Předběžné opatření podle § 452 z. ř. s. optikou Ústavního soudu

20. 11. 2022 Eva Dvořáková Žádné komentáře

Názor dítěte a jeho zjištění je nevyhnutelnou součástí řízení o úpravě péče o nezletilé, a to podle věku dítěte a jeho rozumové a volní vyspělosti. Soud vyjádřenému názoru nemusí vyhovět. V praxi může vést odchýlení se od názoru ke vzniku situací, při kterých se dítě proti rozhodnutí staví po jeho vydání negativně. Doposud byla tato situace řešena v rámci výkonu rozhodnutí. Ústavní soud v červnu a červenci 2022 nově rozhodoval o situaci, kdy byl tento nesouhlas dítěte prezentován jeho útěky a podle názoru obecných soudů bylo nezbytné zasáhnout do poměrů dítěte předběžným opatřením a jeho umístěním do ústavu. Je však nutné se zabývat tím, zda je taková ingerence státu do poměrů dítěte ještě přípustná a souladná s jeho nejlepším zájmem. Tento článek se tak zabývá těmito dvěma rozhodnutími Ústavního soudu o předběžném opatření podle § 452 z. ř. s. a otázkou, zda je přípustné rozhodnout o ústavní péči nezletilého i coby nástroji pro jeho přesvědčení respektovat rozhodnutí soudu.

Předběžná opatření upravující poměry dítěte patří v praxi k poměrně často užívaným nástrojům, lze pak konstatovat, že je jim věnována větší pozornost i v odborné literatuře.[1] V rámci doktríny není pochybností o tom, že v kontextu současné právní úpravy je možné pro úpravu poměrů dítěte použít předběžné opatření podle § 452 z. ř. s. nebo předběžné opatření podle § 74 a násl. o. s. ř., a to podle toho, zda jsou naplněny odpovídající předpoklady jejich nařízení.[2] Rovněž pak není sporu o tom, že předběžné opatření podle § 452 z. ř. s. má být institutem výjimečným, neboť zasahuje do poměrů dítěte velmi závažným způsobem. Není proto zvykem, resp. nelze hovořit o větším množství případů, kdy by toto předběžné opatření bylo využito jako nástroj řešení rodičovského konfliktu, resp. neshod o formě péče, která má být ve vztahu k nezletilému využita.

Z těchto důvodů proto vzbudila pozornost poměrně nedávná rozhodnutí Ústavního soudu, a to usnesení ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 1336/22, a na něj navazující usnesení ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. III. ÚS 1575/22. Podle označení subjektů i skutkového stavu popsaného v obou rozhodnutích se jedná zjevně o tentýž případ, v rámci Ústavního soudu pak byla stížnostmi napadána rozdílná rozhodnutí obecných soudů.

V prvním případě šlo o samotné předběžné opatření, ve druhém pak o zamítnutí návrhu na jeho zrušení. V obou případech rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti, neboť porušení ústavně zaručených práv nezletilého ani druhé stěžovatelky (jeho matky) v postupu obecných soudů neshledal. V rámci odůvodnění obou rozhodnutí lze shledat určité problematické aspekty, jež vyvolávají v kontextu budoucnosti tzv. opatrovnického soudnictví dle našeho názoru celou řadu otázek. Proto bude analýze obou rozhodnutí věnována tato stať, jež se právě na tyto polemické aspekty rozhodnutí pokusí upozornit.

Skutkový stav případu

Z rozhodnutí je možné vysledovat, že v případě rodičů, kteří mají společné tři děti, bylo rozhodnuto o svěření všech dětí do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů Městským soudem v Praze (tedy evidentně soudem odvolacím) dne 3. 12. 2018. Podle vyjádření stěžovatelky nezletilý V. K. (v době vydání předběžného opatření ve věku 11 let) konstantně preferuje péči matky, což opakuje před různými institucemi (OSPOD, soud, škola).

Nezletilý, jenž nebyl těmito institucemi ve smyslu vyhovění jeho názoru vyslyšen, resp. které s odkazem na to, že to považují za souladné s jeho zájmem, opakovaně i po jeho výslechu rozhodly o jeho svěření do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů, přistoupil k trojímu útěku ze školy, přičemž při posledním z nich zanechal spolužákům dopis, že k otci nechce a nebaví ho takto žít.[3] V návaznosti na tuto situaci podal OSPOD, Úřad městské části Praha 6, návrh na nařízení předběžného opatření podle § 452 z. ř. s., ve kterém navrhl umístění nezletilého do ústavní péče, v tomto případě konkrétně do specifikovaného zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek. Soud prvního stupně návrhu na umístění nezletilého do ústavní péče vyhověl s odůvodněním, že není možné, aby si nezletilý vynucoval své přání útěky, které ho ohrožují na zdraví i na životě a zdravém vývoji.

Soud konstatoval, že by chování nezletilého mělo být řešeno za využití odborné pomoci, a současně, že je nezletilý v takovém stavu, že nutit ho být s otcem by vedlo k dalším útěkům. Soud přitom konstatoval, že prostředí matky je závadové, neboť nezletilého v jeho nechuti být s otcem podporuje a umocňuje jeho pocit, že ho nikdo neposlouchá. Soud se současně opřel i o vyslovený názor nezletilého (z dalšího obsahu rozhodnutí pak vyplývá, že tento názor byl vysloven před OSPOD), že chce být v péči matky, a pokud nemůže být v péči matky, nechť je raději umístěn do ústavu. Matka ve své ústavní stížnosti uvádí, že údaj o její manipulaci nezletilým je nepodložený. Nezletilý sám přitom v ústavní stížnosti poukazuje i na to, že mu v důsledku umístění do ústavu nebylo umožněno konat přijímací zkoušky na gymnázium. K odvolání matky odvolací soud napadené předběžné rozhodnutí svým rozhodnutím potvrdil.

„Neuralgické momenty“ tzv. opatrovnického soudnictví při řešení rodičovských konfliktů

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud se s postupem obecných soudů ztotožnil, resp. neshledal na jejich postupu nic v rozporu s ústavně zaručenými právy. Základní otázkou přitom zůstává, zda své rozhodnutí podpořil i dostatečným odůvodněním. To je mimořádně důležité, neboť velmi nešťastný skutkový stav výše popsaný naráží podle našeho názoru na určité až neuralgické momenty současného opatrovnického soudnictví. Má-li pak analyzované rozhodnutí Ústavního soudu přinést odpověď, jak v případě, že se vyskytnou, postupovat, musí být tato odpověď podle našeho názoru přesvědčivá tak, aby bylo zřejmé, z čeho Ústavní soud vycházel a proč právě toto řešení zvolil.

Prvním neuralgickým momentem je dílčí problém, který se objevuje v rámci realizace participačních práv dítěte, a to práce s vysloveným názorem dítěte, včetně objasnění rozhodnutí orgánů dítěti, které se v řízení aktivně vyjádřilo ke své situaci.

Druhým citlivým a problematickým momentem je pak možnost použití předběžného opatření podle § 452 z. ř. s. jako nástroje řešení probíhajícího rodičovského konfliktu.

