na opravný prostředek, který obviněný nemá ve své dispozici.

Po kritice restriktivního výkladu dovolacích důvodů Nejvyšší soud v novějších rozhodnutích přehodnotil svůj postoj a zřejmě v důsledku tlaku Ústavního soudu přijal za své dovolací důvody nevykládat příliš formalisticky a restriktivně.

Nejvyšší soud uvedl: „Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.“ [4]

Nejvyšší soud dále rozšířil aplikaci dovolacích důvodů tak, že „ve světle aktuální judikatury připustil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru, tak zároveň považuje za nezbytné zdůraznit, že by se muselo jednat o procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení.“ [5]

Z výše uvedených rozhodnutí je patrné, že Nejvyšší soud ve světle kritiky Ústavního soudu připustil, že výklad dovolacích důvodů by neměl být příliš restriktivní. V rámci nápravy vad spočívajících v porušení práva na spravedlivý proces je toto bezpochyby správný směr, kterým by se judikatura Nejvyššího soudu měla i nadále ubírat. Domnívám se, že i tak značně extenzivní výklad ustanovení, které připouští přezkum hmotného práva a výkladem je rozšířen na přezkum procesního práva, má svou oporu v právním řádu, a to především v čl. 4 a 95 Ústavy a v judikatuře Ústavního soudu, týkající se ústavně konformního výkladu podústavních norem. Z hlediska ochrany základních práv by mělo být lhostejné, zda vada spočívá na hmotněprávním či procesněprávním základu.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze tedy poměrně nově uplatňovat i procesní vady, jež by mohly mít vliv na správné posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. Pokud jde o složky práva na spravedlivý proces, pak lze uzavřít, že by jak požadavky kladené na instituce, tak i obecné a specifické procesní požadavky na řízení mohly mít potenciální vliv na správné posouzení skutku, samozřejmě v závislosti na konkrétním případě.

 

Autorka  Mgr. Jana Führerová  je advokátní koncipientkou v Praze.


[1] Srovnání nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 304/04.

[2] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 304/04.

[3] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04.

[4] Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 791/2016.

[5] Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 992/2016.

Go to TOP