Proč nejsou v obžalobě uváděny důkazy ve prospěch obviněného?

25. 4. 2024 Eva Dvořáková Žádné komentáře

Autor v článku popisuje řadu let přetrvávající stav, kdy státní zástupce uvádí v obžalobě zásadně jen důkazy, které jsou v neprospěch obviněného. Činí tak přesto, že policejní orgán vyhledal a za stanovených podmínek také provedl důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného (§ 164 odst. 3 tr. řádu). Proto jsou ve spisu všechny důkazy, které byly provedeny v přípravném řízení. Autor se tedy následně zabývá odpověďmi na tyto dvě otázky. Co zapříčiňuje stav, kdy v obžalobě nejsou obsaženy důkazy ve prospěch obviněného, přestože byly získány v průběhu vyšetřování a jsou obsaženy ve spisu? Jak lze zabezpečit, aby v obžalobě byly obsaženy důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného? Autor současně přináší také návrhy de lege ferenda.

Zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností

Policejní orgán postupuje ve vyšetřování tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Tato základní zásada trestního řízení, zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností,[1] je promítnuta v § 164 odst. 1 větě první tr. řádu, podle něhož policejní orgán vyhledává a za stanovených podmínek také provádí důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného (§ 164 odst. 3 věta první). Proto má policejní orgán konající vyšetřování povinnost vyhledat (opatřit) a v zákonem stanoveném rozsahu provést i důkazy svědčící ve prospěch obviněného.

Cílem tohoto postupu má být zjištění skutkového stavu tak, aby obžaloba byla podána pouze tehdy, je-li státní zástupce přesvědčen, že v řízení před soudem bude schopen prokázat vinu obviněného. Proto policejní orgány věnují maximální úsilí vyhledání a provádění usvědčujících důkazů, avšak důkazy ve prospěch obviněného nezřídka pomíjejí. Na to musí obhájce reagovat návrhy na doplnění dokazování, a pokud jim není vyhověno, tak návrhy na přezkoumání postupu policejního orgánu státním zástupcem, příp. i podnětem k výkonu dohledu státním zastupitelstvím vyššího stupně. Obviněný může zpochybnit kterýkoliv důkaz opatřený orgány činnými v trestním řízení nejen tím, že se k němu vyjádří nebo navrhne tomuto orgánu provedení jiného důkazu, nýbrž i tím, že sám opatří a předloží důkaz (§ 89 odst. 2 tr. řádu), kterým hodlá své stanovisko doložit či potvrdit nebo kterým vyvrátí závěry plynoucí z důkazů v neprospěch obviněného, opatřených orgány činnými v přípravném řízení.

Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností umožnila, že i obviněný nebo jeho obhájce mohou navrhovat a předkládat důkazy ve všech stadiích trestního řízení a v hlavním líčení je i provádět (§ 215 odst. 2, 3 tr. řádu), a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Pro obhajobu má tato zásada nepříznivý důsledek v tom, že orgány činné v trestním řízení již nemají povinnost objasňovat skutečný stav věci a při svém rozhodování z něj vycházet, nýbrž musejí zjišťovat pouze skutkový stav věci, o němž nemají důvodné pochybnosti, a to jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Nemusejí také ověřovat všechny okolnosti případu všemi dosažitelnými prostředky, nýbrž jsou povinny pouze přezkoumat všechny okolnosti případu, nikoliv již všemi dosažitelnými prostředky.

Kdy státní zástupce podává obžalobu?

Obžaloba je rozhodnutím svého druhu ve smyslu § 119 odst. 2 a contrario tr. řádu, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Doručením obžaloby soudu končí přípravné řízení. Alternativou podání obžaloby je návrh státního zástupce na potrestání ve zkráceném přípravném řízení (§ 179d tr. řádu) a návrh na schválení dohody o vině a trestu (§ 175b tr. řádu).

Podmínkou podání obžaloby státním zástupcem k příslušnému soudu je to, že výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud (§ 176 odst. 1). Při posuzování této podmínky se nezřídka odlišuje názor policejního orgánu a státního zástupce na straně jedné od názoru obhajoby na straně druhé. V nemalém počtu případů neshledává obhájce podmínky pro podání obžaloby. Někdy usuzuje, že je nutné doplnit dokazování, a to především dle návrhů, které již v průběhu vyšetřování podal, avšak byly odmítnuty jako nadbytečné, zpravidla bez dostatečného a přesvědčivého zdůvodnění. Jindy obhájce usuzuje, že podání obžaloby není namístě, protože nebyly splněny podmínky pro podání obžaloby dle § 176 odst. 1 tr. řádu, protože byl možný jiný procesní postup dle některého z ust. § 171 až 173, § 307 až 314 tr. řádu nebo dle § 70 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, podle konkrétních okolností daného případu.

Státní zástupce má podat obžalobu vždy, když přetrvává důvodné podezření ze spáchání stíhaného skutku obviněným a toto podezření nebylo rozptýleno dokazováním provedeným v průběhu vyšetřování za dodržení zásad uvedených v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. To platí i za situace, když ve věci byly v přípravném řízení opatřeny důkazy, z nichž některé obviněného usvědčují a jiné naopak podezření ze spáchání trestného činu vyvracejí nebo zeslabují, pokud závěr o tom, že skutek, pro nějž se vede trestní stíhání, nespáchal obviněný, závisí na hodnocení těchto rozporných důkazů, které připouštějí ještě reálnou možnost, že obviněný je pachatelem trestného činu (NS 5 Tz 174/2001).

Obžalobu je nutné podat i tehdy, pokud existují dvě rovnocenné skupiny navzájem si odporujících důkazů, z nichž jedna skupina svědčí o spáchání skutku a jiná tento závěr vyvrací. Podobně je státní zástupce povinen podat obžalobu, pokud existuje pochybnost, zda se stal skutek, pro nějž je vedeno trestní stíhání, přičemž zjištění, které z odporujících si důkazů jsou pravdivé, může učinit jen soud po jejich vykonání v hlavním líčení za užití zásad bezprostřednosti a ústnosti (NS 2 Tzn 120/1997).

