Autoři v následujícím článku rozebírají problematiku místa svěřenského fondu v systému českého soukromého práva a jeho vztah k dalším právním institutům. Poukazují rovněž na to, že autonomie vůle zakladatele je v zásadě ohraničena časovým okamžikem vzniku svěřenského fondu s tím, že pokud tomu tak není, nemohl být svěřenský fond platně vytvořen.

V diskusi o povaze institutu svěřenského fondu již v zásadě ustaly spekulace o tom, zda svěřenský fond má či nemá právní osobnost, resp. zda podle české právní úpravy je či není subjektem práva. Sami jsme v našich předešlých příspěvcích již dostatečně objasnili, proč svěřenský fond jako kontinentální obdoba common law trustu není a podle zákona nemá být právnickou osobou a proč na něj ani nelze jako na právnickou osobu pohlížet nebo jej jakkoli s právnickými osobami asociovat. Na rozdíl od jiných autorů se naše argumentace opírá zejména o hlubokou analýzu podstaty a pojmových znaků tohoto unikátního právního uspořádání.[1] Vycházíme z toho, že ačkoli česká úprava svěřenského fondu ne vždy doslovně kopíruje quebeckou předlohu, koncepčně a ideově ji sleduje. Majetek ve svěřenském fondu není vlastnictvím osoby, ale tvoří majetek „přivlastněný“ k účelu.[2] Jde o esenciální znak, který svěřenský fond charakterizuje jako samostatný právní institut.

Důležité otázky související s integrací svérázného konstruktu „autonomního jmění“ do pozitivního práva rozhodně nemají jen povahu akademických disputací. Ve vztahu ke svěřenskému fondu jsou naprosto relevantní, a musí být tudíž podrobně analyzovány. Nelze je bagatelizovat a nelze se jim vyhýbat skrze bezobsažná tvrzení o přehnaném významu připisovaném aspektu právní osobnosti a její „fetišizaci“, či obecným zvoláním, že „každá právní transplantace nakonec ohýbá původní koncepty až fyzickou silou kulturní tradice přijímajícího organismu“.[3] Se svěřenským fondem vstoupilo do českého soukromého práva zcela nové a konkurující majetkové paradigma, které ze svěřenského fondu učinilo unikátní (nikoli izolovaný) právní konstrukt, který nelze násilně prolínat s koncepčně i funkčně rozdílnými právními instrumenty.

Určení míry podobnosti či naopak vzdálenosti právních kultur musí v tomto případě předcházet důsledné srovnání východisek české a quebecké úpravy, nikoli předsudečné vnímání českého práva v blíže neurčených hranicích „středoevropského“ právního prostoru. Z komparativního pohledu je důležitým zjištěním, že české i quebecké majetkové právo jsou systémové celky vycházející ze stejných hodnotových a organizačních principů. Oběma dominuje model, ve kterém centrální místo zaujímá osoba se svými subjektivními právy a povinnostmi. Kromě toho, požadavek, aby svěřenský fond měl statut, ani obligatornost zápisu svěřenského fondu v zákonem určené evidenci, nejsou argumenty, které by měly přesvědčivě odůvodňovat závěr, že česká úprava výrazněji odklonila svěřenský fond od jeho quebecké předlohy. Tím spíše ne, zakládají-li se úvahy o pozměněném pojetí podstaty svěřenského fondu na mylné představě, že původní quebecká fiducie je nástrojem principiálně smluvního charakteru.[4]

Místo svěřenského fondu v systému soukromého práva

Pochybnosti, které vyvstávají kolem určení toho, nakolik se český koncept nezávislého vlastnictví slučuje s původním quebeckým modelem trustu, jsou vyvolány tím, že český občanský zákoník, na rozdíl od quebecké úpravy, neobsahuje obecné normy (srov. především čl. 2 al. 2, čl. 911 a čl. 915 CcQ), které by deklarovaly rozhodnutí zákonodárce redefinovat pojem majetek a začlenit do českého soukromoprávního rámce koncept tzv. „bezsubjektových“ práv („droits sans sujet“/„rights without holder“). Tedy takových práv, jejichž esencí není volní moc subjektu, ale určitý právem chráněný zájem. Nepomáhá ani nepříliš šťastně formulované znění § 17 o. z., ze kterého není úplně zřejmé, co se rozumí tím, že právo může „náležet“ pouze osobě, resp. že pouze osobě může „náležet“ právní povinnost. Přesto se domníváme, že zavedením svěřenského fondu nedošlo v našem soukromém právu k rozšíření katalogu věcných práv o nový druh věcného práva – tzv. vlastnictví sui generis, svědčícího jako subjektivní právo svěřenskému správci.[5]

