Následující článek se zabývá v praxi se vyskytnuvšími případy, kdy si správní orgán šetřící stížnost na poskytovatele zdravotních služeb podle § 93 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále „zákon o zdravotních službách“), vyžádá v rámci takového šetření znalecký posudek, a za tím účelem uzavře se znalcem některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Jednou z možných forem výkonu znalecké činnosti, resp. zpracování a podání znaleckého posudku (jako species znalecké činnosti) dle zák. č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále „znal. zák.“), je znalecká činnost mimo řízení (smluvní).[1] Právním titulem takové znalecké činnosti je zpravidla nepojmenovaná smlouva, příp. smlouva o kontrolní činnosti či smlouva smíšená. V praxi se nicméně vyskytují případy, kdy je znalecký posudek vypracován znalcem v rámci pracovněprávního vztahu (zejména v rámci plnění některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr).

Zatímco nevyvolává příliš pochybností situace, kdy znalec zpracuje znalecký posudek pro zadavatele, jehož se přímo dotýká zpracovávaný znalecký úkol, v rámci pracovněprávního vztahu k takovému zadavateli, kdy takový postup nelze než odmítnout,[2], [3] vzniká otázka, jak se postavit ke znaleckému posudku vypracovanému znalcem v rámci pracovněprávního vztahu k zadavateli, jehož se znalecký úkol (z hlediska jeho předmětu) bezprostředně netýká.

Příkladem takového postupu je praxe některých krajských úřadů při vyřizování stížností na poskytovatele zdravotních služeb dle § 93 a násl. zákona o zdravotních službách, kdy si krajský úřad vyžádá od znalce znalecký posudek pro potřeby šetření stížnosti, přičemž s takovým znalcem uzavře dohodu o provedení práce, příp. dohodu o pracovní činnosti, jejímž předmětem je právě zpracování znaleckého posudku. Nejde tedy o ustanovení nezávislého odborníka podle § 94 odst. 4 zákona o zdravotních službách, ale o specifický postup některých krajských úřadů, spočívající právě ve vyžádání znaleckého posudku od soudního znalce.

Charakter postavení znalce a relevantní právní poměry 

Základním východiskem pro řešení naznačené otázky je v první řadě charakter postavení znalce a dále pak právní poměry související s výkonem znalecké činnosti.

Klíčovým požadavkem na charakter postavení znalce je jeho objektivita,[4] přičemž nelze přehlédnout to, co praxe někdy přehlíží, totiž že nezávislost a nestrannost se neposuzuje pouze ve vztahu k předmětu znaleckého úkolu, účastníkům a jejich zástupcům, ale expressis verbis též ve vztahu k orgánům veřejné moci, jež zadaly posudek či provádějí řízení či jiný postup, v němž má být posudek použit.[5] Samotný obsah pojmu „nestrannost“ znalce je dle části literatury v obecné rovině odvozován od nestrannosti soudu, obdobně pak pokud jde o pojem „nezávislost“ znalce.[6], [7] O nepochybném významu, který je kladen na objektivitu znalecké činnosti, pak svědčí i to, že podání znaleckého posudku vyloučeným znalcem, kanceláří či ústavem naplňuje skutkovou podstatu přestupku,[8] která se řadí k těm, na které zákon stanoví nejvyšší sazbu pokuty až do 500 000 Kč.[9] Příp. lze za splnění dalších podmínek uvažovat o trestní odpovědnosti za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 tr. zákoníku.[10]

Pokud jde o relevantní právní poměry související s výkonem znalecké činnosti (podáním znaleckého posudku), jsou v zásadě dva a nelze je směšovat.

Za prvé jde takříkajíc o právní poměr vnitřní (kooperační), tj. právní poměr uvnitř znaleckého subjektu (znalce, resp. kanceláře či ústavu), lze-li jej připustit,[11] přičemž jeho subjekty jsou znalec, kancelář či ústav na straně jedné a osoby podílející se na zpracování znaleckého posudku na straně druhé (u znaleckých ústavů judikatura např. dovodila, že na tvorbě znaleckého posudku se nemusejí nutně podílet jen osoby v pracovním nebo obdobném poměru k ústavu či jeho statutární orgány nebo členové statutárních orgánů[12], [13]); předmětem tohoto právního vztahu je pak spolupráce při výkonu znalecké činnosti (species takového poměru představuje vztah znalce a konzultanta dle § 23 znal. zák.).