V každém případě je nutné v přípravném řízení provést všechny důkazní prostředky potřebné k prokázání skutkového stavu, přičemž státní zástupce nesmí postupovat tak, že by v přípravném řízení neprovedl či nezajistil část důkazů významných pro zjištění skutečností rozhodných z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu či osoby pachatele, a to ani tehdy, jestliže by tyto skutečnosti neuplatnil v podané obžalobě (srov. NS 4 Tz 20/2003).

Náležitosti obžaloby

Státní zástupce si je vědom toho, co musí obsahovat obžaloba. Řadu let byly v § 177 tr. řádu obsaženy čtyři náležitosti obžaloby. Po novelizaci trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. musí s účinností od 1. 9. 2020 obžaloba obsahovat pět náležitostí:

a) označení státního zástupce a den sepsání obžaloby,

b) jméno a příjmení obviněného (a konkrétní údaje o něm),

c) žalobní návrh, v němž musí být přesně označen skutek, pro který je obviněný stíhán (a bližší specifikace skutku),

d) návrh na uložení trestu s uvedením jeho druhu a výměry nebo návrh na upuštění od potrestání,

e) odůvodnění žalovaného skutku s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá, a seznam důkazů, jejichž provedení se v hlavním líčení navrhuje, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona.

Nově byl do § 177 tr. řádu vložen důvod uvedený pod písm. d), který obsahuje návrh na uložení trestu. Proto je dosavadní důvod uvedený pod písm. d) od 1. 9. 2020 uveden pod písm. e).

Kdy je skutek odůvodněn a doložen důkazy?

Podle ust. § 177 písm. e) tr. řádu musí obžaloba obsahovat odůvodnění žalovaného skutku s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá, a seznam důkazů, jejichž provedení se v hlavním líčení navrhuje, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona. Proto má odůvodnění obžaloby obsahovat vylíčení prokázaných skutečností s odkazem na konkrétní zajištěné důkazy. Vzhledem k tomu, že není nutné doslovné reprodukování důkazů, tak státní zástupci zpravidla popisují jejich obsah, někdy výstižně, jindy méně, přičemž se při popisu důkazů nejednou nevyvarují jejich účelového zkreslení.

Beckův komentář k § 177 písm. e) tr. řádu uvádí: „Odůvodnění obžaloby je již po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. podstatně stručnější, neboť postačí v něm uvést: – odůvodnění žalovaného skutku s uvedením důkazů (§ 89 odst. 2), o které se toto odůvodnění opírá; státní zástupce zde spojí vylíčení prokázaných skutečností s poukazem na konkrétní důkazy opatřené v přípravném řízení, které v té souvislosti stručně zhodnotí; – právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona; zde je třeba odůvodnit zákonné znaky, které obviněný naplnil, poukazem na příslušné konkrétní zjištěné skutečnosti posuzovaného případu; – seznam důkazů, jejichž provedení v hlavním líčení navrhuje, označením důkazu (důkazního prostředku) s poukazem na příslušné číslo listu spisu (u svědků a znalců je třeba rozlišit návrh na jejich osobní výslech a návrh na přečtení protokolů o jejich výslechu, popř. u znalců též znaleckého posudku, podle příslušného ustanovení § 211); po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. státní zástupce v obžalobě vždy uvede, které důkazy hodlá sám provádět v hlavním líčení před soudem (ke splnění povinnosti uvedené v § 2 odst. 5 páté větě a § 180 odst. 3 větě první za středníkem), zejména které svědky svědčící ve prospěch obžaloby zamýšlí sám před soudem vyslechnout podle § 215 odst. 2; od toho je nutno odlišovat to, že některé svědky, popř. další osoby, pouze navrhuje slyšet, kdy k osobnímu výslechu v hlavním líčení navrhuje zpravidla jen ty svědky, na jejichž osobním slyšení hodlá v hlavním líčení trvat; – odůvodnění dalších případně učiněných návrhů (např. ohledně obviněného, kterého v obžalobě označil jako spolupracujícího podle § 178a odst. 1 nebo 2).“[2]

Obhájci se v praxi běžně setkávají s tím, že ve spisu jsou kromě usvědčujících důkazů také důkazy ve prospěch obviněného, a přesto je státní zástupce v obžalobě vůbec nezmíní ani se s nimi nevypořádá. Zatímco u usvědčujících důkazů jsou v obžalobě uvedeny odkazy na konkrétní číslo listu spisu, důkazy ve prospěch obviněného státní zástupce neuvede.

Má obžaloba obsahovat důkazy ve prospěch obviněného?

Komentář Wolters Kluwer se k odůvodnění obžaloby dle § 177 písm. e) tr. řádu vyjadřuje výrazně šířeji než Beckův komentář, když uvádí: „Samotné odůvodnění obžaloby má obsahovat vylíčení prokázaných skutečností s odkazem na konkrétní zajištěné důkazy. Není nutné doslovné reprodukování důkazů, ale většinou je přehlednější výstižný popis jejich obsahu (aniž by však došlo k jejich zkreslení). Mají být popsány všechny relevantní důkazy, a to nejen usvědčující, ale i vyviňující. Po vylíčení důkazní situace má následovat jejich zhodnocení a na to navazující právní úvahy týkající se přiléhavosti zvolené právní kvalifikace apod. Není rozhodně namístě přehlížet či bagatelizovat důkazy vyvracející či zeslabující vinu obviněného, a to zejména je-li obžaloba podávána v případě skutkových pochybností. Je vhodné se rovněž vypořádat s obhajobou obviněného, kterou případně uplatnil v průběhu vyšetřování, včetně jeho právních námitek.“[3]

S cit. názorem lze z pohledu obhajoby obviněného plně souhlasit. Přesto většina státních zástupců v obžalobě uvádí výlučně nebo převážně jen usvědčující důkazy, zatímco vyviňující důkazy neuvádí. To nechápou obvinění, kteří se dotazují obhájce, proč byly v přípravném řízení provedeny důkazy vyvracející či zeslabující obvinění, a přesto o nich není v obžalobě ani zmínka, nebo jsou uvedeny a odmítnuty z různých důvodů.

