Před 65 lety byl 10. prosinec vyhlášen Dnem lidských práv. Je proto více než symbolické, že z pozice soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, kde devět let (od 1. listopadu 2012) reprezentoval Českou republiku, odchází významná osobnost českého práva JUDr. Aleš Pejchal (*1952) právě v tento den. Ještě než ho v této významné funkci vystřídá JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D., poskytl bývalý člen představenstva České advokátní komory a v letech 2008 až 2012 rovněž místopředseda Komory doktor Pejchal rozhovor pro média ČAK.

 

Pane doktore, když se ohlédnete za roky svého působení u ESLP, jak se proměnilo fungování soudu a jeho judikatura?

Tak to je otázka pomalu na habilitační práci, jde přece jen o dlouhých devět let, a já skutečně o post profesora v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod neusiluji. Zjednodušení jsou však velmi často zavádějící, toho bych se taktéž nechtěl dopustit. Navíc ať již jako činný soudce, ale i jako soudce emeritní mám velmi vážnou povinnost mlčenlivosti a především loajality, pokud jde o vnitřní fungování ESLP. Těžké odpovědět. Ne, nebojte se, nechci se z toho vylhat. Zkusím to asi takto.

Když jsem v devadesátých letech minulého století začal navštěvovat ESLP jako advokát zastupující klienty, nejvýraznějším rozsudkem velkého senátu v oblasti práva na spravedlivý proces byl Pellegrin proti Francii z konce roku 1999. V něm bylo konstatováno, že zaměstnanecké spory mezi veřejnými orgány a zaměstnanci, jejichž povinnosti jsou typickým příkladem specifických činností veřejné služby, nespadají pod kategorii občanských práv, a proto jsou vyloučeny z působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tedy ten, kdo se podílí na výkonu státní moci, se nemůže ohledně tohoto výkonu dovolávat práva na spravedlivý proces. Tento názor soudu „vydržel“ něco přes sedm let.

Rozsudek Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku z první poloviny roku 2007 už hovoří poněkud jinak. Vyloučení z ochrany čl. 6 odst.1 je možné jen za současného splnění dvou podmínek: stát musí ve svém vnitrostátním právu výslovně vyloučit přístup k soudu pro určité pozice či kategorie zaměstnanců a současně musí být vyloučení odůvodněno objektivními důvody ve státním zájmu. Stát musí prokázat, že předmět daného sporu souvisí s výkonem veřejné moci.

O devět let později, v polovině roku 2016, a to už jsem byl soudcem ESLP a v dané věci jsem byl členem velkého senátu, jenž rozhodoval, došlo k ještě většímu posunu názoru. Jednalo se o velmi známý rozsudek Baka proti Maďarsku. Připomeňme si, že stěžovatel byl předsedou maďarského Nejvyššího soudu. O svoji funkci předsedy, nikoli o funkci soudce Nejvyššího soudu, přišel před vypršením svého mandátu ústavní změnou, řádně schválenou maďarským Parlamentem. Většina soudců ve velkém senátu ESLP dospěla k závěru, že touto ústavní změnou došlo k zásahu do samé podstaty stěžovatelova práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tedy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

A je také veřejně známo, že jsem hlasoval proti většině a ve svém nesouhlasném stanovisku jsem, stručně řečeno, uvedl, že žádný soud (ani mezinárodní) nemá pravomoc přezkoumávat, v rámci demokratického právního státu, důvody svobodného hlasování členů Parlamentu. Otázka nastavení podmínek, které musí splňovat kandidát na pozici předsedy nejvyšší soudní instance, je součástí prostoru pro uvážení každého členského státu Rady Evropy.

