Evropský soud pro lidská práva zveřejnil rozsudek Bersheda a Rybolovlev proti Monaku z 6. června 2024 (stížnosti č. 36559/19 a 36570/19), podle kterého platí, že získávání osobních údajů z mobilního telefonu advokáta bez procesních záruk na ochranu profesního tajemství advokáta je porušením čl. 8 Úmluvy.

Stěžovatelka je advokátkou zapsanou u švýcarské advokátní komory. Druhým stěžovatelem je její klient, jehož stížnost byla ESLP prohlášena za nepřijatelnou. Stěžovatelka byla v Monaku vyšetřována a obviněna z narušení soukromí poté, kdy si za účelem shromáždění důkazů pro probíhající trestní řízení, ve kterém její klient vystupoval jako poškozený, tajně nahrála na mobilní telefon konverzaci s obchodní partnerkou jejího klienta během soukromé večeře. Stěžovatelka poté předala mobilní telefon, který používala jak k soukromým, tak k profesním účelům, policii.

Posléze bylo na stěžovatelku podáno trestní oznámení pro narušení soukromí v důsledku pořízené nahrávky a bylo proti ní zahájeno vyšetřování.

Vyšetřující soudce si vyžádal její mobilní telefon obsahující nahrávku a ustanovil znalce v oboru infomačních technologií pro provedení analýzy obsahu mobilního telefonu a vypracování znaleckého posudku, aniž by vymezil časový a věcný rozsah jeho mandátu. Soudce tím zjevně překročil rámec jemu svěřených pravomocí, které se omezovaly na ověření autentičnosti a přezkum obsahu konkrétní nahrávky, jež byla předmětem vyšetřování. Avšak mandát ustanoveného znalce zahrnoval identifikaci všech hovorů, textových zpráv a e-mailů, a to i takových, které se vztahovaly k probíhajícímu vyšetřování „nepřímo“. Důsledkem bylo, že z mobilního telefonu stěžovatelky byly získány desítky tisíc textových zpráv, MMS, iZpráv a e-mailů, jakož i telefonních hovorů za období více než tří let.

Stěžovatelka podala několik stížností na průběh vyšetřování k odvolacímu soudu, zejména si stěžovala na nařízení expertní zprávy v oblasti telekomunikací a na způsob, kterým bylo se závěry expertní zprávy nakládáno. Stěžovatelka dále namítala, že vyšetřující soudce překročil meze svých pravomocí a že došlo k porušení jejího práva na důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem. Její stížnosti byly zamítnuty.

Stěžovatelka si před ESLP stěžovala na porušení práva na respektování soukromého života (čl. 8 Úmluvy), které mělo spočívat v masivním, náhodném a nepřiměřeně rozsáhlém shromažďování a využívání údajů, včetně údajů smazaných, z jejího mobilního telefonu, aniž by bylo respektováno profesní tajemství advokáta a chráněna důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem.

ESLP uvedl, že stěžovatelka měla legitimní očekávání, že její zprávy a konverzace budou chráněny jako absolutně důvěrné. Stěžovatelka tak mohla oprávněně namítat, že se stala obětí zásahu do jejího práva na respektování soukromého života a korespondence ve smyslu čl. 8 Úmluvy, přičemž takový zásah lze z hlediska účinků a intenzity přirovnat k domovní prohlídce a zajištění věci.

ESLP dále konstatoval, že vnitrostátní trestní řád obsahuje ustanovení týkající se domovních prohlídek a zajištění věci ve vztahu k advokátům. Nicméně vyšetřující soudce se rozhodl tato ustanovení neaplikovat, ačkoliv stěžovatelka dotčený mobilní telefon používala jak pro soukromé, tak pro pracovní účely. S ohledem k tomu, že expertní analýzu obsahu mobilního telefonu stěžovatelky lze přirovnat z hlediska jejích účinků k domovní prohlídce a zajištění věci, vyšetřující soudce měl stěžovatelce poskytnout záruky odpovídající jejímu postavení advokáta, zejména pokud byla v dané věci v postavení obviněného.

ESLP zdůraznil, že státy mají povinnost chránit důvěrnost komunikace mezi advokáty a jejich klienty a poskytovat ochranu profesnímu tajemství. Naskýtá se proto otázka, zda vnitrostátní soudy poskytly stěžovatelce dostatečné procesní záruky, které by zabránily zneužití nebo svévoli, a ochranu profesnímu tajemství advokátů (viz Sérvulo & Associados – Sociedade de Advogados, RL a další proti Portugalsku, § 104).