Vyslovení přání dítěte v rámci realizace jeho participačních práv a odchýlení se od něj

Participační práva dítěte jsou a musí být nedílnou součástí opatrovnického procesu. Jiný postup by byl přímým porušením právní úpravy, jež zaručení participačních práv jasně zakotvuje.[4] Současná praxe tedy již neřeší otázku, zda má být poskytnuta možnost dítěti na řízení participovat, ale nejasné je, co vlastně má být v tomto kontextu „názor dítěte“, jak jej správně zjistit a jak se sděleným názorem následně pracovat.

Ještě komplikovanější je pak otázka, jak pracovat s dítětem či celkovou rodinnou situací, pokud se soud od zjištěného názoru ve svém rozhodnutí chce odchýlit. Každý případ je samozřejmě individuální, nicméně nelze popřít, že se v soudní praxi lze setkat s oběma potenciálně možnými krajními přístupy soudu. V prvním případě je dítě slyšeno prakticky přímo k předmětu řízení a názoru dítěte je plně vyhověno s odůvodněním, že soud jej musí respektovat a nemůže se od něj odchýlit.

Tento názor je pak leckdy podpořen také nesprávnou interpretací § 867 o. z. s tím, že pokud dítě starší 12 let vyjádří názor, tak není možné se od něj odchýlit.[5] Opačným přístupem je pak sice slyšení nezletilého přímo k předmětu řízení, avšak následuje zjevné a úplné odchýlení se od vysloveného názoru dítěte, což je podle odůvodnění i případ nezletilého V.[6]

Názoru dítěte je v kontextu právní úpravy třeba přikládat náležitou váhu. Výše citovaný čl. 12 Úmluvy o právech dítěte jasně určuje, že se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Obdobně ukládá soudu povinnost věnovat náležitou pozornost názoru dítěte i ust. § 867 o. z. Názor dítěte se jako velmi relevantní prvek objevuje též v judikatuře. Ústavní soud opakovaně judikuje, že přání dítěte je jedním ze základních či hlavních kritérií, jež mají být posuzována při rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče rodičů.[7] Tato judikatura vždy, a je tomu tak dle našeho názoru naprosto správně, přináší korekci, které vymezuje, že přání dítěte nemůže být jediným kritériem, které je zohledňováno, tj. Ústavní soud zdůrazňuje, že současně není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoli na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů.[8]

Odchýlení se od vysloveného názoru dítěte s sebou však zcela nepochybně přináší určitý problém. Dítěti, kterému bylo sděleno či naznačeno, že soud jeho názor zajímá, by měl soud dostatečně (a adekvátně věku) vysvětlit, proč se rozhodnutí od tohoto názoru odchyluje. Nelze zpochybnit, že se v oblasti rodičovských konfliktů velmi často setkáváme s otázkou možné manipulace dítětem jedním z rodičů, případně rodiči oběma, a souvisejícím závažným problémem možnosti odhalení takovéto manipulace. Je pak zřejmé, že odchýlení se soudu od názoru dítěte v situaci, kdy je jeho názor evidentně výsledkem manipulace, pak může být korektivem zjištěné manipulace.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 725/18, formuloval, že i později, po provedení slyšení dítěte, je třeba dítě informovat o výsledku řízení a vysvětlit mu, jak byl jeho názor zohledněn. Na základě této informace se pak dítě může mimo jiné rozhodnout podat stížnost či odvolání. Dítě musí mít přístup k opravným prostředkům proti porušení svého práva být slyšeno v rámci soudního či správního řízení. Ústavní soud v tomto citovaném případě tedy nejenže akcentoval povinnost komunikovat s dítětem i poté, co již bylo rozhodnuto, ale též naznačil, že pokud dítě nesouhlasí, má možnost se bránit a proti postupu soudu brojit.

V předmětné věci přitom nelze objevit žádné informace o tom, že by obecné soudy, které i přes výslovné přání nezletilého (z rozhodnutí se podává, že nezletilý setrvale, resp. minimálně několik let, zastává stanovisko, že péči otce ve stejném rozsahu jako péči matky nechce) rozhodly o potvrzení rovnoměrné střídavé péče jako o formě uspořádání jeho poměrů, zajistily též náležité sdělení rozhodnutí nezletilému tak, aby pochopil důvody, proč tak bylo učiněno. V každém případě je z rozhodnutí zřejmé, že se nezletilý s rozhodnutím soudu natolik nemohl ztotožnit, že se rozhodl „vzít věci do svých rukou“ a utekl. Případ nezletilého V. proto zcela jednoznačně vycházel ze situace, kdy se soud od jeho názoru odchýlil, což, jak bylo výše uvedeno, není nepřípustné a může být i v některých situacích v zájmu dítěte a žádoucí (zde to nelze posoudit, neboť se to z rozhodnutí Ústavního soudu nepodává). V daném případě však nezletilý nastavení péče v rozporu se svým názorem zcela zjevně bez dalšího neakceptoval.

S takovými případy jsme se přitom setkali i v minulosti, byť v odlišné podobě. Ústavní soud judikoval v situacích, kdy děti odmítaly styk s otcem a soud musel řešit otázku možnosti uložení pokuty matce za to, že se styk nerealizuje. Ústavní soud přitom ve svém nálezu III. ÚS 3462/14 zdůraznil, že „výchovné působení rodiče na dítě, a to i ve smyslu rozhodnutí soudu o výchově, nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte tak, aby byly naplněny požadavky stanovené v čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Pokud nelze dítě i přes adekvátní působení přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti. V souladu s principy vyjádřenými v Úmluvě o právech dítěte je vyloučeno, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě ke splnění povinnosti všemi prostředky. Sankční působení soudu tak postrádá reálný objekt, tedy vůlí ovlivnitelné lidské jednání, na které by mohlo reálně působit.“

V kontextu případu nezletilého V. tak musíme jednoznačně položit základní otázku, v čem se jeho případ liší od případů řešených v nálezech Ústavního soudu, ve kterých bylo uvedeno, že pokud je dítě dostatečně rozumově a volně vyspělé a nelze jej přes „adekvátní“ působení donutit, aby šlo k otci, pak je nutné na výkon rozhodnutí rezignovat? Výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3462/14 přitom fakticky nastavuje určitou míru či hranici ingerence státu do soukromí dětí a jejich života. Stanovuje, že je možné rozhodnout a upravit poměry dítěte, ale pokud i přes tuto úpravu není možné rozhodnutí realizovat, pak to v kontextu tohoto rozhodnutí soud fakticky „vzdává“ a sděluje, že nemá význam dítě nutit a výkon takového rozhodnutí za každou cenu realizovat. Výslovně je pak nezbytné opakovat, že sankčnímu působení soudu nemůžeme přiřadit odpovídající subjekt, na který má dopadat (dítě trestat v takovém případě nelze, pečujícího rodiče pak podle uvedeného názoru Ústavního soudu rovněž není možné sankcionovat[9]).

Tato odlišnost z hlediska skutkových okolností spočívá v tom, že nezletilý V. pouze pasivně nekonstatoval, že k otci nechce, a zůstal u matky, ale rozhodl se konat. Z výše uvedené judikatury vyplývá, že s ohledem na věk nezletilého (11 let), jenž je již věkem blízkým věku 12 let, resp. věkem, jenž podle judikatury Ústavního soudu umožňuje formulovat názor před soudem,[10] lze předpokládat, že ani zde by soud pokuty matce neukládal, pokud by nezletilý k otci neodešel a zůstal u matky. Nezletilý se však zcela nešťastným způsobem rozhodl proti tomu aktivně brojit tak, že utekl ze školy a spolužákům napsal, že jej nebaví takto žít s vysvětlením, že nechce k otci.

