Následující článek, který se věnuje tématu obchodování s lidmi v souvislosti s náhradním (surrogátním) mateřstvím, získal 1. místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2023 a publikujeme jej jako již tradičně v souladu se statutem soutěže. Cílem tohoto příspěvku je poukázat především na nesprávnost argumentů, které se objevily v poslaneckém návrhu[1] zákona, jehož prostřednictvím mělo dojít k úplnému zákazu náhradního mateřství v České republice, a předestřít, co je vhodné v této souvislosti legislativně upravit, aby bylo riziko obchodování s lidmi omezeno na minimum.

Podle odhadů bude mít v roce 2032 evropský trh s náhradním mateřstvím hodnotu 61 mld. amerických dolarů. Celosvětová hodnota by pak měla dosáhnout částky 129 mld. amerických dolarů.[2] Pro srovnání – celosvětový trh s kryptoměnami by měl v roce 2032 dosáhnout hodnoty 46,2 mld. amerických dolarů.[3] Přestože se tedy v případě náhradního mateřství jedná o proporčně mnohem významnější trh, nebyla tato problematika dosud právně řešena ani na úrovni Evropské unie,[4] ani na úrovni České republiky.

O co se v tomto miliardovém byznysu jedná? Za náhradní mateřství označujeme případ, kdy žena porodí dítě pro jiného. Nejčastěji se pár ze zdravotních důvodů obrátí na třetí osobu a požádá ji o to, aby pro něj dítě odnosila a porodila. Motivací těchto párů je zejména touha po biologickém potomkovi, přičemž zdravotní indispozice, která jim znemožňuje stát se rodiči běžnou cestou, jim nedává jinou možnost než jít cestou náhradního mateřství. Může jít např. o situaci, kdy je žena nucena podstoupit hysterektomii (odstranění dělohy), ale stále má šanci na biologického potomka, za předpokladu, že budou využity její zárodečné buňky (vajíčka) a zárodečné buňky jejího partnera (spermie). Prostřednictvím metod asistované reprodukce pak z jejich zárodečných buněk dojde k vytvoření lidského embrya, to je přeneseno do dělohy náhradní matky, která dítě odnosí a porodí. Náhradní matkou pak může být např. kamarádka, sestra nebo osoba, se kterou se pár seznámí přímo za účelem náhradního mateřství.

Návrh zákona, kterým by došlo k zákazu a kriminalizaci náhradního mateřství

Dne 18. 4. 2023 předložily poslankyně Ing. Zuzana Ožanová a prof. JUDr. Helena Válková, CSc., návrh zákona, prostřednictvím kterého by mělo dojít ke zrušení druhé věty ust. § 804 o. z.[5] Uvedená věta jako jediná v celém právním řádu zmiňuje náhradní mateřství, a to v souvislosti s osvojením mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. Dále poslankyně navrhovaly rozšíření § 168 tr. zákoníku,[6] který upravuje obchodování s lidmi, o jednání výslovně související s náhradním mateřstvím. Dle důvodové zprávy bylo cílem navrhované úpravy „zabránit surogátnímu (náhradnímu) mateřství jako specifické formě obchodování s lidmi, a to jak se ženami, které jsou využívány jako náhradní matky, tak s dětmi, které náhradní matky porodí“.

Vláda ČR přijala k výše uvedenému návrhu zákona nesouhlasné stanovisko, připustila však, že současný stav právního vakua „není zcela ideální“ a vyžaduje právní regulaci, která by stanovila jasná pravidla pro všechny zúčastněné.[7]

Otevírá druhá věta § 804 o. z. dveře pro obchodování s lidmi?

Ve zvláštní části návrhu zákona je mj. uvedeno: „Skutečnost, že stávající § 804 občanského zákoníku zmínku o náhradním mateřství obsahuje, má za následek, že právní řád ČR neobsahuje dostatečně účinný mechanismus pro zamezení zastřeného obchodu s náhradními matkami a s narozenými dětmi.“[8]

Uveďme si tedy pro úplnost citaci dotčeného ust. § 804 o. z.: „Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství.“

Předkladatelky tedy zdůvodňují návrh na zrušení druhé věty ust. § 804 o. z. tím, že tato věta umožňuje zastřený obchod s náhradními matkami a s narozenými dětmi. U náhradních matek existuje obava z toho, že jsou k náhradnímu mateřství nuceny, u dětí obavy spočívají zejména v mechanismu náhradního mateřství, který by umožňoval jejich prodej.