Jaké důkazy neuvádí státní zástupce v obžalobě?

V praxi mnohý státní zástupce, bez ohledu na to, že ve spisu jsou i důkazy ve prospěch obviněného, v obžalobě uvádí pouze důkazy, které svědčí v neprospěch obviněného; ten v tom spatřuje porušení zákona a žádá po obhájci, aby neprodleně zjednal nápravu. „Zařiďte, aby státní zástupce uvedl v obžalobě důkazy, které byly provedeny ve vyšetřování a zpochybňují obžalobu. Nechápu, jak si mohl státní zástupce dovolit pominout v obžalobě důkazy, které jsou v můj prospěch.“

Pak má obhájce nesnadný úkol, a to vysvětlit klientovi, že státní zástupce neporušil zákon, a to proto, že mu § 177 písm. e) tr. řádu ukládá, aby v obžalobě odůvodnil žalovaný skutek a uvedl důkazy, o které toto odůvodnění opírá. Žalobci však není uložena povinnost uvést důkazy ve prospěch obviněného a vypořádat se s nimi.

To, že státní zástupce nemusí dle § 177 písm. e) tr. řádu uvést v obžalobě také důkazy vyvracející či zeslabující vinu obviněného a reagovat na ně, nemůže vzít obhajoba obviněného pouze na vědomí. Úprava obsažená v § 177 písm. e) tr. řádu totiž není v souladu s § 180 odst. 2 tr. řádu, dle něhož se státní zástupce při podání a zastupování obžaloby řídí zákonem a vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu, mezi něž patří jak usvědčující důkazy, tak důkazy, které svědčí ve prospěch obviněného.

Státní zástupce zná spis, neboť vykonával dozor nad přípravným řízením, a je si vědom toho, že policejní orgán byl povinen postupovat ve vyšetřování tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. řádu), a proto prováděl důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 164 odst. 3 tr. řádu), vyjma případů, kdy odmítl provést důkazy navržené obhajobou. Dle § 180 odst. 2 věty druhé tr. řádu státní zástupce v řízení před soudem vystupuje tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby. Státní zástupce si je velmi dobře vědom toho, že v řízení před soudem je povinen dokazovat vinu obžalovaného (§ 2 odst. 5 tr. řádu), a proto si již při formulování obžaloby připravuje argumenty, které může využít při dokazování v hlavním líčení, a vzhledem k tomu zahrnuje do obžaloby zpravidla jen důkazy, které podporují obžalobu [§ 177 písm. e) tr. řádu].

Státní zástupce počítá i s tím, že podle § 181 odst. 1 tr. řádu dojde u soudu k přezkoumání obžaloby předsedou senátu za účelem zjištění, zda podaná obžaloba poskytuje pro další řízení spolehlivý podklad. K tomu Beckův komentář k § 181 odst. 1 tr. řádu uvádí: „Přezkoumání podléhá každá obžaloba podaná státním zástupcem. Obžaloba má v tomto smyslu dvojí význam. Technicky vzato představuje shrnutí (syntézu) vyšetřovacích materiálů v žalobním návrhu a jeho odůvodnění, což ve značné míře ulehčuje soudu orientaci a prověrku důkazního stavu. Vedle toho procesně vymezuje objem a rámec soudního projednávání, hranice trestní odpovědnosti konkrétní stíhané osoby, a tím jí dává i možnost přípravy náležité obhajoby v řízení před soudem.“[4]

Obhájci mohou v řadě případů dokladovat, že v žalobním návrhu a jeho odůvodnění nedochází ke shrnutí všech důkazů a dalších podkladů získaných ve vyšetřování, neboť obžaloba obsahuje zásadně jen důkazy, které usvědčují obviněného, včetně příslušného odůvodnění, zatímco důkazy ve prospěch obviněného nezmiňuje. Tak se však nenaplňuje předpoklad, že obžaloba a její obsah ulehčí soudu orientaci ve věci a prověrku důkazního stavu. V důsledku toho nedochází ani k tomu, aby obžaloba vymezovala rozsah projednávání soudu. Po přečtení obžaloby, která obsahuje jen důkazy, které usvědčují obviněného, může předseda senátu nabýt bez znalosti spisu mylného dojmu, že průběh hlavního líčení bude bezproblémový, protože důkazy ve prospěch obviněného nebyly v přípravném řízení zjištěny a obhajoba nebude moci obžalobu za pomoci důkazů účinně vyvracet nebo zpochybňovat. Skutečností však je, že vyviňující důkazy, které byly zjištěny v průběhu vyšetřování, státní zástupce v obžalobě neuvedl.

Co zapříčiňuje spory mezi státním zástupcem a obhajobou?

V praxi jsou zřejmě nejčastěji předmětem sporů mezi státním zástupcem a obhajobou případy, kdy dokazováním provedeným v přípravném řízení je zjištěno, že se stal skutek, pro který se trestní stíhání vede, tento skutek je trestným činem (a není důvod k postoupení věci), avšak není prokázáno, že skutek spáchal obviněný [§ 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu]. V těchto případech, kdy v průběhu vyšetřování nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný, musí obhájce po skončení vyšetřování navrhnout zastavení trestního stíhání. Státní zástupce však takovému návrhu mnohdy nevyhoví a podá obžalobu, i když při jejím podání není práh důvodného podezření (§ 176 odst. 1 tr. řádu) výše než při zahájení trestního stíhání.

Obhájci mohou dokladovat, že i v případech, kdy ve spisu jsou důkazy ve prospěch obviněného, státní zástupce je neuvádí v obžalobě a pomíjí, že pro její podání nestačí jen důvodné podezření, že se skutek stal, vykazuje znaky trestného činu a spáchal jej obžalovaný. To bylo podle § 160 odst. 1 tr. řádu dostatečné při zahájení trestního stíhání vůči obviněnému, nestačí to však pro podání obžaloby, kde je podle § 180 odst. 2 tr. řádu nutná vyšší míra důvodného podezření než při zahájení trestního stíhání.

