Ústavní soud včera 26. února 2020 zveřejnil svůj nález ze dne 4. února 2020, sp. zn. I. ÚS 1860/19, v němž konstatoval, že odstoupení od dohody o vině a trestu obviněným, resp. jeho odvolání prohlášení, že spáchal skutek, pro který je v daném řízení stíhán a jehož se týká sjednaná dohoda o vině a trestu, je možné až do doby, než se ve veřejném zasedání soud odebere k závěrečné poradě k rozhodnutí o návrhu státního zástupce na schválení dohody o vině a trestu. Soud v takovém případě nemůže schválit dohodu o vině a trestu a musí věc vrátit státnímu zástupci k došetření podle § 314r odst. 2 trestního řádu. Schválení dohody proti vůli obviněného je zásahem do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 

JUDr. Tomáš Sokol, místopředseda ČAK a prezident Unie obhájců, poskytl Advokátnímu deníku rozsáhlý komentář:

Nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 1860/19, je významný hned z několika důvodů. Především judikatorně, neboť zřetelně deklaruje právo obviněného odstoupit od již uzavřené dohody o vině a trestu. Jak níže uvedu, z odůvodnění nálezu vyplývá rozdíl mezi platně uzavřenou dohodou a odstoupením od ní a dohodou platně neuzavřenou pro absenci vůle obviněného. Svůj význam pro praxi má i stanovisko Ústavního soudu k obavě, že dohody o vině a trestu budou účelově zpochybňovány právě poukazem na nesvobodnou vůli obviněného, ovlivněnou hrozbou vazby.

Jak je z nálezu patrné, v souvislosti s využitím institutu dohody o vině a trestu mohou vzniknout dva problémy. Jedním je absence svobodné vůle obviněného uzavřít dohodu, tedy situace, kdy je buď k uzavření dohody donucen, případně dohodu uzavírá s mentální rezervací, například proto, aby nebyl vzat do vazby, případně, aby z ní byl propuštěn. Druhým problém je následné odstoupení od dohody o vině a trestu, byť není namítána její neplatnost. Je zřejmé, že v případě zjištění absence svobodné vůle obviněného uzavřít dohodu není možné, aby soud přistoupil k rozhodování o tom, zda obsah dohody schválí, protože žádná nebyla uzavřena a tedy neexistuje. Trestní praxe se tedy zjevně neodchýlí od posuzování náležitostí právního jednání, jak je aplikuje praxe civilistická.

Složitější situace ale může nastat, pokud obviněný od regulérně, tedy svobodně a vážně uzavřené dohody, odstoupí. Zde je velkým přínosem analýza Nejvyššího soudu, se kterou se zjevně Ústavní soud ztotožnil a podle níž, může-li státní zástupce vzít svůj návrh na schválení dohody zpět až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě (§ 314 odst. 5 tr. řádu), musí mít stejné dispoziční právo i obviněný.

Jak řečeno, Ústavní soud tuto argumentaci, vycházející z premisy, že institut dohody o vině a trestu je „…poměrně razantní zásah do práva obviněného na přístup k soudu, který je sice možný i z pohledu Evropského soudu pro lidská práva, musí však být v souladu s vůlí obviněného,“ akceptoval.

Okresní soud v Karlových Varech jako účastník řízení poukázal na permanentní možnost obavy, že svobodné uzavření dohody o vině a trestu bude zpochybněno poukazem to, že obviněný byl ve vazbě anebo mu vazba hrozila. Ústavní soud námitku neakceptoval s tím, že „…lze tohoto institutu užít i v těchto případech, nicméně musí být vždy postaveno najisto, jaké jsou důvody uzavření této dohody a že si je obviněný vědom z toho plynoucích důsledků, což by se mělo projevit mimo jiné v protokolu z jednání. Ve své podstatě jde o to, aby se okresní soud ujistil, že jediným důvodem pro uzavření dohody o vině a trestu není právě snaha obviněného být propuštěn z vazby a že si uvědomuje dopady takového procesního postupu. Propuštění z vazby je pro obviněného pouze jakýmsi vedlejším bonusem. O tomto se musí okresní soud při schvalování dohody o vině a trestu ujistit“.

S tím lze souhlasit, ovšem problém je podle mě jinde. Má-li obviněný v podstatě absolutní právo odstoupit od dohody, dokud se soud neodebere k poradě, stejně jako je má státní zástupce, pak jsou irelevantní důvody, které ho k uzavření dohody vedly stejně jako důvody, proč následně od dohody odstupuje. Obviněný nemá důvod namítat nedostatek svobodné vůle, a tedy neplatnost dohody, když k dosažení stejného efektu mu stačí jediné slovo: „odstupuji“ vyslovené dříve, než se soud odebere k závěrečné poradě. To už je ale jiný problém. Zjevné je, že právo na odstoupení od jednou uzavřené dohody o vině a trestu obviněný má.

JUDr. Tomáš Sokol, místopředseda ČAK

Foto: redakce AD