Advokátka Mgr. Kateřina Šveřepová z AK Portos se ve své praxi zaměřuje na oblast dopravy, energetiky a finančních služeb. V posledních měsících poukazuje na nutnost začít v nejbližší době řešit velké stavební zakázky formou PPP projektů. V době, kdy Česko sužuje ekonomická stagnace, se většina odborníků shoduje v tom, že ekonomiku lze nastartovat hlavně dotažením strategických infrastrukturních investic. Jenže na ty státu chybí zdroje. „Proto musíme nutně zapojit soukromý kapitál,“ vysvětluje v rozhovoru.

 

Na konci roku se v médiích hodně skloňovala „blbá“ nálada. Myslíte, že jsme z nejhoršího venku?

Možná jsme částečně překlenuli jedno těžké období spojené s vysokou inflací a výrazným nárůstem cen energií, ale na tom, že Česko aktuálně sužuje ekonomická stagnace a spíše neoptimistická nálada, se podle mě bohužel nic nemění. Těch důvodů je mnoho. Vezměte si například podnikatele a firmy, které aktuálně čelí bezprecedentní výzvě. Nejenže se musí vypořádávat s dopady zhoršující se ekonomiky v celé EU, ale současně jsou evropskou regulací tlačeni k provedení mimořádně nákladné reformy směrem k udržitelnosti.

 

A to je podle vás špatně?

Prosazování přístupu udržitelnosti v podnikání je celospolečensky a v dlouhodobém pohledu i pro podniky samotné velmi přínosné a potřebné. Zároveň ale platí, že je to mimořádně nákladné. A to vše za situace, kdy v České republice nebyly za celých 30 let dotaženy strategické infrastrukturní investice, které by podnikatelům současný veletoč usnadnily zvládnout. Reálně dnes hrozí, že řada podniků ty nové požadavky finančně neustojí. A to je samozřejmě špatně – nejen pro ty podniky, ale jejich zaměstnance, regiony i stát. Nové regulatorní i společenské povinnosti je nutné doprovodit i adekvátní podporou. Ne individuální dotační, ale všeobecně zacílenou na veřejnou infrastrukturu.

 

O kterých oblastech konkrétně mluvíte?

Dopravní infrastruktura, dostupné bydlení, zdravotní a sociální péče, energetika, výzkum a inovace, technická a digitální infrastruktura. Tady je to asi nejpalčivější. Podle střednědobé strategie Ministerstva dopravy je potřeba jen v období nadcházejících 10 let provést investice v objemu 2,65 bilionů korun. Ty by měly jít na 161 projektů na železnici, silnici i na vodě a zahrnují investice, o jejichž potřebnosti není sporu. Pražský okruh, dálniční síť nebo výstavba vysokorychlostních tratí. Průměrně to vychází na 250 miliard ročně. Rozpočet SFDI byl přitom loni i letos 150 miliard, a to včetně zdrojů získaných z EU.

 

To mluvíte ale jen o jednom resortu…

No právě. A nezapomínejme, že objem evropských prostředků, které v současnosti tvoří 40 % veřejných investic, se v budoucnu bude už jen snižovat. Ve spojení s ekonomickou stagnací, která logicky znamená i méně příjmu v podobě výnosu daní, budou mít české vlády v nadcházejících letech k dispozici spíše méně veřejných prostředků, než dnes a v předchozích letech.

 

Kde hledat ty chybějící zdroje?

Nemáme podle mě jinou volbu, než ve větším zapojit do státních investic soukromý kapitál a soukromé investory. V zahraničí se nové železnice, dálnice, nemocnice, sociální a seniorské domy, školy a sportovní stadiony staví z velké části i formou PPP projektů už desítky let. Touto formou se postavilo Gare de Strasbourg, trať Provence-Cote d´Azur, nemocnice St Bartholomew’s and Royal London ve Velké Británii či Trans-Gabonská nákladní trať.

 

Nemáte pocit, že v Česku má spolupráce veřejného a soukromého sektoru často evokuje na straně veřejnosti „něco“ netransparentního s potenciálem korupce?

Rozhodně se to může zdát. Devadesátá léta PPP projektům moc na dobré image nepřidala. Možná i proto se toho samospráva stále bojí.

Rozhodně ovšem neplatí, jak to někdy vyzní z médií, že jediným úspěšným příkladem PPP u nás byla dálnice D4, jež má být plně zprovozněna koncem tohoto roku. I v Česku už jsou oblasti, kde se PPP, byť ve své mírnější formě, úspěšně etablovaly. První vlaštovkou bylo zavedení smluvních vzorů FIDIC, které jsou už i v českém stavebnictví naprosto standardním modelem. Vzorovou ukázkou funkčních českých PPP jsou i smlouvy se zárukou energetických úspor, tedy Energy Performance Contract (EPC) realizované např. pro Rudolfinum, Národní divadlo nebo Thomayerovu nemocnici. PPP jsou vhodné zejména tam, kde má soukromý investor oproti veřejnému zadavateli výhodu know-how a větší expertizy, nebo lepšího přístupu k externímu financování.

 

Ano, to vnímám jako tu zásadní výhodu. Můžete zmínit i další?

Na rozdíl od klasické veřejné zakázky tu například není při výběru zhotovitele na prvním místě tlak primárně na cenu. Daleko víc se tlačí na kvalitu, a to nejen samotného provedení, ale i služby poskytované koncesionářem. Soukromý investor je více motivován k včasnému dokončení a předání k provozu i k vyšší kvalitě provedení, která mu následně zajistí levnější provoz a údržbu. Koncesionář je také povinen po stanovené době infrastrukturu předat zpět do správy veřejného objednatele v určené kvalitě a obecně dobrém stavu. Stát tak těží i z toho, že správa infrastruktury realizované v PPP i po vrácení řadu let vyžaduje na údržbu nižší náklady.

 

To všechno zní zajímavě, ale co ta už zmiňovaná korupce, která byla, bohužel, u takových miliardových projektů všudypřítomná?

Pokud jde o riziko korupce, to je u tak obřích infrastrukturních zakázek bohužel vysoké vždy, ať už je projekt realizován cestou klasické zakázky nebo PPP. Překonat nedůvěru veřejnosti pomůže podle mě transparentní přístup jak veřejných zadavatelů, tak koncesionářů při výběru transakčních poradců i koncesionářů, tak i možnost z dotažených PPP profitovat. Vezměte si třeba velmi úspěšný projekt D4. To je krásný příklad toho, že to bez problémů může fungovat.

 

Není to výjimka, která potvrzuje pravidlo?

Není. Zmiňovala jsem i jiné úspěšné projekty a do budoucna musí přibýt další. Pokud se mají všechny velké a potřebné investice v Česku uskutečnit v reálném čase tak, aby českým podnikatelům poskytly podporu, kterou v nejbližším desetiletí budou nezbytně nutně potřebovat, je prostě zapojení soukromého kapitálu do realizace strategických veřejných investic naprosto nevyhnutelné. Buď to pochopíme, nebo budeme za Evropou ale i celým světem výrazně zaostávat.

Děkujeme za rozhovor!

 

Redakce AD
Foto: archiv K. Šveřepové, AK Portos (dříve Císař, Češka, Smutný)