Následující článek se zabývá vzájemným vztahem dědické nezpůsobilosti a vydědění pro dědickou nezpůsobilost. Zejména se snaží o vysvětlení toho, proč v zákonné úpravě je upraveno obojí, ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že vydědění pro dědickou nezpůsobilost je nadbytečné. V následujících řádcích se zamýšlím i nad některými dalšími souvislostmi, které vydědění pro dědickou nezpůsobilost přináší.

Občanský zákoník rozšířil důvody, pro které může zůstavitel vydědit nepominutelného dědice. Jedním z nových, spíše by mělo být řečeno staronových, důvodů pro vydědění je důvod uvedený v § 1646 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“. Jedná se o situaci, kdy zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen. Zařazení tohoto důvodu pro vydědění vyvolávalo a stále vyvolává celou řadu otázek, na které se tento článek pokusí odpovědět.

Předně, zaznívalo mnoho hlasů, které poukazovaly na nadbytečnost takového ustanovení, jelikož snad není důvodu vyděďovat někoho, kdo již dědické právo nemá, jelikož je dědicky nezpůsobilý dle § 1481 o. z. Dědická nezpůsobilost založená na základě § 1482 o. z. je pro úvahy o vydědění bezpředmětná, jelikož na základě tohoto ustanovení se dědicky nezpůsobilým nemůže stát dědic nepominutelný, tedy ten, kdo jediný může být vyděděn.

Tak tomu však není a potřebnost zakotvení možnosti vydědit i toho, kdo je dědicky nezpůsobilý, byla traktována i v prvorepublikové literatuře,[1] která komentovala úpravu obecného zákoníku občanského, v němž byla možnost vydědit nepominutelného dědice i pro naplnění důvodu dědické nehodnosti také zakotvena. Důvodů, proč by měl mít zůstavitel možnost vydědit dědicky nezpůsobilého nepominutelného dědice, je více. Některé jsou zjevné a nebudou činit větších výkladových problémů, ale v případě jednoho z nich je potřeba se více zamyslet a pokusit se jej náležitě vysvětlit, jelikož zákonná úprava umožňuje dospět k různým závěrům.

Jednotlivé důvody pro zařazení vydědění z důvodu dědické nezpůsobilosti

Prvním důvodem se zdá být odstranění pochybností a posílení důkazní pozice ostatních dědiců. Občanský zákoník v případě dědické nezpůsobilosti umožňuje zůstaviteli, aby dědici jeho jednání prominul dle § 1481 věty poslední o. z. Pak mohou vznikat pochybnosti, zda skutečně k prominutí došlo. Nově už přece jen občanský zákoník vyžaduje, na rozdíl od zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“, aby k prominutí došlo výslovně. Nepřipouští se tak prominutí konkludentní, které v minulosti působilo časté problémy, jelikož za konkludentní prominutí bylo bez dalšího považováno i povolání dědicky nezpůsobilého v závěti. Nebylo přitom vyžadováno, aby zůstavitel v závěti výslovně zmínil, že dědici promíjí to, co založilo jeho dědickou nezpůsobilost. I přesto mohou vznikat i dnes pochybnosti o tom, zda zůstavitel skutečně dědici prominul, jelikož lze prominout i jen ústním prohlášením učiněným před svědky. Takže pokud zůstavitel toho, kdo se dopustil činu, který jej z dědické způsobilosti vyloučil, následně vydědí, může tyto pochybnosti o prominutí vyloučit.

Druhým důvodem, proč zůstavitel může vydědit potomka, který je dědicky nezpůsobilý, je to, že oba instituty mají odlišné důsledky pro potomky dědicky nezpůsobilého. Jestliže bude potomek „pouze“ dědicky nezpůsobilý, pak dle § 1483 věty první o. z. potomci dědicky nezpůsobilého mohou nastoupit na jeho místo a dědí, a to i tehdy, pokud dědicky nezpůsobilý zůstavitele přežije. Kdežto v případě vydědění platí obecné pravidlo § 1646 odst. 3 o. z., dle kterého, jestliže vyděděný potomek přežije zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného. Připuštěním možnosti vydědění dědicky nezpůsobilého tak zákon srovnává postavení potomků. Jeví se jako spravedlivé připustit zůstaviteli možnost dosáhnout toho, aby byli z dědického práva vyloučeni i potomci toho, kdo se dopustil některého ze skutků vedoucích k dědické nezpůsobilosti.