Existují zřejmé indicie, které vyvracejí domněnku, že úmyslem českého zákonodárce bylo pojmout oddělené a nezávislé vlastnictví majetku ve svěřenském fondu jako určitou formu vlastnictví svěřenského správce, připomínající vlastnictví fiduciáře ve starém quebeckém právu před jeho rekodifikací.[6] Je to zejména § 1448 odst. 3 o. z., který výslovně stanoví, že ani zakladatel, ani obmyšlený, ale ani svěřenský správce nedrží majetek ve svěřenském fondu jako své vlastnictví (tedy ani v jeho modifikované podobě jakéhosi „neúplného“ či „omezeného“ vlastnictví správce). Při porovnávání české a quebecké úpravy je navíc zapotřebí zohledňovat fakt, že české pozitivní právo (a ani právní nauka) neumí pracovat s doktrinálním konstruktem patrimony, na kterém quebecký zákonodárce vystavěl fiducii/trust a který má širší explanatorní význam než pojem jmění podle § 495 o. z.

Je to svěřenský správce, kdo supluje úlohu (stojí na místě, ale nezastupuje) vlastníka, tedy je osobou, které je svěřen výkon vlastnických práv k majetku ve svěřenském fondu. Musí zde být nějaká osoba, která bude tato vlastnická práva vykonávat tak, aby nezůstala suspendována a aby skrze ně mohl vůbec být naplněn cíl správy. V tomto smyslu musí být tato práva vždy nějaké osobě (svěřenskému správci) přičtena, tj. nemohou zůstat zcela bez subjektu. Plyne však také nutně z § 17 odst. 1 a 2 o. z., že tato práva musí osobě patřit jako její vlastní subjektivní práva? Lze říct, že tato práva skutečně patří (náleží) svěřenskému správci, když je svěřenský správce nevykonává pro sebe (na svůj vlastní účet), ale vykonává je pro stanovený účel? Lze o těchto právech uvažovat jako o subjektivních právech správce?

Stanoví-li český občanský zákoník, že „práva může mít jen osoba“, pak především z toho důvodu, aby se předešlo dohadům, zda svěřenský fond je či není koncipován jako (potenciální nový) subjekt práva a zda mu náleží právní subjektivita.[7] Je to jasný důkaz, že zavedením svěřenského fondu nedošlo v českém právu k posunu v tradičním chápání právní osobnosti, tedy důkaz, že svěřenský fond a právní osobnost jsou dva na sobě nezávislé pojmy. Na otázku, jakou povahu mají práva k majetku ve svěřenském fondu, ovšem zákon neodpovídá, což vytváří zbytečné polemiky.

V každém případě i ze systematického zařazení je evidentní, že svěřenský fond byl stejně jako quebecký trust/fiducie zaveden do českého právního řádu jako institut, který spadá do oblasti věcných práv, a nikoli do oblasti práva osob nebo do závazkových práv. Závěr o absenci znaku právní osobnosti v pojmovém vymezení svěřenského fondu je klíčový, k vysvětlení specifické povahy tohoto právního fenoménu ovšem ještě sám o sobě nestačí. Svěřenský fond bývá v teorii i praxi často velmi zjednodušeně charakterizován jako entita bez právní osobnosti, přičemž v této souvislosti je chybně poukazováno na dosavadní zkušenost s existencí jiných bezsubjektových entit (typicky s podílovými fondy).[8] Nelze se také spokojit s holým konstatováním, že právním základem svěřenského fondu je koncept autonomního jmění nebo že svěřenský fond představuje bezsubjektové vlastnictví, resp. vlastnictví bez vlastníka apod. Teprve bližší porozumění ideo­vým východiskům konceptu odděleného a nezávislého vlastnictví převzatého z quebecké právní úpravy vede ke správným představám o místě svěřenského fondu v systému českého soukromého práva a o jeho vztahu k dalším právním institutům.