Skutková podstata trestného činu obchodování s lidmi dle ust. § 168 tr. zákoníku spočívá v následujícím jednání:

„(1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá dítě, aby ho bylo užito a) jiným k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, b) jiným k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jeho těla, c) k službě v ozbrojených silách, d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo kdo kořistí z takového jednání, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

(2) Stejně bude potrestán, kdo jinou osobu než uvedenou v odstavci 1 za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá, aby jí bylo užito a) jiným k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, b) jiným k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jejího těla, c) k službě v ozbrojených silách, d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo kdo kořistí z takového jednání.“

S ohledem na výše uvedené vymezení skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi mám za to, že v případě, kdy by byla žena nucena stát se náhradní matkou pod nátlakem jiné osoby, bude se jednat o jinou formu vykořisťování dle § 168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Tomuto odpovídá také odborná komentářová literatura, která uvádí, že „Za jinou formu vykořisťování je třeba považovat jakoukoli jinou činnost pachatele, při níž získává z činnosti poškozeného jakýkoli neoprávněný majetkový prospěch. Obecně lze za ně pokládat všechny další formy získávání neoprávněného prospěchu na úkor činnosti jiné osoby při zneužívání její závislosti či pod různými formami nátlaku.“[9]

Dotčené ustanovení dopadá také na situace, kdy by dítě porozené náhradní matkou bylo vydáno za některým z účelů, které jsou ve skutkové podstatě trestného činu obchodování s lidmi uvedeny. Pokud se pak objevují obavy týkající se toho, že děti narozené náhradním matkám budou třetím osobám (zamýšleným rodičům) prodávány a že toto je v důsledku současného nastavení právního řádu České republiky umožněno, pak si dovoluji odkázat na ust. § 798 o. z., které jednoznačně uvádí, že z činností souvisejících se zprostředkováním osvojení nesmí osoby získat nepatřičný zisk, a dále na trestný čin svěření dítěte do moci jiného dle ust. § 169 tr. zákoníku, který postihuje případy, kdy osoba za odměnu svěří dítě do moci jiného za účelem adopce nebo pro jiný obdobný účel.

Pár, který náhradní matku osloví, se pak v souvislosti s posledně uvedeným trestným činem potenciálně dostává do role návodce ve smyslu § 24 tr. zákoníku. Není tedy pravda, že by dotčený trestný čin dopadal pouze na náhradní matku, jak je zdůrazňováno v odůvodnění návrhu zákona.

Z výše uvedeného pak vyplývá, že trestní zákoník již v současné době obsahuje úpravu, která je způsobilá postihovat nežádoucí jednání související s náhradním mateřstvím, tj. případné nucení žen k náhradnímu mateřství i tolik obávaný prodej dětí z náhradního mateřství narozených.

Možnost dělohu darovat versus nemožnost svobodně rozhodovat o jejím využití

Jiná situace by však nastala v případě, kdy by náhradní mateřství bylo považováno za obchod s lidmi vždy (bez dalšího). Pak bychom museli dovodit, že přestože se náhradní matka zcela svobodně a bez jakéhokoliv nátlaku rozhodla zamýšleným rodičům pomoci a dítě pro ně odnosit a porodit, a přestože i zamýšlení rodiče požádali náhradní matku zcela svobodně (odmyslíme-li si nesvobodu např. v podobě zdravotní indispozice), bylo by takové jednání posuzováno jako obchodování s lidmi, a to i přesto, že by zamýšlení rodiče náhradní matce žádnou odměnu za uvedené neuhradili.

V takovém případě pak mechanismy k potrestání dotčených osob nemáme, protože náhradní mateřství v současné době nezákonné samo o sobě není (byť jej nelze striktně vzato legálně realizovat z důvodu nepřiléhavé právní úpravy).

Pokud bychom však přistoupili na výše uvedenou premisu, na které byl založen dotčený návrh zákona, tj. že jakákoliv forma náhradního mateřství (vč. altruistické) by měla být zakázána z důvodu rizika obchodování s lidmi, pak bychom s ohledem na stávající právní úpravu postupovali zcela nesystematicky.