Ve sledovaném případě tedy vznikla jasná paralela, podle které, pokud dostatečně rozumově a volně vyspělé dítě soudní rozhodnutí pasivně nerespektuje (pouze sdělí, že se podle něj nebude chovat a také tak činí), pak nemůže být v rámci výkonu rozhodnutí přikročeno k jeho nucenému výkonu a ingerence státu v tomto momentu končí. Avšak pokud je dítě aktivní, a naopak si chce respekt ke svému názoru vynucovat, je v kontextu sledovaných rozhodnutí jednoznačně třeba o to více ingerovat a dítě nutit, aby bylo rozhodnutí naplněno. Je zřejmé, že se Ústavní soud v komentovaných rozhodnutích snaží naznačit, že umístění nezletilého V. do ústavní péče bylo za dané situace zcela v jeho zájmu, neboť bylo třeba chránit jeho život a zdraví, resp. zabránit tomu, aby si ublížil. Nicméně po důkladném přečtení obou rozhodnutí z nich evidentně vyplývá i výše naznačená jiná linie, a to linie donucovací.

V bodu 3 usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 1336/22, je totiž jasně uvedeno, že soud prvního stupně při nařízení předběžného opatření vycházel z vyjádření nezletilého, který řekl, že chce být u matky, a není-li mu možné vyhovět, pak raději chce být umístěn do nějakého zařízení. Soud přitom dospěl k závěru, že v době rozhodování byl nezletilý v takovém stavu, že nutit jej být s otcem by vedlo k dalšímu útěku, což je v rozporu s jeho zájmy. V tomtéž usnesení je pak jediná zmínka o prostředí matky preferovaném ze strany nezletilého, a to v tom smyslu, že jej soud prvního stupně v danou chvíli shledal jako závadové, neboť nezletilého v nechuti být s otcem podporuje a umocňuje jeho pocit, že jej nikdo neposlouchá. Nutno říci, že z komentovaných rozhodnutí Ústavního soudu nevyplývá k takovému závěru nic dalšího, ani sám Ústavní soud toto prostředí nijak nehodnotí. Není zřejmé, jakým způsobem matka nechuť syna podporovala či umocňovala jeho pocit, že jej nikdo neposlouchá, není zřejmé, zda k tomu proběhlo dokazování a s jakými výsledky. Současně rozhodnutí uvádějí, že není možné, aby si nezletilý své přání vynucoval útěky, které jej ohrožují na zdraví i na životě a zdravém vývoji. Z bodu 4 usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. III. ÚS 1575/22, pak vyplývá, že k odvolání matky rozhodoval odvolací soud o návrhu na zrušení předběžného opatření a uvedl, že je v nejlepším zájmu nezletilého, aby zůstal v dosavadním neutrálním prostředí, když od doby nařízení předběžného opatření se v jeho postoji k respektování střídavé péče nic nezměnilo.

Právě tyto pasáže vyvolávají závažnou pochybnost, proč vlastně byl nezletilý do Klokánku umístěn, resp. co přesně tímto rozhodnutím obecné soudy sledovaly. Přitom je nutné uvést, že skutkový stav v rozhodnutích popsaný fakticky nezpochybňuje, že nezletilý konstantně a dlouhodobě vyjadřuje nesouhlas se střídavou péči. V textu odůvodnění je uvedeno, že tento jeho názor je neměnný po dobu šesti let (tedy v životě nezletilého V. jde o úsek od 5 do 11 let). Soudy přesto vidí jako jedinou správnou možnost uspořádání poměrů nezletilého ve věku 11 let střídavou formu péče, a to v rovnoměrné podobě.

O tom, jak bylo rozhodnutí soudu nezletilému V. objasněno a zda takové vysvětlení případně nezletilý přijal, informace chybí. Je však zřejmé, že nezletilý se s rozhodnutím soudu neztotožňuje a řeší věc útěky. Na rozdíl od prostého sdělení nesouhlasu a faktického nerespektování rozhodnutí o střídavé péči (nejjednodušší možnou formou, setrváním v místě bydliště matky) volí jakousi revoltu „proti všem“, tedy vlastně zřejmě i proti matce. Z odůvodnění komentovaných usnesení Ústavního soudu totiž nelze shledat, že by kterýkoli z rodičů byl o jeho posledním útěku či záměru informován. Rovněž není možné dovodit, že by v minulosti docházelo např. k výkonu rozhodnutí, informace o tom chybí.

Za těchto okolností a vyjádření nezletilého, že střídavou péči skutečně nechce a raději než v ní být nadále, půjde do ústavu, mu soud vyhovuje a do ústavu ho pomyslně „zavírá“.[11] Přitom pak odvolací soud v rozhodnutí o jeho dalším setrvání v Klokánku jasně konstatuje, že je důležité, aby nezletilý v ústavu zůstal, neboť svůj názor na respektování rozhodnutí soudu a střídavé péče dosud nezměnil. Soud prvního stupně pak jasně vymezuje, že rozhodl o ponechání nezletilého V. v zařízení Klokánek, neboť ten nadále zastává názor, že nechce být u otce v rámci rovnoměrné střídavé péče. Soud současně zdůraznil, že o střídavé péči bylo soudně rozhodnuto, a toto rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné.[12]

Z obsahu rozhodnutí proto nelze neuzavřít, že umístění nezletilého v ústavu působí nejen jako prostředek jeho ochrany před útěky, ale též jako jednoznačná snaha jej „převychovat“, resp. najít cestu, jak jej přimět k tomu, že má soudní rozhodnutí respektovat. Pokud tomu tak ve skutečnosti nebylo, pak je nutné uvést, že Ústavní soud v odůvodnění svých rozhodnutí v přesvědčivosti selhal. Zejména v případě chronologicky pozdějšího rozhodnutí Ústavního soudu (přezkoumávajícího postup nalézacích soudů v řízení o zrušení předběžného opatření) lze bohužel dovodit aprobování závěru, že důvodem pro nezrušení předběžného opatření může být i samotný fakt, že nezletilého se prozatím nepodařilo přesvědčit, aby střídavou péči respektoval.

Patříme mezi zastánce střídavé péče, stejně jako závěrů, že názor dítěte nelze do soudních rozhodnutí jednoduše bez dalšího přejímat. I přesto v konkrétním případě nelze postup soudů dle našeho názoru považovat za správný. Z rozhodnutí, jež byla Ústavním soudem přezkoumávána, vyznívá, že nezletilý V. byl do ústavu umístěn s odůvodněním, že je třeba jej ochránit proti tomu, aby utíkal. To by bylo možné zcela jistě aprobovat, avšak v kontextu informace, že nezletilý (navíc nyní ve věku 11 let) šest let konstantně střídavou péči odmítá (ačkoli ji zároveň asi realizuje, z rozhodnutí se informace o jejím porušování nepodává), zjevně není řešena příčina toho, proč utíká. Není zřejmě vůbec pracováno s jeho názorem, resp. umístění v zařízení Klokánek bylo navíc prostředkem, jak ho též přimět k přijetí střídavé péče.