Za druhé jde o právní poměr vnější (znalecký), tj. právní poměr mezi znalcem, kanceláří či ústavem na straně jedné a orgánem veřejné moci či zadavatelem na straně druhé; předmětem tohoto vztahu je pak výkon znalecké činnosti jako takové.[14] Právním titulem tohoto vnějšího (znaleckého) poměru je pak buď příslušný procesní úkon orgánu veřejné moci, jímž znalce, kancelář či ústav k podání znaleckého ústavu povolává (ustanovuje), anebo smlouva.

Výkon znalecké činnosti v pracovněprávním vztahu k zadavateli znaleckého úkolu

Ačkoliv tedy zákon (znal. zák.) neobsahuje výslovný zákaz výkonu znalecké činnosti v pracovním poměru, resp. pracovněprávním vztahu k zadavateli znaleckého úkolu (vedoucímu to které řízení), lze jej dovozovat z úpravy vyloučení znalce z podání posudku dle ust. § 18 znal. zák., které vztahuje důvodnou pochybnost o nepodjatosti mj. k poměru k věci a dále k orgánům veřejné moci, příp. k zadavateli. Ostatně předmětem pracovního poměru, resp. základních pracovněprávních vztahů, je per definitionem závislá práce,[15] což právě kontrastuje s imperativem nezávislosti znalce. Přitom se nepřehlíží, že v případě činnosti (znalecké) na základě některé z dohod o provedení práce nemusí být (zcela) naplněn znak dlouhodobosti či soustavnosti, potažmo závislosti, resp. znaku subordinace.[16]

Není to však zdaleka jen hledisko podjatosti znalce, která takovému pochybnému podávání znaleckého posudku brání, nýbrž k tomu přistupují i překážky plynoucí z podstaty vnějšího (znaleckého) právního poměru. Byla-li by právním titulem tohoto poměru některá z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (o pracovní smlouvě nemluvě), pak nejenže by šlo o výkon závislé práce, jak uvedeno shora, ale nešlo by o výkon znalecké činnosti znalce, nýbrž jeho zaměstnavatele (zadavatele), neboť závislá práce je konána nikoliv jménem zaměstnance, ale zaměstnavatele.[17] Tj. šlo by o znalecký posudek osoby, která vůbec není znalcem (nadto by nešlo o osobní výkon znalecké činnosti), a znalecký posudek by tak byl podán osobou, která k tomu není oprávněna, příp. nota bene ještě tou, která vede příslušné řízení. Dlužno v této souvislosti dodat, že jednání spočívající v neoprávněně vykonávané znalecké činnosti naplňuje skutkovou podstatu přestupku dle § 41 odst. 1 písm. b) znal. zák.

V neposlední řadě nelze pominout, že má-li jít o znalecký posudek v řízení, nelze jej opatřit způsobem pro tzv. smluvní znalecký posudek, ostatně procesní předpisy zpravidla stanoví procesní formu úkonu ustanovení znalce.[18], [19] Pokud pak jde o znalecký posudek pro účely vyřízení stížnosti proti postupu poskytovatele zdravotních služeb či proti souvisejícím činnostem podle § 93 odst. 1, resp. 2 zákona o zdravotních službách, klade se předně otázka, zdali je správní orgán vůbec oprávněn k takovému postupu (ustanovení znalce), když pro posouzení dodržení správného postupu při poskytování zdravotních služeb, příp. pro vyloučení příčinné souvislosti takového postupu a újmou na zdraví normuje zákon ustanovení nezávislého odborníka, příp. nezávislé odborné komise (vzhledem k tomu, že jde o postup fakultativní,[20] nelze zřejmě soudního znalce zcela vyloučit).[21] Odmítnout je pak třeba v praxi se vyskytnuvší názor, totiž že taková dohoda představuje „pouze“ podklad pro platbu znalci, neboť takový omezený (neúplný) právní následek uzavření dohody o provedení práce či pracovní činnosti nemá oporu v zákoně (či spíše naopak).