Autorky návrhu dle mého názoru nevzaly v úvahu právní úpravu obsaženou v transplantačním zákoně.[10] V ust. § 3 dotčeného zákona je mj. výslovně uvedeno, že v případě dělohy lze její odběr od žijícího dárce provést za předpokladu, že k transplantaci dochází z důvodu neplodnosti způsobené nefunkční nebo chybějící dělohou. Dle aktuální právní úpravy je tedy žena oprávněna učinit autonomní rozhodnutí o svém těle, v jehož důsledku daruje svou dělohu jiné ženě za účelem léčby neplodnosti. Není zřejmě potřeba vysvětlovat, že dárkyně o svou dělohu navždy přijde a sama již nebude moci dítě počít, odnosit a porodit, přičemž uvedený postup je zcela v souladu se zákonem. Pokud bychom pak přijali právní úpravu, která by náhradní mateřství ve všech jeho podobách zakazovala, nastal by paradoxní stav, kdy by žena byla oprávněna dělohu darovat a navždy o ni přijít, ale nebyla by oprávněna rozhodnout o tom, že umožní její časově omezené využití za účelem pomoci neplodnému páru. Pokud by tedy dotčená žena chtěla v takovém případě neplodnému páru i přes uvedenou/navrhovanou právní úpravu pomoci, musela by přistoupit k mnohem radikálnějšímu zásahu a předmětného orgánu by se musela zcela vzdát, namísto toho, aby si jej ponechala a pouze svobodně rozhodla o jeho využití po dobu devíti měsíců.

Domnívám se, že takové nastavení, které na jedné straně umožňuje legální pomoc drastickým způsobem, který dotčenou ženu navždy zcela zbaví orgánu, a na druhé straně zakáže pomoc, která představuje pouze dočasný zásah spočívající v odnošení a porození dítěte, není systematické ani žádoucí.

Úhradu nákladů nelze při stávající právní úpravě považovat za obchod s lidmi

Lidské tělo a jeho části nesmí být zdrojem finančního prospěchu. Uvedené vyplývá mj. z čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně,[11] na který bylo v důvodové zprávě návrhu zákona také odkazováno. V této souvislosti si však dovoluji upozornit na to, že je třeba rozlišovat mezi finančním prospěchem, který by představovala odměna za náhradní mateřství, a mezi náklady spojenými s náhradním mateřstvím.

Nejde přitom o nic převratného, když např. i v případě darování orgánů je možné poskytnout náhradu účelně a prokazatelně vynaložených výdajů a rozdíl mezi ušlým výdělkem a obdrženou náhradou mzdy, platu nebo odměny a obdrženým nemocenským z nemocenského pojištění dle § 28b odst. 1 transplantačního zákona, příp. dále náhradu cestovních výdajů dle § 13 odst. 2 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění.[12] Většina lidí se pak zřejmě nedomnívá, že český právní řád umožňuje díky výše uvedenému obchod s orgány. Obdobná právní úprava platí též pro odběr zárodečných buněk. Ust. § 11 zákona o specifických zdravotních službách[13] výslovně uvádí, že za odběr zárodečných buněk nevzniká dárci nárok na finanční ani jinou úhradu. Další věta dotčeného ustanovení však zakotvuje možnost dárce požádat o úhradu účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů spojených s darováním.

Nad rámec výše uvedeného je pak vhodné upozornit, že s ohledem na to, že náhradní mateřství je realizováno umělým oplodněním, uplatní se domněnka dle § 778 o. z., podle které je otcem dítěte muž, který dal k umělému oplodnění souhlas, tj. muž z neplodného páru. V této souvislosti je pak vhodné poukázat též na ust. § 920 o. z., podle kterého je neprovdaná matka oprávněna požadovat od otce dítěte příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Muž z neplodného páru je tedy ze zákona povinen náhradní matce příspěvek poskytnout. Na uvedeném nemění nic ani to, pokud by otec hradil tyto náklady ve 100% výši; jestliže totiž vycházíme z toho, že náhradní matka chce neplodnému páru pomoci, nebylo by příliš spravedlivé, aby v souvislosti s uvedenou pomocí musela nést jakékoliv náklady sama.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud by byla umožněna úhrada nákladů s náhradním mateřstvím souvisejících, pak by se nejednalo o porušení čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a nešlo by ani o obchodování s lidmi ani s jejich orgány.

Náhrada rizik spojených s těhotenstvím a porodem

Další položkou, jejíž finanční zohlednění připadá v této souvislosti v úvahu, je riziko, které pro náhradní matku těhotenství a porod představuje.

