Schválení redefinice znásilnění ve sněmovně považují ženy, jež se tématem sexuálního násilí a pomoci obětem dlouhodobě zabývají, ať už z hlediska legislativy či přímé podpory pomoci obětem, za velký díl vítězství. Pevně věří, že schválení projde i Senátem, upozorňují však, že je třeba navázat osvětou, vzděláváním zainteresovaných stran a budováním zázemí pro oběti násilí.

Podle novely trestního zákoníku se za znásilnění má považovat nesouhlasný pohlavní styk místo silou vynuceného, upravuje také pohled na sexuální praktiky s dětmi do 12 let věku, soudy by je měly pokládat za znásilnění nebo sexuální útok, a ne pouze za pohlavní zneužití. Sněmovna schválila návrh 10. dubna, nyní ho posoudí Senát.

„Myslím, že úprava je nejen dostatečně politicky a odborně projednána, ale hlavně strategicky odkomunikována směrem k veřejnosti – že jde zejména o posílení ochrany dětí a odpovídající tresty za sexuální násilí vůči nim. Věřím, že i z toho důvodu projde návrh v Senátu beze změn“, je přesvědčená poslankyně a spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem Barbora Urbanová, která se změnám definice znásilnění, potřebné péči a ochraně obětí, stejně tak jako prevenci násilí dlouhodobě věnuje.

Optimistická je i Klára Kadár, spoluzakladatelka iniciativy Bez trestu, tématem násilí se dnes zabývá i ve spolku Konsent, kde má na starosti právě nápravu definice znásilnění. „Sněmovna novelu trestního zákoníku definující trestný čin znásilnění podpořila jednohlasně, a to 168 hlasy pro a žádným proti. Takto deklarovaná podpora skrze politické spektrum není pouze dílčím vítězstvím, ale přímo se dotkne až 70 % případů, kdy oběti při znásilnění tzv. ‚zamrznou‘ a nedokáží se tak bránit. Novela tyto případy již přímo zahrnuje pod tzv. silný ochromující stres. Samozřejmě jedna novela nespasí celý systém a je to pouze krok správným směrem. Proto je nezbytnou součástí i vzdělávání zainteresovaných stran – počínaje policií, přes advokáty a advokátky, státní zástupce a zástupkyně a konče samotnými soudy,“ popisuje Klára Kadár.

„Je to určitě krok správným směrem a signál pro oběti a přeživší násilí, že na nich záleží a je nutné sexualizované násilí adekvátně řešit,“ souhlasí také Jitka Poláková, ředitelka neziskové organizace proFem, jež provozuje první a zatím ojedinělé specializované centrum pro oběti sexuálního násilí u nás PORT. Podobných center by však bylo potřeba v celé republice mnohem více. „Co také velmi oceňujeme je, že se v nové právní úpravě hovoří o zamrznutí – mnoho našich klientek má právě zkušenost s tím, že během útoku zamrzly, často o tom hovoří během poradenství a psychoterapie. Jde o automatickou obrannou reakci organismu, kterou si nikdo nevolí vědomě,“ potvrzuje Jitka Poláková.

„Věříme, že i Senátem úprava projde, politická shoda na tom je. A protože jde o formu definice ‚proti vůli oběti‘ (nejde o formu ‚ano je ano‘, kterou bychom jako proFem preferovali), tak si i myslím, že ani senátoři proti redefinici nebudou,“ předpokládá shodně ředitelka pro Fem.

Je nutná osvěta a systémové školení policistů, soudců či soudních znalců

S určitou formou sexualizovaného násilí se setkalo 58 % žen, každá pátá žena (20 %) se stala přímo obětí znásilnění, léčba přijde na 2,3 mld. ročně, vyplynulo z výzkumu organizace proFem – centra pro oběti domácího a sexuálního násilí a agentury MindBridge Consulting, který byl představen v únoru tohoto roku.  

Loni bylo na policii podle vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové ohlášeno přes 900 znásilnění, podle výzkumů se však oznámí jen kolem pěti procent případů. Čísla jsou alarmující. Oběti trpí v mnoha případech následky a většina z nich má strach napadení oznámit, bojí se nepochopení. Proto je nutné, aby s oběťmi pracovali proškolení lidé, kteří pomohou a zamezí další opakované traumatizaci poškozených, shodují se oslovené ženy.