Třetím důvodem, proč by měl mít zůstavitel možnost vydědit dědicky nezpůsobilého, má být snaha o naplnění vůle zůstavitele, jelikož na vůli zůstavitele a respektu k ní je postavena celá úprava dědického práva. V tomto případě již není situace tak zřejmá a jednoznačná jako v předchozích případech. Do jisté míry za to může i zákonná úprava, které na rozdíl od té, jež byla obsažena v obecném zákoníku občanském, je vyjádřena jinými slovy. Byť zde je samozřejmě možné se odvolat na obecnou úpravu § 2 odst. 2, podle která se nelze dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu a účelu. Dle § 770 OZO platilo „Vůbec může býti nepominutelnému dědici posledním pořízením odňat povinný díl také pro takové činy, které činí dědice podle § 540-542 nehodným dědického práva.“[2] Z dikce stávající úpravy tak může vznikat několik otázek, kterými je třeba se zabývat. Předně, zda je možné, aby zůstavitel vydědil svého potomka pro futuro. Zde je třeba dojít k závěru, že stejně jako u ostatních vyděďovacích důvodů tomu tak bude. Zůstavitel proto jistě může sepsat listinu o vydědění, ve které uvede, že vyděďuje svého potomka pro případ, že se v budoucnu dopustí činu, který bude mít za následek dědickou nezpůsobilost. K dalším souvislostem ohledně vydědění pro futuro se dostanu v další části tohoto článku.

Další otázkou, kterou stávající úprava vyděďovacího důvodu přináší, je, zda prominutí činu, který může vést k dědické nezpůsobilosti, povede k zániku vydědění, případně zda poté, co zůstavitel potomkovi prominul, může sepsat listinu o vydědění a platně jej vydědit. Dle čistě jazykového výkladu by se mohlo zdát, že pokud zůstavitel dědici již prominul to, co vedlo k dědické nezpůsobilosti, pak by neměl mít možnost jej následně pro tento čin vydědit. Tento výkladový problém způsobuje právě již zmíněné odlišné znění vyděďovacího důvodu ve srovnání s úpravou obecného zákoníku občanského. Obdobně problematická může být i situace, kdy zůstavitel, který má dědicky nezpůsobilého potomka, nejprve sepíše listinu o vydědění a následně mu jeho čin promine. Zde samozřejmě narážíme na další problém, a tím je forma onoho prominutí. Pokud nebude mít prominutí formu, která je předpokládána pro poslední pořízení, pak nemůže mít prominutí účinky odvolání vydědění.[3] Je třeba si uvědomit, že k vydědění dochází až okamžikem zůstavitelovy smrti a důvod vydědění musí být nejpozději k okamžiku smrti naplněn. Stačí tak, pokud důvod vydědění bude existovat po určitou dobu za zůstavitelova života. Nemusí trvat až do zůstavitelovy smrti. Např. v případě důvodu vydědění spočívajícím v neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele, není rozhodné, zda syn, který o otce nejeví zájem patnáct let, se následně polepší a dalších dvacet let o otce pečuje a poskytuje mu odpovídající pomoc. Pokud již zůstavitel sepsal listinu o vydědění a nezrušil ji, pak bude syn po právu vyděděn. Obdobně by proto mělo být postupováno i v případě vydědění pro dědickou nezpůsobilost. Jestliže došlo ke spáchání činu, který může být důvodem dědické nezpůsobilosti, pak ani případné následné prominutí tohoto činu by nemělo bránit vydědění dle § 1646 odst. 2 o. z.

Nelze se držet doslovného znění § 1646 odst. 2 o. z., jelikož jen na základě něj by k vydědění nemohlo nikdy dojít, jelikož dědicky nezpůsobilým se dědic fakticky stává až v okamžiku smrti zůstavitele. Dokud je zůstavitel naživu, tak sice dědic může naplnit předpoklady, ale dědicky nezpůsobilým zatím není, tím se stane až po zůstavitelově smrti. Je tomu tak proto, že dědickou nezpůsobilostí dochází k vyloučení z dědického práva. Dědické právo pak dle § 1479 o. z. vzniká smrtí zůstavitele. Je proto třeba ust. § 1646 odst. 2 o. z. vykládat tak, aby mohlo být dosaženo jeho smyslu a účelu. To znamená, že pro možnost vydědění potomka postačí, pokud se dopustí činu, který vede k dědické nezpůsobilosti, a není proto rozhodné, zda zůstavitel čin výslovně promine. Prominutím zůstavitel pouze vyloučí důsledky dědické nezpůsobilosti, avšak důsledky vydědění zůstanou zachovány. To s sebou nese i praktický důsledek, který může být pro zůstavitele velmi zásadní a důležitý. Smyslem toho, proč by zůstavitel prominul spáchání činu vedoucího k dědické nezpůsobilosti, avšak přesto potomka vydědil, může být to, že zůstavitel chce dotyčnému potomku zanechat poslední vůlí alespoň nějaký majetek.[4]