Co tím vším chci říci. Jako u každého mezinárodního soudu v průběhu devíti let většinou dochází k posunům jeho vlastní judikatury, někdy i velkým. Museli bychom zkoumat článek po článku celou Úmluvu a stejně bychom nedošli k nějakému úplně sjednocujícímu závěru. Poznamenávám, že jako konzervativně založený člověk nejsem zastáncem, což je jistě zřejmé z uvedeného příkladu, přílišných změn výkladu stále stejného textu mezinárodní smlouvy prostřednictvím mezinárodního soudu. Výklad prováděný mezinárodním soudem by měl neustále reflektovat příslušná ustanovení Vídeňské úmluvy o smluvním právu, a ne se v průběhu cca dvou desetiletí podstatným způsobem měnit. Tak. Doufám, že jsem byl ve své odpovědi dostatečně otevřený, a přitom zůstal plně loajální k ESLP.

 

Jakou stopu Vy jako výrazná osobnost ve Štrasburku zanecháváte?

Stopy obvykle vyhodnocuje ten, jenž je sleduje, nikoliv ten, jenž je zanechává. Asi tou největší „stopařkou“ byla jedna česká studentka mezinárodních vztahů a evropských studií, dnes již advokátní koncipientka, která v loňském roce obhájila diplomovou práci na téma „Socializace soudce na Evropském soudě pro lidská práva“. Tuto diplomovou práci jsem náhodně objevil volně přístupnou na internetu a zjistil, že předmětem jejího, velmi zajímavého, zkoumání bylo tehdy osm let mého působení na ESLP. Musím podotknout, že to měla mnohem lépe zmapované, než mi umožňují moje vzpomínky.

Moje nesouhlasná stanoviska či naopak souhlasná, stejně tak rozsudky nebo rozhodnutí, na kterých jsem se podílel, si může kterýkoliv advokát či advokátní koncipient přečíst, kdykoliv jej to napadne. Hodnocení přísluší čtenáři, nikoliv mně.

Z toho, co se nedočtete, asi jen zopakuji, co už jsem uváděl v jiném rozhovoru. Jsem v současnosti (cca 14 dní před skončením mého mandátu – rozhovor proběhl dne 26. listopadu 2021, pozn. red.) nejstarším soudcem ESLP. A jediným, jenž relativně dlouhou dobu působil jako advokát v době před rokem 1989. Svým kolegům i v rámci rozprav nad jednotlivými rozhodnutími jsem předával zkušenosti, které nemohli nikdy získat. Buď komunistickou diktaturu vůbec nepoznali, anebo v té době byli na působení v justici v širším slova smyslu příliš mladí.

Ze všech 47 soudců ESLP jsem jediný bývalý zaměstnavatel. Byl jsem jím relativně dlouhou dobu. Plných dvacet dva let. Můj pohled na poměrně velké množství případů byl zákonitě odlišný od pohledu celoživotních zaměstnanců. Vedli jsme s kolegy soudci velmi zajímavé diskuse a věřím, že v jejich myslích zůstalo spousty „mých“ stop.

V neposlední řadě je určitou „stopou“ i moje spoluautorství na knize „The Impact of the ECHR on Democratic Change in Central and Eastern Europe“, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Cambridge University Press.

 

Podařilo se díky pravidlu, které zavedl již 14. protokol, tedy že stížnost je přijatelná jen tehdy, pokud došlo ke zjevné, podstatné újmě stěžovatele, snížit počet věcí, kterými se ESLP meritorně zabývá?

Na problematiku velkého či malého počtu stížností podávaných k ESLP mám poněkud jiný úhel pohledu. Stížnost by, dle mého názoru, měla konstatovat takové porušení Úmluvy, jež má skutečný mezinárodněprávní rozměr. Zjevná, podstatná újma stěžovatele je jedním z kritérií pro zjištění tohoto rozměru při úvaze soudce ESLP, proč by takováto stížnost měla být seznána přijatelnou, či nikoliv. Statistikami zvýšení či snížení počtu stížností a jejich meritorního vyřízení jsem se nezabýval a zabývat nechci, od toho je tu kancelář soudu, k ní by mohla směřovat Vaše otázka.