Novátorská koncepce odděleného a nezávislého vlastnictví, na níž je založen svěřenský fond, vzbuzuje pochopitelně emoce a rozčarování nad tím, jak může majetek být odvlastněn, tedy nebýt vlastnictvím osoby, ale zároveň nezůstat bez pána a nebýt věcí ničí. Objevují se proto např. názory, podle kterých se stávající koncept svěřenského fondu neslučuje s kontinentálním právem, platné právo ho přijalo za kvaziprávnickou osobu a je namístě ho reformovat tak, aby se více přiblížil trustu podle anglosaského práva.[9] Návrh přijmout nové konstrukční řešení, podle něhož by majetek ve svěřenském fondu byl vlastnictvím svěřenského správce, však paradoxně denaturuje tradiční kontinentální pojetí vlastnického práva.

Ačkoli uvedená koncepce naráží do základního subjektivistického modelu spojení vlastníka s majetkem, z hlediska souladnosti s kontinentálním právním řádem a zachování samé podstaty vlastnického práva je šetrnější a konzistentnější než řešení spočívající v konstituování vlastnictví na straně svěřenského správce. Svěřenskému správci nemůže svědčit vlastnictví majetku ve svěřenském fondu proto, že správce postrádá typickou vlastnickou volnost, a dále proto, že je pojmově vyloučeno, aby někdo byl nositelem vlastnického práva bez jeho beneficiální složky. A jak by mohla být řeč o vlastnickém právu, které by nebylo předmětem dědění, a kde by se ocitlo vlastnické právo, když by svěřenský fond po určitou dobu neměl správce (pokud by např. dosavadní správce zemřel a nového by se zatím nepodařilo do funkce dosadit)?[10]

Svěřenský fond jako flexibilní nástroj správy majetku

Některé úvahy jsou však vedeny opačným směrem a násilně svěřenský fond posouvají do míst, kde podle záměru zákonodárce být nemá, tedy do blízké souvislosti s právnickými osobami, zejména s fundacemi.[11] Zdá se, že tento výkladový přístup je motivován především snahou po co nejsnazším nalezení argumentu pro tvrzení, že zakladatel svěřenského fondu může sám sobě nebo jiné osobě vyhradit právo měnit statut. Projevuje se v něm také špatné chápání podstaty flexibility správy svěřenského fondu a s tím související kruciální otázky, jaký význam má ve vztahu k možnosti uplatnění autonomie vůle zakladatele statut svěřenského fondu a zda lze statut upravovat i jinak než s pomocí ingerence soudu.

Na svěřenský fond je možné pohlížet z různých hledisek. Zatímco z pohledu svěřenského správce svěřenský fond představuje zvláštní způsob, jakým lze držet majetek, zakladateli poskytuje další možnost výkonu vlastnického práva jako projev jeho široké vlastnické svobody. Autonomie vůle zakladatele je ovšem zřetelně ohraničena časovým okamžikem vzniku svěřenského fondu, ve kterém se majetek vyčleněný z vlastnictví zakladatele stává odděleným a nezávislým vlastnictvím. Tyto zákonem zdůrazněné věcněprávní účinky vzniku svěřenského fondu (srov. § 1448 odst. 2 o. z.) jsou pro postavení zakladatele (i všech dalších osob) zcela určující. Jakmile svěřenský fond vznikne, zakladatel se přestává identifikovat vyčleněným majetkem, ztrácí nad ním vládu, čímž se jeho role v rámci právního uspořádání svěřenského fondu podstatně zeslabuje a omezuje se na výkon práv, která mu přiznává zákon (např. právo odvolávat svěřenského správce), resp. práv, která je zakladatel oprávněn si vyhradit, protože to zákon připouští (např. právo vybrat obmyšleného nebo právo podílet se na správě svěřenského fondu). Vzdání se vlastnické moci nad vyčleněným majetkem a společně s ní i jakéhokoli (působení na) rozhodování o tomto majetku je právním následkem, který musí být bezpodmínečně pokryt vyčleňovacím záměrem zakladatele. Neprojevil-li zakladatel zřejmě tento úmysl, je vytvoření svěřenského fondu pouze iluzorní a svěřenský fond nemůže plnit svůj účel.

