Ústavní soud ve svém nálezu  ve věci sp. zn. IV. ÚS 454/21 ze dne 21. dubna 2021 rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve Vazební věznici a zrušil Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020 sp. zn. 7 To 384/2020. Městský soud totiž stěžovatele dostatečně nepoučil o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu proti rozhodnutí městského soudu, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 2. 9. 2020 sp. zn. 25 T 20/2020 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), za což byl odsouzen podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) ústavní stížností napadeným usnesením zamítl podle § 256 zákona IV. ÚS 454/21 2 č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), jako nedůvodné. V poučení usnesení uvedl, že proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyl poučen o možnosti podat dovolání proti usnesení městského soudu, čímž mu byla odepřena možnost bránit se tímto opravným prostředkem. K tomu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, a to na nález ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 1244/19 (pozn. všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a na nález ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 3976/17 (pozn. N 81/89 SbNU 231), ve kterých Ústavní soud dovodil, že opomenutí povinnosti poskytnout řádné poučení účastníkům o procesních právech je porušením práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).

Současně stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, neboť soudí, že nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, přičemž výkon napadeného usnesení, tedy pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody, by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí mu naopak umožní vyvinout maximální aktivitu pro splácení běžného a dlužného výživného, pro jehož opakované neplacení byl nepodmíněně odsouzen.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li navrhovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To se v projednávané věci striktně vzato nestalo, neboť bylo ve věci přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) trestního řádu]. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že není možné k tíži stěžovatele klást pochybení soudu při poučení o opravném prostředku [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2912/10 ze dne 1. 3. 2011 (N 29/60 IV. ÚS 454/21 3 SbNU 371), nález sp. zn. I. ÚS 2265/16 ze dne 31. 10. 2017 (N 196/87 SbNU 219), nález sp. zn. I. ÚS 1820/18 ze dne 26. 9. 2018, nález sp. zn. II. ÚS 1467/18 ze dne 11. 6. 2019) aj.]. Stejný názor zastává také Evropský soud pro lidská práva.
…

Ústavní soud opakovaně dospěl v případech absence či nesprávnosti poučení o možnosti dovolání k závěru, že za takových okolností je namístě zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, protože vadným poučením soud znemožnil stěžovateli realizaci jeho procesního práva podat mimořádný opravný prostředek, čímž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2265/16 ze dne 31. 10. 2017 (N 196/87 SbNU 219), nález sp. zn. II. ÚS 3976/17 ze dne 24. 4. 2018, nález sp. zn. I. ÚS 1820/18 ze dne 26. 9. 2018, nález sp. zn. II. ÚS 1467/18 ze dne 11. 6. 2019].

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti nemůže Ústavní soud v nyní posuzované věci přehlédnout, že stěžovatel nebyl poučen o možnosti podat dovolání proti rozhodnutí městského soudu. Stěžovatel sice byl zastoupen advokátem, který by měl vědět, že proti napadenému usnesení městského soudu je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu, ale z pohledu ústavního přezkumu je nutné akcentovat dosavadní judikaturu Ústavního soudu a ESLP, podle níž nelze klást k tíži stěžovatele, a to bez ohledu na to, zda je v řízení právně zastoupen, pochybení soudu při poučení o opravném prostředku, vycházel-li z něj stěžovatel. Nic na tom nemění ani fakt, že pro opakované řízení před odvolacím soudem to procesně znamená především opravu poučení o přípustnosti dovolání bez toho, že by mělo dojít ke změně meritorního výroku [srov. nález ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 3976/17 (N 81/89 SbNU 231)]. 15.

Za dané situace nemůže Ústavní soud přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, neboť takové odmítnutí by bylo v rozporu s čl. 36 Listiny, poněvadž městský soud napadeným rozhodnutím, které neobsahovalo poučení o dovolání, ač podle shora uvedených ustanovení trestního řádu bylo proti napadenému usnesení přípustné, stěžovateli znemožnil realizaci jeho procesního práva podat mimořádný opravný prostředek.

Městský soud tím, že stěžovatele nepoučil o možnosti podat dovolání, porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud v souladu se svou předchozí judikaturou a s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a usnesení městského soudu zrušil.

Městský soud je v novém rozhodnutí povinen stěžovatele náležitě poučit o jeho právu podat dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 454/21 vyhlášený dne 21. dubna 2021 zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.co