Pro soudce ESLP je daleko důležitější zjištění, zda národní soudy implementují judikaturu ESLP, zda případné konkrétní porušení Úmluvy ze strany Vysoké smluvní strany Rady Evropy bylo vyřešeno již na národní úrovni atd. Po více než šedesáti letech existence ESLP by především ústavní a nejvyšší soudy členských států měly brát judikaturu ESLP jako naprostou samozřejmost. Neboť samozřejmostí je pro kteroukoliv lidskou bytost toliko jen pár nejzásadnějších vztahových pravidel v rámci života komunity. Tím chci vyjádřit, že v dnešní době se ESLP musí zabývat především těmi nejzávažnějšími porušeními Úmluvy, jinak by pomaličku ztrácel smysl. A pokud i dnes dochází k hojným zásadním porušením Úmluvy na národní úrovni, tak soudce ESLP nemůže přemýšlet o tom, zda by se nějak dal snížit počet věcí řešených meritorně. Na druhé straně se nesmí, jinak by totiž nenaplňoval svoji úlohu, zabývat věcmi, jež by se pro svoji bezvýznamnost neměly na mezinárodní úrovni vůbec řešit.

 

A je problémem stále množství typově se opakujících stížností?

Nevidím v tom problém. Myslím, že vyřízení takovýchto věcí prostřednictvím tříčlenného senátu (výboru) je rozumným řešením. Zde se v podstatě odkazuje na ustálenou judikaturu soudu a není nutné se případy rozsáhleji zabývat. Otázkou zůstává, proč si takové případy nevyřešila členská země na národní úrovni. Ale to už je spíše úkolem Výboru ministrů v rámci dohledu na výkon rozsudků ESLP.

 

Jaké problematiky se nejčastěji týkají stížnosti na Českou republiku? Dá se vysledovat nějaký systémový problém, který by bylo třeba na domácí české půdě vyřešit?

V posledních letech mi na můj pracovní stůl od kanceláře soudu přicházelo relativně málo stížností z České republiky. Pokud je případů málo, pak lze spíše konstatovat, že šlo či jde o jednorázové vybočení nebo selhání, než hovořit o nějaké nefunkčnosti systému. Stížnosti podané proti České republice, které skončily rozhodnutím samosoudce, mi samozřejmě přidělovány nebyly. Ty řeší či řešil některý z mých kolegů. V posledních letech to je holandská soudkyně. A pokud jsem ročně řešil na úrovni tříčlenného či sedmičlenného senátu skutečně jen několik stížností namířených proti České republice, pak se systémově toho moc vysledovat nedá.

 

Jak zasáhla rozhodovací praxi ještě stále probíhající pandemie onemocnění covid-19? Celý svět si nyní v této souvislosti klade otázky týkající se revize základních práv a svobod, jak tuto skutečnost vnímáte Vy osobně? Jak se může tato otázka vyvíjet?

Pandemie či epidemie zatím příliš nezasáhla, v meritu ESLP nerozhodoval prakticky nic. Jako odcházející soudce musím odpovědi na Vaše další otázky přenechat mým kolegům soudcům a jejich nástupcům. Prognózy či publikované silné názory by z mé strany nebyly eticky v pořádku především s ohledem na loajalitu, kterou budu muset a zároveň chci zachovávat i po skončení mého mandátu.

 

Veřejnosti jsou známy „Vaše“ případy, ale je nějaký případ pro Vás osobně obzvláště významný, takový, který Vás zasáhl, podrobil Vás náročným úvahám a jste na něj pyšný?

Jakýkoliv soudce si nemůže dovolit být pyšný na kterýkoliv z rozsudků či rozhodnutí, na kterých se podílel. Nepatří to k jeho poslání. To je záležitost především pro advokáta po „vyhrané soudní bitvě“ a já všem advokátům přeji, aby takové pocity zažívali často.

