Věřitelé, kteří poskytli podnikateli financování, mají specifické postavení, jež jim do značné míry zůstane zachováno i při preventivní restrukturalizaci podnikatele. Tito věřitelé tak budou v restrukturalizačním procesu hrát často klíčovou roli, a to nehledě na to, zda je podnikatel zařadí mezi dotčené strany, či nikoli. V tomto příspěvku se zaměříme na to, jakým způsobem může preventivní restrukturalizace ovlivnit pozici financujících věřitelů a co je příp. může motivovat k tomu, aby podnikatele během tohoto sanačního procesu podpořili třeba i tím, že mu poskytnou další prostředky.

Dopady preventivní restrukturalizace na stávající financování

Na rozdíl od insolvenčního řízení, s jehož zahájením je spojena celá řada účinků, které věřitele zásadně omezují v individuálním vymáhání pohledávek či jejich zajištění, preventivní restrukturalizace sama o sobě podnikateli žádnou automatickou ochranu před věřiteli neposkytuje. Zahájení preventivní restrukturalizace nekreslí žádnou pomyslnou „tlustou čáru“ za podnikatelovými historickými dluhy. Podnikatel by právě naopak měl po celou dobu trvání preventivní restrukturalizace hradit pohledávky všech svých věřitelů tak, jak se stávají splatnými. To přitom platí i pro pohledávky věřitelů, kteří podnikateli poskytli financování.

Určité míry ochrany před svými věřiteli může podnikatel při preventivní restrukturalizaci dosáhnout jen prostřednictvím vše­obecného moratoria (§ 73 a násl. zákona č. 284/2023 Sb., o preventivní restrukturalizaci, dále „ZPR“), event. moratoria individuálního (§ 85 a násl. ZPR), která budeme pro účely tohoto příspěvku pro zjednodušení dále souhrnně označovat jen jako moratorium.[1] V následujících odstavcích se tak budeme věnovat otázce, jaká konkrétní práva financujícího věřitele mohou být v takovém případě omezena, a naopak, jaká konkrétní oprávnění by mu měla zůstat zachována.

Co věřitel v moratoriu jistě nemůže a co naopak jistě může

Začněme přitom od jednoznačnějších případů. Je nepochybné, že v případě vyhlášení moratoria nebude věřitel oprávněn způsobit zahájení insolvenčního řízení proti podnikateli (§ 78 odst. 1 ZPR), docílit nařízení, zahájení ani samotného provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na podnikatelův majetek (§ 78 odst. 2 ZPR) a uplatnit právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění na majetku podnikatele (§ 81 odst. 1 ZPR). Rozsah prvních dvou uvedených omezení je přitom daný dosti exaktně. K řešení otázky, co ještě není, a co naopak již je uplatnění zajištění, pak může poskytnout návod insolvenční praxe a judikatura, jelikož identický zákaz se uplatní i v případě zahájení insolvenčního řízení.

Obdobně by nemělo být pochyb o tom, že v moratoriu nebudou věřitelé nijak omezeni v možnosti započtení vzájemných pohledávek. Typicky tak financující banka bude moci započíst své pohledávky na splacení úvěru vůči pohledávkám podnikatele na výplatu zůstatku na bankovních účtech, které ta samá banka pro podnikatele vede. Omezení či úplného zákazu započtení vzájemných pohledávek podnikatele a jeho věřitelů lze v moratoriu docílit pouze prostřednictvím předběžného opatření. K jeho vydání však může dojít pouze k návrhu dotčené strany (§ 83 odst. 1 a 2 ZPR). Sám podnikatel tak nemůže docílit ochrany proti zápočtům ze strany svých věřitelů. To představuje rozdíl jak oproti „klasickému“ insolvenčnímu moratoriu, tak i jakémukoli insolvenčnímu řízení, kde je navrženo povolení reorganizace, při nichž dlužník získává imunitu vůči zápočtům ze strany svých věřitelů automaticky.

Úvěrová smlouva jako nesplněná smlouva o vzájemném plnění? 

Při výkonu některých dalších oprávnění, která financujícímu věřiteli zpravidla v souladu s příslušnou úvěrovou a zajišťovací dokumentací – a zejména pak v případě jejího porušení – náleží, však již hranice mezi dovoleným a zakázaným jednáním zcela zřetelná být nemusí. Pro rozřešení této otázky bude klíčové posouzení, zdali se smlouva, ze které dané oprávnění vyplývá, kvalifikuje jako nesplněná smlouva o vzájemném plnění, které v moratoriu požívají zvláštní ochrany. Za takové smlouvy se přitom považují „smlouvy o dodávkách zboží, služeb, energií nebo jiného druhu plnění, které jsou nezbytné pro pokračování běžného provozu závodu podnikatele“ (§ 80 odst. 1 ZPR), přičemž současně musí platit, že daná smlouva v době vyhlášení moratoria ještě nebyla zcela splněna ani podnikatelem, ani druhým účastníkem smlouvy (§ 80 odst. 4 ZPR).