„Myslím si, že změna definice sama o sobě převrat v trestním řízení neudělá. Je to určitě začátek, ale musí se navázat systémovým školením soudců, soudních znalců, policistů. Z analýz víme, že ve více jak polovině případů odchází pachatelé znásilnění od soudu s podmínkou, a to se automaticky jen změnou definice nezmění,“ upozorňuje Jitka Poláková.

Podobně situaci hodnotí i Barbora Urbanová: „Určitě je potřeba navázat jak legislativně (jde například o dětský certifikát (kterým by se prokazovali žadatelé o práci s dětmi – pozn. redakce), vzdělávání soudců = Lex Anička), tak prací uvnitř v systému. Vzdělávání lékařů, policistů, státních zástupců, advokátů (a důležité je i řádné odměňování zmocněnců), tam, kde to jde, jejich metodické usměrňování (OSPODy). Potřebné jsou dostatečné finance do prevence (práce s původci násilí) i do sítě intervenčních center a dalších pomáhajících organizací tak, aby jejich služby byly dostupné všem, kteří se třeba i teď rozhodují, zda něco nahlásit,“ upozorňuje poslankyně. „A nesmíme zapomínat na osvětu. Tu se snažíme dělat v Pod Svícnem maximálně, protože víme, že nejčastěji jsou první, kdo se o něčem dozví, lidé z blízkého okolí. A ti musí vědět, jak se zachovat, jak pomoct, že nesmí druhého do ničeho tlačit, ale být tu pro něj,“ vysvětluje Barbora Urbanová.

Problematiku násilí včetně zázemí a péče pro oběti řeší komplexně Istanbulská úmluva

Toto vše, uzákonění opatření proti násilí, prevence, vyčlenění financí na podpůrné služby, zajištění zázemí a odborná pomoc obětem, osvěta a vzdělávání, je zahrnuto v Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (IÚ), jejíž ratifikaci Senát letos v lednu zamítl. Od počátku Istanbulskou úmluvu totiž provází řada mýtů.

„Istanbulská úmluva řeší problematiku sexualizovaného a domácího násilí komplexně, a to včetně zázemí a odborné péče pro oběti. Tyto služby u nás zoufale chybí. Bohužel její odpůrci více uvěřili dezinformacím, které jsou s úmluvou spojeny, než tomu, proč je její přijetí důležité. Ovšem je dobré míti na paměti, že stejně jako jedna novela nenapraví celý systém, tak to nedokáže ani jedna úmluva, protože je zde stále potřeba práce na tom systém napravit, nebo přímo vybudovat,“ popisuje souvislosti Klára Kadár.

A shodný názor má i Barbora Urbanová. „Přijetí úmluvy vázne to na tom, že bohužel většina politiků, kteří o tom v současnosti rozhodují, uvěřila mýtům, které kolem Úmluvy kolují, vyloženým lžím. Že skončí tradiční rodiny. Že se v ní jedná o LGBTQI+. Že díky ní získají neziskovky další moc a peníze. Že jsou to progresivní a neomarxistické výmysly, díky kterým nám zruší Velikonoce. To skutečně padalo na plénu Senátu. Myslím, že musíme ujít ještě nějakou cestu, než se nám podaří nejen vysvětlit, že je potřeba chránit oběti takto závažného násilí – to už snad naše společnost i politická reprezentace vnímá. Ale také, že existují systémová opatření, která už jinde dávno platí, a která by nám v tom mohla pomoci a my se jim zcela hloupě bráníme,“ vysvětluje Barbora Urbanová.

Jitka Poláková vnímá přijetí redefinice znásilnění jako politický signál, že na obětech záleží. „A proto si myslím, že by měla následovat i ratifikace Istanbulské úmluvy. Sama redefinice nestačí, potřebujeme oboje, tedy i Istanbulskou úmluvu, která je stěžejním dokumentem prevence a řešení sexualizovaného i domácího násilí,“ dodává ředitelka z organizace proFem, která má s pomocí obětem násilí dlouholeté zkušenosti.

„Jako důležitý faktor vnímám detabuizování tématu sexualizovaného násilí. Spousta obětí cítí stud, vinu apod. Je důležité v lidech posilovat jejich tělesnou integritu a sebevědomí, aby věděli, že to jsou oni, kdo rozhoduje, a ne ten, kdo nad nimi má moc. Důležitou roli hraje i mediální prostor a to, jak se k tématu přistupuje, kdo se k nim vyjadřuje. Zda jsou případy bagatelizovány, nebo ne. To, jak se o tématu mluví a píše dále směruje i společnost jako takovou,“ uzavírá Klára Kadár.

Redakce AD
Foto: canva.com