Velice hluboce jsem se zabýval rozsudkem velkého senátu N. D. a N. T. proti Španělsku. Vypracoval jsem k němu souhlasné stanovisko, ve kterém jsem pečlivě vycházel z Rawlsovy práce „Teorie spravedlnosti“. Taktéž jsem v tomto stanovisku nadhodil významnou otázku jurisdikce tzv. Afrického soudu pro lidská práva. Velmi stručně řečeno se domnívám, že by Evropa jako taková, myslím tím všechny členské země Rady Evropy, měla poněkud přehodnotit otázku spolupráce s Afrikou, zejména pokud jde o ochranu základních práv a svobod, tedy otázku spolupráce konkrétně s Africkým soudem pro práva člověka a národů. Vždyť jakékoliv zahájené azylové řízení ohledně žadatelů přicházejících z Afriky do Evropy má jednotící podtext. V jejich zemi jsou údajně porušována základní práva a svobody, hrozí jim nebezpečí, a proto se obracejí s žádostí o azyl na některý z evropských států. Neměli by mít však tito žadatelé šanci obrátit se nejdříve na „svůj“ vlastní soud se sídlem v městě Arusha v Tanzanii? Nebylo by od Evropy rozumnější pomoci Africe jinou formou než doposud? Vynaložit co největší úsilí, aby se Africký soud pro práva člověka a národů významným způsobem podílel na změně současné situace, kdy Africká charta práv člověka a národů zůstává povětšinou jenom zajímavým textem bez většího dopadu na jednotlivé africké státy? Nevnímám to jako „vnucování“ evropských zvyků a tradic Africe, ale jako logickou reakci na nepřeberné množství zahájených azylových řízení, obsahujících jediný cíl mnoha afrických obyvatel – žít v Evropě.

 

Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Přemýšlíte o návratu do advokacie?

Začnu odzadu. V advokacii jsem působil dlouhých a krásných třicet šest let. Pokud bych měl uvažovat o „návratu“ ve svých téměř sedmdesáti letech, tak by muselo jít o skutečný návrat někam, co jsem na více než devět let dočasně opustil. To však možné není. Od roku 1991 až do roku 2012 jsem vždy působil ve sdružení advokátů. Moji společníci se čas od času měnili, jednotícím prvkem sdružení jsem byl vždy já. V roce 2012 jsem spolupracoval se dvěma společníky. Jeden z nich se v souvislosti s mým odchodem do Štrasburku rozhodl působit jako samostatný advokát a je myslím velmi spokojený, alespoň mi to z občasných rozhovorů s ním vyplynulo. Druhý začal v roce 2012 provozovat advokacii ve formě společnosti s ručením omezeným, ve které je jediným společníkem. S ním jsem se před devíti lety rozešel pracovně a před několika lety i názorově a lidsky. Čili do „řeky“, která tu před devíti lety plynula, již skutečně nevstoupím. A jiný návrat neexistuje. To bychom museli hovořit o začátku a v mém věku se v tak náročném oboru, jakým advokacie bezesporu je, začínat skutečně nedá. Tolik soudnosti ještě mám.

Tož hodlám, bude-li mi zdraví sloužit, ještě něco většího napsat. Pokud stále bude na tom pan děkan Stanislav Balík trvat, tak rád udělám několik přednášek pro studenty na Právnické fakultě Západočeské univerzity, kde jsem členem vědecké rady.

Především však chci vynahradit jedné skvělé právničce, mé paní, oněch devět let, kdy mne v Alsasku úžasně podporovala, a tudíž velmi omezila svoje vlastní aktivity. Nyní já budu pomáhat jí, moc si to zaslouží.

 

Jste znám i svými brilantními filozoficko-historickými příspěvky, mohou se i naši čtenáři do budoucna těšit na Vaše řádky?

Před několika lety se se mnou dohodl na stálé spolupráci časopis Právní rádce, samozřejmě prostřednictvím jeho tehdejší šéfredaktorky. Ona spolupráce trvá nadále a velmi mne naplňuje. Od příštího roku, oproštěn od svých soudcovských povinností, budu mít poněkud více času. Chcete-li otázkou naznačit, že i Bulletin advokacie hoří zájmem o mé úvahy, rozhodně se nebudu bránit a určitě najdeme vhodnou formu. Zároveň Vám velmi děkuji za všechny položené otázky.

Děkujeme za rozhovor.

 

Redakce BA
Foto: archiv Evropského soudu pro lidská práva a JUDr. Aleše Pejchala