V praxi státní zástupce podává obžalobu i v případech, kdy míra důvodného podezření vůči obviněnému je stejná, příp. po dokazování provedeném v průběhu vyšetřování dokonce někdy nižší než při zahájení trestního stíhání. To dokladuje, že úprava obsažená v § 177 písm. e) tr. řádu nenutí státního zástupce zabývat se vyvracením argumentů obhajoby, a proto obžaloba často nevystihuje obsah spisů, neboť obsahuje pouze nebo převážně usvědčující důkazy.

Vzhledem k tomu existuje riziko, že předseda senátu, který nerespektuje § 185 odst. 1 tr. řádu, nařídí hlavní líčení jen podle obsahu obžaloby, nikoliv také podle obsahu spisového materiálu. Pokud předseda senátu před nařízením hlavního líčení neprostuduje spis, tak nemůže vědět, zda důkazy ve prospěch obviněného nejsou obsaženy ve spisu, nebo zda je státní zástupce v obžalobě pouze neuvedl. Jestliže předseda senátu nařídí hlavní líčení jen dle obžaloby, tak s časovým odstupem ji posoudí nejen podle jejího obsahu, nýbrž také podle obsahu spisu (§ 185 odst. 1 tr. řádu), a zjistí, že obžaloba je státním zástupcem sepsána jednostranně, v neprospěch obviněného a neobsahuje důkazy a další skutečnosti v jeho prospěch. Pro obhajobu i pro soud to však nic nemění na skutečnosti, že pokud předseda senátu prostuduje spis až poté, co nařídil hlavní líčení, tak mu již trestní řád neumožňuje nařídit předběžné projednání obžaloby.

Dle § 2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Tato základní zásada trestního řízení je promítnuta v § 164 odst. 3 větě první tr. řádu, podle něhož policejní orgán vyhledává a za stanovených podmínek také provádí důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného (§ 164 odst. 1 věta první). Proto má policejní orgán konající vyšetřování povinnost usilovat nejen o usvědčení obviněného, nýbrž je také povinen vyhledat (opatřit) a v zákonem stanoveném rozsahu provést i důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Také na to je zaměřen dozor státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení (§ 174 odst. 2 tr. řádu).

Podstatné je, že dozorující státní zástupce je obeznámen se všemi důkazními prostředky i důkazy, včetně těch, které svědčí ve prospěch obžalovaného. Přesto však v obžalobě uvádí zásadně jen všechny důkazy v neprospěch obviněného, zatímco důkazy v jeho prospěch pomíjí, a tento přístup opírá o § 177 písm. e) tr. řádu. Při sepisování obžaloby státní zástupce neví, zda předseda senátu nařídí hlavní líčení. Přesto již v obžalobě, tedy ještě v přípravném řízení, dokazuje vinu obžalovaného, což by měl činit až v hlavním líčení před soudem.

Novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. byl doplněn § 206 odst. 1 tr. řádu tak, že předseda senátu nejenže vyzve v hlavním líčení státního zástupce, aby přednesl obžalobu, nýbrž nově také, aby uvedl, které skutečnosti považuje za nesporné. Od 1. 9. 2020, kdy nabyl účinnosti citovaný zákon, někteří státní zástupci formulují obžalobu tak, že v ní akcentují skutečnosti, které považují za nesporné. Přitom otázku předsedy senátu, které skutečnosti obsažené v obžalobě považuje za nesporné (§ 206 odst. 1 tr. řádu), má státní zástupce zodpovědět až po přednesení obžaloby v hlavním líčení.

Nelze pominout, že přípravné řízení končí až doručením obžaloby soudu. Proto vždy, když státní zástupce uvádí v obžalobě jen důkazy v neprospěch obviněného, tak v závěru přípravného řízení postupuje v rozporu s § 2 odst. 5 tr. řádu, protože se nezabývá okolnostmi svědčícími ve prospěch obviněného, a to přesto, že policejní orgán vyhledal a za stanovených podmínek také provedl důkazy ve prospěch obviněného (§ 164 odst. 1 věta první tr. řádu).

Pro podání obžaloby postačí dostatečně důvodné podezření, že se skutek stal, vykazuje znaky trestného činu a spáchal jej obviněný. Otázkou však je, z čeho vychází vnitřní přesvědčení státního zástupce, že podání obžaloby na obviněného je důvodné. Státní zástupce se má řídit svým vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu, nejen na důkazech, které usvědčují obviněného, nýbrž i na těch, které svědčí v jeho prospěch. Obhájci mohou dokladovat, že i v případech, kdy ve spisu jsou důkazy ve prospěch obviněného, státní zástupce je vesměs neuvádí v obžalobě, a tak pomíjí, že pro podání obžaloby nestačí jen důvodné podezření, že se skutek stal, vykazuje znaky trestného činu a spáchal jej obžalovaný. To bylo dostatečné při zahájení trestního stíhání vůči obviněnému (§ 160 odst. 1 tr. řádu), nestačí to však pro podání obžaloby, kdy je dle § 180 odst. 2 tr. řádu nutná vyšší míra důvodného podezření než při zahájení trestního stíhání. V praxi však státní zástupce podává obžalobu i v případech, kdy míra důvodného podezření vůči obviněnému je po dokazování provedeném v průběhu vyšetřování stejná, nebo někdy dokonce nižší než při zahájení trestního stíhání.

Kdy by státní zástupce neměl podat obžalobu?

Podání obžaloby je součástí přípravného řízení, což vyplývá nejen ze systematického zařazení tohoto ustanovení v rámci trestního řádu, ale i z toho, že jde o jedno z rozhodnutí, jímž může skončit přípravné řízení.

Státní zástupce podá obžalobu, pokud v přípravném řízení byly opatřeny v souladu se zákonem důkazy o všech základních skutkových okolnostech potřebných pro meritorní rozhodnutí soudu [§ 2 odst. 5, § 89 odst. 1, § 164 odst. 1 až 4, § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu]. Existují-li i po skončení vyšetřování, tedy druhé fáze přípravného řízení, dvě skupiny navzájem si odporujících důkazů, žádná z nich nepřevažuje a doplnění dokazování dalšími vyšetřovacími úkony již není možné, je to důvod k podání obžaloby.