Na rozdíl od dědické nezpůsobilosti je možné vydědění i jen částečné. Zůstavitel tak může potomkovi chtít zanechat z pozůstalosti méně, než kolik by jinak činil jeho povinný díl. Pokud by zůstavitel vydědil dle § 1646 odst. 2 o. z. bez toho, aniž by prominul to, co vedlo k dědické nezpůsobilosti, pak by dotyčnému potomkovi nemohl poslední vůlí zanechat ani věc nepatrné hodnoty. A to ani v případě pořízení na základě § 1594 o. z., kdy by na takto vyděděného nemohl pamatovat odkazem. Pokud bychom pak tvrdili, že prominutí činu vedoucího k dědické nezpůsobilosti má za následek nemožnost vydědění dle § 1646 odst. 2 o. z., pak by zůstavitel musel volit mezi tím, že potomkovi nezanechá vůbec nic, nebo že na něj bude muset pamatovat alespoň povinným dílem. Takovýto výklad by byl velmi přísný a byl by zjevně proti smyslu a účelu úpravy.

Další souvislosti při vydědění pro dědickou nezpůsobilost

Jak již bylo naznačeno dříve, jedním z rozdílů mezi vyděděním a dědickou nezpůsobilostí dle § 1481 o. z. je okamžik, kdy musí dojít k naplnění důvodů. V případě vydědění bylo za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. dovozováno, že důvod vydědění musí být dán již k okamžiku, kdy zůstavitel sepsal listinu o vydědění.[5] Tento výklad vycházel z chybného předpokladu, že vydědění nelze učinit podmíněně, což však zákon nijak nevylučoval. Dle stávající úpravy již s podmíněným vyděděním není problém, jelikož již jsou obecně připuštěny vedlejší doložky v posledním pořízení, a proto dle stávající právní úpravy musí být důvod pro vydědění naplněn nejpozději k okamžiku zůstavitelovy smrti.[6] K chování dědice, ke kterému dojde až po zůstavitelově smrti a které by bylo způsobilé naplnit skutkovou podstatu některého z vyděďovacích důvodů, nelze přihlížet. Nelze proto vydědit potomka pro to, co by spáchal po zůstavitelově smrti.

V případě dědické nezpůsobilosti dle § 1481 o. z. je naopak obecně přípustné, aby čin, který dá za vznik dědické nezpůsobilosti, byl spáchán až po zůstavitelově smrti. Nastoupení dědické nezpůsobilosti totiž nepředpokládá nutně zůstavitelovo povědomí o spáchání daného činu dědicem. Dědická nezpůsobilost je koncipována jako zákonná ochrana spravedlivého uspořádání dědických poměrů, přičemž je zůstaviteli dána pouze možnost dědici jeho čin, pro který se stal dědicky nezpůsobilý, prominout. V odborné literatuře je dominantní názor, že po smrti zůstavitele může být naplněn jen jeden ze dvou důvodů dědické nezpůsobilosti stanovený v § 1481 o. z. Tím důvodem je zavrženíhodný čin proti poslední vůli zůstavitele. Kdežto u činu povahy trestného činu je dovozováno, že musí být spáchán nejpozději k okamžiku zůstavitelovy smrti.[7] Toto rozlišení však nemá žádnou oporu v zákonné úpravě a nedává ani racionální smysl.[8] Jestliže v obou případech má dědická nezpůsobilost zásadně nastat bez nutnosti zůstavitelova vědomí o spáchání takového činu a činy proti poslední vůli mohou být spáchány až po zůstavitelově smrti, pak se klade otázka, proč by nemohl být i druhý z činů vedoucích k dědické nezpůsobilosti spáchán až po zůstavitelově smrti. Přitom se v praxi ne zřídka stává, že některý z dědiců se v průběhu pozůstalostního řízení dopustí činu, pro který by mohl být dědicky nezpůsobilý,[9] ale dosavadní praxe takové činy odmítá posuzovat jako dědickou nezpůsobilost. Dle mého názoru by však i tyto činy měly vést k dědické nezpůsobilosti a mělo by být možné dědice z dědické způsobilosti vyloučit. V zásadě není rozdíl mezi tím, že se dědic pokusí získat výhodu tím, že např. podvrhne poslední vůli, aby z ní získal pro sebe výhodu, nebo pokud se dědic po smrti zůstavitele dopustí podvodu např. tím, že přihlásí do pozůstalostního řízení své ne­existující pohledávky ve snaze zkrátit ostatní dědice na jejich dědictví. Přesto je dosud na oba dědicovy činy nahlíženo odlišně, a to bez výslovné právní úpravy a bez racionálního důvodu. Oba důvody pro dědickou nezpůsobilost by měly dědickou nezpůsobilost dědice způsobit tehdy, pokud budou namítnuty kdykoliv, kdy lze uplatňovat ochranu oprávněného dědice. Ta sice není nově upravena v zákoně výslovně, ale je třeba vycházet z pravidel o držbě a promlčení.