Mezi komplikace, které se v průběhu těhotenství mohou objevit, patří např. gestační diabetes (těhotenská cukrovka), abrupce placenty (předčasné odloučení placenty), spontánní potrat apod., přičemž ty mohou dále vést mj. k rozvoji kardiovaskulárních onemocnění dotčené ženy. Další vyskytující se komplikací je např. hypertenze (vysoký krevní tlak), který může vést k tzv. preeklampsii, která patří mezi tři nejčastější příčiny úmrtí matky.[14]

Jak již bylo uvedeno výše, těhotenství náhradní matky je zajištěno metodami asistované reprodukce, přičemž oproti přirozenému způsobu početí představuje tento postup významné riziko mnohočetného těhotenství, které riziko gestačního diabetu a preeklampsie dále zvyšuje. S asistovanou reprodukcí také souvisí vyšší riziko mimoděložního těhotenství, předčasného porodu, porodu císařským řezem atp.[15]

Porod samotný pak představuje pro ženu také řadu zdravotních rizik, mezi která řadíme např. masivní krvácení, plicní embolii, infekce, poranění vnitřních tkání, poranění hráze, porucha statiky pánevního dna a související inkontinence atp. Zdravotní následky pak mohou být v krajních případech celoživotní.[16]

Z výše uvedeného demonstrativního výčtu tedy vyplývá, že v případě, kdy je žena ochotná stát se náhradní matkou, která dítě pro neplodný pár odnosí a porodí, podstupuje tím značné zdravotní riziko, které by teoreticky mělo být také nějakým způsobem kompenzováno. V této souvislosti pak řada odborníků poukazuje na to, že je třeba rozlišovat mezi komerčním náhradním mateřstvím, kdy je náhradní matce poskytována odměna, a altruistickou formou náhradního mateřství, kdy je náhradní matce poskytována kompenzace za zdravotní rizika, která v souvislosti s náhradním mateřstvím podstupuje.[17]

Zatímco v případě komerčního náhradního mateřství je obvykle odměna stanovována pouze na základě tržních principů, tedy střetu nabídky s poptávkou (teoreticky bez limitu), v případě altruistického náhradního mateřství náhrada zdravotního rizika připadá v úvahu pouze do určitého předem stanoveného limitu, který odpovídá odbornému posouzení jednotlivých rizik, pravděpodobnosti jejich výskytu, jejich případnému vlivu na další život náhradní matky apod.

Zastánci poskytování kompenzace za zdravotní rizika dokonce uvádějí, že v případě, kdy není náhradní matce poskytována kompenzace za rizika, která s těhotenstvím a porodem souvisejí, lze takový přístup hodnotit jako nehumánní a neetický.[18]

Kompenzace zdravotních rizik přitom opět není nic neobvyklého. Zdravotní rizika jsou kompenzována mj. např. zaměstnancům, kteří pracují v tzv. ztíženém pracovním prostředí. Tito zaměstnanci mají nárok na příplatek např. za to, že se starají o osoby, které jsou infekční, nebo za to, že pracují v prostředí s chemickými látkami, které překračují hodnotu nejvyšší přípustné koncentrace v pracovním ovzduší, příp. za to, že pracují v prostředí, kde přicházejí do styku s biologickými činiteli, jako je např. virus Ebola, apod.[19] Nikdo přitom nenamítá, že lidé, kteří v těchto velmi rizikových podmínkách pracují (lékaři, výzkumníci apod.), jsou k této práci nuceni z finančních důvodů, že tímto způsobem „prodávají“ své zdraví nebo že uvedené vede k jejich vykořisťování.

Poskytnutí kompenzace za zdravotní rizika, kterým může být za určitých okolností lidské tělo vystaveno, proto dle mého názoru opět neporušuje čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, tj. zákaz finančního prospěchu, jehož zdrojem je lidské tělo.