Může být otázkou, zda by při extenzivním výkladu pod takto širokou definici nemohly teoreticky spadat i úvěrové smlouvy, na jejichž základě banka poskytuje podnikateli provozní financování, zejména pokud má takové financování formu revolvingového či kontokorentního úvěru. Takový úvěr je totiž v průběhu trvání úvěrového vztahu nejen opakovaně splácen, ale při absenci porušení příslušné úvěrové smlouvy ze strany podnikatele také opakovaně čerpán. V takovém případě lze pak argumentovat, že příslušná úvěrová smlouva – pokud před vyhlášením moratoria nedošlo k jejímu ukončení – ještě nebyla zcela splněna, když na jednu stranu má podnikatel stále povinnost úvěr splácet, ale na druhou stranu má současně i banka povinnost (při splnění příslušných smluvních podmínek) úvěr opakovaně poskytovat.

Domníváme se však, že zákonodárce takovýto důsledek zjevně nezamýšlel. Byť poskytování úvěru lze považovat za poskytování služby, zákonem stanovenou podmínku nezbytnosti služby pro pokračování běžného provozu závodu podnikatele je dle našeho názoru třeba chápat v užším, funkčním smyslu. Předmětná služba podle nás musí být základní, tedy taková, která je spjata s provozem závodu podnikatele jako takovým, nikoli jen že zprostředkovaně umožňuje tento provoz tím, že podnikateli poskytne prostředky na úhradu dodávek takové základní služby. Tomu přisvědčuje i znění evropské směrnice,[2] ze které zákon o preventivní restrukturalizaci vychází. Ta v kontextu nesplněných smluv hovoří o smlouvách „o základních dodávkách, jako je plyn, elektřina, voda, telekomunikace a služby placení prostřednictvím karet“ (úvodní ustanovení 41, první věta), přičemž příkladmo za nesplněné smlouvy označuje „smlouvy o nájmu a licenční smlouvy, dlouhodobé dodavatelské smlouvy nebo franšízové dohody“ (úvodní ustanovení 41, poslední věta).

Smyslem konceptu ochrany podnikatele před předčasným jednostranným ukončováním nesplněných smluv v moratoriu by mělo být zachování dodávek základních služeb potřebných pro pokračování provozu závodu podnikatele. K tomu, jak podnikatel může po dobu trvání moratoria zajistit úhradu dodávek těchto služeb, pak slouží jiný institut, a to prozatímní financování. Tomu se sice budeme podrobněji věnovat až později, nicméně pro účely aktuálně řešené otázky je podstatné to, že český zákonodárce za poskytování prozatímního financování považuje „především […] zajištění/udržení externího (zpravidla bankovního) provozního financování revolvingového typu“ a vnímá tento institut (včetně výhod s ním spojených) jako motivaci pro stávajícího financiéra, aby pokračoval ve financování restrukturalizovaného podniku (důvodová zpráva k zákonu, zvláštní část k § 27). Pokud tedy zákonodárce považoval za nutné k pokračování stávajícího provozního financování jeho poskytovatele nějakým způsobem motivovat, nebylo by logické, pokud by toho samého důsledku mohl dosáhnout sám podnikatel „jednoduše“ prostřednictvím moratoria, jehož vyhlášení může docílit i bez souhlasu stávajícího financiéra.

Obdobně by do značné míry postrádalo smysl i uzákonění jisté obdoby v praxi neformálních restrukturalizací již dříve využívaných tzv. standstill dohod, v tomto případě konkrétně dohod za účelem usnadnění přípravy a vyjednávání restrukturalizačního plánu, jejichž předmětem může být i závazek věřitele, že po dobu trvání preventivní restrukturalizace „neukončí financování prostřednictvím existujícího úvěru“ [§ 7 písm. b) ZPR].

S ohledem na výše uvedené máme za to, že úvěrové smlouvy obecně – a to i včetně těch, na jejichž základě je podnikateli poskytováno provozní financování – nepožívají v moratoriu ochrany před předčasným jednostranným ukončením ze strany věřitele.