Státní zástupce by neměl podat obžalobu, pokud existují dvě skupiny navzájem si odporujících důkazů, přičemž výrazně převažují důkazy, které nesvědčí o spáchání skutku obviněným, a jen některé důkazy tento závěr vyvrací. Tak je tomu v případech, kdy výpověď jednoho či dvou svědků je v rozporu s výpověďmi více svědků, se znaleckými posudky i s dalšími listinnými a věcnými důkazy provedenými v přípravném řízení. Státní zástupce by především neměl podat obžalobu v případě, že existuje kterýkoliv z důvodů pro obligatorní zastavení trestního stíhání [§ 172 odst. 1 písm. a) až f) tr. řádu], a nemusí podat obžalobu, jsou-li fakultativní důvody pro zastavení trestního stíhání [§ 172 odst. 2 písm. a) až c) tr. řádu]. Obzvláště by nemělo dojít k podání obžaloby v případech, kdy je po skončení přípravného řízení nepochybné, že se stal skutek, pro který se trestní stíhání vede, tento skutek je trestným činem, avšak není prokázáno, že skutek spáchal obviněný [§ 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu].

„Sporná je otázka, zda je státní zástupce povinen podat obžalobu, pokud je zjevné, že se skutek stal a spáchal jej obviněný, avšak není jisté, zda naplňuje znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Pokud se jedná o skutek, ohledně něhož doposud neexistuje přiléhavá judikatura, měl by státní zástupce obžalobu podat, pokud lze relevantně argumentovat ve prospěch závěru, že žalované jednání je trestné.“[5]

V praxi jsou zřejmě nejčastěji předmětem sporů mezi státním zástupcem a obhajobou případy, kdy dokazováním provedeným v průběhu vyšetřování je zjištěno, že se stal skutek, pro který se trestní stíhání vede, tento skutek je trestným činem (a není důvod k postoupení věci), avšak není prokázáno, že skutek spáchal obviněný [§ 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu]. V těchto případech, kdy v průběhu vyšetřování nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný, musí obhájce po skončení vyšetřování navrhnout zastavení trestního stíhání. Státní zástupce však takovému návrhu mnohdy nevyhoví a podá obžalobu, i když při jejím podání není práh důvodného podezření (§ 176 odst. 1 tr. řádu) výše než při zahájení trestního stíhání.

V praxi jsou spory také o to, kdy výsledky vyšetřování odůvodňují podání obžaloby. Beckova učebnice trestního práva procesního k tomu uvádí: „Formulace § 176 odst. 1 o tom, že obžaloba se podá, ,jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud‘, je velmi vágní. Ani § 2 odst. 5 požadující, aby orgány činné v trestním řízení zjistily ,skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí‘, nedává pro řešení tohoto problému jasnou instrukci. Dá se z něj však dovodit, že rozsah zjištění skutkového stavu lze diferencovat v závislosti na druhu rozhodnutí. Při systematickém výkladu § 176 odst. 1 lze úvahami o vztahu mezi přípravným řízením a řízením před soudem a s přihlédnutím k § 188 odst. 1. písm. e) dovodit, že stupeň jistoty o spáchání trestného činu může být v okamžiku podání obžaloby nižší, než je požadován po vynesení odsuzujícího rozsudku.“[6]

Státní zástupci podávají obžalobu na obviněného, i když vůči němu po vyšetřování nezesílilo podezření, že právě on je pachatelem trestného činu. I za situace, kdy si dvě skupiny důkazů zásadně odporují a vyšetřování je možné doplnit dalším dokazováním, policejní orgán mnohdy nevyhoví návrhu obhajoby na doplnění vyšetřování a státní zástupce se s ním při přezkoumávání jeho postupu ztotožní v rámci dozoru i po žádosti obhajoby o přezkoumání postupu policejního orgánu. I když jsou ve věci usvědčující i vyviňující důkazy a je možnost doplnění dokazování v dalším průběhu vyšetřování, podá státní zástupce obžalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy s odůvodněním, že výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud (§ 176 odst. 1 věta první tr. řádu). Státní zástupci podávají obžalobu bez ohledu na to, že si dvě skupiny důkazů zásadně odporují, avšak o odstranění rozporů se lze pokusit ještě ve vyšetřování, tudíž postupují mnohdy stejně jako v případech, když doplnění dokazování dalšími vyšetřovacími úkony již není možné.

Dva přístupy státních zástupců k obžalobě

Do 31. 12. 1993 měl § 177 písm. d) tr. řádu toto znění: „Obžaloba musí obsahovat … d) odůvodnění žalobního návrhu, jež musí obsahovat vylíčení skutkového děje s uvedením důkazů, o které se toto vylíčení opírá, obhajobu obviněného a stanovisko prokurátora k ní s uvedením skutečností, pro které prokurátor pokládá obhajobu za vyvrácenou nebo za nerozhodnou, jakož i právní úvahy, kterými se prokurátor řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona.“ Každý státní zástupce, který byl před 30 a více lety prokurátorem, si pamatuje, jak mu až do konce roku 1993 nadřízený vracel k dopracování návrhy obžaloby, pokud v nich nezmínil obhajobu obviněného a neuvedl své stanovisko k ní, lépe řečeno, pokud obhajobu obviněného nevyvrátil, nebo ji alespoň nezpochybnil. Nejnáročnější vždy bylo dokladovat konkrétními důkazy, proč je obhajoba obviněného vyvrácená nebo je nerozhodná. Tak byla zabezpečována kvalitní příprava žalobce na hlavní líčení. Státní zástupce již nemá v zákoně výslovně uloženu povinnost uvést v obžalobě obhajobu obviněného a svoje stanovisko k ní. Tuto povinnost mu už od 1. 1. 1994 neukládal § 177 písm. d) tr. řádu a neukládá mu ji od 1. 9. 2020 ani § 177 písm. e) tr. řádu, kde je obsaženo dosavadní písm. d), což je důsledkem novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb.

