Dne 27. 5. 2021 vydal Nejvyšší soud odmítavé usnesení sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. V rozhodované věci se žalobci domáhali zejména odškodnění tvrzené nemajetkové újmy u žalobkyně a) částkou 2 500 000 Kč z titulu ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z. a u žalobce b) částkou 700 000 Kč z titulu duševních útrap podle § 2959 o. z. Nejvyšší soud odvolání nevyhověl a odmítl jej pro nepřípustnost, neboť dovolací námitky směřovaly pouze proti zjištěnému skutkovému stavu.

V závěru svého rozhodnutí však vyslovil závěr, který zatřásl advokátní obcí – při výpočtu náhrady nákladů právního zastupování při uplatňování nároků na náhradu nemajetkové újmy podle § 2958 a 2959 o. z. se má vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, a nikoli z částky požadované či přisouzené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Co to znamená? Je toto rozhodnutí skutečně tak přelomové? Jaké to má dopady na posuzování tarifní hodnoty pro jiné nároky ze škod na zdraví?

Co Nejvyšší soud vlastně řekl?

Pro začátek ocitujme zásadní pasáž usnesení, která zní:

„Dovolací soud v zájmu sjednocení judikatury ve věci určení tarifní hodnoty pro účely výpočtu odměny advokáta podle advokátního tarifu již v usnesení sp. zn. 25 Cdo 2060/2020 dospěl k závěru o správnosti té linie soudních rozhodnutí, podle které ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením či těžkým poškozením zdraví osoby blízké podle § 2959 o. z. (tj. do osobnostního práva) nelze při stanovení odměny advokáta postupovat podle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Tato ustanovení nereflektují povahu řízení o peněžitých náhradách za újmu na přirozených právech člověka, neboť v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií.

Na tyto případy je, obdobně jako v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, přiléhavé aplikovat ust. § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, jež ostatně podle výslovného znění na věci osobnostních práv, v nichž je navrhována náhrada nemajetkové újmy, dopadá. Tytéž důvody vedou k závěru, že postup podle téhož ustanovení advokátního tarifu se uplatní i při výpočtu odměny advokáta v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z. Odměna advokáta se proto v projednávané věci ohledně nároku žalobce b) a o nároku žalobkyně a) na náhradu újmy na zdraví vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč v citovaném ustanovení stanovené.“

Z těchto vět plyne, že se Nejvyšší soud pokusil sjednotit judikaturu, tedy rozhodovací praxi při rozhodování v podobných věcech, a výslovně se odkazuje na judikaturu týkající se výpočtu odměny advokáta používanou při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy nesprávným výkonem veřejné moci.[1]

Nejvyšší soud tak dává najevo, že zásahy (nebo aspoň tvrzené zásahy) do práv chráněných § 2958 a 2959 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), považuje za obdobné k zásahům do práv na ochranu osobnosti, a proto by se při stanovení odměny za ochranu těchto práv z pohledu mimosmluvní sazby advokáta mělo vycházet ze stejného ustanovení advokátního tarifu.

Z toho, že Nejvyšší soud ve své argumentaci odkazuje na usnesení sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, jež dále odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1901/2018 a 25 Cdo 4210/2018, je nicméně patrné, že nejde o žádné přelomové rozhodnutí, ale pouze o stvrzení dlouhodoběji vytvářené judikatury ohledně výpočtu odměny advokáta v těchto věcech.

Jedinými „novotami“ rozebíraného usnesení je, že pod § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu podřazuje také nároky podle § 2958 o. z., a to, že výslovně a explicitně dává obecným soudům najevo, že tímto způsobem mají postupovat i ony.

Citované usnesení Nejvyššího soudu bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/2022 s právní větou: „Ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z., jež představuje zásah do osobnostního práva, činí tarifní hodnota 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)“[2] a bylo předmětem přezkumu Ústavním soudem, který na něm neshledal nic protiústavního.[3]

Jaké má toto rozhodnutí dopady do praxe?

Toto rozhodnutí nelze s ohledem na zájem na jednotném výkladu a aplikaci právních předpisů, nejlépe v souladu s právními názory vrcholných soudů justiční soustavy, zejména Nejvyššího soudu, který má sjednocování aplikační praxe výslovně ve své pravomoci (§ 14 zákona o soudech a soudcích), ignorovat ani přehlížet.

Nejvyšší soud v jeho odůvodnění výslovně uvádí, že na případy rozhodování o odměně advokáta při uplatňování práv vzešlých z § 2958 a 2959 o. z. se má použít tarifní hodnota 50 000 Kč. Soudy, v souladu s § 13 o. z., by tak měly při výpočtu náhrady nákladů řízení postupovat totožně jako Nejvyšší soud. Často se to také už děje – viz např. rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2021, sp. zn. 72 C 257/2017, Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 27 C 115/2019,[4] či Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 21 Co 394/2021,[5] které níže rozebíráme podrobněji.

