Předkládaný článek se zabývá povahou řízení o zřízení práva nezbytné cesty s ohledem na aplikační obtíže vyplývající ze stávající právní úpravy a snaží se najít odpověď na otázku, zda se skutečně jedná o řízení sporné, či zda by nemělo být toto řízení podřízeno právní úpravě nesporného řízení.

Právo nezbytné cesty

Právo nezbytné cesty se řadí mezi nezřídka využívané instituty soukromého práva, které slouží k úpravě právních poměrů k nemovitým věcem. Institut práva nezbytné cesty, jehož právní úpravu najdeme v § 1029 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „občanský zákoník“ nebo jen „o. z.“), představuje:

1. oprávnění vlastníka nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, žádat u soudu zřízení nezbytné cesty na sousedním pozemku, a zároveň

2. povinnost vlastníka sousedního pozemku za náhradu strpět výkon tohoto práva.

Sousedním pozemkem však nemusí být nutně bezprostředně sousedící pozemek, jak bylo dovozeno judikaturou, neboť mnohdy je zapotřebí zatížení několika pozemků, tj. i pozemků vzdálenějších, aby mohl být zajištěn přístup z veřejné cesty (dále také jen „zatížený pozemek“ nebo „dotčený pozemek“) a aby mohlo být právo nezbytné cesty realizováno v plném rozsahu.[1]

Právo nezbytné cesty může být zřízeno buď k pozemku, na kterém se vytvoří zcela nová umělá cesta, nebo k pozemku, na kterém se cesta již nachází. Obzvláště v prvním případě je nezbytné, aby se soud vypořádal s otázkou rozsahu nutného omezení vlastnického práva vlastníka zatíženého pozemku, neboť zřízení práva nezbytné cesty představuje výrazný zásah do jeho vlastnického práva. Soud by tak měl při zřizování práva nezbytné cesty dbát na to, aby bylo jeho vlastnické právo omezeno v co nejmenší míře. Příkladem jsou situace, kdy zřízení práva nezbytné cesty je žádáno jen za účelem pohodlnějšího či výhodnějšího spojení pozemku nebo stavby s veřejnou cestou. Pokud v takovém případě existuje možnost, aby byl přístup k pozemku nebo stavbě realizován jiným způsobem, aniž by bylo zasaženo do vlastnického práva vlastníka sousedního pozemku (ačkoli by se jednalo o přístup stavebně složitější či ekonomicky náročnější), nemůže být právo nezbytné cesty zřízeno a soud by neměl i s ohledem na ustálenou judikaturu takovou nezbytnou cestu povolit.[2] Soud nezbytnou cestu dle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nepovolí ani v případě, že si žadatel o zřízení práva nezbytné cesty způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně sám. Tato podmínka je na rozdíl od předchozí právní úpravy „nově“ zakotvena v občanském zákoníku. Při posuzování důsledků úmyslného či hrubě nedbalého jednání žadatele o zřízení práva nezbytné cesty[3] tak nelze bez dalšího vycházet z dosavadní judikatury, která byla při řešení této otázky poměrně benevolentní. „Aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu … a 3) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutné vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu.“[4] Takové případy by pak vedly k zamítnutí žaloby o povolení zřízení práva nezbytné cesty.[5]

Nezbytná cesta může být zřízena jako právo obligační v podobě závazkového vztahu mezi vlastníky sousedních pozemků nebo jako právo věcné v podobě služebnosti stezky, průhonu či cesty přes zatížený pozemek.[6] Nezbytná cesta se v souladu se současnou judikaturou a právní doktrínou zřizuje zpravidla jako věcné břemeno s účinky in rem – tzv. pozemková služebnost. Výjimku by představovala situace, kdy by oprávněným z nezbytné cesty byl ten, kdo by měl ke stavbě nacházející se na dotčeném pozemku zřízenu osobní služebnost, v takovém případě by byla i nezbytná cesta služebností osobní s účinky in personam.[7]

