Co mají společného Robert Badinter a Dagmar Burešová? Velice jednoduchá odpověď by zněla. Oba byli vynikajícími advokáty a oba se posléze stali ministry spravedlnosti svých zemí. Narodili se prakticky ve stejné době. Francouz Robert Badinter v roce 1928, Češka Dagmar Burešová o rok později, tedy v roce 1929. Ale v jejich životech proběhlo něco daleko důležitějšího, než je stejná profese a stejná vládní funkce. Abychom se toho dopátrali, musíme zabrousit do Champagne. Všechno totiž začalo v kouzelném městě Troyes.

Právník Robert Badinter, jehož otec Simon zemřel v roce 1943 v koncentračním táboře, založil v roce 1965 s Jeanem-Denisem Bredinem advokátní kancelář Badinter, Bredin a partneři. A aby se to nepletlo, tak zároveň se v tomto roce stává profesorem na pařížské Sorbonně, kde práva vystudoval. Studia si však zpestřil pobytem na Kolumbijské universitě v New Yorku. Teoreticky byl pro advokacii vyzbrojen excelentně a po několika letech mu praxe přinesla případ, jenž hluboce ovlivnil jeho další život.

Kolem porotního soudu (la cour d’assises) v Troyes (na snímku) jsme s manželkou brouzdali při krátké návštěvě tohoto města postaveného na řece Seině, i když naši návštěvu spíše vyprovokovaly obrázky nádherných hrázděných domů, katedrály či baziliky sv. Urbana, které jsme objevili v průvodci. Roberta Badintera přivedlo do Troyes něco jiného než turistika. Vražda. Jeho klient Roger Bontems byl společně s Claudem Buffetem postaven před porotní soud v Troyes. Během povstání ve věznici Clairvaux v roce 1971 tito dva zločinci vzali jako rukojmí dozorce a ošetřovatelku ve věznici. Následně byla obě rukojmí zavražděna. Při procesu probíhajícím o rok později, v roce 1972, se sice Robertu Badinterovi podařilo prokázat, že obě vraždy spáchal pouze Buffet, ale porotní soud přesto odsoudil k smrti oba obžalované. Obhájce Badinter byl přítomen popravě svého klienta gilotinou. A právě tady začalo usilování advokáta a zároveň akademika o zrušení trestu smrti ve Francii.

O několik let později, v roce 1976, převezme obhajobu Patricka Henryho, jenž je podezřelý z vraždy malého chlapce, který byl předtím unesen. A případ soudí stejný porotní soud v Troyes. Důkazy jsou nezvratné, klient je bez pochyb vinen, leč zapálenému advokátovi se tentokrát podaří porotu přesvědčit. Odsouzený nejde pod gilotinu, dostává doživotní trest odnětí svobody. Přes velikou kritiku pobouřené veřejnosti, Robert Badinter pokračuje ve svém úsilí o zrušení poprav. Jenomže k uskutečnění tohoto cíle nestačí být „jenom“ advokátem a profesorem práva. Ale dočká se!

Po zvolení prezidentem Francoise Mitterranda v roce 1981 je neúnavný bojovník za zrušení trestu smrti jmenován ministrem spravedlnosti. Konečně může legislativně zúročit své advokátní zkušenosti. Hned v roce 1981 podává Robert Badinter Parlamentu návrh na zrušení trestu smrti. Je úspěšný, 30. září 1981 byl trest smrti ve Francii zákonem zrušen.

Dagmar Burešová se jako advokátka trestnímu právu nevěnovala. A nikdy také neobhajovala své klienty před porotním soudem v Troyes. Její doménou bylo právo pracovní a zejména náhrady škody. Do listopadu 1989 velice úspěšně zastupovala řadu disidentů. V roce 1990 se tato krásná a kultivovaná žena stala ministryní spravedlnosti České republiky v rámci československé federace. Nu a tady ona určitá podobnost s Robertem Badinterem začíná.

Poslední tresty smrti, oběšením, byly v komunistickém Československu vykonány v roce 1989. Jedním z prvních kroků vznikajícího demokratického právního státu v roce 1990 v oblasti justice bylo právě zrušení trestu smrti. A protože se nemohl trest smrti zrušit jenom v Čechách nebo jenom na Slovensku, ale najednou v celém Československu, nemohla ani Dagmar Burešová jako česká ministryně spravedlnosti podat návrh na jeho zrušení. Byť by to určitě velice ráda učinila. Leč byla ve funkci ministryně, když Federální shromáždění na návrh federální vlády dne 2. května 1990 trest smrti v Československu zrušilo.

S Robertem Badinterem jsem neměl tu čest se setkat. Bohužel před několika týdny zemřel ve věku 95 let. Zato s Dagmar Burešovou ano, a to vícekrát. V paměti mám dvě události. Stáli jsme proti sobě ve sporu o rozsáhlou sbírku výtvarných děl, ona jako zástupkyně klienta usilujícího o její restituci, já jako právní zástupce Národní galerie v Praze. Spor byl nesmírně složitý. Díky odpovědnému a zároveň pragmatickému přístupu tehdejšího generálního ředitele Národní galerie, Milana Knížáka se nám podařilo dohodnout smírné řešení, uspokojivé pro obě strany. Text smíru jsme s paní Dagmar předložili Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který jej bez problémů schválil. Ta druhá událost, na kterou obzvláště rád vzpomínám, byla o něco slavnostnější. V lednu 2008 jsme stáli, tentokrát nikoliv proti sobě, ale vedle sebe na pódiu při vyhlašování výsledků Právníka roku za rok 2007. Paní Dagmar Burešová byla tehdy uvedena do Právnické síně slávy a já jsem se stal Právníkem roku 2007 v oboru občanských a lidských práv a práva ústavního.

Stejně jako Robert Badinter už není paní Dagmar Burešová mezi námi. Odešla v roce 2018 ve věku 88 let. Možná si v právnickém nebi tito dva výjimeční lidé povídají o tom, jak se rušil trest smrti ve Francii a jak v Československu.

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Ilustrační foto: archiv ČAK, Association Masaryk, canva.com