Zakladatel (z povahy věci svěřenského fondu vzniklého inter vivos) není zcela zbaven možnosti uplatňovat určitý vliv na chod správy (srov. zejm. § 1454 o. z.) a kontrolu (dohled) nad jejím řádným průběhem. S výjimkou zákonem striktně vymezeného pole působnosti, ve kterém se zakladatel může aktivně pohybovat, se ovšem jinak i on sám musí podřídit své vlastní počáteční vůli, kterou projektoval skrze statut na dobu po vzniku svěřenského fondu. Perfektně zpracovaný statut není statut připravený pouze rámcově, který rozřešení nepředvídatelných a mimořádných budoucích překážek ponechává na dodatečném zásahu zakladatele, správce, nebo snad dokonce osob vykonávajících dohled nad svěřenským fondem (i takové doložky se v praxi ve statutech bohužel objevují, zřejmě pod klamným dojmem, že obecná zásada autonomie vůle nemá hranice a dovolí cokoli). Jak jsme již uvedli a vysvětlili v našem minulém příspěvku, funkcí statutu je „již vytvořenou autonomní vůli zakladatele zachytit a uchovat pro pozdější použití“.[12] S tím souvisí naprosto elementární požadavek, aby pravidla ve statutu byla nastavena stabilně, pružně a jasně.

Stranou nyní ponecháváme praxi vytváření nejrůznějších orgánů (komisí, rad apod.) svěřenského fondu (opět v mylném domnění, že svěřenský fond je jakási kvaziprávnická osoba, a tedy entita s organizační strukturou), které jsou tímto – dodejme, že neplatně – zmocněny podílet se/působit na rozhodování správce, ba co hůře, měnit samovolně podmínky správy. Výhrada možnosti provádění pozdějších úprav statutu v závislosti na potřebě přizpůsobovat správu svěřenského fondu novým okolnostem nebo změněným preferencím zakladatele či přání obmyšlených zcela popírá smysl a principy fungování tohoto institutu. Změna podmínek správy nemá být něčím, co je pravidelnou součástí života svěřenského fondu, a sama tato změna se nesmí stát jeho účelem. Flexibilita správy svěřenského fondu neznamená nestabilitu jejích pravidel, ale odvíjí se od důkladně zformulovaného scénáře nakládání s majetkem a spolu s tím vhodně nastaveného diskrečního prostoru svěřenského správce (typicky např. pro rozhodnutí, v jakém okamžiku budou koneční obmyšlení dostatečně rozumově zralí převzít rodinný majetek s ohledem na primární zájem zakladatele zachovat integritu takového majetku). Imanentním předpokladem fungování svěřenského fondu je vytvoření silného vztahu důvěry mezi zakladatelem a osobou, která je schopna co nejlépe prosazovat jeho původní úmysl a zájem tak, jak by ho sám zakladatel uplatňoval, kdyby nadále zůstal vlastníkem.

Provádění změn statutu z libovůle zakladatele či jiných osob především nemá oporu v právní úpravě, která k modifikaci podmínek správy svěřenského fondu přistupuje jako k výjimečnému opatření realizovanému prostřednictvím soudu. Byť se může zdát, že úprava změny statutu svěřenského fondu v občanském zákoníku je strohá a neúplná, je komplexní a nepotřebuje být doplňována či nahrazována vnitřním modifikačním mechanismem, určeným jednostranně zakladatelem nebo dohodnutým stranami. Především však nesmí být rozšiřována analogií s úpravou jiných, nesourodých právních konceptů, zejména s úpravou změny zakládacích a organizačních dokumentů fundací či korporací. V případě přípustnosti změny statutu svěřenského fondu nejde o otázku, zda zakladatel sobě nebo někomu jinému vyhradil či nevyhradil právo změnu učinit. Rozhodující není ani to, zda jsou všechny osoby zúčastněné na svěřenském fondu schopny se na změně statutu svěřenského fondu mezi sebou domluvit.