V současnosti vycházejí státní zástupci při odůvodnění žalobního návrhu vesměs ze současného znění § 177 písm. e) tr. řádu a z pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 9/2019 o postupu státních zástupců v trestním řízení (1 SL 901/2015). Dle čl. 60 odst. 1 cit. pokynu státní zástupce před podáním obžaloby přezkoumá výsledky přípravného řízení, důvodnost postavení obviněného před soud, a zda bylo řádně zahájeno trestní stíhání a je zachována totožnost skutku. Dle čl. 60 odst. 4 tohoto pokynu státní zástupce v odůvodnění obžaloby uvede důkazy, o něž se obžaloba opírá, i své právní úvahy. Zde se přímo odkazuje na § 177 písm. d) tr. řádu, od 1. 9. 2020 se jedná o § 177 písm. e) tr. řádu.

V důsledku zmíněné zákonné úpravy § 177 tr. řádu, stejně jako dle resortního pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 9/2019 o postupu státních zástupců v trestním řízení, není povinností státního zástupce uvést v obžalobě obhajobu obviněného a zareagovat na ni. Reakce na obhajobu obviněného je ponechána na soudu. Přesto se v obžalobách projevují dlouhodobě dva výrazně odlišné přístupy státních zástupců.

První přístup k obžalobě uplatňuje většina státních zástupců tak, že při odůvodnění obžaloby postupuje v současnosti dle § 177 písm. e) tr. řádu [do 30. 8. 2020 dle § 177 písm. d) tr. řádu], tedy obhajobu obviněného neuvádí ani ji nevyvrací.

Druhý přístup k obžalobě uplatňuje výrazně menší část státních zástupců, kteří se i v současnosti zabývají v obžalobě argumenty obhajoby. Jsou to především ti státní zástupci, kteří do konce roku 1993 byli prokurátory a postupovali a nadále postupují při odůvodnění obžaloby dle § 177 písm. e) tr. řádu, a proto se vypořádávají v obžalobě s obhajobou obviněného. Postupují tak ale i někteří mladší státní zástupci, bez ohledu na to, zda o dřívější právní úpravě vědí či nikoliv.

Zásadním důvodem, proč někteří státní zástupci reagují na argumenty obhajoby, je to, že by o vyvrácení nebo zpochybnění obhajoby obviněného měli usilovat, ať již dříve, nebo později, i když jim to zákon neukládá. Buď to činí již v průběhu vyšetřování, či po seznámení s jeho výsledky, nebo při úvahách o podání obžaloby, event. při jejím formulování, nebo v hlavním líčení, pokud je nařízeno. Státní zástupci, kteří se v obžalobě zabývají obhajobou obviněného a uvádějí své stanovisko k ní a uvádějí skutečnosti, pro které pokládají obhajobu za vyvrácenou nebo za nerozhodnou, jsou vždy kvalitně připraveni na hlavní líčení, a proto jsou v jednací síni soudu schopni reagovat na argumenty obhajoby. Na rozdíl od nich ti státní zástupci, kteří se v obžalobě nevyjadřují k obhajobě obviněného, nejsou mnohdy dostatečně připraveni reagovat na obhajobu obžalovaného a nejednou pak v hlavním líčení neunesou důkazní břemeno. Vyskytují se i státní zástupci, jejichž účast v hlavním líčení se omezuje na přednesení obžaloby a závěrečné řeči, přičemž jejich podíl na dokazování před nalézacím soudem je minimální, příp. dokonce nulový, a to přesto, že by měli prokazovat vinu obžalovaného.

Obhájci se v nemalém počtu případů setkávají v hlavním líčení se státními zástupci, kteří mají značné problémy reagovat na argumenty obhajoby, a to přesto, že byly opakovaně prezentovány v průběhu vyšetřování. Státní zástupci však na ně ani při výkonu dozoru nad přípravným řízením věcně nereagovali buď vůbec, nebo pouze odmítavě, příp. vyhýbavě, a to bez řádného zdůvodnění svého postoje a vyvrácení názorů obsažených v návrzích obhajoby. Takto postupující státní zástupce nejednou není s to reagovat věcně na argumenty obhajoby obsažené v návrhu na předběžné projednání obžaloby pro některý z důvodů dle § 186 tr. řádu, ani na dokazování, které se koná v hlavním líčení. Mnohdy na výslovný dotaz předsedy senátu, chce-li se vyjádřit k názoru obhajoby, reaguje státní zástupce neadekvátně, někdy dokonce vůbec, i když jde o názory, jež obhajoba uváděla nejen před nalézacím soudem, nýbrž i v průběhu či po skončení vyšetřování.

Může soud vyjít jen z odůvodnění obžaloby?

Předsedové senátu vesměs vycházejí z předpokladu, že obžaloba, zejména její odůvodnění a v ní uvedené návrhy státního zástupce vycházejí z výsledků přípravného řízení. V řadě případů, kdy státní zástupce uvádí v obžalobě jen důkazy usvědčující obviněného, se však tento předpoklad nepotvrzuje.

„Základní chybou předsedy senátu, jejíž důsledky se zpravidla vždy projeví v průběhu hlavního líčení nebo později, například ve stadiu odvolacího řízení, je unáhlené či mechanické nařízení hlavního líčení jen na podkladě obžaloby a v ní uvedených návrhů, tj. bez důkladného prostudování spisu z toho hlediska, jaký podklad ve skutečnosti skýtají výsledky přípravného řízení. Nekritický vztah k obžalobě se předsedovi senátu zpravidla vymstí nebo mu alespoň způsobí nečekané komplikace. Předseda senátu by se nikdy neměl spokojit s tím, co je uvedeno v odůvodnění obžaloby, ani s tím, jaké důkazy v obžalobě navrhl státní zástupce.“[7]

Obhájci v hlavním líčení rychle rozpoznají předsedu senátu, který nezná obsah spisu, v němž se orientuje jen se značnými problémy, příp. za pomoci obhájce, který průběžně prokazuje, že zná spis lépe než on.[8] Obhajobu by nemusely zajímat komplikace, jež má předseda senátu, který nařídil hlavní líčení jen na základě obžaloby, nikoliv spisu, pokud by to nemělo nepříznivý dopad pro obviněného.