Zesplatnění úvěru nebo odmítnutí jeho dalšího čerpání 

Pokud vyjdeme z předpokladu, že se úvěrové smlouvy nekvalifikují jako nesplněné smlouvy o vzájemném plnění, nebude financující věřitel v moratoriu nijak svázán omezeními v podobě zákazu jednostranného ukončení úvěrové smlouvy či odepření jejího dalšího plnění (poskytnutí čerpání úvěru) ani zákazu změny času plnění závazku, ztráty výhody plnění ve splátkách nebo jiné změny obsahu závazku (§ 80 odst. 1 ZPR). Obdobně bude financující věřitel moci i po dobu moratoria nadále benefitovat z tzv. ipso facto klauzulí, tedy smluvních ujednání v neprospěch podnikatele aplikovaných právě v případě vyhlášení moratoria nebo zahájení preventivní restrukturalizace obecně (§ 82 ZPR).

Financující věřitel tak bude moci i v moratoriu využít veškerá svá oprávnění z příslušné úvěrové dokumentace (s výjimkou výslovných zákonných omezení, tedy omezení co do zahájení insolvenčního řízení, vedení soudního výkonu rozhodnutí či exekuce a uplatňování zajištění), včetně oprávnění vyplývajících z případů porušení této dokumentace, a to i v případě, že k takovému porušení došlo ještě před vyhlášením moratoria. Navíc by nic nemělo bránit ani tomu, aby zahájení preventivní restrukturalizace či vyhlášení moratoria byla do úvěrové dokumentace zařazována jako samostatné případy porušení (tzv. Events of Default).

V případě provozního financování revolvingového či kontokorentního typu tak bude financiér oprávněn odmítnout další čerpání úvěru, v důsledku čehož může podnikatel přijít o zdroj financování provozu svého závodu, čímž může být zásadním způsobem ohrožena i proveditelnost celé preventivní restrukturalizace. Nepříznivý důsledek pro preventivní restrukturalizaci nicméně může mít i předčasné zesplatnění (tzv. akcelerace) termínového úvěru s delší splatností. To samo o sobě sice pro podnikatele nemusí znamenat bezprostřední ztrátu peněžních prostředků potřebných pro provoz jeho závodu. Nicméně případné prodlení s úhradou takového předčasně zesplatněného závazku může podnikatele dovést do stavu úpadku ve formě platební neschopnosti, při kterém podnikatel již není oprávněn v preventivní restrukturalizaci nadále pokračovat (§ 4 odst. 2 ZPR).

Blokace bankovních účtů 

Dle judikatury vyšších soudů může být uplatnění blokace peněžních prostředků na bankovních účtech v insolvenčním řízení považováno za jednání vedoucí ke vzniku práva na uspokojení ze zajištění. Jako takové by blokování bankovních účtů v průběhu moratoria mohlo být problematické. Záleželo by na konkrétních podmínkách daného případu a znění úvěrové či zajišťovací dokumentace.

Nicméně v moratoriu bude banka moci namísto „pouhé“ blokace zůstatku prostředků na bankovním účtu přistoupit rovnou k započtení podnikatelovy pohledávky na výplatu tohoto zůstatku oproti její vlastní pohledávce, jelikož takové započtení v moratoriu (při absenci vydaného předběžného opatření) omezeno není.

Pokračující zajištění stávajícího financování 

Zřizování nového zajištění je v moratoriu obecně zakázáno. Oproti insolvenčnímu řízení či „klasickému“ insolvenčnímu moratoriu je však v restrukturalizačním moratoriu tento všeobecný zákaz změkčen tak, aby neměl negativní dopady na stávající financování.

Zákon v první řadě připouští zřízení nového zajištění nahrazujícího „v obdobném rozsahu“ jiné zajištění (§ 81 odst. 2 ZPR), čímž se otevírá prostor především pro další pokračování ve zřizování zajištění na průběžně vznikajících obchodních pohledávkách podnikatele, ať již formou pravidelného uzavírání dodatků k zástavní smlouvě či dílčích zástavních smluv (tzv. pledge machine), anebo prostřednictvím zástavního práva k souboru pohledávek.

Vyhlášení moratoria nebude bránit ani vzniku zajištění, k jehož perfekci dochází až zápisem do veřejného seznamu. Podmínkou však bude, že návrh na zápis předmětného zajištění bude podán ještě před vyhlášením moratoria (§ 81 odst. 4 ZPR).

A konečně zákon stanoví, že moratorium nemůže nijak ohrozit stávající zajištění podmíněné nebo budoucí pohledávky (typicky regresní pohledávky výstavce bankovní záruky), i když k materializaci příslušné zajištěné pohledávky (typicky k uplatnění bankovní záruky jejím beneficientem) dojde až po vyhlášení moratoria (§ 81 odst. 3 ZPR). Jedná se o zjevnou reakci na nechvalně známé rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci ELMA-THERM spol. s r. o., jehož negativní účinky nicméně již byly odklizeny díky zásahu Ústavního soudu.