Před zřízením nezbytné cesty se soud musí vždy řádně vypořádat s otázkou, zda je skutečně v daném případě nezbytně nutné nezbytnou cestu zřídit, ať už v podobě služebnosti, či v obligační formě. Soud nemůže povolit nezbytnou cestu za situace, kdy právní řád poskytuje jiné prostředky, které jsou ve vztahu k vlastníku dotčeného pozemku méně invazivní a které jej méně omezují v jeho vlastnickém právu než zřízení nezbytné cesty.[8] V případě zřízení nezbytné cesty v podobě závazkového vztahu je nutné vzít v potaz možnost jejího zániku při změně vlastníka zatíženého pozemku, neboť právo nezbytné cesty zřízené v obligační formě by přecházelo na nového vlastníka zatíženého pozemku jen při splnění podmínek uvedených v § 1107 o. z. S ohledem na právní jistotu vlastníka nemovité věci, v jejíž prospěch má nezbytná cesta sloužit, lze předpokládat, že právo nezbytné cesty bude zpravidla zřizováno jako služebnost. Koneckonců, s tímto se ztotožnil i Nejvyšší soud, který judikoval, že „byť § 1029 odst. 2 věta druhá o. z. skutečně předpokládá, že lze nezbytnou cestu zřídit i jinak než jako služebnost, judikatura dovolacího soudu … i odborná literatura … dovodily, že nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena“.[9]

Řízení o zřízení práva nezbytné cesty nesmí být zaměňováno s řízením o určení existence věcného břemene, resp. služebnosti stezky, průhonu či cesty, v jehož rámci soud pouze deklaruje dosavadní práva a povinnosti účastníků řízení. Pokud vlastník nemovité věci nemá možnost jiného přístupu a existence služebnosti stezky, průhonu či cesty je nejistá, jeví se jako vhodnější podat žalobu na zřízení práva nezbytné cesty.[10] Pokud však byla služebnost již vydržena, je nutné „žalovat na určení existence práva věcného břemene, nikoli na zřízení věcného břemene… Pokud se žalobce domáhá zřízení věcného břemene, a nikoli určení existence věcného břemene, nemá soud důvod, aby se zabýval otázkou, zda žalobce nabyl věcné břemeno vydržením.“[11]

Právní úprava řízení o zřízení nezbytné cesty

Dle současné právní úpravy podléhá řízení o zřízení nezbytné cesty režimu zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „občanský soudní řád“ nebo jen „o. s. ř.“), který obsahuje procesněprávní úpravu sporného řízení. Procesněprávní úprava obsažená v zákoně č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o zvláštních řízeních soudních“ nebo jen „z. ř. s.“), dopadá pouze na řízení taxativně vymezená v § 2 z. ř. s., v jehož výčtu řízení o zřízení nezbytné cesty chybí.[12] Je však řízení o zřízení nezbytné cesty skutečně řízením sporným?

Stávající právní úprava řízení o zřízení práva nezbytné cesty je založena na čistě formálním pojetí účastenství, a nemusí tedy nutně odpovídat právnímu vztahu dle hmotného práva. Účastníkem řízení je žalobce, tedy ten, kdo žalobu podává, a žalovaný, tedy ten, kdo je jako žalovaný v žalobě označen. Věcnou legitimaci mají však v řízení pouze subjekty hmotněprávního vztahu, o kterém se v řízení jedná. Aktivně věcně legitimován je tak pouze vlastník nemovité věci,v jejíž prospěch má být nezbytná cesta zřízena. Věcnou legitimaci k podání žaloby na zřízení práva nezbytné cesty tak nebude mít kupř. nájemce nebo pachtýř nemovité věci. Pasivně věcně legitimován bude zásadně jen vlastník, popř. spoluvlastníci dot­čeného pozemku. Případná absence odpovídajícího hmotněprávního vztahu se projeví zamítnutím žaloby pro nedostatek tzv. věcné legitimace.[13] K zamítnutí žaloby by tak mělo dojít i v případě, že na jedné ze sporných stran řízení nebudou vystupovat všichni nositelé práva či naopak povinnosti hmotněprávního vztahu.[14]^{, [15]}