Riziko pro obchodování s lidmi

Z návrhu poslankyň by se mohlo zdát, že největší riziko pro obchodování s lidmi v souvislosti s náhradním mateřstvím představuje zmínka o tomto institutu uvedená v ust. § 804 o. z. Dle mého názoru tomu tak však není. Jak je uvedeno výše, skutková podstata trestného činu obchodování s lidmi a skutková podstata trestného činu svěření dítěte do moci jiného dopadají přesně na ty situace, kterých se navrhovatelky obávají, tj. nucení náhradních matek do náhradního mateřství a prodej dětí z náhradního mateřství narozených. To, že stávající právní úprava na tyto případy dopadá, však neřeší, jakým způsobem dotčené jednání efektivně identifikovat, nikde totiž nemáme stanovena pravidla toho, jak by mělo být náhradní mateřství legálně realizováno. Z tohoto důvodu se pak mnohem hůře posuzuje, zda k naplnění skutkové podstaty příslušného trestného činu došlo, či nikoliv.

Největší riziko pro obchodování s lidmi, příp. svěření dítěte do moci jiného, proto představuje absence právní regulace, která by stanovovala jasný právní rámec poskytující zúčastněným osobám odpovídající právní jistotu. Uvedené odpovídá několika studiím, které byly na toto téma provedeny a které jednoznačně potvrzují, že rizika spojená s institutem náhradního mateřství lze omezit na minimum příslušnou právní regulací. Právní úprava pak chrání všechny zúčastněné subjekty, tj. od dětí narozených v rámci náhradního mateřství, přes náhradní matky, neplodné páry po poskytovatele zdravotních služeb.[20]^{, [21]}

Stejné studie pak naopak ukazují, že neadekvátní či neexistující právní úprava otevírá prostor pro nežádoucí praktiky, které lze velmi často podřadit pod obchodování s lidmi.[22] Obdobné závěry jsou pak obsaženy v rámci Zprávy o činnosti národní zpravodajky, její zástupkyně a členů týmu pro boj proti obchodování s lidmi, zneužívání žen a dětí, nelegální migraci a zaměstnávání, genderové, domácí a sexuálně motivované násilí a pro ochranu práv obětí trestných činů za rok 2022. Podle uvedené zprávy může chybějící právní úprava představovat prostor pro zneužívání žen k náhradnímu mateřství a také pro porušování práv dětí z náhradního mateřství narozených, využívajíc jejich zranitelného postavení.[23]

To, že by případná vhodná právní regulace mohla minimalizovat rizika spojená s obchodováním s lidmi, vyplývá též ze Zprávy o stavu obchodování s lidmi v České republice za rok 2022, kde se mj. v souvislosti s nelegálním obchodováním s lidskými tkáněmi a orgány uvádí, že k této nelegální činnosti na území České republiky nedochází. Jako zdůvodnění pak Odbor prevence a kriminality Ministerstva vnitra ČR v rámci uvedené zprávy výslovně uvádí:

„Dle dostupných informací k této nelegální činnosti na území ČR nedochází. Transplantační systém v ČR je natolik regulovaný, že nelegální nakládání s orgány a tkáněmi by bylo jen velmi obtížně utajitelné. K tomu přispívá především stanovení pravidel, zajištění sledovatelnosti, a to v každé fázi procesu od odběru až po transplantaci, a také dohledatelnost jak dárce orgánů, tak příjemce orgánů. Relativní riziko představuje altruistické, ne příbuzenské darování orgánů, kde by teoreticky mohlo dojít k odběru orgánů za úplatu. Souhlas s takovým odběrem dává příslušná etická komise, což by mělo být dostatečnou zárukou, že k nelegálnímu odběru nedojde. Informace, že by v ČR docházelo v této oblasti k porušování právních předpisů, však nejsou.“[24]

Z uvedené zprávy je tedy patrné, že správně nastavená právní regulace má potenciál nežádoucí a škodlivé praktiky omezit na minimum, jako je tomu např. v případě transplantací lidských tkání a orgánů.

Předmětná Zpráva o stavu obchodování s lidmi v České republice za rok 2022 nad rámec výše uvedeného uvádí, že mezi nejčastější formy trestné činnosti obchodování s lidmi patří pracovní vykořisťování a nucení k prostituci, dokumentován byl také jeden případ se znaky otroctví a nevolnictví. Náhradní mateřství jako forma trestné činnosti obchodování s lidmi na území České republiky ve zprávě zaznamenána není.[25] Můžeme se pouze dohadovat, zda je tomu tak proto, že tato trestná činnost na našem území není páchána, nebo zda je hlavním důvodem to, že orgány činné v trestním řízení konkrétní případy náhradního mateřství jako obchod s lidmi neidentifikují. Z právního řádu totiž vyplývá, že náhradní mateřství jako takové u nás není nelegální, zároveň však nemáme zakotvena žádná „pravidla hry“, která by aplikaci stávajících mechanismů dotčeným orgánům usnadnila. Podle čeho má např. policie posuzovat to, zda případná finanční částka, kterou neplodný pár náhradní matce poskytl, naplňuje definici „odměny“ ve smyslu § 169 tr. zákoníku, nebo zda je možné tuto částku ještě stále považovat pouze za náhradu účelně vynaložených nákladů? A je vůbec případná náhrada nákladů v pořádku?