Uvedený právní názor však pochopitelně našel uplatnění i v pojišťovnictví při posuzování nároku na náhradu nákladů právního zastupování podle § 6 odst. 2 písm. d) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

Není důvod očekávat, že subjekty, které v rámci své praxe musí aplikovat advokátní tarif jako v podstatě jediný zdroj, ze kterého je možné objektivně dopočítat adekvátní odměnu advokáta podle citovaného zákona, budou postupovat odlišně než soudy či Nejvyšší soud.

Je žádoucí, aby právo bylo používáno a aplikováno jednotně, a to jak subjekty, na které dopadá, tak soudy, které jej vykládají. Pojišťovny samozřejmě nejsou rozhodnutím Nejvyššího soudu při výpočtu nákladů podle § 6 odst. 2 písm. d) formálně vázány, na druhou stranu však nelze rozumně očekávat, že jej musí ignorovat v situaci, kdy k vyčíslení přiměřené výše posuzovaného nároku vycházejí právě z advokátního tarifu, který tímto způsobem aplikují i soudy jakožto hlavní autorita výkladu a aplikace práva v našem právním systému.

Nejvyšším soudem použitý způsob výpočtu nákladů právního zastoupení tak výrazně negativně ovlivňuje výši pojišťovnami vyplácených a soudy přiznávaných částek odměny za právní zastoupení. Podstatná část advokátů proti tomuto rozhodnutí brojí např. argumentem, že předmětné rozhodnutí a aplikace § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu směřuje pouze na případy, kdy nároky nelze exaktně vyčíslit, jako je tomu např. u nároku na odčinění duševních útrap (§ 2959 o. z.), ale nevztahuje se již na nároky, které jsou znalecky či jinak objektivně podložené. Tyto nároky totiž podle nich nemají splňovat soudem uváděný předpoklad využití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, a to, že v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií. Další argumenty pro nepoužívání paušalizované tarifní hodnoty jsou, že tarifní částka 50 000 Kč neodráží složitost řízení týkajících se nemajetkových újem a že aplikací § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu dochází k odepření práva poškozeného na plnou náhradu vzniklé újmy.

V další části článku se tedy podíváme na jednotlivé nároky, odměnu za jejichž uplatňování lze vypočítat s využitím tarifní hodnoty 50 000 Kč ve smyslu citovaného usnesení Nejvyššího soudu.

Aplikace tarifní hodnoty 50 000 Kč k odčinění utrpěných duševních útrap podle § 2959 o. z.

Z odůvodnění rozebíraného rozhodnutí Nejvyššího soudu i z jeho dosavadní rozhodovací praxe plyne, že tento typ nároků už dlouhodobě považuje za nároky ve smyslu § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, u kterých je nutné vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Je to i logické – výše odškodnění, byť mírně objektivizována jeho recentní rozhodovací praxí[6] – závisí v podstatě pouze na soudcovské úvaze a jeho výši nelze v žádném případě předem exaktně stanovit.

Aplikace § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu je proto zde zcela namístě, o čemž již dlouhodobě nemůže být sporu, neboť ani citované usnesení Nejvyššího soudu nepřináší do této problematiky nic nového.

Aplikace tarifní hodnoty 50 000 Kč k náhradě nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.

S občasnými názory advokátní veřejnosti, podle kterých by aplikace usnesení Nejvyššího soudu měla být limitována na nároky podle § 2959 o. z., se nelze ztotožnit. Nejvyšší soud výslovně aplikovatelnost § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu vztahuje i na § 2958 o. z. Uplatní se ale na všechny typy újem na zdraví podle tohoto ustanovení?

Nejdřív k právu na odčinění ztížení společenského uplatnění. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že se jeho závěr má vztahovat i na tento typ nároku. Z textace odůvodnění „Tytéž důvody vedou k závěru, že postup podle téhož ustanovení advokátního tarifu se uplatní i při výpočtu odměny advokáta v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z.“, neplyne, že by záměrem Nejvyššího soudu bylo rozlišovat výpočet nákladů právního zastoupení u různých typů nároků, které je možné podřadit pod § 2958 o. z. Nejvyšší soud, naopak, z důvodu sjednocení judikatury v oblasti náhrady nemajetkové újmy (jak to v rozhodnutí explicitně uvádí), formuluje velmi obecný závěr bez uvedení podmínek, jejichž zohlednění by mohlo vést k odlišnému postupu při výpočtu nákladů právního zastoupení u tohoto typu práva vycházejícího z § 2958 o. z.