Otázka vyvstává především v souvislosti s účastenstvím dalších osob, jejichž věcná práva (zejména zástavní právo, předkupní právo, právo odpovídající věcnému břemenu aj.) jsou dotčena zřízením práva nezbytné cesty. Těmto osobám má být v souladu s § 1030 odst. 3 o. z. poskytnuta v přiměřeném rozsahu úplata, příp. též odčinění újmy a jistota přiměřená případné škodě. Řešení otázky účasti osob s věcnými právy k dotčenému pozemku v řízení spatřuje M. Králík za stávající právní úpravy ve využití institutu tzv. vedlejšího účastenství dle § 93 o. s. ř.[16] Vedlejší účastník (neboli vedlejší intervenient) však smí do řízení vstoupit buď z vlastního podnětu, nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O průběhu řízení ale osoba s věcným právem nemusí mít povědomí, neboť soudu není stanovena povinnost ji ex offo o probíhajícím řízení vyrozumět. Nadto je vedlejší účastenství závislé na účastenství jednoho z hlavních účastníků a nemůže vzniknout proti vůli podporované osoby. Pokud tedy podporovaná osoba nesouhlasí se vstupem vedlejšího účastníka, vedlejší účastenství v takovém případě nevznikne, aniž by vůbec bylo soudem o přípustnosti vstupu do řízení rozhodnuto.[17] Vzhledem k uvedenému se domnívám, že vedlejší účastenství není sice nejvhodnějším řešením způsobu účasti osoby s věcnými právy v řízení, avšak dle stávající právní úpravy nejspíše jediným možným východiskem.

Spornou otázkou je taktéž účastenství osob, které mají k zatíženému pozemku jiná než věcná práva a kterým náleží dle § 1030 odst. 3 o. z. náhrada za utrpěnou újmu v případě zřízení práva nezbytné cesty. Na rozdíl od osob s věcnými právy k zatíženému pozemku svědčí osobám s obligačními právy k zatíženému pozemku pouze právo na odčinění újmy vzniklé zřízením práva nezbytné cesty, nikoli už právo na přiměřenou úplatu a jistotu přiměřenou hrozící škodě. Oproti osobám s věcnými právy k zatíženému pozemku je však náhradu za utrpěnou újmu povinen uhradit vlastník zatíženého pozemku, se kterým má tato osoba závazkový vztah, nikoli vlastník nemovité věci, v jehož prospěch bylo zřízení práva nezbytné cesty povoleno. Obligační právo totiž na rozdíl od práva věcného působí zásadně pouze mezi účastníky závazkového vztahu, nikoli erga omnes, jako je tomu u věcných práv. Náhrada takové újmy se ale projeví při stanovení úplaty za zřízení nezbytné cesty náležející vlastníku zatíženého pozemku. Lze se tak přiklonit k převažujícímu závěru, že obligatorní přihlédnutí soudu k výši náhrady újmy osob s jinými než věcnými právy k dotčenému pozemku při stanovování výše úplaty za zřízení nezbytné cesty není dostačujícím důvodem pro účastenství těchto osob v řízení o zřízení práva nezbytné cesty,[18] neboť vzájemná práva a povinnosti si mohou vlastník zatíženého pozemku a osoba s jinými než věcnými právy jakožto účastníci závazkového vztahu uspořádat jiným způsobem, či může též dojít k ukončení jejich závazkového vztahu. Nadto je zřejmé, že vlastník nemovité věci, v jehož prospěch má být právo nezbytné cesty zřízeno, nemusí při podání žaloby na zřízení práva nezbytné cesty o existenci osob s obligačním právem vůbec vědět, navíc jejich okruh se může v průběhu soudního řízení měnit. Osoba s jiným než věcným právem k dotčenému pozemku tak může svůj případný nárok vůči vlastníkovi zatíženého pozemku uplatnit u soudu v samostatném soudním řízení.