Nařídí-li předseda senátu hlavní líčení jen na základě obžaloby, bez znalosti spisu, pak při nařízení hlavního líčení neví, že obžaloba neodráží výsledky přípravného řízení, protože státní zástupce v obžalobě neuvedl ty skutečnosti a důkazy obsažené ve spisu, které jsou ve prospěch obviněného. Pokud by předseda senátu prostudoval také spisový materiál, mohl zjistit, že je zde některý z důvodů odůvodňujících zastavení trestního stíhání či jiné vyřízení věci, a neměl by důvod k nařízení hlavního líčení, nýbrž by nařídil předběžné projednání obžaloby, v němž by pak rozhodl senát. K této situaci by nemohlo dojít, pokud by měl státní zástupce povinnost uvést v obžalobě také důkazy, které svědčí ve prospěch obviněného, stejně jako důkazy, které nebyly v průběhu vyšetřování provedeny, i když byly navrženy obhajobou. Ust. § 177 písm. d) tr. řádu to však státním zástupcům neukládá.

Obžaloba a pohled veřejnosti na obviněného

Desítky let se ve sdělovacích prostředcích objevují informace o konkrétních trestních kauzách, které z nějakých důvodů vzbuzují pozornost veřejnosti. Většinou jeden investigativní novinář vychází ve svých informacích z obžaloby, protože usuzuje, že v ní jsou obsaženy výsledky přípravného řízení. V důsledku toho autor článku, který je seznámen pouze s obžalobou, v níž jsou jen důkazy usvědčující obviněného z trestné činnosti, mylně usuzuje, že obviněný od zahájení trestního stíhání až do skončení vyšetřování nebyl schopen uvést žádné skutečnosti na svoji obhajobu. Takto také informuje novinář veřejnost, dokonce i v případech, kdy na základě důkazů vyvracejících obvinění, provedených ve vyšetřování, navrhovala obhajoba zastavení trestního stíhání. Za této důkazní situace, kdy ve spisu jsou důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného, se na základě informace zveřejněné ve sdělovacích prostředcích dle obžaloby jeví obviněný XY jako pachatel trestného činu. Jde-li o veřejně známého obviněného nebo o jakkoliv zajímavou kauzu, je důsledkem zveřejnění informace v jednom sdělovacím prostředku následné publikování této původní zprávy v tištěných i internetových médiích, v rozhlase či televizi.[9] To, že existují dvě odlišné skupiny důkazů, novinář neví, neboť to plyne pouze ze spisu, k němuž zásadně nemá přístup. Veřejnost není na základě obžaloby informována, že jsou důkazy pro vinu i proti ní. Je to proto, že obžaloba, z níž čerpá informace novinář, vyznívá stejně jednostranně jako v případech, kdy jsou výlučně důkazy o vině obviněného.

Pokud následně navštíví autor zprávy hlavní líčení, tak očekává, že obžalovaný XY bude snadno a rychle usvědčen z trestné činnosti, a to vzhledem k tomu, že toto přesvědčení nabyl po přečtení obžaloby. Mnohdy však ke svému údivu zjistí, že soud provádí také některé a nezřídka četné důkazy, které vyvracejí obvinění, a nechápe, proč se o důkazech ve prospěch obviněného nedozvěděl již z obžaloby sepsané státním zástupcem. Novinář, který zná pouze obžalobu, teprve v průběhu hlavního líčení před nalézacím soudem s údivem zjišťuje, že ve spisu jsou obsaženy četné důkazy a další skutečnosti ve prospěch obviněného. Vzniku těchto situací, kdy na základě obžaloby se o obviněném ve sdělovacích prostředcích hovoří jako o pachateli trestného činu, lze předcházet pouze tím, že obžaloba bude obsahovat jak důkazy v neprospěch obviněného, tak i důkazy v jeho prospěch. To je žádoucí také v zájmu vytváření právního vědomí občanů, kteří by se dozvěděli, že státní zástupce podává obžalobu i v případech, kdy jsou důkazy v neprospěch i ve prospěch, a v průběhu vyšetřování již nelze rozpory mezi nimi odstranit.

V případech, kdy předseda senátu nařídí hlavní líčení, aniž by prostudoval spis, může soud projednávat v hlavním líčení věc, ve které výsledky přípravného řízení dostatečně neodůvodňují postavení obviněného před soud. Obhájci mohou v řadě případů dokladovat, že novináři na základě jednostranně formulované obžaloby informovali o obviněném jako o pachateli trestného činu po celou dobu řízení před soudem.

Je-li obžalovaný zproštěn obžaloby, zejména pokud bylo prokázáno, že trestný čin nespáchal, stejní novináři kriticky informují veřejnost o stíhání osoby, která nespáchala trestný čin. To však již nemůže změnit fakt, že o obžalovaném byla veřejnost pouze na základě obžaloby opakovaně informována jako o pachateli trestné činnosti,[10] a to po dobu několika měsíců, někdy i několika let.

Závěr s návrhy de lege ferenda

Po rozboru současného stavu dospívám k návrhům de lege ferenda a k odpovědím na otázky, které jsem položil v úvodu tohoto článku.

V současnosti existuje nesoulad mezi § 181 odst. 1 a § 185 odst. 1 tr. řádu, tedy základních ustanovení upravujících řízení před soudem. Zatímco v § 181 odst. 1 tr. řádu se zdůrazňuje pouze povinnost soudu přezkoumat obžalobu, podle § 185 odst. 1 tr. řádu předseda senátu přezkoumá obžalobu a podle jejího obsahu a obsahu spisu nařídí předběžné projednání obžaloby nebo hlavní líčení.