Ani znalecky podložené nároky na náhradu ztížení společenského uplatnění navíc nepředstavují finální určení výše plnění a soud má povinnost se každou znalcem hodnocenou položkou individuálně zabývat.[7] Stanovení výše odškodnění u každého z nároků ve smyslu § 2958 o. z. je otázkou výlučně právní, nikoli medicínskou, a proto by se znalec neměl dopouštět toho, že by sám stanovil výši odškodnění nemajetkové újmy. Znalci rovněž nepřísluší ani navyšování odškodnění za věk poškozeného, neboť se opět jedná o právní otázku, která podléhá právnímu posouzení soudu.

Proto máme za to, že ani znalecky podložený nárok za ztížení společenského uplatnění nebude mít vliv na závěry citovaného rozhodnutí a nezakládá možnost paušalizovanou tarifní hodnotu nevyužít.

Z naší praxe můžeme odkázat i na některá pravomocná rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího, které v takových případech tarifní hodnotu 50 000 Kč aplikovaly.

Konkrétně jde o rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2021, sp. zn. 72 C 257/2017, kdy soud i přesto, že žalobkyni byla přiznána částka ve výši 499 092 Kč představující ztížení společenského uplatnění pomocí znaleckého posudku (kdy soud co do přiznané částky vyšel přesně z výše dle obodování ve znaleckém posudku, resp. jeho doplňku), u nákladů řízení postupoval podle rozhodnutí Nejvyššího soudu a náklady právního zastoupení vypočetl pomocí § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (viz bod 32 rozsudku).

Dále lze odkázat na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 27 C 115/2019, konkrétně na bod 48 rozsudku, ve kterém soud uzavírá: „V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba vycházet z ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT. V případě nároku na náhradu újmy na zdraví v podobě ztížení společenského uplatnění je rovněž třeba vycházet z tarifní hodnoty 50 000 dle § 9 odst. 4 písm. a) AT (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020).“

Shodný závěr byl již potvrzen i odvolacím soudem v jiné věci, konkrétně Městským soudem v Praze ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 21 Co 394/2021, který změnil nákladový výrok soudu prvního stupně a při vyčíslení nákladů právního zastoupení vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč.

Z výše uvedeného vyplývá, že aplikace tarifní hodnoty 50 000 Kč u znalcem podloženého nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění byla jednotlivými soudy nejenom prvního, ale i druhého stupně použita, a je proto praxí užívána v souladu s tím, jak to zamýšlel Nejvyšší soud.

Aplikace tarifní hodnoty 50 000 Kč k náhradě nemajetkové újmy za bolestné podle § 2958 o. z.

Nejvyšší soud judikuje,[8] že nárok na bolestné je nutné vykládat v širším slova smyslu (tzv. bolestné largo sensu), tedy nejen jako bolesti fyzické, ale i duševní strádání (s tím souvisí i právní zhodnocení, co lze považovat za obvyklé obtíže při léčení poškozeného a co už za další nemajetkovou újmu). Proto i zde lze namítat, že ani znalcem vyčíslené bolestné nemusí být konečné a soud se musí zabývat i dalším případným navýšením odškodnění v souvislosti s chápáním bolestného v širším smyslu.

Proto by se podle našeho názoru i u tohoto nároku měla paušalizovaná tarifní hodnota aplikovat, byť je nutné připustit, že jde o nároky „snáze“ vyčíslitelné znaleckým (a v podstatě i laickým – viz „kalkulačka bolestného“ vytvořená Nejvyšším soudem,[9] na kterou se Metodika[10] sama odkazuje) zkoumáním. Jedná se totiž spíše o medicínské (lékařské) vyčíslení obtíží na základě vzniklých zranění podle předem předepsaných položek. Proto má argumentace ohledně jasnosti a jednoznačnosti uplatněného nároku větší šanci na úspěch.

Ohledně aplikace tarifní hodnoty 50 000 Kč u nároku na bolestné tak lze obdobně vycházet z argumentace k právu na náhradu ztížení společenského uplatnění, přičemž tento postup byl aplikován např. i citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 21 Co 394/2021.

Aplikace tarifní hodnoty 50 000 Kč k náhradě tzv. další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z.

Využití tarifní hodnoty 50 000 Kč při výpočtu nákladů právního zastoupení při odškodňování další nemajetkové újmy je z našeho pohledu srovnatelné s využitím paušalizované hodnoty u duševních útrap ve smyslu § 2959 o. z.