Problematickou je i otázka účastenství vlastníků dalších pozemků, jichž je zapotřebí ke zřízení nezbytné cesty v situaci, kdy existuje více variant pro zřízení nezbytné cesty, a žalobce navrhuje zřízení nezbytné cesty, která není dle úvahy soudu nejpřirozenějším přístupem. „Pokud žalobce navrhuje nevhodné umístění cesty, může ji soud zřídit v jiném místě, avšak jen na pozemku patřícímu žalovanému. Dospěje-li tedy soud k závěru, že ,přirozenější‘ by bylo zřídit přístup přes pozemky jiného vlastníka, než žalobce navrhuje, žalobu zamítne. ,Nejpřirozenějším‘ se myslí zjevně nejúčelnější přístup, který bude co nejméně zatěžovat vlastníky pozemků, přes které cesta povede; bude vždy záležet na posouzení konkrétních okolností.“[19] Za této situace nezbývá žalobci než podat žalobu proti všem vlastníkům pozemků, přes něž by nezbytná cesta mohla být potenciálně vedena (bez ohledu na to, která z variant se žalobci jeví jako nejvhodnější), aby se vyhnul zamítnutí žaloby.

Řízení o zřízení nezbytné cesty je coby řízení sporné ovládáno dispoziční zásadou. K zahájení řízení tak dochází podáním žaloby, která musí splňovat obecné náležitosti podání ve smyslu § 42 odst. 4 o. s. ř., zvláštní náležitosti návrhu na zahájení řízení dle § 79 odst. 1 o. s. ř., a nadto musí obsahovat přesné vymezení dotčeného pozemku a pozemku, příp. stavby, k němuž má být nezbytná cesta zřízena. V žalobě naopak nemusí být vymezena výše a způsob náhrady za zřízení práva nezbytné cesty dle § 1030 odst. 1 o. z. Žalobce nemusí přiznání náhrady ani navrhnout, neboť soud zváží a přisoudí náhradu i bez návrhu žalobce, a to ve formě jednorázového nebo opakujícího se plnění.[20] Náklady na vytvoření cesty, zejm. pro případ cesty uměle vytvořené, náklady na její udržování a příp. také jistotu odpovídající potenciální škodě vzniknuvší na zatíženém pozemku, hradí pak ten, v jehož prospěch se nezbytná cesta zřizuje.

Ačkoli je řízení o zřízení práva nezbytné cesty považováno za řízení sporné, které je ovládáno dispoziční zásadou, z níž vyplývá mj. i vázanost soudu žalobním návrhem, může soud žalobní návrh v řízení o zřízení práva nezbytné cesty překročit. Řízení o zřízení nezbytné cesty se totiž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu řadí mezi výjimky ze zásady vázanosti soudu v žalobě vymezeným nárokem dle § 153 odst. 2 o. s. ř., jenž stanoví, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jestliže z právního předpisu, jímž je občanský zákoník, vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Soud tedy není „v řízení o zřízení nezbytné cesty vázán návrhem žalobce potud, že by nemohl promítnout svou úvahu o tom, kudy má být nezbytná cesta zřízena přes pozemek žalovaného z hlediska skutečností zjištěných v průběhu řízení. Jestliže totiž žalobce označí, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno, je na soudu, aby určil, kudy cesta povede, aniž by v daném směru byl vázán návrhem žalobce.“[21] Dle judikatury Nejvyššího soudu je tak žaloba „dostatečně určitá tehdy, pokud se z ní podává, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno…“[22]^{, [23]}Žalobce nemusí ve svém návrhu vymezit, kudy má nezbytná cesta konkrétně vést, ani přesný obsah práva nezbytné cesty, neboť je „na soudu, aby sám určil, kudy cesta povede, a aby případně blíže vymezil i obsah práva cesty“.[24] S ohledem na uvedené tak „soud nemůže bez dalšího zamítnout žalobu vlastníka stavby o takové vypořádání jen proto, že navrhovaný rozsah břemene se mu jeví nepřiměřeným. Musí, popř. i za pomoci znaleckého posudku, posoudit možnost takového rozsahu věcného břemene, který by zatěžoval vlastníka přilehlého pozemku co nejméně a zároveň zajišťoval vlastníku stavby přístup ke stavbě v nezbytném rozsahu.“[25]