Umožnění legální realizace náhradního mateřství

Nezbytnost zakotvení „pravidel hry“ si zákonodárce samozřejmě velmi dobře uvědomuje, jedná se však o právně i eticky náročné téma, které společnost spíše rozděluje, a z politického hlediska tak není příliš lákavé. Podle dostupných informací by však mělo Ministerstvo spravedlnosti v nejbližší době vypracovat návrh zákona, který by poprvé podmínky náhradního mateřství na území České republiky upravoval.[26]

V této souvislosti si dovoluji upozornit na to, že není třeba pouze nově stanovit příslušný právní rámec obsahující konkrétní požadavky na zúčastněné osoby (vč. stanovení případných finančních limitů), dále je třeba také změnit stávající právní úpravu, která formálně vzato legální realizaci náhradního mateřství neumožňuje. V souvislosti s náhradním mateřstvím je často uváděno, že se jedná o šedou zónu, která sice nepředstavuje závratnou právní jistotu, ale ničeho nezákonného se dotčené osoby při současném nastavení také nedopouš­tějí. Mnozí se však soustředí primárně na náhradní mateřství jako takové, nikoliv však již na právní úpravu, která provází jeho realizaci.

Jak bylo uváděno výše, náhradní mateřství je realizováno prostřednictvím asistované reprodukce. Ust. § 3 zákona o specifických zdravotních službách uvádí, že asistovanou reprodukcí se rozumí metody a postupy za účelem umělého oplodnění ženy „ze zdravotních důvodů při léčbě její neplodnosti nebo neplodnosti muže“. Zde typicky nastává první porušení. Náhradní matka není neplodná, a nedochází tak k léčbě její neplodnosti. Muž z neplodného páru také nemusí být neplodný, protože k využití náhradní matky páry přistoupí zejména v případě, kdy je problém na straně ženy. Tudíž asistovanou reprodukci zpravidla podstupuje zdravá žena a zdravý muž. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je však zřejmě pouze snaha o vymezení dotčeného postupu vč. stanovení případů, v rámci kterých má smysl tuto léčebnou metodu podstupovat (i s ohledem na případnou úhradu z prostředků veřejného zdravotního pojištění). Protože pokud si odmyslíme unikátní situaci spojenou s náhradním mateřstvím, pak nedává smysl, aby zdravý (plodný) pár asistovanou reprodukci využíval. Jestliže měl však zákonodárce v úmyslu zpřístupnit metody asistované reprodukce neplodným párům pro léčbu jejich neplodnosti s cílem umožnit jim počít dítě „uměle“, pak by tato možnost měla dopadat také na pár, který se právě z těchto důvodů obrátil na náhradní matku.

Další porušení bychom mohli spatřovat v tom, že podle § 6 zákona o specifických zdravotních službách je umělé oplodnění prováděno na základě písemné žádosti neplodného páru. Náhradní matka s dotčeným mužem však společný pár netvoří. Lze se však domnívat, že smyslem a účelem tohoto ustanovení bylo zejména zakotvení jednoznačného omezení pro využití metod asistované reprodukce pouze na pár (výslovně pak muže a ženu) tak, aby umělé oplodnění nemohla podstoupit např. žena sama, na svou vlastní žádost, příp. stejnopohlavní pár. Pokud pak náhradní matka odnosí a porodí dítě pro neplodný pár, není smysl a účel dotčeného ustanovení porušen ani v tomto případě.