Máme za to, že právě tento aspekt Ústavní soud jednoznačně přehlédl a reálně se mu vůbec nevěnoval. Přitom potřeba zohlednění i tohoto širšího kontextu jednoznačně vyplývá z textu jeho vlastních rozhodnutí. Viz již citovaný bod 17, kde obvodní soud konstatoval, že je potřeba nezletilého v ústavu ještě nechat, neboť stále nechce střídavou péči realizovat, a pokud by jej pustili, hrozí, že opět radši uteče, než aby šel k otci. V této souvislosti se tedy nabízí jednoznačně otázka, co tedy bylo skutečným účelem umístění nezletilého V. do Klokánku? Jeho ochrana, anebo cesta, jak situaci zklidnit tak, že i nezletilý bude soudní rozhodnutí respektovat?

Tento případ se tedy (po přečtení obou komentovaných rozhodnutí Ústavního soudu) zdá být velmi disproporční z hlediska míry ingerence soudu, jakož i přístupu k participačním právům dítěte, oproti zmiňovaným soudním rozhodnutím v řízeních o výkon rozhodnutí o styku s nepečujícím rodičem.

Čtenáři chybí odpověď na základní otázky, jež rozhodnutí jednoznačně vyvolává. Chybějící odpovědi pak samozřejmě umožňují různé spekulace, což je bohužel nežádoucí. Zcela absentuje informace o tom, zda byla manipulace dítěte pouze tvrzena, nebo i prokázána, a zda je vůbec možné s jeho názorem (a to fakticky bez ohledu na to, jak vznikl) ještě pracovat. Jestliže je názor nezletilého již šest let konstantní a zároveň má být jedním ze zásadních vodítek pro určení jeho nejlepšího zájmu, je skutečně ještě vhodné takovouto formou respektování soudního rozhodnutí vynucovat? A pokud ano, byla zvolená cesta tou správnou formou?

Z rozhodnutí je přitom opakovaně patrné, že nezletilý nechce být u otce v rámci rovnoměrné střídavé péče, ale naopak není zřejmé, že by nezletilý otce zcela odmítal. Navíc v rozhodnutí chybí informace o tom, zda byla rozhodnutí porušována rodiči, pokud bychom tedy předpokládali, že nebyla, pak je zřejmé, že rovnoměrná střídavá péče několik let probíhala, a i nezletilý měl tedy možnost ji reálně „vyzkoušet“.

V odůvodnění rozhodnutí je výslovně uvedeno, že dva sourozenci nezletilého se střídavou péčí nemají problém, tj. nejedná se o případ evidentního ovlivnění všech dětí jedním rodičem. Podle odůvodnění rozhodnutí proti střídavé péči brojí jen nezletilý V., jeho sourozenci nikoli. Z rozhodnutí přitom vyplývá, že nezletilý trpí poruchou přizpůsobivosti.

Konečně pak vzbuzuje pozornost poslední otázka, co je tím základním problémem, který znemožňuje věc uzavřít tak, že v daném případě zřejmě není rovnoměrná střídavá péče funkční. Proč není uvažováno o jiném uspořádání (i v rámci zachování statusu střídavé péče), které zachová dítěti oba rodiče s převažující péčí matky? Alfou a omegou každého rozhodnutí dotýkajícího se péče o nezletilé děti je soulad rozhodnutí s jejich nejlepším zájmem. Po důkladném a opakovaném přečtení obou rozhodnutí (při odpoutání se od povrchní rychlé úvahy o tom, že útěk znamenal ohrožení zdraví a umístění nezletilého útěkáře do Klokánku je logickým vyústěním této jeho aktivity) se pak vnucuje nezbytná otázka, je-li rovnoměrná střídavá péče stále ještě souladná se zájmem nezletilého V., nutí-li jej utíkat.

Poslední velkou neznámou je pak otec, neboť jeho postoj k věci se v rozhodnutí fakticky vůbec nezmiňuje.[13]

Bohužel, na žádnou z těchto otázek rozhodnutí nedávají odpověď, a proto máme za to, že jsou mimořádně problematická. Je zcela nepochybné, že útěky nelze jako cestu prosazení názoru nezletilým akceptovat a je třeba je řešit, neboť jde o postup alarmující. Stejně tak není možné přijmout premisu, že pokud by se soud odchýlil od názoru dítěte, má rodič dítě navádět k útěku, aby příslušné orgány dostaly jasný signál, že je třeba názor nezletilého napříště reflektovat. Jenže k tomu je nezbytné poznamenat, že sama tato úvaha je naprosto absurdní. Rodičovské konflikty jsou často spojeny s manipulací dítětem, ale rodiče se obvykle neuchylují k postupům, které by jejich dítě skutečně ohrožovaly. Tím útěk dítěte jednoznačně je.

Odchýlení se od názoru dítěte lze často bez obtíží odůvodnit zájmem dítěte. Stejně tak je možné dětem odlišné rozhodnutí mnohdy bez problémů objasnit, neboť jejich u soudu prezentovaný názor byl reálně ovlivňován rodiči a dítěti pak odchýlení se od něj ani nevadí. Při nesouhlasu dítěte se soudním rozhodnutím však přesto zcela nepochybně musí existovat určitá hranice, kterou již není možné překračovat. Tuto hranici nastavil Ústavní soud v minulosti, když negoval možnost ukládání pokut v případech, kdy k maření styku došlo právě kvůli nesouhlasu dítěte a při nemožnosti pečujícího rodiče dítě ke styku přesvědčit. Nesouhlas, který nelze překonat, přitom může být vyvolán čímkoli, v určitém věku dítěte je však již neměnný a je velmi důležité si odpovědět na otázku, jaký význam má pak plnění rozhodnutí vynucovat. Zejména v kontextu toho, jak to pomůže již pravděpodobně narušenému vztahu dítěte a rodiče, se kterým být dítě evidentně nechce.

Právě v těchto souvislostech proto dle našeho názoru Ústavní soud v odůvodnění selhal. Ponechal bez povšimnutí, že nezletilý je v takovém psychickém stavu, že než respektovat střídavou péči raději uteče ze školy. Pominul tedy fakt, že je zde zcela jednoznačně závažný psychický stav vyvolaný neschopností dítěte rozhodnutí soudu respektovat (v tuto chvíli není rozhodujcí, co tento psychický stav vyvolalo). To vše při současném aprobování postupu obecných soudů, jež výslovně uvedly, že je třeba nezletilého v zařízení ještě nechat, protože se zatím „nenaučil střídavou péči respektovat“.

Zdá se, že tato linie rozhodnutí pozornosti Ústavního soudu spíše unikla. Přitom máme za to, že právě tato linie je stěžejní, neboť zcela jednoznačně posouvá hranice, kam mohou soudy v prosazení rozhodnutí proti vůli nezletilého zajít, resp. do jaké míry mohou do rodinných vztahů svou pravomocí mocensky ingerovat. Chybí zcela zřetelně posouzení důsledků takovéto ingerence do budoucna, neboť v intencích nezletilého V. můžeme zhodnotit, že jej nyní „naučíme rozhodnutí respektovat“, ale jsme opravdu schopni říci, co to do budoucna s nezletilým V. a jeho vztahem s oběma rodiči, zejména pak otcem, udělá?