Obdobně jako u vyčíslení náhrady za duševní útrapy, ani u další nemajetkové újmy nelze výši náhrady exaktně určit (nevyužívá se ani znalecký posudek). Obecně stanovení výše relutární satisfakce závisí na právním posouzení mnoha kritérií, potažmo pak u další nemajetkové újmy, kde se zatím pouze začíná formovat judikatura, které obtíže lze pod tento nárok vůbec podřadit. Stanovení výše odškodnění tohoto nároku je zatím velice intuitivní, bez znalostí přibližných hranic. Proto považujeme využití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu za více než přiléhavé.

Tarifní hodnota 50 000 Kč u nároku na další nemajetkovou újmu našla své využití i v rozhodovací praxi, konkrétně např. v rámci výpočtu odměny advokáta Městským soudem v Praze ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 25 Co 43/2022,[11] v rámci odvolacího řízení.

Aplikace tarifní hodnoty 50 000 Kč k náhradě nemajetkové újmy podle § 2971 o. z. per analogiam

Komentářová literatura k § 2971 o. z.[12] ve shodě vyslovuje názor, se kterým se bez výhrad rovněž ztotožňujeme, že toto ustanovení nezakládá žádné nové nároky na náhradu nemajetkové újmy, ale pouze rozšiřuje okruh osob, které mají nárok na odškodnění nemajetkových újem vymezených v jiných ustanoveních občanského zákoníku.

Např. Pašek k tomu uvádí: „Toto ustanovení umožňuje odčinění nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách nejen přímého poškozeného, ale i třetí osoby, která způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit (tzv. reflexní újma), a to za předpokladu, že to odůvodňují zvláštní okolnosti případu. Současně s touto hlavní úlohou satisfakční plní i funkci sankční, neboť škůdci hrubě nedbalému nebo páchajícímu protiprávní čin ze zlého úmyslu ukládá ve srovnání se škůdcem, který škodu způsobil svou toliko lehkou nedbalostí, další náhradovou povinnost. Tím působí i preventivně, neboť odrazuje potenciální škůdce od páchání zlovolných činů. Toto ustanovení nevytváří zcela samostatnou skutkovou podstatu, nýbrž plní jen funkci pravidla upravujícího rozsah náhrady (Leges IX 2971 3) při splnění předpokladů některé ze skutkových podstat náhrady škody, je-li taková škoda způsobena protiprávním činem.“

Proto nevidíme důvod, proč by se u tohoto ustanovení měl výpočet nákladů právního zastoupení jakkoli odlišovat od § 2959 nebo 2958 o. z. Možné využití tarifní hodnoty 50 000 Kč i u tohoto ustanovení bylo potvrzeno též rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019.

Pro úplnost také odkazujeme i na rozsudek prvostupňového Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 26 C 264/2017,[13] kde soudem byla také při vyčíslení nákladů řízení využita tarifní hodnota 50 000 Kč.

Aplikace tarifní hodnoty 50 000 Kč k případným jiným nárokům podle o. z.

Tarifní hodnotu 50 000 Kč lze jako adekvátní používat kromě nároků podle § 2958, 2959 a 2971 o. z. pochopitelně též u újmy ze zasažení do „tradičních“ osobnostních práv dle výslovné dikce § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, chráněných zejména § 2956 o. z.

Domníváme se též, že per analogiam jej lze použít rovněž u stanovení odškodnění na základě § 2969 odst. 2 o. z. (cena zvláštní obliby při poškození věci ze škodolibosti). Jde o velice obtížně vyčíslitelný nárok, při jehož adekvátním stanovení je třeba zohlednit řadu velmi subjektivních kritérií na straně škůdce i poškozeného a ta navíc podrobit dalšímu subjektivnímu hodnocení (pochopitelně snad objektivizovatelnému). Bezouška[14] mezi tato kritéria řadí např.: „osobní city a jiné nemajetkové zájmy, bere se zřetel na osobní vztah poškozeného k věci, např. k uměleckému dílu, obydlí, rodinnému dědictví, věcem, se kterými jsou spojeny zvláštní vzpomínky či jsou uchovávány na památku (např. fotografie, dětské hračky a knížky)“, a dále podotýká, že „S ohledem na § 494 může být cena zvláštní obliby určena i u zvířat, zvláště pak domácích mazlíčků. Je zřejmé, že tato cena převyšuje cenu obecnou, jde o určitou přirážku k náhradě zjištěné dle prvního odstavce. Účelem jejího poskytnutí není náhrada, ale peníze zde plní roli satisfakční za utrpěnou citovou bolest.“ Proto máme za to, že i u tohoto typu nároku je předmětné ustanovení advokátního tarifu plně aplikovatelné.