V případě, kdy jsou použity zárodečné buňky ženy z neplodného páru, dochází teoreticky k porušení ust. § 10 dotčeného zákona, protože poskytovatel zdravotních služeb je podle uvedeného ustanovení povinen zajistit zachování vzájemné anonymity dárce a páru, který služby asistované reprodukce využívá. Tato povinnost poskytovatele však vychází z principu zachování anonymity pro ochranu soukromí zúčastněných stran, tj. jak dárce, tak neplodného páru. V případě, kdy dochází k umělému oplodnění náhradní matky za použití zárodečných buněk ženy z neplodného páru, není sice zachována anonymita ve smyslu ust. § 10 zákona o specifických zdravotních službách, ovšem smysl a účel uvedeného ustanovení na dotčenou situaci nedopadá, když žádnému z účastníků tímto porušením újma nevzniká.

S ohledem na výše uvedené si dovoluji odkázat na nález sp. zn. IV. ÚS 2265/13, v rámci kterého Ústavní soud konstatoval následující: „Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může složité jevit. Psané právo je třeba vykládat tak, aby plnilo svoji funkci spočívající v rozumném a spravedlivém vyřešení problému, aby obstálo měřítky tzv. zdravého rozumu a podle fundovaných představ spravedlnosti panujících ve společnosti.“[27]

Ačkoliv tedy přísně vzato není současný právní rámec náhradnímu mateřství uzpůsoben, domnívám se, že se jedná pouze o nedostatek způsobený tím, že zákonodárce při přípravě zákona o specifických zdravotních službách nebral náhradní mateřství v úvahu,[28] a nereflektoval tak určitá specifika, která s sebou tento institut přináší. Do budoucna by však byla žádoucí též formální (jednoznačná) úprava dotčených ustanovení, z důvodu vyšší právní jistoty všech zúčastněných.

Závěr

Na rozdíl od předkladatelek návrhu se nedomnívám, že zmínka o náhradním mateřství v občanském zákoníku umožňuje zastřený obchod s náhradními matkami a dětmi z náhradního mateřství narozenými. Také mám za to, že český právní řád již v současné době obsahuje nástroje, které by byly v souvislosti s náhradním mateřstvím způsobilé postihovat nežádoucí jevy, jako je prodej dětí či nucení žen do náhradního mateřství. I přes výše uvedené je však dle mého názoru nezbytné přijmout odpovídající právní úpravu, která by tento proces regulovala, protože ačkoliv příslušné nástroje máme, bez jasně stanovených pravidel pro realizaci náhradního mateřství je jejich efektivní využití výrazně ztíženo.

Přestože tedy obchodování s lidmi v této souvislosti představuje reálné riziko, domnívám se, že náhradní mateřství samo o sobě (i za předpokladu umožnění náhrady nákladů s těhotenstvím a porodem spojených a případné kompenzace zdravotních rizik) nelze kvalifikovat jako obchodování s lidmi či komercializaci lidského těla. Navrhovaný zákaz náhradního mateřství by pak podle mého názoru situaci spíše zhoršil. S největší pravděpodobností by totiž vedl, stejně jako v jiných zemích, k reprodukčnímu turismu.[29] Je naivní se domnívat, že lidé, pro které náhradní mateřství představuje poslední šanci na biologického potomka, nebudou v případě zákazu cestovat za náhradním mateřstvím za hranice, a výsledkem tak bude pouze to, že Česká republika ztratí nad tímto fenoménem veškerou kontrolu.

(Poznámka: V reakci na návrh poslankyň týkající se zákazu náhradního mateřství z důvodu obav ohledně případného obchodování s lidmi[30] by podle dostupných informací měly v současné době[31] probíhat diskuse ohledně tohoto institutu s tím, že Ministerstvo spravedlnosti mělo k 31. 5. 2024 předložit záměr zákona, který by tuto problematiku řešil.[32])

 

JUDr. Aneta Pelcman Stieranková je advokátkou v Praze.

Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] Návrh poslankyň Zuzany Ožanové a Heleny Válkové na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Sněmovní tisk č. 424/0 (dále jen „návrh“).

[2] Global Market Insights. Surrogacy Market – By Type (Gestational Surrogacy, Traditional Surrogacy), By Technology (Intrauterine Insemination (IUI), In-vitro Fertilization (IVF)), By Age Group, By Service Provider & Forecast, 2023-2032 [online], [2024-01-04], dostupné na: <https://www.gminsights.com/industry-analysis/surrogacy-market>.

[3] Cryptocurrency Market Analysis, Forecast 2022-2032 [online], [2024-01-04], dostupné na: <https://www.factmr.com/report/cryptocurrency-market>.

[4] Pro srovnání – problematika kryptoměn je upravena v rámci nařízení Evropského parlamentu a Rady o trzích s kryptoaktivy a o změně směrnice (EU) 2019/1937.