V kontextu toho, jak bylo rozhodnuto, jsou rozhodnutí podle našeho názoru spíše mimořádně nešťastná.

K tomuto bodu proto uzavíráme, že i přes existenci analyzovaných rozhodnutí nemá být podle našeho názoru bez dalšího posouvána dosud nastavená hranice ingerence soudu do situací, v nichž je prokázán evidentní konstantní nesouhlas dítěte jako příčina nefungování nastavené úpravy poměrů. Názor dítěte nemusí být reflektován, soud by však měl odchýlení se od něj (nejen) nezletilému adekvátním způsobem objasnit. Pokud ani objasnění nepovede k tomu, že by nezletilý změnil názor, a fakticky nebude schopen rozhodnutí akceptovat, je případné vynucování takového rozhodnutí donucovacími postupy proti vůli nezletilého nevhodné. Výkon rozhodnutí a fakticky už samotné rozhodnutí by měly být vždy ve prospěch dítěte, a ne proti němu. S nezletilým, jakož i s jeho rodinou, má být pracováno na odstranění příčiny „bloku“ dítěte vůči jednomu z rodičů. U dětí by přece nemělo platit obecné, „pokud to nejde silou, zkusíme to ještě větší silou“, ale mělo by být postupováno jinak.

Pokud nezletilý setrvává na svém negativním stanovisku i po použití všech (nenátlakových) opatření, nemělo by to proto vést ke zvýšení ingerence státu a nátlaku na nezletilého, aby svůj názor ohledně rozložení péče mezi jeho rodiče změnil. Neboť, je-li vynucováno to, co dítě samo jednoduše akceptovat nezvládá, je to postup kontraproduktivní a reálně ani nemůže vést ke zlepšení vztahu s konkrétním rodičem, kterého dítě odmítá či nepreferuje. Předpokládat lze naopak efekt zcela opačný.

A přitom naopak zlepšení vztahu s rodičem je cílem, kterého by měly chtít všechny subjekty dosáhnout. Nikoli to, že bude nezletilé dítě „respektovat soudní rozhodnutí“, ale to, že s druhým rodičem bude skutečně chtít trávit čas. V kontextu analyzovaných rozhodnutí je přitom nutné znovu zopakovat to, že se zcela zjevně nejedná o změnu úpravy poměrů nezletilého V., u které by byla i přes případný počáteční odpor nezletilého po vyzkoušení šance, že si nezletilý zvykne. Jde o situaci, kdy nezletilý V. v rámci soudního rozhodnutí několik let soudem nastavenou střídavou péči dodržoval (a přesto i nadále uvádí, že ji nechce).

Jinými slovy, paralela, která z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, tj. že je možné, aby obecné soudy při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření odůvodnily ponechání nezletilého v zařízení bez rodičů tím, že se ještě pobytem v ústavu evidentně nenaučil soudní rozhodnutí respektovat, je velmi nevhodná a v kontextu toho, že soud má nezletilého chránit, pak též i nepřípustná. Máme za to, že soud se měl především zabývat tím, jak reálně vztah nezletilého s otcem vypadá, zda je možné jej případně sanovat a jak toho má být co nejefektivněji dosaženo, a nikoli k věci přistoupit tak, že dokud se to nezletilý nenaučí respektovat, nebude ani s matkou (kterou evidentně preferuje a která se snažila jeho setrvání v zařízení prostřednictvím návrhu na zrušení a následně ústavní stížnosti ukončit), ale zavřený v ústavu.

S trochou zjednodušení lze uzavřít, že Ústavní soud aproboval soudní rozhodnutí, podle něhož má být nezletilý v zařízení Klokánek tak dlouho, dokud nebude ochoten chodit za otcem v rámci střídavé péče, aniž by hrozilo, že bude utíkat. S takto koncipovaným rozhodnutím se nelze ztotožnit, neboť paralela, která vznikla, byť možná v dobrém úmyslu, je podle našeho názoru zcela nesprávná. Automaticky by totiž znamenala, že soud již bez ohledu na individuální okolnosti případu nebude zjišťovat, jaký je opravdový vztah nezletilého s tím kterým z rodičů a zda je případně možné ho zlepšovat či napravovat, ale bude pouze formálně vynucovat to, co rozhodl, bez ohledu na to, co to s nezletilým udělá. V odůvodnění rozhodnutí jednoznačně chybí zjištění, jaká je reálná situace, jaké jsou vztahy nezletilého V. s oběma rodiči a co je opravdu v jeho zájmu. Rozhodnutí tak fakticky působí jako formální postup směřující k tomu, že bez ohledu na to, jaké jsou reálné poměry nezletilého V., je nezbytné jednou rozhodnuté za každou cenu dodržovat a realizovat, a to i přesto, že v těchto otázkách je změna poměrů a změna rozhodnutí výslovně zákonem připuštěna.

Soudní rozhodnutí je bezesporu nutné respektovat, důvod pro to by však zejména u dětí neměl být čistě formální (bude to tak, jak jsme „rozhodli“), ale měl by být přesvědčivý tak, aby bylo zřejmé, v čem je rovnoměrná střídavá péče jako jediná forma uspořádání poměrů pro nezletilého přínosná. To se však z rozhodnutí nepodává, a rozhodnutí proto působí nepřesvědčivě. Vyplývá z nich sice pochopitelný závěr, že nesouhlas nezletilého s rozhodnutím projevený útěkem nelze tolerovat. Jakoukoli informaci o tom, proč je pro nezletilého rovnoměrná střídavá péče přínosná, však čtenář bohužel zcela postrádá. Podle našeho názoru by však právě tato informace měla z tak zásadního rozhodnutí, kterým je nezletilé dítě odebráno z péče rodičů, popř. je zamítán návrh na jeho vrácení rodičům (zrušení původního rozhodnutí), vyplývat. Proto lze tato rozhodnutí považovat, jak bylo výše uvedeno, za poněkud nešťastná.

Rodinněprávní poměry jsou křehké. Dítě má právo být s oběma rodiči a teoreticky je to pro něj vždy přínosné. Střídavá péče jako forma uspořádání je zpravidla nejvhodnější, umožní dítěti budovat vztah s oběma rodiči a odstraní se jí i jejich potenciální rivalita, soutěž o „lepšího rodiče“. Dítě však není stroj, a pokud jsou poměry upraveny tak, že je poměr péče rodičů 50 na 50 i v situaci, kdy to dítě reálně několik let odmítá (aniž by přitom zavrhovalo druhého rodiče[14]), musí každé rozhodnutí zdůvodnit, v čem je setrvání na této formě pro dítě přínosné. Právě to však v analyzovaných rozhodnutích chybí, a to je právě jejich největší negativum. Naopak vystupuje pravděpodobně nechtěné, tedy že hlavním důvodem trvání na rovnoměrné střídavé péči je to, že tak rozhodl soud. A to Ústavní soud určitě sdělit nechtěl.