ESLP dále zdůraznil, že zásah do práva advokáta na respektování jeho korespondence musí být doprovázen zvláštními zárukami, a že „přikládá zvláštní váhu riziku porušení profesního tajemství advokáta, neboť to je základem vztahu důvěry mezi advokátem a klientem“.

Vyšetřující soudce nepřijal opatření na ochranu profesního tajemství advokátů podle vnitrostátního práva, přičemž toto pochybení nebylo napraveno v rámci následného soudního přezkumu. Vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že profesní tajemství stěžovatelky nebylo porušeno, neboť byla v dané věci obviněna z narušení soukromí a výměna zpráv se netýkala jejích „klientů“, ale pouze třetích osob.

ESLP zdůraznil, že pokud se jedná o profesní tajemství advokáta, záruky vyžadované ustanoveními článku 8 Úmluvy platí ab initio, a proto je měla stěžovatelka mít k dispozici již před analýzou obsahu zpráv obsažených v jejím mobilním telefonu.

Vědomost vyšetřujícího soudce o existenci zpráv, které by mohly obsahovat údaje, na něž se vztahuje profesní tajemství, v případě telefonu používaného k soukromým a profesním účelům, odůvodňovala uplatnění odpovídající ochrany spojené s postavením stěžovatelky jako advokátky. Vyšetřující soudce neodůvodnil, proč nepovažoval za nutné uplatnit procesní záruky, které nabízelo monacké právo, zejména proč odmítl považovat prohlídku a zajištění údajů z mobilního telefonu stěžovatelky za prohlídku advokátní kanceláře. Ačkoliv odvolací soud uznal, že prohlídka advokátní kanceláře nebo obydlí musí být provázena zvláštními bezpečnostními opatřeními z důvodu ochrany profesního tajemství, přesto měl za to, že spontánní odevzdání telefonu stěžovatelkou ospravedlňuje zbavení této ochrany.

Dle ESLP nezbytná ochrana profesního tajemství a souhlas stěžovatelky se znaleckým zkoumáním konkrétního záznamu měly vést vyšetřujícího soudce přinejmenším k přijetí opatření zaručujících ochranu údajů stěžovatelky z titulu jejího postavení advokátky. Vnitrostátní soudy ignorovaly riziko porušení profesního tajemství stěžovatelky, přičemž se neodůvodněně neřídily ustanoveními trestního řádu týkající se prohlídek a odposlechů komunikace.

ESLP tudíž shledal, že vyšetřování stěžovatelky vykazovalo zjevné nedostatky. Usnesení o ustanovení znalce obsahovalo příliš obsáhlé a nepřesné formulace, a tudíž existovalo riziko jeho zneužití. Vyšetřování bylo příliš rozsáhlé a překračovalo rámec pravomocí vyšetřujícího soudce. Vzhledem k tomu, že ustanovení znalce nebylo předmětem kontradiktorního řízení, bylo obzvláště důležité, aby byly poskytnuty dostatečné záruky a proveden přísný soudní přezkum, a to zejména také s ohledem k tomu, že stěžovatelka byla advokátem a jednalo se o údaje, jež byly zajištěny z jejího mobilního telefonu, který používala pro profesní účely.

Dle ESLP vyšetřující soudce pochybil, když nezaručil ochranu profesního tajemství, zejména když podle vnitrostátního práva měl povinnost záruky poskytnout při ukládání opatření, která měla srovnatelné účinky jako domovní prohlídky a zajištění věci. Pochybení vyšetřujícího soudce nebyla napravena ani v rámci následného soudního přezkumu. Jelikož vyšetřující soudce věděl o existenci zpráv, které mohly obsahovat informace, na něž se vztahuje profesní tajemství advokáta, měl jim poskytnout dostatečnou ochranu. Stěžovatelka tak nepožívala žádných záruk vyžadovaných pro ochranu profesního tajemství advokáta.

ESLP uzavřel, že rozsah vyšetřování byl příliš široký, a že státní orgány v rámci soudního přezkumu nevymezily jeho rozsah ani rozsah mandátu znalce. Vedle toho nebyly učiněny procesní kroky na ochranu profesního tajemství, na kterou měla stěžovatelka jako advokát nárok, a to bez ohledu na to, že byla členkou zahraniční advokátní komory. Zásah do práva stěžovatelky na respektování jejího soukromého života a korespondence tudíž nebyl přiměřený a „nezbytný v demokratické společnosti“, ESLP proto shledal porušení čl. 8 Úmluvy.

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zpracovala Mgr. Vladimíra Pejchalová Grünwaldová, Ph.D., LL.M.
Ilustrační foto: canva.com