Korektivem odůvodněnosti změny statutu je účel odpovídající původnímu úmyslu zakladatele, ke kterému je majetek ve svěřenském fondu „přivlastněn“ a který je nedotknutelný. Lze si ostatně povšimnout, že změna uskutečněná soudem je zákonem koncipována principiálně jako nutné východisko k odvrácení předčasného zrušení svěřenského fondu pro nemožnost dosažení jeho účelu (srov. § 1469 odst. 1 ve spojení s odst. 2 o. z.). Smyslem zákonných ustanovení o změně statutu svěřenského fondu je na prvním místě postavit soud do role strážce účelu svěřenského fondu, a proto je soudu imperativně uloženo ke změně přistoupit (srov. „soud statut upraví“), může-li taková změna svěřenský fond, resp. jeho účel, zachránit (i proti vůli toho, kdo se domáhá zrušení svěřenského fondu) nebo mu lépe prospět. Je to zmíněná unikátní právní technika „přivlastnění“ majetku k účelu, která nadřazuje účel svěřenského fondu nad jakoukoli volní moc a činí z něho ultimativní kritérium pozdější změny. Proto ani soud nemůže původní účel svěřenského fondu zřízeného za soukromým účelem nahradit novým účelem (§ 1469 odst. 1 o. z. a contrario), na rozdíl od účelu – koncepčně odlišného institutu – nadace, jehož změna se řídí úplně jiným režimem, tj. podléhá obsahu nadační listiny, resp. schválení orgánů nadace a souhlasu zakladatele, popř. dalších určených osob (srov. § 321 a násl. o. z.).

Co do svého obsahu by se změny statutu svěřenského fondu daly teoreticky dělit na změny podstatné, dotýkající se účelu svěřenského fondu, a změny, které mají ryze technický charakter. Rozlišování na změny podstatné a nepodstatné je však relativní, protože i změna, která se např. dotýká obmyšlených, se z hlediska realizace účelu sledovaného zakladatelem nemusí vůbec nijak (pozitivně nebo negativně) projevit, a naopak změna, která je na první pohled technicistní povahy, může v konečném důsledku s ohledem na další okolnosti a původní úmysl zakladatele dosažení účelu svěřenského fondu usnadňovat nebo komplikovat. Právní úprava je tudíž zamýšlena tak, že jedině soud je schopný nezávisle posoudit, do jaké míry je změna pravidel správy z hlediska lepší prospěšnosti účelu svěřenského fondu relevantní a zda je namístě změnu mimořádně realizovat. Zakladateli nic ale nebrání, aby cestou pečlivě připraveného statutu do budoucna co nejvíce eliminoval potřebu ho s pomocí soudu měnit (např. tím, že ve statutu stanoví jako výchozí určitý počet svěřenských správců a zároveň přesně popíše objektivně dané situace, ve kterých se počet správců sníží nebo zvýší).

Vkládání modifikačních doložek, které mají zakladatele nebo jinou osobu legitimovat k provádění libovolných změn statutu svěřenského fondu, je jednak z hlediska možností zajištění flexibilních podmínek správy nepotřebné, jednak je především v rozporu s ideou, na níž je celá koncepce svěřenského fondu postavena. Rozchází se s výslovně kladeným požadavkem zákona, aby se zakladatel neodvolatelně zřekl vlastnictví věcí, které hodlá „přivlastnit“ k účelu a pozbýt nad nimi vládu (srov. § 1448 odst. 3 o. z.). Takto se odchyluje od pevného rámce kogentní právní úpravy, která autonomii vůle zakladatele nastavuje jasné hranice a kterou nelze rozvolňovat výkladem, že pokud občanský zákoník v části třetí určité jednání přímo nezakazuje nebo se o něm nezmiňuje, pak ho připouští (srov. § 978 o. z.). Stejným způsobem bychom museli dojít k závěru, že zakladatel může (při neexistenci výslovného zákazu) sobě nebo jinému platně vyhradit právo svěřenský fond kdykoli zrušit nebo dávat svěřenskému správci závazné pokyny týkající se správy. Tedy zjevně v rozporu s koncepcí svěřenského fondu, který nemá povahu příkazní ani žádné jiné smlouvy.