Ústavní péče jako nástroj řešení rodičovského konfliktu

Druhou citlivou oblastí, kterou napadená rozhodnutí otevírají, je možnost umístění dítěte do ústavní péče jako forma řešení rodičovského konfliktu. Je nutné konstatovat, že se nejedná o novou problematiku, neboť případy, kdy příčinou umístění nezletilého do ústavní péče, resp. zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, mohou být i neshody v rodině, resp. rodičovský konflikt, již byly publikovány i v minulosti.[15] Je však nutné současně konstatovat, že přistoupit k takovému opatření je možné jen ve výjimečných případech, kdy je nutné poměřovat pozitiva, jež takové opatření přinese, s negativními důsledky či dopady odnětí dítěte z péče rodičů na samotné dítě.

V případě nezletilého V. bylo přistoupeno k jeho umístění do ústavní péče z důvodu jeho útěků. Napadená rozhodnutí však současně deklarují, že účelem jeho umístění bylo též, aby si odpočinul od existujícího rodičovského konfliktu.[16] Bohužel se o tomto rodičovském konfliktu z napadených rozhodnutí nelze dozvědět více, a je tedy možné pouze dovozovat, že pravděpodobně otec nezletilého trvá na rovnoměrné střídavé péči. Jestliže v rámci sledovaných rozhodnutí zakládá soud svá rozhodnutí na tom, že názor nezletilého je šest let konstantní, tj. že nechce být v rovnoměrné střídavé péči, ale současně ta po dobu šesti let pravděpodobně probíhala (z rozhodnutí nic jiného nevyplývá), pak nicméně cíl, aby si nezletilý odpočinul od konfliktu umístěním do ústavu, není koherentní s cílem výše uvedeným, tj. aby nezletilý střídavou péči respektoval.

Jak vyplývá z výše uvedeného, je možné, že v některých případech dosáhne rodičovský konflikt skutečně takové intenzity, že nezletilé dítě si bude chtít odpočinout od obou rodičů.[17] V případě nezletilého V. však odůvodnění nenabízí jiný popis situace než ten, že nezletilý nesouhlasí s rovnoměrnou střídavou péčí proto, že preferuje péči matky. Do zařízení se dostává proto, že svůj nesouhlas se střídavou péčí, který nebyl dosud vyslyšen (tedy střídání mezi rodiči evidentně asi probíhalo, nic jiného se z rozhodnutí nepodává), projevil extrémním způsobem, tedy útěkem ze školy. Návrhu na zrušení předběžného opatření pak není vyhověno proto, že se jeho názor na střídavou péči nezměnil. Konflikt rodičů je tak spíše dovozován, než nějak konkrétně popisován. Resp. z rozhodnutí (ani jednoho) není zřejmé, jak má umístění v zařízení pomoci nezletilému odpočinout si od rodičovského konfliktu, pokud je současně pobytem tam podporována dle našeho názoru jeho hlavní příčina, kterou je konstantní neměnný názor nezletilého na rovnoměrnou střídavou péči.

Rovněž pak není zřejmé, jak mohl nezletilému pomoci fakt, že mu nebyla v důsledku umístění v zařízení umožněna účast na příjímacích zkouškách na gymnázium. Ústavní soud konstatuje, že „neúčast nezletilého na přijímacích zkouškách na gymnázium, navíc v regionu, do nějž byl nezletilý zřejmě bez souhlasu otce přesunut stěžovatelkou 1) a otec se soudně domáhá změny místa trvalého pobytu na původní adresu v P., v daných souvislostech nepředstavuje zásah do jeho práv na vzdělání. Ochranu zdravého normálního duševního i fyzického vývoje nezletilého je nutné upřednostnit.“[18] Soud správně vykládá otázku podstatné záležitosti, na které se mají rodiče dohodnout (§ 877 o. z.), pokud uvádí pochybení v případě, bylo-li nezletilému zvoleno školské zařízení jen jedním z rodičů. Avšak není patrné, jaký byl názor nezletilého na danou věc, a současně z rozhodnutí vyplývá, že byla nezletilému možnost přijímacích zkoušek na víceleté gymnázium zcela znemožněna (není uvedeno nic o tom, že by případně otec preferoval jinou školu). V tomto kontextu pak nicméně rozhodnutí nepůsobí jako ochrana, ale spíše jako možná sankce za existující rodičovský konflikt. Pokud se rodiče neshodnou, má rozhodnout soud. Má přitom brát v potaz nejlepší zájem dítěte.

V rozhodnutí proto naprosto postrádáme informaci o tom, zda otázku účasti na přijímacích zkouškách řešil soud předběžným opatřením, nebo byla vyřešena faktickým umístěním nezletilého do Klokánku s tím, že mu jednoduše účast nebyla umožněna. Z rozhodnutí se spíše podává, že šlo o možnost druhou, a to čistě s poukazem na to, že tuto školu vybrala matka (bez souhlasu otce), z čehož bylo automaticky dovozeno, že je namístě přijímací zkoušky nezletilému znemožnit. Takový postup by však představoval odnětí spravedlnosti, neboť názor nezletilého nebyl zřejmě reálně zjišťován a byl automaticky aplikován závěr, že volba školy jedním rodičem (resp. dokonce jen volba možnosti účasti na přijímacích zkouškách, která ještě nemusí sama o sobě znamenat změnu školy, jen otevře nezletilému více možností) bez souhlasu toho druhého je automaticky špatná volba. Jak vyplývá z výše uvedeného, zcela souhlasíme, je-li zasahováno proti situacím, kdy není při rozhodnutí o podstatné záležitosti druhý rodič respektován. Nesouhlasíme však s automatizovaným závěrem, že bez souhlasu druhého rodiče má jednoduše pravdu (ve smyslu lepší volby pro nezletilého) rodič opomenutý. Vždy má být primárně reflektován zájem nezletilého a v konkrétní situaci má být posouzeno, co je pro něj nejlepší.

Z rozhodnutí není možné dovodit, jestli nezletilý na přijímací zkoušky sám chtěl. Není zřejmé, zda se jej někdo ptal. I z tohoto pohledu je tak odůvodnění nedostatečné, neboť vzbuzuje otázku, jaký dopad na vztah nezletilého k otci měl případný fakt, že si i nezletilý přál přijímací zkoušky absolvovat, a kvůli umístění a setrvání v Klokánku (pro jeho i nadále deklarovaný nesouhlas se střídavou péčí) o tuto možnost přišel. I z tohoto pohledu pak umístění do Klokánku mohlo být nezletilým vnímáno jako sankce za jeho názor (přišel o možnost účastnit se přijímacích zkoušek), nikoli jako prostředek odpočinutí si od rodičovského konfliktu.

Obdobně jako v prvním naznačeném problému je možné, že jsou v daném případu k dispozici informace, které by tyto závěry vyvrátily (a v tomto směru je pak tato polemika určitou formou spekulace), ale z analyzovaných rozhodnutí je nelze seznat. Odůvodnění obou rozhodnutí jsou však z tohoto důvodu nedostatečná, neboť vzbuzují silné pochybnosti o správném postupu soudů.