De lege ferenda proto navrhuji, aby název hlavy dvanácté trestního řádu byl doplněn o dvě slova, mnou zvýrazněná tučně, takto: „Přezkoumání obžaloby a spisu.“ V § 181 odst. 1 tr. řádu pak navrhuji, aby první věta byla doplněna o slova, mnou zvýrazněná tučně: „Podanou obžalobu, stejně jako spis, je třeba u soudu nejprve přezkoumat…“[11] V případě realizace těchto návrhů by § 181 odst. 1 a § 185 odst. 1 tr. řádu byly v souladu a předsedové senátu by v případě námitek obhajoby nemohli účelově odkazovat na § 181 odst. 1 tr. řádu, kde se uvádí povinnost soudu přezkoumat pouze obžalobu.

Co zapříčiňuje stav, kdy v obžalobě nejsou obsaženy důkazy ve prospěch obviněného, přestože byly získány v průběhu vyšetřování a jsou obsaženy ve spisu?

Tento stav, trvající již 30 let, zapříčiňuje ust. § 177 písm. e) tr. řádu [do 30. 8. 2020 se jednalo o § 177 písm. d) tr. řádu], které ukládá státnímu zástupci, aby odůvodnil obžalobu a uvedl pro to důkazy, avšak neukládá mu, aby uvedl také důkazy obhajoby a aby se s nimi také vypořádal. Za současného právního stavu je pouze na úvaze státního zástupce, zda v obžalobě uvede jen důkazy usvědčující obviněného, nebo také důkazy v jeho prospěch, které byly provedeny v průběhu vyšetřování, a zda se s nimi vypořádá nebo k nim uvede alespoň své stanovisko.

Jak lze zabezpečit, aby v obžalobě byly obsaženy důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného?

Navrhuji novelizaci § 177 písm. e) tr. řádu tak, aby měla následující znění, včetně nové části mnou uvedené tučně: „Obžaloba musí obsahovat … e) odůvodnění žalobního návrhu s uvedením důkazů, o které se toto vylíčení opírá, seznam důkazů, jejich provedení v hlavním líčení navrhuje, a také obhajobu obviněného a stanovisko státního zástupce k ní s uvedením skutečností, pro které státní zástupce pokládá obhajobu za vyvrácenou nebo za nerozhodnou, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona.“

Pokud by § 177 písm. e) tr. řádu měl toto navrhované znění, neměnilo by to dosavadní povinnosti orgánů činných v přípravném řízení, které by stejně jako dosud vyhledávaly a za stanovených podmínek také prováděly důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či v neprospěch obviněného (§ 164 odst. 3 tr. řádu). Státní zástupce by se nadále průběžně seznamoval s provedenými důkazy v průběhu vyšetřování a souhrnně po jeho skončení. Základní změnou pro státního zástupce by bylo pouze to, že na důkazy ve prospěch obviněného by musel reagovat již v obžalobě, a to by zkvalitňovalo jeho přípravu k hlavnímu líčení, příp. by jej to vedlo k jinému rozhodnutí v přípravném řízení. Pak by bylo možné reálně očekávat, že by státní zástupce v některých případech nepodal obžalobu a buď by dal policejnímu orgánu konajícímu vyšetřování závazný pokyn k doplnění dokazování [§ 174 odst. 2 písm. a) tr. řádu], nebo by zvažoval zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu, nebo příp. jiné rozhodnutí v přípravném řízení dle oddílu čtvrtého trestního řádu.

Z pohledu obhajoby obviněných je cenné, že určitá, byť menší část státních zástupců uvádí i v současnosti v obžalobě důkazy v neprospěch i ve prospěch obviněného. Přesto považuji za nutné, aby § 177 písm. d) tr. řádu de lege ferenda zavazoval všechny státní zástupce k tomu, aby v obžalobě uváděli také obhajobu obviněného a zdůvodnili, proč ji pokládají za vyvrácenou nebo za nerozhodnou. Pak by obžaloba odrážela obsah spisu. To, že v současnosti musí státní zástupce vyvracet obhajobu obžalovaného až v hlavním líčení, pokud chce udržet důkazní břemeno, není dostatečné. Neshledávám důvod pro to, aby státní zástupce mohl v obžalobě pomíjet důkazy ve prospěch obviněného, tak jako je tomu v současnosti.

Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc., je expertem na trestní právo, působil jako advokát a vysokoškolský učitel.

Ilustrační foto: pixabay

[1] Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností byla vytvořena novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. a od 1. 1. 1994 nahradila v trestním řádu dřívější zásadu objektivní pravdy.

[2] P. Šámal a kol.: Trestní řád I. § 1 až 156, Komentář, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 2307.

[3] A. Draštík, J. Fenyk a kol.: Trestní řád, komentář, I. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2017, str. 1329.

[4] P. Šámal a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s, Komentář, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 2414.

[5] Op. cit. sub 3, str. 1322.

[6] P. Šámal, J. Musil, J. Kuchta a kol.: Trestní právo procesní, 4. přepracované vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 541.

[7] P. Šámal, P. Hrachovec, Z. Sovák, F. Púry: Trestní řízení před soudem prvního stupně, C. H. Beck, Praha 1996, str. 103.

[8] Občas dochází i k tomu, že se předseda senátu dotazuje v hlavním líčení obhájce, na jakém čísle listu je určitá listina, kterou sám není schopen ani po vytrvalém hledání nalézt. K tomu dochází za účasti veřejnosti, která je přítomna v jednací síni soudu.

[9] Výjimkou jsou pouze případy, kdy v důsledku úniku informací zná novinář i důkazy obsažené ve spisu, obsahující i důkazy ve prospěch obviněného. Pak novinář nehovoří o obžalovaném jako o pachateli, nýbrž o obžalovaném nebo osobě, která byla obžalována z trestné činnosti.

[10] Někteří obhájci registrují, kolikrát byla veřejnost na základě obžaloby opakovaně informována o obviněném klientovi jako o pachateli trestné činnosti. Nezřídka je to v desítkách i stovkách dokladovatelných případů.

[11] Srov. P. Vantuch: Trestní řízení z pohledu obhajoby, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 627.