Ke svěřenskému fondu je jako k atypickému právnímu konceptu třeba přistupovat v širších souvislostech. Z pohledu soukromého práva jako celku je svěřenský fond nestandardním elementem, který vybočuje ze základního ideového a systémového předpokladu, že majetek existuje zásadně prostřednictvím osoby vlastníka a dluh existuje zásadně prostřednictvím osoby, kterou zavazuje, tedy skrze osobu dlužníka (srov. zejm. § 495 a 1011 o. z.). A jako ke každé jiné výjimce v právu je třeba i ke svěřenskému fondu při výkladu zaujmout restriktivní postoj.

Také české soukromé právo je ovládáno tzv. klasickou teorií jmění (la théorie classique du patrimoine), která byla původně zformulována francouzskou civilistikou a je jako výkladový prostředek používána typicky v oblastech ovlivněných francouzským právním myšlením. Přestože uvedená teorie nedokáže postihnout všechnu realitu moderního soukromého práva, je chybou spekulovat nad tím, zda vůbec je v českém právu akceptována.[13] Rozhodně je v něm (bez ohledu na geografické hranice) uplatňována a je naopak jeho nosným pilířem, protože i v našem soukromém právu se nesporně uplatňuje jedna z jejích základních tezí, že ten, kdo je osobně jako dlužník zavázán za splnění dluhu, je zavázán vším svým majetkem, tedy veškerým majetkem movitým i nemovitým, současným i budoucím.[14]

V quebeckém občanském zákoníku je obecná subjektivistická teorie jmění jako dominující princip výslovně zdůrazněna již v čl. 2 al. 1 CcQ („Every person is the holder of a patrimony.“/„Toute personne est titulaire d’un patrimoine.“), resp. v čl. 302 CcQ (stejné pravidlo je zopakováno specificky pro právnické osoby), kde koncept „jmění“ symbolizuje v ekonomických vztazích právní osobnost – má být její emanací a zásadně nerozdělitelné, stejně jako je nerozdělitelná právní osobnost, z níž se toto jmění odvozuje.[15] V těchto ustanoveních se neříká, že každý má majetek a dluhy nebo že každý má vlastnictví, ale chce se jimi obrazně vyjádřit, že osoba (fyzická nebo právnická) jako subjekt nadaný právní osobností nemůže pozbýt způsobilost mít majetek a nemůže ani pozbýt, vyloučit či jakkoli limitovat svou způsobilost odpovídat za dluhy vůči věřitelům.

Má-li už dojít k prolomení tohoto základního soukromoprávního paradigmatu, pak pouze v rozsahu, ve kterém to dovolí zákon (srov. čl. 2 al. 2 CcQ,[16] resp. § 978 o. z.). Specifikem české i quebecké právní úpravy je navíc to, že vedle některých výslovně uznaných režimů oddělených jmění v jednom zvláštním případě připouští, aby majetek existoval jako odvlastněný, nezávisle na právní osobnosti. Pakliže ovšem zákon dává zakladateli svěřenského fondu do rukou nástroj, který lze využít k velmi silné ochraně majetkových zájmů zakladatele, resp. obmyšlených, zejména zajištěním nedotknutelnosti určitého majetku jeho vyjmutím z dosahu nároků potenciálních věřitelů, pak také ale zcela legitimně požaduje, aby se zakladatel skutečně a nezpochybnitelně zřekl vlády nad majetkem ve svěřenském fondu (znovu srov. zejm. § 1448 odst. 3 o. z.), tedy aby dosáhl efektivního oddělení majetkových sfér, které nebude pouze umělé a imaginární.