Z vymezení toho, kdy může dojít k naplnění důvodů pro vydědění a dědickou nezpůsobilost, tak vyplývá, že ne vždy a ne pro každý důvod dědické nezpůsobilosti může být nepominutelný dědic zároveň vyděděn. Jestliže zůstavitel sepíše listinu o vydědění, ve které stanoví, že vyděďuje svého syna pro případ, že zfalšuje jeho poslední vůli, pak dojde-li k naplnění takového činu, bude jeho syn dědicky nezpůsobilý, ale důsledky vydědění na něj budou moci být vztaženy jen tehdy, pokud by ke zfalšování poslední vůle došlo prokazatelně před zůstavitelovou smrtí. Pokud by ke zfalšování poslední vůle došlo až po zůstavitelově smrti, tak by sice nepominutelný dědic byl z dědického práva vyloučen na základě § 1481 o. z., avšak jeho děti by mohly nastoupit na jeho místo a nebyly by vyděděny dle § 1646 odst. 3 o. z. I na to je tak třeba pamatovat, pokud se zůstavitel rozhodne vydědit potomka pro dědickou nezpůsobilost.

Závěrem

Z výše uvedeného lze uzavřít, že je důvodné, aby vedle sebe existovala dědická nezpůsobilost, a zároveň aby měl zůstavitel možnost nepominutelného dědice pro dědickou nezpůsobilost i vydědit. Tyto dva instituty se nedublují, ale naopak se mohou vhodně doplňovat a díky jejich správnému využití může zůstavitel lépe a vhodněji pořídit svoji poslední vůli. Zároveň je dle mého soudu potřeba, aby došlo k přehodnocení stávajících závěrů ohledně okamžiku, kdy má k činu, který vede k dědické nezpůsobilosti, dojít, jelikož stávající odlišné posuzování neodpovídá ani zákonné dikci, ale není přesvědčivě odůvodnitelné ani jinak.

 

JUDr. Václav Bednář působí na Právnické fakultě UP v Olomouci.

---

[1] Např. F. Rouček in F. Rouček, J. Sedláček et al.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Komentář, díl III., 1. vydání, V. Linhart, Praha 1936, str. 440.

[2] Srov. s § 1644 odst. 2 „Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen.“

[3] Srov. op. cit. sub 1.

[4] K shodnému závěru docházejí i R. Fiala, K. Beerová in R. Fiala, L. Drápal a kol.: Občanský zákoník IV., Dědické právo (§ 1475-1720), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 37.

[5] Např. J. Mikeš, L. Muzikář: Dědické právo v teorii a praxi, Leges, Praha 2011, str. 96.

[6] Srov. J. Svoboda in R. Fiala, L. Drápal a kol., op. cit. sub 4, str. 416.

[7] Srov. R. Fiala, K. Beerová in op. cit. sub 4, str. 38.

[8] Např. Mikeš argumentoval pouze povahou důvodu dědické nezpůsobilosti, ze kterého dovozoval, že může být spáchán jen za života zůstavitele, ovšem celé zdůvodnění bylo obsaženo toliko v jedné větě. Srov. J. Mikeš in O. Jehlička, J. Švestka, M. Škárová a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, C. H. Beck, Praha 2004, str. 677.

[9] Jedná se zpravidla o činy, kterými si jeden z dědiců pokouší zajistit lepší postavení např. tím, že se snaží ať již přímým fyzickým násilím, či psychickým nátlakem donutit druhého dědice k uzavření dědické dohody, která neodpovídá velikosti dědických podílů tak, jak by tomu mělo být dle zákonné posloupnosti. Lze zmínit i různé machinace s majetkem, ať již jeho zatajování, či neoprávněné nakládání s ním, které může být k tíži ostatních dědiců.