Nároky, u kterých nelze tarifní hodnotu 50 000 Kč použít

U ostatních nároků z újmy na zdraví, které mají majetkovou povahu a jsou typicky uplatňovány společně s nemajetkovou újmou, však tarifní hodnotu 50 000 Kč dle našeho názoru nelze použít. Jde o náhrady:

• nákladů spojených s péčí o zdraví (náklady léčení, náklady péče) ve smyslu § 2960 o. z.,
• nákladů pohřbu ve smyslu § 2961 o. z.,
• nákladů za ztrátu na výdělku či ušlého zisku ve smyslu § 2962 až 2968 o. z.,
• nákladů při poškození věci ve smyslu § 2969 o. z.,
• nákladů při poranění zvířete ve smyslu § 2970 o. z.

Závěr 

Rozebírané rozhodnutí Nejvyššího soudu bývá v praxi často kritizováno, neboť má přímý dopad do odměny advokátů zejména ze zastupování poškozených vůči pojišťovnám, přesto jej považujeme za správné. Zavádí totiž jednotnou praxi v ohodnocování úkonů právní služby při zastupování poškozených, kteří utrpěli újmu na právech a zájmech chráněných částí první občanského zákoníku. Není důvod, aby advokát, který zastupuje celebritu ve složitém právním sporu při ochraně jejích osobnostních práv kvůli pomluvě, měl z pohledu mimosmluvní sazby obdržet nižší odměnu než advokát uplatňující právo na bolestné vyčíslené na základě znaleckého posudku.

Pokud se tedy vůči danému rozhodnutí a jeho aplikaci soudy či pojišťovnami zvedla kritika, je dle nás mířená nesprávným směrem, neboť by měla být zaměřena spíše na zjevnou nelogičnost samotného advokátního tarifu, který tyto typy nepochybně nesmírně složitých právních služeb jednoduše paušalizuje a ohodnocuje nižší částkou než třeba právní služby při uplatňování práv ze škody na vozidle převyšující 50 000 Kč.

Nemáme však za to, že je tato absurdita v rozporu s Ústavou či ústavním pořádkem; koneckonců výklad Nejvyššího soudu byl podroben přezkumu ze strany Ústavního soudu, který v něm nic neústavního neshledal.[15] Kritiku a tlak je tak potřeba obrátit na samotného normotvůrce, který by měl i tuto oblast při novelizaci advokátního tarifu zohlednit.

Na závěr doplňujeme, že vzhledem k tomu, že právní věta formulovaná Nejvyšším soudem je obecná a aplikace ust. § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v popsaných situacích je částí advokátní obce silně kritizována, očekáváme, že se soudy vyšších instancí ještě budou v budoucnu touto problematikou zabývat detailněji (zejm. ve vztahu k možné granulaci jednotlivých nároků vyplývajících z § 2958 a 2959 o. z.).

 

Mgr. Hynek Růžička, LL.M., působí jako advokát – jednatel a společník společnosti Erudit advokátní kancelář, s. r. o. 

Mgr. Filip Glézl, advokát působí jako advokát trvale spolupracující se společností Erudit advokátní kancelář, s. r. o. 

Mgr. Bc. Silvia Hudáčková, působí jako advokátní koncipientka pracující ve společnosti Erudit advokátní kancelář, s. r. o.

---

[1] Srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013.

[2] https://sbirka.nsoud.cz/sbirka)18594/.

[3] Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21.

[4] Oba dostupné na https://rozhodnuti.justice.cz.

[5] Dostupné na beck-online.cz.

[6] Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu počínající rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018.

[7] K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020: „Mechanické převzetí závěrů znalce o částce náhrady za ztížení společenského uplatnění podle Metodiky je nesprávným použitím Metodiky soudem a vede k nesprávné aplikaci § 2958 o. z.“

[8] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2635/2018.

[9] https://www.datanu.cz/prihlaseni?_fid=nlnn.

[10] Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), str. 5 v závěru.

[11] Dostupné na beck-online.cz.

[12] M. Pašek: § 2971 [Náhrada nemajetkové újmy], in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran: Občanský zákoník, komentář, 2. vydání (1. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2022, marg. č. 1, a P. Bezouška: § 2971 [Náhrada nemajetkové újmy], in Občanský zákoník VI, Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055-3014) II., 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, marg. č. 2.

[13] Dostupné z https://rozhodnuti.justice.cz.

[14] P. Bezouška: § 2969 [Náhrada při poškození věci], in op. cit. sub 12, marg. č. 22 a 23.

[15] Viz výše citované usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21.