K relevantní judikatuře

Předmětné problematiky se dílem dotkla i judikatura, a to při posuzování otázky podjatosti znalce, jenž podal znalecký posudek pro jednoho z účastníků řízení na základě dohody o provedení práce – konkrétně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 440/2020, které bylo následně aprobováno usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2645/20. Nejvyšší soud se této problematiky dotkl znovu v usnesení ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 689/2022, v němž však na své předchozí rozhodnutí ze dne 25. 6. 2020 toliko odkázal.

Ačkoliv se shora uvedená rozhodnutí s předmětnou problematikou zcela nekryjí, neboť

1. jde o znaleckou činnost na žádost (nikoliv tedy v řízení), a to
2. pro konkrétního účastníka řízení (nikoliv tedy pro správní orgán), přičemž
3. posuzováno to bylo zřetelně právě a jen z hlediska tvrzeného vyloučení znalce,

jsou tyto judikatorní argumenty ve vztahu k předmětné problematice nepochybně relevantní. A to i přesto, že se vztahují k právní úpravě znal. zák. č. 36/1967 Sb.

Nejvyšší soud, odmítaje dovolací námitky týkající se podjatosti znalce z důvodu podání znaleckého posudku na základě dohody o provedení práce pro jednoho z účastníků řízení, svou argumentaci postavil na tom, že:

1. dohoda o provedení práce je (resp. byla) z hlediska § 12 odst. 1 znal. zák. č. 36/1967 Sb. přípustným titulem provedení znaleckého úkolu na žádost, přičemž
2. taková dohoda sice zakládá pracovněprávní vztah, a to i s přítomným prvkem nadřízenosti a podřízenosti, leč důvodná pochybnost o nepodjatosti nemůže být založena pouze formálně existencí takového jednorázového vztahu, nýbrž by k tomu musela přistoupit ještě okolnost jiná – např. v podobě dlouhodobosti takového vztahu či vyšší četnosti, kdy by bylo možné uvažovat přinejmenším o ekonomické závislosti.

Pokud jde o navazující rozhodnutí Ústavního soudu, dospěl tento soud k závěru, že nebyly zjištěny reálné pochybnosti o nepodjatosti znalce (což je zřetelně rovina skutková), přičemž druhá rovina argumentace týkající se právě právní povahy dohody o provedení práce a její slučitelnosti s výkonem znalecké činnosti není zcela jednoznačná. Ústavní soud totiž na straně jedné jednoznačně uvádí, že uzavření dohody o provedení práce právní úprava výslovně předpokládala (zmiňovaný § 12 odst. 2 znal. zák. č. 36/1967 Sb.), současně však na straně druhé uvádí, že „… dohoda, odporovala-li by zákonné úpravě činnosti znalců, byla by neplatná. Ovládal-li by jí založený vztah princip nadřízenosti a podřízenosti jejích účastníků, mohli by se oba dopustit případně i trestného jednání…“, přičemž dodává, že „… Každou dohodu je přitom nutné hodnotit podle jejího obsahu, a nikoliv označení…“.

Z těchto citovaných pozic tak není zcela zřejmé, zda je z pohledu Ústavního soudu

1. dohoda o provedení práce pro znaleckou činnost přípustná navzdory závislému charakteru práce jako předmětu takové dohody, a jde pak o to, zdali přistoupí ještě nějaká další skutečnost zakládající pochybnost o nepodjatosti, anebo
2. zdali jde o to, že dohodu o provedení práce je třeba posuzovat podle obsahu, přičemž nezahrnuje-li prvek nadřízenosti a podřízenosti, neocitá se v rozporu se zákonem, a jde tak o dohodu platnou (pak se ovšem klade otázka, zdali jde ještě vůbec o dohodu o provedení práce jako pracovněprávní smluvní typ).

Uvedené argumenty Nejvyššího a posléze Ústavního soudu však, jak uvedeno níže, nejsou zcela neproblematické.