Na závěr ještě k jedné otázce procesní povahy

Konečně je nezbytné se pozastavit nad jednou procesní otázkou, na kterou napadená rozhodnutí upozorňují. Jedná se o možnost napadat předpoklady pro nařízení předběžného opatření v návrhu na jeho zrušení podle § 77 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. III. ÚS 1575/22, uvedl, že „Ústavní soud upřesňuje, že se v nyní posuzované věci nemůže zabývat odůvodněností původního předběžného rozhodnutí, které bylo vydáno již na konci března 2022, byť je k tomu uplatněnou stížnostní argumentací vyzýván. Předmět ústavní stížností napadených rozhodnutí, a tedy i předmět stávajícího ústavního přezkumu, je totiž vymezen návrhem stěžovatelky na zrušení tohoto předběžného opatření postupem podle ust. § 462 z. ř. s. Na tento aspekt byla ostatně stěžovatelka upozorněna již městským soudem, který zdůraznil, ,že při posouzení správnosti usnesení soudu I. stupně o zamítnutí návrhu matky na zrušení nařízeného předběžného opatření nemohl brát v potaz okolnosti a argumentaci účastníků vztahující se k naplnění podmínek pro vlastní vydání předběžného opatření, a to za situace, kdy předběžné opatření bylo nařízeno a jeho vydání již bylo předmětem přezkumu odvolacího soudu‘ (srov. usnesení městského soudu, bod 12).“

V případě předběžných opatření stále platí ust. § 75c odst. 4 o. s. ř., a to i v případě předběžných opatření vydaných podle z. ř. s.[19] Pro rozhodnutí odvolacího soudu proto platí stav, který zde byl v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. V rámci odvolání proti předběžnému opatření proto nemá fakticky žádný význam uvádět nové skutečnosti a důkazy ani objasňovat, že byla věc jinak, než navrhovatel uvedl. Stav v řízení je vykládán ve vztahu k obsahu spisu, jejž měl soud v době rozhodnutí k dispozici, tj. o čem soud prvního stupně při vydávání předběžného opatření nevěděl, nelze reflektovat. Není proto vyloučeno, aby došlo k situaci, při které bylo nařízeno předběžné opatření, ale následně je zjištěno, že byla situace odlišná, než jak se v době nařízení předběžného opatření soud domníval. Judikatura i literatura proto potvrzují, že se pod případy pominutí důvodů, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, podřazují i situace, kdy se později zjistí, že předpoklady pro nařízení předběžného opatření dány nebyly.[20]

Máme pak za to, že na těchto závěrech se ani v důsledku existence analyzovaných rozhodnutí nic nemění. V předmětné věci šlo pravděpodobně o situaci, kdy stěžovatelka opakovaně uvedla do své stížnosti, resp. návrhu na zrušení předběžného opatření, skutečnosti a námitky, které již uvedla i do odvolání proti nařízení předběžného opatření, a soud chtěl tedy spíše konstatovat, že tyto námitky již byly vypořádány. Současně se jednalo pravděpodobně o námitky, které neuváděly nové skutečnosti ve věci. Pak by byl postup soudu v pořádku, problémem však opětovně je, že argumentace soudu je nepřesná, neboť by mylně v důsledku použití věty, že není možné v návrhu na zrušení napadat okolnosti pro nařízení předběžného opatření, pokud již tyto byly předmětem přezkumu odvolacího, vyvolávala dojem, který právní úpravě a jejímu doktrinálnímu výkladu neodpovídá. Obecně však platí a musí platit, že případné důvody, pro které nemělo být předběžné opatření vůbec nařízeno, musí být možné postupem podle § 77 odst. 2 o. s. ř. uplatňovat, pokud se s nimi soud neměl možnost seznámit. Důvodem je převažující výklad § 75c odst. 4 o. s. ř., jímž je možnost zohlednění dosud neuplatněných skutečností v odvolacím řízení vyloučena.

Odvolací soud tedy v rámci přezkumu dosud neuplatněné skutečnosti, které by odůvodňovaly jiné rozhodnutí, nemůže reflektovat. Tyto nové skutečnosti proto musí být vzneseny v rámci návrhu na zrušení podle § 77 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na § 75c odst. 4 o. s. ř. pak není možné bez dalšího argumentovat ani tím, že přece byla otázka oprávněnosti předběžného opatření řešena odvolacím soudem, neboť právě jeho možnost přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně je ust. § 75c odst. 4 o. s. ř. omezena a dosud neuplatněné skutečnosti neumožňuje zohledňovat.

Uzavíráme proto, že nám není známo, jaké přesné argumenty stěžovatelka uváděla, avšak i ve vypořádání této otázky jsou analyzovaná rozhodnutí Ústavního soudu nepřesná a nedostatečně odůvodněná.

Závěrem

Nejlepší zájem dítěte by měl být základní premisou pro každé rozhodnutí, kterým soudy jeho poměry upravují, tedy včetně rozhodnutí o předběžném opatření. Bohužel analyzovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou z hlediska svého odůvodnění tak nedostatečná, že o tom, zda byl skutečně reflektován nejlepší zájem dítěte, existují závažné pochybnosti. Z rozhodnutí je možné dovodit, že je přípustné do poměrů dítěte ingerovat i tak, že na něm lze vynucovat splnění soudního rozhodnutí, proti kterému toto samo dítě závažně brojí, i jeho umístěním v ústavu. To navíc s deklarovaným účelem, aby dítě přestalo proti nastavenému způsobu péče o něj protestovat (tedy sdělovat svůj názor na typ péče). Především tato možná paralela, která z rozhodnutí vyplývá, je podle našeho názoru mimořádně nevhodná, neboť i proti rodičům se rozhodnutí vynucují pouze ukládáním pokut, tj. je zasažena jejich majetková, a nikoli osobní sféra. Jakkoli je zřejmé, že nezletilý V. utíkal, jeho situace byla vážná, a soud tedy zcela zjevně musel zasahovat, máme za to, že se čtenář rozhodnutí nemůže po seznámení s jejich obsahem neptat na to, zda šlo o zásah adekvátní a přiměřený (a především jsoucí v nejlepším zájmu nezletilého V.).

Nezletilé děti by jistě neměly být odebírány rodičům a umísťovány do zařízení typu Klokánek proto, že samy nesouhlasí s nastavením péče o ně (s mírou rozložení péče mezi rodiče). A pokud se už tak stane (např. v důsledku toho, že dítě ke sdělení nesouhlasu zvolí nepřiměřený způsob typu útěku), neměly by v takovém zařízení setrvávat jen proto, aby byl změněn jejich názor a ony se naučily „respektovat soudní rozhodnutí“ upravující jejich poměry.

A to současně za situace, kdy se ani ze soudních rozhodnutí, která jsou veřejná, nepodává, proč je taková forma péče o ně příznivá. Soudní rozhodnutí ukládají povinnost rodičům, a nikoli samotným dětem. Pokud jim pak natolik nevyhovují, že nesouhlas sdělují konstantně řadu let, bylo by možná namístě s takovým názorem dítěte adekvátním způsobem pracovat a snažit se najít řešení, se kterým se nezletilé dítě ztotožní natolik, aby nemělo potřebu utíkat.