Není ospravedlnitelné, aby svěřenský fond přinášel zakladateli výhody spojené s tím, že se zakladatel neidentifikuje s vyčleněným majetkem, a zároveň mu umožňoval chovat se k majetku ve svěřenském fondu nadále fakticky jako vlastník.[17] Nemalé riziko, že se vytváření svěřenských fondů stane zdrojem nejrůznějších komplikací, obcházení zákona a znevýhodňování věřitelů, proto i v českém právu odůvodňuje požadavek, aby nastavení podmínek vyčlenění majetku do „autonomního jmění“ nebylo ponecháno výlučně jen na vůli zakladatele, resp. dlužníka, ale pohybovalo se v zákonem určených mezích.[18] Výklad, že česká právní úprava trustové struktury je velmi liberální, a dává tak i po vzniku svěřenského fondu prostor pro autonomní tvorbu vůle,[19] je nepřijatelný. Je neslučitelný s pojmem oddělené a nezávislé vlastnictví, který vychází z opačné idey, že majetek ve svěřenském fondu neslouží nově vytvářené vlastnické vůli (zakladatele, svěřenského správce, či dokonce třetí osoby), ale slouží účelu, k němuž je tento majetek „přivlastněn“ a jehož integrita je skrze správu svěřenského fondu zajišťována. A především je uvedený výklad nesystematický, vzhledem k logicky správnému zařazení svěřenského fondu do části třetí občanského zákoníku.

Zakladatel, který si vyhradil právo změnit účel svěřenského fondu, resp. právo zasahovat bez omezení do pravidel správy svěřenského fondu, se nezřekl možnosti vlastnicky rozhodovat o vyčleněném majetku, odchýlil se od základního a donucujícího § 1448 o. z., a tudíž ani nevytvořil platný svěřenský fond, třebaže svěřenský fond formálně-právně vznikl (srov. § 1451 odst. 2 o. z.). Jestliže zákon minimalizuje rozsah možného působení zakladatele i obmyšleného na správu svěřenského fondu (srov. § 1454 o. z.) a jestliže neumožňuje ani tomu, kdo zvýší majetek svěřenského fondu, svěřenský fond rekonstituovat nebo se jakýmkoli způsobem vmísit do jeho správy (srov. § 1468 o. z.), tím spíše nepřipouští, aby zakladatel nebo obmyšlený či někdo jiný jako nevlastník ex post a svévolně měnil její pravidla, byť by mu takové právo bylo ve statutu předem vyhrazeno. Nedovoluje-li zákon vložit platně do statutu doložku (srov. § 580 o. z.), která by kteréhokoli přispěvatele do svěřenského fondu stavěla do role nového zakladatele a opravňovala ho svěřenský fond znovuvytvořit, a tedy vydat nový, resp. reformulovat starý statut, je takový zákaz potvrzením předpokladu, že statut je změnitelný zásadně jen soudem, pouze při zachování integrity účelu svěřenského fondu a jedině v případě, že změna v souladu s původním úmyslem zakladatele účelu prospěje, resp. zajistí vůbec jeho realizaci.

Závěr

Cesta k určení místa svěřenského fondu v soukromém právu nevede přes konstruování fikce právní osobnosti, dovozování exis­tence kvaziprávnické osoby, sbližování svěřenského fondu s fundacemi apod. Je předdefinována tím, že svěřenský fond a právnická osoba jsou v občanském zákoníku záměrně postaveny vedle sebe jako dva protichůdné právní koncepty. Indikací, že svěřenský fond není entitou, která stojí po boku právnických osob, je jeho umístění v části třetí českého občanského zákoníku. Jde o jednoznačný vzkaz zákonodárce, aby se svěřenským fondem bylo zacházeno jako s institutem věcných práv, nikoli jako s konstruktem rozšiřujícím aplikační dosah právních norem o fundacích a korporacích na jiná právní uspořádání. Pojmovým znakem svěřenského fondu není organizační struktura. Je jím zvláštní způsob, jakým určitá osoba drží majetek.

Svěřenský fond je ve vztahu k fundacím vybaven komplexní právní úpravou, vč. vlastních pravidel a vlastní filozofie změny statutu. Čím výstižněji a srozumitelněji zakladatel popíše ve statutu účel svěřenského fondu, tím pravděpodobněji se mu podaří svůj vlastnický záměr skrze svěřenský fond prosadit, a to třeba i prostřednictvím budoucí změny statutu vynucené nepředvídatelnými okolnostmi a schválené soudem. Pravidla statutu svěřenského fondu by zároveň měla být formulována co nejobecněji, tak aby je bylo možné použít na co nejširší spektrum budoucích situací. Zárukou, že se svěřenský fond nestane rigidním právním uspořádáním, je především maximálně možné využití akčního a diskrečního prostoru, který je zakladatel oprávněn poskytnout svěřenskému správci, nikoli však jeho zvětšování v rozporu s kogentně určeným rámcem právní úpravy a jejím hlavním principem, že účel svěřenského fondu je neměnný a že spolu s ním je stabilní i statut.