Právo nezbytné cesty se zřizuje konstitutivním rozhodnutím soudu ve formě rozsudku, jímž dochází k zásahu do hmotněprávního vztahu a zakládají se, mění nebo ruší práva a povinnosti účastníků hmotněprávního vztahu.[26] Nejvyšší soud uvádí k obsahu rozsudku, že „výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální… Musí tak z něho jednoznačně vyplývat, kudy cesta vede, způsob výkonu práva a jeho obsah (např. právo průchodu bez omezení a právo projíždět vozidlem, které může být limitováno druhem vozidla).“[27] Z rozsudku musí mj. vyplývat, zda jde o služebnost in rem nebo služebnost in personam.[28] Aby byl naplněn předpoklad materiální vykonatelnosti rozsudku, musí být jeho součástí geometrický plán určující průběh cesty.[29]

Povaha řízení o zřízení práva nezbytné cesty

V návaznosti na výše uvedené je nutné se zamyslet nad povahou řízení o zřízení nezbytné cesty z hlediska české právní úpravy. Jak bylo uvedeno výše, řízení o zřízení nezbytné cesty se řídí, i přes nabytí účinnosti zákona o zvláštních řízeních soudních, jímž mělo dojít k rozdělení právní úpravy sporného a nesporného řízení, občanským soudním řádem, ač mezi nesporná řízení bylo řazeno již F. Zoulíkem[30] nebo E. Ottem.[31] Nabízí se tedy již výše předestřená otázka, zda řízení o zřízení nezbytné cesty má být skutečně řízením sporným. Pro účely rozlišení sporného a nesporného řízení je nutné si definovat stěžejní znaky nesporného řízení, kterými jsou dle mého názoru především absence kontradiktorního postavení stran a účel nesporného řízení, spočívající v úpravě poměrů více či jednoho účastníka do budoucna. Dalším typickým znakem nesporného řízení je jistá míra ingerence soudní moci z důvodu veřejného zájmu a s tím související uplatnění zásady vyšetřovací a zásady oficiality.

Řízení o zřízení nezbytné cesty spadá, jak již bylo uvedeno výše, pod režim výjimek § 153 odst. 2 o. s. ř., u kterých soud může překročit návrhy účastníků a bez ohledu na žalobní návrh určit, kudy cesta povede, a stanovit rozsah i obsah práva nezbytné cesty.[32] Stejně tak soud i bez návrhu určuje z moci úřední výši a způsob poskytnutí přiměřené náhrady.[33] Aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. je projevem zásady oficiality, která představuje postup soudu z moci úřední v záležitostech, na jejichž rozhodnutí je veřejný zájem, a proto je nutná ingerence státní moci za účelem poskytnutí ochrany práv a zájmů účastníků. Veřejný zájem je „ústavněprávním předpokladem vyvlastnění či omezení vlastnického práva“.[34] „Vodítko pro zjištění, zda je dán veřejný zájem na omezení vlastnických práv jedněch vlastníků ve prospěch druhých, musí proto spočívat v naléhavosti veřejného zájmu na tom, zda právo vlastníků stavby na přístup ke stavbě převažuje nad právem na ochranu vlastnictví vlastníka pozemku ve smyslu nedotknutelnosti vlastnictví…“[35]

Na základě výše uvedeného je nepochybné, že řízení o zřízení nezbytné cesty vyžaduje určitou míru soudní ingerence z důvodu zásahu do vlastnického práva vlastníka zatíženého pozemku. Nelze jinak než souhlasit s B. Dvořákem, který k užití § 153 odst. 2 o. s. ř. uvádí, že „uvedená kategorie … pokud známo, nemá v procesních řádech vyspělých demokratických zemí obdobu“.[36] I s ohledem na neobvyklost obdobného ustanovení v jiných právních řádech (avšak nejenom) mám za to, že by řízení, ve kterých se uplatňuje § 153 odst. 2 o. s. ř., měla patřit do řízení nesporných, a podléhat tak režimu z. ř. s.[37]