Rovnoměrná střídavá péče je zpravidla jako uspořádání poměrů velmi dobrá, a neměla by být právě proto takto špatně prezentována. Pokud v konkrétním případě dítěti nevyhovuje, nemá být vynucována jen proto, že ji někdo nařídil, naopak se vztahem dítěte a rodičů je třeba pracovat. Vztah k oběma rodičům je pro dítě velmi důležitý. Vztah nelze vynutit, naopak vynucením je možné jej (ještě více) pokazit, a to by se nemělo stávat.

Právě z těchto důvodů považujeme analyzovaná rozhodnutí Ústavního soudu za problematická. Byť je zřejmé, že se Ústavní soud musí v rámci přezkumu držet předmětu původních řízení (tedy nařízení předběžného opatření a zrušení předběžného opatření),[21] nelze se zbavit dojmu, že zásadní rodinná situace, která byla evidentně v daném případě dvakrát po sobě posuzována, si zasloužila alespoň minimální „vodítko“ obiter dictum, co by mělo následovat dál (posouzení možné změny poměrů, rodinná terapie apod.). Bez něj totiž (s ohledem na nedostatky odůvodnění obou usnesení) čtenář nabývá dojmu, že je v pořádku, že nezletilý V. musí i nadále setrvat v zařízení Klokánek, dokud nezmění svůj názor na rovnoměrnou střídavou péči rodičů, a tím je situace vyřešena.[22]

JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., působí jako právní expert v rámci advokátní kanceláře Havel and Partners, s. r. o., v Praze a odborná asistentka PF UP v Olomouci.

[1] Z nedávné doby srov. např. R. Rogalewiczová: Mají předběžná opatření místo v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé? Právo a rodina č. 11/2021, str. 5 a násl.

[2] Podle § 452 z. ř. s. je možné předběžné opatření nařídit, „ocitlo-li se nezletilé dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda tu je či není osoba, která má právo o dítě pečovat, nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen“. Pro aplikaci § 74 o. s. ř. postačí pak prostá potřeba zatímní úpravy poměrů.

[3] Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn II. ÚS 1336/22.

[4] Čl. 12 Úmluvy o právech dítěte jasně stanovuje, že „1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. 2. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.“

Ust. § 100 odst. 3 o. s. ř. vymezuje, že „v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.“

Podle § 20 odst. 4 z. ř. s. „v řízení, jehož účastníkem je nezletilý, který je schopen pochopit situaci, soud postupuje tak, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí. Obdobnou povinnost vůči nezletilému má i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník.“

Podle § 867 o. z. „před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.“

[5] Zde vychází autorka z vlastních zkušeností, kdy se s řadou osob, které takto ust. § 867 o. z. interpretovaly, setkala.

[6] Samozřejmě se lze setkat, podle našeho názoru pak se zcela správným přístupem, kdy je dítěti umožněno se vyjádřit, avšak není slyšeno přímo k předmětu řízení, ale jsou spíše zjišťována emoční nastavení dítěte, to však není konfrontováno s tím, že se má např. vyjadřovat k rozsahu styku apod. S přihlédnutím k tématu článku se však dále zabýváme pouze situacemi, kdy názor dítěte obsahuje jeho přímé vyjádření k úpravě poměrů ve věci samé.

[7] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14.

[8] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14.

[9] Byť funkcí ukládaných pokut v rámci výkonu soudního rozhodnutí není uložení sankce, ale zajištění realizace vykonatelného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. II ÚS 3573/18), nelze uložené pokutě upřít faktický psychologický sankční dopad.

[10] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14, podle kterého si je „Ústavní soud vědom, že nový občanský zákoník stanoví v § 867 odst. 2, že ,o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit‘, nicméně konstatuje, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu (nelze např. vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumové a emocionálně vyspělé, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem).“

[11] Vycházíme přitom z textu usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 1336/22, v němž je výslovně uvedeno následující: „Nezletilý stěžovatel 2) tvrdí, že chce být u stěžovatelky 1), a jestliže mu nebude vyhověno, chce být raději umístěn do nějakého zařízení.“

[12] Srov. bod 17 usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. III. ÚS 1575/22.

[13] Lze však předpokládat, že ten na střídavé péči nezletilého trvá, jinak by asi ani popisovaná situace nemohla nastat.

[14] Nelze to z rozhodnutí konkrétně dovozovat, ale z něj spíš vyplývá nesouhlas s rovnoměrnou střídavou péči, nikoli averze k otci jako taková.

[15] Např. Froňková uvádí, že „V období, kdy jsou rodiče ve stálé neshodě, může být dítě spouštěčem dalších konfliktů, které však s ním samotným nemají nic společného. Rodiče demonstrují na dítěti špatné vlivy toho druhého. Dítě se stává hromosvodem mezi rodiči, cítí tlak z obou stran, může se dostat také do role prostředníka, který se snaží neshody mezi rodiči urovnat, nebo může být postaveno do role rozhodčího o vině jednoho z rodičů. Matějček a Dytrych (2002) tvrdí, že rodinné problémy jsou pro děti dlouhodobým stresorem, který má negativní dopad na dětskou psychiku. Součástí této kategorie jsou tedy rozvodové spory, neshody mezi rodiči a dětmi a neshody mezi sourozenci.“ Srov. V. Froňková: Příčiny umísťování dětí do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc s přihlédnutím k problematice zařízení Fondu ohrožených dětí. K dispozici na https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/97519/1386346_veronika_fronkova_55-62.pdf?sequence=1&isAllowed=y, [online], [cit. dne 21. 8. 2022].

[16] Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 1336/22, v němž je jasně uvedeno, že „uvedeným cílem nařízení předběžného opatření je dočasné umístění nezletilého do neutrálního prostředí, ve kterém si bude moci ‚odpočinout‘ od napjaté rodinné situace bez vlivu okolí. Je reálně představitelné, že neúnosnost a bezvýchodnost situace existujících napjatých vztahů mezi rodiči dosáhla v očích nezletilého takového stupně, že si dočasné umístění do zařízení ústavního typu nezletilý trpící úzkostně depresivními stavy skutečně jako jednu z možných cest ke zklidnění přál.“

[17] Jak uvedl též v rozhovoru bývalý místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala: „Jsou ale skutečně situace, kdy dočasné odebrání dítěte z péče rodičů je jediné dobré ze všech špatných řešení.“ Srov. R. Fiala: Dětem z rozeštvaných rodin by dočasná odluka od rodičů pomohla. Dostupné na https://faei.cz/roman-fiala-detem-z-rozestvanych-rodin-by-docasna-odluka-od-rodicu-pomohla) [online], [cit. dne 21. 8. 2022].

[18] Srov. bod 17 usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 1336/22.

[19] Srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. Cpjn 202/2016.

[20] Srov. J. Levý in K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, J. Doležílek a kol.: Občanský soudní řád, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2021, str. 397.

[21] Ostatně to je i konstatováno pod bodem 20 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. III. ÚS 1575/22: „Závěrem Ústavní soud dodává, že předmět ústavní stížnosti je vymezen jejím petitem. K námitkám ohledně dalšího postupu soudu po vydání napadených usnesení (viz záznam pohovoru s nezletilým ze dne 16. 6. 2022) se tudíž nebude vyjadřovat.“

[22] Článek je výstupem projektu Interní grantové agentury Univerzity Palackého v Olomouci s názvem Předběžné opatření upravující rodinněprávní poměry, č. projektu IGA_2022_018.