[5] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

[6] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“).

[7] Stanovisko vlády k návrhu poslankyň Zuzany Ožanové a Heleny Válkové na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 424).

[8] Návrh, op. cit. sub 4.

[9] P. Šámal a kol.: Trestní zákoník, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 2148.

[10] Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (dále jen „transplantační zákon“).

[11] Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s. o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (dále jen „Úmluva o lidských právech a biomedicíně“).

[12] Zákon č. 49/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.

[13] Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.

[14] Prof. MUDr. R. Cífková, CSc.: Komplikace těhotenství a následné kardiovaskulární riziko, in Kapitoly z kardiologie, Medical Tribune [online], [2024-01-15], dostupné na: <https://www.tribune.cz/archiv/komplikace-tehotenstvi-a-nasledne-kardiovaskularni-riziko/>.

[15] B. Scoccia: Seznámení pacientek s riziky asistované reprodukce, Gynekologie po promoci, Medical Tribune [online], [2024-01-15], dostupné na: <https://www.tribune.cz/archiv/seznameni-pacientek-s-riziky-asistovane-reprodukce/>.

[16] J. Goldberg J., C. Sultana: Prevence poranění perinea v průběhu porodu, Gynekologie po promoci, Medical Tribune [online], [2024-01-15], dostupné na: < https://www.tribune.cz/archiv/prevence-poraneni-perinea-v-prubehu-porodu/>.

[17] R. Walker, L. van Zyl: Bioethics Beyond Altruism. Beyond Altruism: A Case for Compensated Surrogate Motherhood, 2017, str. 165-185.

[18] K. Tremellen, S. Everingham: For love or money? Australian attitudes to financially compensated (commercial) surrogacy, Australian and New Zealand Journal of Obstetrics and Gynaecology, 2016, Vol. 56, Issue 6, str. 545-667.

[19] Ust.  § 117, 128 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Ust. § 6 nařízení č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí.

[20] R. A. Maydanyk, K. V. Moskalenko: Towards Creation of Unified Regulation on Surrogacy in Europe: Recent Trends and Future Perspectives, Wiadomości Lekarskie, Vol. LXXIII, Issue 12, Part 22020, str. 2865-2870.

[21] E. Teman, Z. Berend: Sustainable Birth in Disruptive Times. Unsustainable Surrogacy Practices: What We Can Learn from a Comparative Assessment, 2021, str. 115-127.

[22] Tamtéž.

[23] JUDr. Jana Zezulová, Ph.D.: Zpráva o činnosti národní zpravodajky, její zástupkyně a členů týmu pro boj proti obchodování s lidmi, zneužívání žen a dětí, nelegální migraci a zaměstnávání, genderové, domácí a sexuálně motivované násilí a pro ochranu práv obětí trestných činů za rok 2022, NSZ ČR, č. 1 SPR 101/2023.

[24] Ministerstvo vnitra ČR: Zpráva o stavu obchodování s lidmi v České republice za rok 2022, 2023, str. 5.

[25] Tamtéž, str. 4.

[26] Události ČT: Vláda chce upravit náhradní mateřství zákonem, opoziční novelu ale odmítla, 17. 5. 2023 [online], [2024-01-04], dostupné na: <https://vlada.gov.cz/cz/clenove-vlady/pri-uradu-vlady/michal_salomoun/z-medii/udalosti-ct-vlada-chce-upravit-nahradni-materstvi-zakonem–opozicni-novelu-ale-odmitla-205584/#>.

[27] Nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2265/13.

[28] Zákon o specifických zdravotních službách je z roku 2011, zatímco občanský zákoník, který se poprvé o náhradním mateřství zmínil, je z roku 2012.

[29] V. Piersanti, F. Consalvo a kol.: Surrogacy and “Procreative Tourism”. What Does the Future Hold from the Ethical and Legal Perspectives? Medicina, 2021 [online], [2024-02-09], dostupné z < https://www.mdpi.com/1648-9144/57/1/47>.

[30] Op. cit. sub 4.

[31] Tento článek byl dopsán v únoru 2024.

[32] Jednání na téma Náhradní mateřství optikou nejlepšího zájmu dítěte, pod záštitou Ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dne 22. 7. 2023. Záznam z jednání je dostupný zde: <https://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=4006&td=19&cu=7>.