Dle stávající právní úpravy se v řízení o zřízení nezbytné cesty uplatní zásada projednací, dle níž odpovědnost za výsledek sporu mají účastníci řízení, které tíží subjektivní břemeno tvrzení a subjektivní břemeno důkazní. Následkem neunesení subjektivního procesního břemene může být vydání rozhodnutí v neprospěch účastníka, jehož procesní břemeno tížilo.[38] Při zřizování nezbytné cesty soudem je však povinností soudu dbát na to, aby právo vlastníka dotčeného pozemku bylo omezeno co možná nejméně.„Připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující, a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi. Po zvážení těchto i dalších okolností je na úvaze soudu v nalézacím řízení, aby určil nejpřiměřenější variantu vedení cesty.“[39]

V zájmu zajištění minimalizace zásahu do vlastnického práva vlastníka dotčeného pozemku je soud povinen si příp. zajistit i důkazy např. v podobě znaleckého posudku aj.“[40] Z tohoto důvodu se tak jeví přiléhavější rakouská právní úprava obsažená v zákoně o nezbytné cestě („Notwegegesetz“)[41] a v zákoně o nesporném řízení („Außerstreitgesetz“),[42] která řízení o zřízení nezbytné cesty považuje za řízení nesporné, v němž se uplatní zásada vyšetřovací, jež přenáší odpovědnost za zjištění skutkového stavu na soud. Uvedenému by odpovídala i česká právní úprava nesporného řízení obsažená v zákoně o zvláštních řízeních soudních, která výslovně stanoví, že „soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány“.[43]

Jak bylo nastíněno výše, dle současné české právní úpravy je účastenství v řízení o zřízení nezbytné cesty pojímáno formálně, žalobce je tím, kdo žalobu podává, žalovaným ten, kdo je tak v žalobě označen. Problematickou se tak jeví otázka účastenství osob, jež mají věcné právo k dotčenému pozemku, a taktéž otázka účastenství vlastníků dalších pozemků, jichž je zapotřebí ke zřízení nezbytné cesty, a to za situace, kdy nemovitou věc, k níž není umožněn přístup, obklopují další pozemky, přičemž soud povolí nezbytnou cestu jen přes jeden z nich.

Osoby, které mají věcné právo k dotčenému pozemku, nepochybně mají zájem, aby nezbytná cesta zřízena nebyla, nebo příp. mají zájem na jejím vymezení a rozsahu, a to s ohledem na skutečnost, že v případě jejího zřízení dojde k omezení jejich věcného práva, za což jim mj. náleží úplata či případná náhrada vzniklé újmy. Jak již bylo výše uvedeno, využití institutu tzv. vedlejšího účastenství dle § 93 o. s. ř. nelze považovat za nejvhodnější řešení. V této souvislosti vyvstává otázka, zda by tyto osoby neměly vystupovat v řízení jako jeho účastníci, neboť v rámci něj by měly být soudem vypořádány veškeré finanční nároky osob, jejichž věcná práva váznou na zatíženém pozemku a jež mohou být zřízením práva nezbytné cesty dotčeny. Pokud bychom však za stávající právní úpravy trvali na skutečnosti, že osoby s věcnými právy je nutné považovat za účastníky řízení, a žalobce by tyto opomněl v žalobě uvést, muselo by dojít k zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku věcné legitimace, neboť na straně žalované by nevystupovali všichni nositelé věcných práv k pozemku, ke kterému má být právo nezbytné cesty zřízeno. I tato problematika by byla vyřešena podřazením řízení o zřízení práva nezbytné cesty režimu z. ř. s., neboť v rámci nesporného řízení je soud oprávněn účastníka do řízení přibrat či účast některého z účastníků v řízení dle § 7 z. ř. s. ukončit. Lze tedy shrnout, že osoby oprávněné z věcného práva k dotčenému pozemku by měly být de lege ferenda považovány nikoli za ve­dlejší intervenienty sporného řízení, ale za účastníky řízení nesporného, čímž by jim byla plně umožněna aktivní účast v řízení a možnost hájit svá práva a oprávněné zájmy.[44]