Tak předně není zákonná opora pro to, že dohodou ve smyslu § 12 odst. 2 znal. zák. č. 36/1967 Sb. se míní právě dohoda o provedení práce. Uvedené ustanovení užívá (užívalo) dikci: „… poskytuje tuto odbornou pomoc na základě dohody v rámci výkonu své funkce…“, a to např. bez jakéhokoliv odkazu. Ztotožnit tedy tuto blíže nespecifikovanou dohodu právě s dohodou o provedení práce podle § 74 a násl. zák. práce tak není zcela podložené. Nejinak se to má pohledem historickým.[22] Citované ust. § 12 odst. 2 znal. zák. č. 36/1967 Sb. bylo novelizováno jedenkrát – a to zákonem č. 444/2011 Sb., přičemž tato novelizace se týkala v zásadě nahrazení pojmu státní orgán pojmem orgán veřejné moci. Lze tedy obrátit pozornost k ust. § 232 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (ve znění účinném ke dni účinnosti znal. zák. č. 36/1967 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 7. 1967) – tehdy byla dohoda o provedení práce vymezena jako dohoda „… k provedení ojedinělého určitého pracovního úkolu, který není možno zajistit pracovníky organizace v rámci jejich povinností vyplývajících z pracovního poměru, nebo vyžaduje-li to povaha úkolů organizace (dohody o provedení práce)…“ – z citovaného ustanovení tedy opět nevyplývá nic, co by jakkoliv odůvodňovalo či favorizovalo dohodu o provedení práce jako dohodu ve smyslu § 12 odst. 2 znal. zák. č. 36/1967 Sb. (nota bene při existenci § 222 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., opět v tehdy účinném znění: „… Ustanovení tohoto zákona o službách platí i pro služby poskytované podle zvláštních předpisů, pokud to jimi není vyloučeno…“).

Pokud jde o druhou argumentační linii, vychází, jak uvedeno shora, z toho, že samotná dohoda o provedení práce a priori nediskvalifikuje znalce z důvodu pochybnosti o nepodjatosti, nepřistoupí-li k tomu nějaká okolnost další. To je však závěr, jenž je problematický z hlediska pojmové (definiční) podstaty dohody o provedení práce (viz výše), přičemž z tohoto hlediska je pak irelevantní, zdali k tomuto závislému charakteru přistoupí ještě nějaká další skutečnost. Nadto v této situaci, kdy znalec na provedení znalecké činnosti dohodu o provedení práce uzavře, taková „další“ skutečnost přítomna je – vyplývá ze samotné vůle znalce zachycené právě v takové dohodě o provedení práce, neboť jejím uzavřením znalec dává najevo (chce být takto smluvně vázán), že „přijímá“ závislé postavení pro výkon znalecké činnosti. Na tomto pozadí je pak již méně podstatné, zdali k tomu či onomu pokynu zaměstnavatele také skutečně dojde, nadto jde o skutkovou okolnost, která je mimo zaměstnavatele a zaměstnance v podstatě neprokazatelná.

Alternativní argumentační linii lze vést ještě s inspirací myšlenky Ústavního soudu (byť vedoucí k ne zcela jednoznačnému závěru – viz výše), kdy Ústavní soud vychází z nutnosti hodnocení „znalecké“ dohody o provedení práce podle jejího obsahu. I když pro konečný závěr v konkrétní věci bude jistě vždy určující (nikoliv nutně výlučně) obsah konkrétní dohody o provedení práce, lze uvažovat v kategoriích obecnějších, a i v nich lze dospět k určitým relevantním závěrům. Totiž to, co se v takovém případě dostane přinejmenším do „kolize“, bude zjevně jazykové vyjádření na straně jedné a skutečný úmysl (vůle) strany či stran (zadavatele jako zaměstnavatele a znalce jako zaměstnance) na straně druhé. „Znalecká“ dohoda o provedení práce pak bude mít charakter soukromé listiny (tedy až na extrémní případy, od nichž se zde odhlíží), přičemž dle § 565 odst. 1 o. z. mj. platí, že dokázat správnost soukromé listiny musí ten, kdo se jí dovolává – tzn. znalec, příp. zadavatel. Zjištění skutečné vůle a správnosti „znalecké“ dohody o provedení práce tak v každém případě vyžaduje dokazování, přičemž – jak správně poznamenává Ústavní soud – „… Ovládal-li by jí založený vztah princip nadřízenosti a podřízenosti jejích účastníků, mohli by se oba dopustit případně i trestného jednání…“. A vzhledem k tomu, že dohoda o provedení práce zakládá výkon práce jménem zaměstnavatele, nešlo by o znalecký posudek znalce, ale jeho zaměstnavatele, což by bylo možné příp. kvalifikovat jako přestupek dle § 41 odst. 1 písm. a) či b) znal. zák. Již samotný potenciál potřeby zjišťování skutečné vůle ohledně „znalecké“ dohody o provedení práce, a to též v kontextu existence uvedených odpovědnostních rizik (jakož i rizik civilní odpovědnosti za újmu), pak zakládá poměr znalce k věci, dále k účastníkům a dále k zadavateli, resp. orgánu veřejné moci, pro který je z podání znaleckého úkonu vyloučen.