 

JUDr. Jaroslav Svejkovský působí jako advokát.

JUDr. Vít Lederer, Ph.D., působí jako odborný asistent na Katedře občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

---

[1] K použití výrazu „právní uspořádání“ pro označení svěřenského fondu srov. ust. § 2 písm. b) zák. č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů.

[2] J. Svejkovský, R. Marek a kol.: Správa cizího majetku v novém občanském zákoníku. Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2015, str. 401. Viz také V. Lederer: Nezávislé vlastnictví jako zvláštní paradigma v quebeckém a českém právu, Bulletin advokacie č. 12/2022, str. 30 a násl.

[3] K. Ronovská, V. Pihera: Nástroje správy rodinného majetku v novém soukromém právu, in Pocta Jiřímu Spáčilovi, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 286.

[4] Tamtéž.

[5] K tomu srov. A. Popovici: Trust in Quebec and Czech Law: Autonomous Patrimonies? European Review of Private Law, 2016, Vol. 24, Issue 6, str. 949-950.

[6] K tomu srov. zejm. Royal Trust Co. c. Tucker, [1982] 1 RCS 250, 1982 CanLII 162 (CSC) [online], rozhodnutí Cour suprême du Canada ze dne 9. 2. 1982, dostupné z: http://canlii.ca)t/1zb2h.

[7] K myšlence kvalifikovat (quebecký) trust jako nový druh subjektu práva srov. C. Cumyn: La fiducie, un nouveau sujet de droit? In E. Caparros a kol.: Mélanges Ernest Caparros, Wilson & Lafleur, Montréal 2002, str. 139-143.

[8] Viz op. cit. sub 3, str. 285.

[9] Viz J. Jarolím: Je svěřenský fond právnickou osobou? Měl by se jí stát? Bulletin advokacie č. 4/2022, str. 45 a násl.

[10] Podrobněji k důvodům, proč je problematické přiznat vlastnické právo správci, viz V. Lederer: Fiducie a svěřenský fond, Wolters Kluwer ČR, Praha 2021, str. 13 a 14.

[11] Viz V. Pihera, K. Ronovská: Fundační principy a hranice jejich flexibility. K otázce možnosti dodatečných změn podmínek fungování svěřenských fondů a fundací, Právník č. 9/2018, str. 705 a násl.

[12] J. Svejkovský, V. Lederer: K významu a neměnnosti statutu svěřenského fondu, Ad Notam č. 3/2023, str. 5.

[13] Viz K. Ronovská, V. Pihera: K některým mýtům a omylům o svěřenských fondech, Bulletin advokacie č. 7-8/2020, str. 45.

[14] K tomu srov. výslovné zakotvení této zásady v quebeckém občanském zákoníku v čl. 2645 CcQ („Any person under a personal obligation charges, for its performance, all his property, movable and immovable, present and future, …“).

[15] Ch. Aubry, F.-Ch. Rau: Cours de droit civil français: d’après la méthode de Zachariæ, Tome quatrième, Imprimerie et Librairie générale de jurisprudence Marchal et Billard, Paris 1873, str. 229 a násl.

[16] Viz čl. 2 al. 2 CcQ: „It (patrimony) may be the subject of a division or of an appropriation to a purpose, but only to the extent provided by law.“

[17] J. Svejkovský, V. Lederer: Svěřenské fondy – bez mystifikací a pověr, Právní rozhledy č. 1-2/2024, str. 37.

[18] K tomu srov. Québec (Province). Ministère de la Justice: Code civil du Québec, Commentaires du ministre de la justice et Loi sur l’application de la réforme du Code civil du Québec (extraits), Québec: Les Publications DACFO inc., Montréal 1993, Art. 2, str. 36 („Cette dernière condition vise à éviter les complications et les fraudes qui pourraient résulter d’une division ou d’une affectation du gage des créanciers qui serait laissée à l’unique volonté d’un debiteur.“)

[19] Op. cit. sub 11, str. 720.