Vraťme se taktéž k problematické otázce účastenství vlastníků dalších pozemků, které nemovitou věc bez přístupu obklopují. Za této situace nezbývá žalobci než podat žalobu proti všem vlastníkům pozemků, přes něž by nezbytná cesta mohla být vedena. Pokud žalobce některého z nich v žalobě opomene, soud žalobu pro nedostatek věcné legitimace zamítne, přičemž zamítnutí žaloby představuje meritorní rozhodnutí ve věci, tedy rozhodnutí ve věci samé, které vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata). V případě, že existuje více variant zřízení nezbytné cesty, nezbývá tedy žalobci než podat žalobu proti vlastníkům všech pozemků, přes něž by mohla být nezbytná cesta potenciálně vedena, neboť je na rozhodnutí soudu, aby pravomocně určil, který přístup je nejpřirozenější. Pokud by si žalobce vybral jednu z variant nezbytné cesty, riskoval by, že dojde k zamítnutí žaloby, neboť soud není ve sporném řízení oprávněn přibrat do řízení vlastníka pozemku, přes který se zřízení nezbytné cesty jeví jako vhodnější, a musí v takovém případě žalobu z důvodu nedostatku věcné legitimace zamítnout. Nadto je problematické, že každý z vlastníků pozemků, přes něž by mohla být nezbytná cesta potenciálně vedena, sice bude stát na stejné procesní straně, tj. žalované straně, avšak bude mít na výsledku řízení zcela odlišný zájem, neboť bude v řízení usilovat o to, aby nezbytná cesta nebyla vedena přes jeho pozemek, ale přes pozemek druhého vlastníka.

Je tedy řízení o zřízení práva nezbytné cesty skutečně řízením sporným?

Můžeme se setkat s argumentem, že jakmile existuje mezi účastníky řízení spor, jedná se vždy o řízení sporné. Ke sporu, resp. střetu zájmů, však dochází i v řízení nesporném. Rozdíl je však v samotném postavení účastníků řízení. Ve sporném řízení se strany nacházejí vždy v kontradiktorním postavení, přičemž účastníci vystupující na jedné straně sporu uplatňují vždy jednotné, resp. neprotichůdné, zájmy. V řízení o zřízení práva nezbytné cesty by v případě podání žaloby proti více vlastníkům pozemků pro zřízení práva nezbytné cesty v režimu sporného řízení byly na straně žalované mezi jednotlivými účastníky hájeny zájmy zcela odlišné. Je zřejmé, že postavení účastníků řízení o zřízení práva nezbytné cesty není kontradiktorní, účastníky nelze jednoznačně postavit na jednu či druhou stranu řízení.

Přiléhavou se tak jeví rakouská právní úprava řízení o zřízení nezbytné cesty, která toto řízení považuje za řízení nesporné. Účastenství je v rakouské právní úpravě pojímáno materiál­ně a účastníci řízení nevystupují striktně na jedné či druhé straně řízení. Soudu je umožněno přibrat do řízení toho, kdo se řízení neúčastní a o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, a naopak taktéž ukončit účast toho, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná, aniž by došlo k zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku věcné legitimace. Soudy v Rakousku jsou tedy oprávněny přibrat do řízení vlastníky dalších pozemků, pokud by žalobce v žalobě navrhoval zřízení nezbytné cesty přes pozemek, který se soudu nejeví jako nejvhodnější.

Uvedenému by odpovídala i stávající právní úprava obsažená v zákoně o zvláštních řízeních soudních, která by vyřešila výše nastíněné problematické otázky účastenství v řízení o zřízení práva nezbytné cesty, včetně účastenství osob s věcnými právy k dotčenému pozemku. Pokud by řízení o zřízení práva nezbytné cesty podléhalo režimu nesporného řízení, resp. zákonu o zvláštních řízeních soudních, byla by tímto vyřešena i problematika (ne)účasti vlastníků dalších pozemků, přes které by potenciálně mohla být nezbytná cesta soudem zřízena, kdy dle stávající právní úpravy je žalobce nucen (aby předešel zamítnutí žaloby, tj. vydání meritorního rozhodnutí) podat žalobu proti všem vlastníkům takových pozemků.