Lze mít tedy za to, že uvedené judikatorní závěry nesvědčí pro možnost realizovat znaleckou činnost na základě dohody o provedení práce se zadavatelem, přičemž v této souvislosti též nelze přehlédnout, že uvedená judikatura se vypořádává jen s některými důvody této nemožnosti.

K novelizaci zákoníku práce (zák. č. 281/2023 Sb.)

Aktuálně se pak nabízí otázka, zdali do předestřené problematiky nepřináší nové pohledy novelizace zákoníku práce provedená zákonem č. 281/2023 Sb., která se týká právě též dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Tato novela představuje především transpozici směrnice WLB[23] a směrnice TPWC,[24] přičemž signifikantním novelizačním principem je v zásadě posílení postavení a ochrany zaměstnance v aspektech souvisejících s rodičovstvím a minimalizace pracovněprávních vztahů s nejistými pracovními podmínkami.

Ačkoliv z hlediska normativního textu nepředstavuje novela výslovnou změnu dotýkající se přímo otázky znalecké činnosti, posílila tato novela např. subordinační prvek v podobě povinnosti zaměstnavatele rozvrhnout pracovní dobu.[25]

Celkově pak nelze přehlížet legislativní trend, jenž čím dál více přibližuje tyto právní vztahy „klasickému“ pracovnímu poměru, ostatně i v důvodové zprávě se zmiňují úvahy o nahrazení těchto dohod právní úpravou tzv. pracovního poměru malého rozsahu.[26] To vše tak mluví spíše pro odmítnutí možnosti pojednávaného výkonu znalecké činnosti na základě dohody o provedení práce.

 

JUDr. Jan Vondráček je advokátem v Praze a působí na Katedře práva NF VŠE v Praze.

Ilustrační foto: canva.com

---

[1] Dřívější právní úprava [zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále „znal. zák. č. 36/1967 Sb.“)] tuto formu označovala jako znalecký posudek tzv. na žádost, přičemž § 12 odst. 2 znal. zák. č. 36/1967 Sb. normoval, že tak znalec činí „na základě dohody v rámci výkonu své funkce“. Obdobně pak § 15 odst. 1 tehdejší prováděcí vyhlášky (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů) hovořil v případech znaleckých posudků prováděných mimo řízení o dohodě mezi občanem nebo organizací.

[2] Jde o zjevný případ poměru k věci a zadavateli, a tedy důvod pro vyloučení znalce dle § 18 odst. 1 znal. zák. (srov. též § 11 odst. 1 znal. zák. č. 36/1967 Sb.).

[3] Srov. k tomu též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. Skno 4/99.

[4] Srov. k tomu imperativ nezávislosti a nestrannosti výkonu znalecké činnosti, jak je vyjádřen v § 1 odst. 3 znal. zák., jakož i ve slibu znalce dle § 5 odst. 2 znal. zák. (srov. též znění znaleckého slibu dle § 6 odst. 2 znal. zák. č. 36/1967 Sb.).

[5] Srov. § 11 odst. 1 znal. zák.

[6] Srov. L. Dörfl, A. Krysl, M. Lehká, R. Visingr: Zákon o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2021, str. 26 a násl.

[7] K objektivnímu a subjektivnímu testu nestrannosti srov. např. A. Nemeškalová Rosinová: Podjatost soudců v rozhodovací praxi vrcholných soudů ČR, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2021.

