Dne 4. prosince zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. III. ÚS 2444/20, v němž se uvádí, že Krajský soud v Ústí nad Labem při rozhodování o stížnosti stěžovatele vycházel toliko z blanketní stížnosti stěžovatele, ačkoliv mohl a měl mít v době svého rozhodování k dispozici její doplnění. Tím, že rozhodl, aniž by vypořádal konkrétní stěžovatelovy námitky obsažené právě v doplnění stížnosti, krajský soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jeho právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Ústavní stížnosti stěžovatele N. Q. T. týkající se postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem proto vyhověl.

Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem rozhodla státní zástupkyně, že se ve věci obviněného podle § 358b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajišťuje za účelem výkonu zabrání části majetku otci obviněného (osobě zúčastněné v řízení o stížnosti a stěžovateli v nyní projednávané ústavní stížnosti) motorové vozidlo, včetně veškerého příslušenství, jehož majitelem a provozovatelem je dle registru vozidel stěžovatel, vydaného podle § 78 odst. 1 tr. řádu policejnímu orgánu dne 26. 8. 2019 obviněným. Současně bylo rozhodnuto o dalším nakládání s předmětným vozidlem.

Proti tomuto usnesení podali obviněný a stěžovatel stížnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem neshledal stížnosti důvodnými, proto je ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. V odůvodnění tohoto usnesení se pak mimo jiné uvádí, že stížnost stěžovatele, uplatněná prostřednictví advokáta Mgr. Ing. J. B., obsahovala toliko jedinou větu „Podávám stížnost do usnesení ze dne 22. 6. 2020 pod čj. 1 KZV 75/2019-1334“. Stížnost byla učiněna prostřednictvím datové schránky advokáta, který ji směřoval na krajské státní zastupitelství, avšak sama písemnost, která byla jejím obsahem, kromě uvedené věty neobsahovala ničeho.

Krajský soud dále uvedl, že stížnost stěžovatele „jen stěží dosahuje toho, aby jí bylo vůbec možno jako stížnost posoudit, když v podstatě nesplňuje ani základní náležitosti podání presumované § 59 odst. 3 tr. řádu (není v něm uvedeno kterému orgánu činnému v trestním řízení je podání určeno, kdo je činí, chybí podpis i datum), což bylo nutno dovodit až z identifikace odesílatele elektronické komunikace, jímž byla písemnost státnímu zastupitelství doručena, tedy z tzv. záznamu o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu. Za situace, kdy byla stížnost uplatněna prostřednictvím advokáta, tedy osoby práva znalé, u níž lze předpokládat, že bude zákonná ustanovení upravující obsah podání mít na zřeteli a bude je respektovat, jsou výše uvedené nedostatky poměrně překvapivé. Krajský soud však s ohledem na zachování práv zúčastněné osoby nepostupoval ryze formálně a absentující náležitosti pro řádné podání dovodil z identifikace odesílatele elektronické komunikace.“

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a namítá, že postupem „Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze“ (správně zřejmě postupem krajského státního zastupitelství) bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Dále stěžovatel uvádí, že dne 23. 6. 2020 podal zcela blanketní stížnost do usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Tím zachytil lhůtu tří dnů k podání stížnosti. Dne 17. 7. 2020 pak zaslal doplnění své stížnosti krajskému státnímu zastupitelství, aniž byl k tomu předtím vyzván. Dne 20. 8. 2020 bylo stěžovateli doručeno napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2020, ve kterém soud uvedl, že stížnost nemá náležitosti a mohla být tedy odmítnuta, z čehož dle stěžovatele vyplývá, že se soud neseznámil s jeho argumentací obsaženou v jeho podání ze dne 17. 7. 2020 a nemohl tedy ve svém rozhodování k jeho argumentům vůbec přihlédnout.

Po zvážení stížnostních námitek a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu v soudní praxi obecně respektovaného, které tím představuje nepředvídatelnou libovůli, jde o protiústavnost i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelného administrativního pochybení soudu, jímž je například nedostatečné seznámení se s obsahem spisu, založení rozhodné listiny do spisu jiného či její nezažurnalizování do příslušného spisu, omyl při datování jejího příchodu apod.

K takovému administrativnímu pochybení soudu, které se ve výsledku negativně projevilo ve sféře stěžovatele, došlo i v projednávaném případě. V důsledku administrativního pochybní, vzešlého z organizace pohybu písemností uvnitř soudu (což ostatně i sám krajský soud připouští), nebylo předmětné doplnění stížnosti do příslušného spisu zařazeno, a proto rozhodující senát neměl o existenci doplnění stížnosti vědomost.

Ze shora uvedeného je tedy patrno, že Krajský soud v Ústí nad Labem při rozhodování o stížnosti stěžovatele dne 6. 8. 2020 vycházel toliko z blanketní stížnosti stěžovatele, ačkoliv mohl a měl mít v době svého rozhodování k dispozici její doplnění. Krajský soud tedy tím, že rozhodl, aniž by vypořádal konkrétní stěžovatelovy námitky obsažené právě v doplnění stížnosti, porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jeho právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem v části týkající se stěžovatele zrušil. Ve zbytku odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako podanou někým zjevně neoprávněným.

Ústavní soud tím vytvořil procesní prostor pro vydání rozhodnutí nového, v jehož rámci se Krajský soud v Ústí nad Labem bude moci vypořádat se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami a argumenty.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2444/20 vyhlášený dne 4. prosince 2020 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: redakce AD