Dle stávající právní úpravy se v řízení o zřízení práva nezbytné cesty aplikuje zásada projednací, která však s ohledem na stávající postup soudu a nutnou aplikaci § 153 odst. 2 o. s. ř., umožňující překročit návrhy účastníků, není nejvhodnější. I z tohoto pohledu se jako přiléhavější (po vzoru rakouské právní úpravy) jeví režim zákona o zvláštních řízeních soudních a aplikace vyšetřovací zásady, dle které soud shromažďuje veškeré skutečnosti relevantní pro zřízení a uspořádání nezbytné cesty a pro stanovení náhrady škody za její zřízení.

Právní úprava nesporného řízení se jeví jako přiléhavější i z hlediska náhrady nákladů řízení. Ve sporném řízení se na rozdíl od nesporného řízení uplatňuje primárně zásada úspěchu ve věci, dle které procesně neúspěšný účastník řízení nahradí náklady řízení procesně úspěšné straně. Problémy v právní praxi činí právě uplatnění onoho kritéria úspěchu ve věci v řízení o zřízení práva nezbytné cesty, které se zásadně poměřuje jen porovnáním žalobního návrhu s rozhodnutím ve věci samé. Hodnocení procesního úspěchu v řízení o zřízení nezbytné cesty je obtížné zejména v souvislosti s možností soudu překročit v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. návrhy účastníků řízení a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají. K tomuto se vyjadřoval i Nejvyšší soud, který judikoval, že v řízení o zřízení práva nezbytné cesty nelze procesní úspěch „hodnotit toliko mechanicky ve vztahu k samotné žalobě a k soudnímu rozhodnutí, nýbrž lze případně přihlédnout i k průběhu celého řízení a k závěrečným procesním stanoviskům. Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí nutně promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Posouzení této otázky může být na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí.“[45]

Posouzení procesního úspěchu se tak jeví v řízení o zřízení práva nezbytné cesty přinejmenším jako komplikované, neboť může být v konkrétním případě problematické určit rozsah úspěchu jednoho účastníka, který lze zároveň považovat za neúspěch druhého z nich. Je tedy otázkou, zda je vůbec vhodné v rámci řízení o zřízení práva nezbytné cesty zásadu úspěchu ve věci bez dalšího aplikovat. V případě, že by řízení o zřízení nezbytné cesty podléhalo režimu nesporného řízení, resp. zákona o zvláštních řízeních soudních, náhrada nákladů řízení podle jeho výsledku by se přiznávala, jen pokud by to odůvodňovaly okolnosti daného případu.

V neposlední řadě pak dle mého názoru řízení o zřízení nezbytné cesty nesplňuje ani další charakteristický znak sporného řízení, jímž je vydání deklaratorního rozhodnutí, neboť v jeho rámci dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností účastníků řízení vydáním rozhodnutí konstitutivního.

Závěr

S ohledem na výše uvedené se domnívám, že řízení o zřízení nezbytné cesty fakticky spadá do kategorie řízení nesporných, přičemž explicitním přesunutím řízení o zřízení nezbytné cesty mezi řízení nesporná by se odstranily potíže při vymezování okruhu účastníků řízení, překročení návrhů účastníků soudem a v neposlední řadě i zjišťování skutkového stavu. Ostatně již významní čeští procesualisté, jako byli V. Hora a F. Zoulík, řadili řízení o zřízení nezbytné cesty spolu s ostatními řízeními, jejichž účelem je úprava hmotněprávních vztahů do budoucna, mezi řízení nesporná.[46] Řízení o zřízení nezbytné cesty je považováno za řízení nesporné i dle rakouské právní úpravy. S ohledem na výše uvedené lze tedy de lege ferenda navrhnout, aby řízení o zřízení práva nezbytné cesty bylo podřízeno režimu zákona o zvláštních řízeních soudních.

 

Autorka Mgr. Markéta Šlejharová je advokátkou v Císař, Češka, Smutný, s. r. o., advokátní kancelář, a působí na katedře občanského práva PF MU v Brně.