[8] Srov. § 39 odst. 1 písm. b) znal. zák. [srov. též § 25a odst. 1 písm. d) a § 25b odst. 1 písm. d) znal. zák. č. 36/1967 Sb.].

[9] Srov. § 39 odst. 2 znal. zák.

[10] Ke společenskému (obecnému) významu znalecké činnosti srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 153/04, či ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2245/10.

[11] Samozřejmě s respektem k osobnímu charakteru činnosti znalce dle § 1 odst. 1 znal. zák.

[12] Srov. k tomu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 21 Co 57/2010.

[13] I za dřívější úpravy šlo nicméně o závěr diskutabilní, neboť judikující soud se opřel o absenci výslovného zákazu takového zpracování znaleckého posudku, a to s tím, že imperativ osobního výkonu znalecké činnosti zakotvený tehdy v ust. § 10 odst. 1 ve spojení s § 22 odst. 1 znal. zák. č. 36/1967 Sb. (a dnes v § 1 odst. 4 znal. zák.) nelze na činnost znaleckých ústavů ve výše uvedeném smyslu vztáhnout, neboť by šlo o restriktivní výklad § 10 odst. 1 znal. zák., navíc pomíjející ust. § 22 odst. 2 znal. zák., dle něhož za ústavní znalecký posudek odpovídá beztak ústav. Totéž ovšem u znaleckých posudků znalců (ve vztahu ke konzultantům) normovalo ust. § 10 odst. 2 věta poslední znal. zák., které doslova stanoví, že: „… Odpovědnost znalce (tlumočníka) není dotčena ani v té části posudku (překladu), o níž bylo konzultováno…“. Prizmatem judikované argumentace by tedy i u znalce mohlo či mělo být irelevantní, kdo konkrétně znalecký posudek vypracoval, neboť i u znaleckých posudků znalců nese za jeho obsah odpovědnost znalec – a tak tomu nepochybně není. V podmínkách aktuální právní úpravy srov. též náležitosti posudku znalecké kanceláře a ústavu dle § 28 odst. 3 a 4 znal. zák.

[14] Ke specifickému charakteru výkonu znalecké činnosti jako činnosti podnikatelské srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 13/14-1.

[15] Srov. § 2 odst. 1 zák. práce: „… Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně…“.

[16] K bližšímu vymezení pojmu závislá práce srov. např. J. Pichrt, J. Tomšej a kol.: Nad vymezením závislé práce, Wolters Kluwer ČR, Praha 2023, str. 1 a násl. a zejm. str. 42 a násl.

[17] Srov. M. Vysokajová, B. Kahle, N. Randlová, P. Hůrka, J. Doležílek: Zákoník práce, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 9.

[18] Srov. zejm. § 127 ve spojení s § 167 o. s. ř. (procesní forma usnesení), dále § 56 správního řádu (procesní forma usnesení), dále § 105 tr. řádu (procesní forma opatření).

[19] K historickým případům nesprávného povolávání znalců srov. např. zprávu Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, Pls 3/80.

[20] Arg. § 94 odst. 4 zákona o zdravotních službách: „… Příslušný správní orgán může…ustavit…“.

[21] Stejně tak je diskutabilní, zdali v případě opatřování znaleckého posudku pro účely vyřízení stížnosti správním orgánem podle § 93 odst. 2 zákona o zdravotních službách jde o posudek v řízení (a tedy je namístě znalce ustanovit), anebo jde o posudek smluvní (a tedy jej lze u znalce objednat). Vzhledem k problematice řešené v tomto článku se od těchto právních nuancí odhlíží, neboť ve vztahu k otázce přípustnosti opatření znaleckého posudku na bázi dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr je to irelevantní.

[22] K historickému vývoji dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr srov. např. M. Bělina, L. Drápal a kol.: Zákoník práce, Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2015, str. 488.

[23] Tj. směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1158 ze dne 20. června 2019 o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob a o zrušení směrnice Rady 2010/18/EU.

[24] Tj. směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1152 ze dne 20. června 2019 o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii.

[25] Srov. aktuální znění § 74 odst. 2 zák. práce.

[26] Srov. důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (sněmovní tisk č. 423/0), str. 32.