Možnosti nového financování v preventivní restrukturalizaci

Výše jsme se zabývali postavením věřitele, který podnikateli poskytl stávající financování, bez ohledu na to, zda se tento věřitel rozhodne při preventivní restrukturalizaci ve financování podnikatele pokračovat, či nikoli. V případě, že stávající financování „udrží“, nebo v souvislosti s preventivní restrukturalizací dokonce poskytne podnikateli nové peněžní prostředky, pak může takový věřitel požívat ještě další výhody. V závislosti na tom, zda toto financování poskytne v průběhu všeobecného moratoria, tedy ještě před potvrzením restrukturalizačního plánu, anebo až potom, se totiž takové financování může kvalifikovat buď jako prozatímní financování, anebo financování nové.

Prozatímní financování

Prozatímní financování má v preventivní restrukturalizaci plnit obdobnou roli jako úvěrové financování v insolvenčním řízení. Má tedy sloužit pro zachování nebo obnovu provozuschopnosti závodu podnikatele nebo k zachování či zvýšení jeho hodnoty. Poskytnutí prozatímního financování však nepodléhá souhlasu žádného věřitelského orgánu ani jiného subjektu.[3] Jako korektiv regulující podnikatele v přijímání prozatímního financování nicméně slouží podmínka, že poskytované financování musí být pro daný účel „přiměřené a nezbytné“ (§ 27 odst. 1 ZPR).

Tato konstrukce je tak sice flexibilnější a umožňuje podnikateli rychleji reagovat na jeho provozní potřeby. To je však vykoupeno určitou dávkou nejistoty na straně poskytovatele příslušného financování. Otevírá se tím totiž prostor pro zpětné zpochybňování, zda se poskytnuté financování skutečně kvalifikuje jako prozatímní (např. s tvrzením, že nebyla naplněna zmiňovaná podmínka přiměřenosti a nezbytnosti), ve snaze připravit jeho poskytovatele o výhody, které pro něj z poskytnutí prozatímního financování vyplývají.

Nové zajištění prozatímního financování

Obdobně jako u insolvenčního úvěrového financování získává poskytovatel prozatímního financování oproti stávajícím věřitelům určité výhody a prioritní postavení. K zajištění pohledávek z prozatímního financování může být zřízeno nové zajištění k majetku podnikatele, což je jinak v moratoriu obecně zakázané (§ 81 odst. 2 ZPR). Může se přitom jednat i o zajištění skutečně zcela nové, tzn. nemusí být naplněna podmínka obdobného rozsahu, jako je tomu v případě nahrazování zajištění stávajícího financování. Zajištění lze zřizovat event. i ve druhém pořadí ke stejnému majetku, který již tvoří zajištění stávajících věřitelů. Máme však za to, že pro takové případy by dosavadní zajištění věřitelé měli být chráněni ujednáními o zákazu zřizování dalšího zajištění (tzv. negative pledge), pokud si taková ujednání do svých smluv prosadili.

Prozatímní financování přitom nemusí mít jen podobu čerpání nových peněžních prostředků (tzv. fresh money). Za prozatímní financování je totiž považováno mj. i poskytnutí finanční záruky nebo jiného zajištění za dluhy podnikatele, vzdání se zajištění k majetku podnikatele nebo umožnění využití peněžních prostředků či jiných věcí tvořících předmět zajištění podnikatelem (§ 27 odst. 4 ZPR). To např. zahrnuje i vystavování nových bankovních záruk. Dále je takto otevírán i prostor pro záměnu stávajícího zajištění za zajištění nové, kupř. tím, že zajištěný věřitel svolí k využití zastavených zásob či peněžních prostředků ze zastavených bankovních účtů, čímž umožní pokračování v provozu podnikatelova závodu. Oplátkou za to pak zajištěný věřitel může získat zajištění např. na obchodních pohledávkách vznikajících z prodeje výrobků produkovaných dalším provozem závodu, nebo i na jiných aktivech podnikatele.

Navíc, jak již bylo uvedeno, podle důvodové zprávy může prozatímní financování spočívat dokonce i „jen“ v udržení stávajícího provozního financování revolvingového typu. Prozatímním financováním, které by mohlo být zajištěno i zcela novým zajištěním k majetku podnikatele, by tak zřejmě mělo být i každé „otočení“ revolvingového úvěru, při němž zpravidla nedochází k reálnému poskytnutí nových peněžních prostředků. V takových případech bychom však doporučovali být obezřetní. Institut prozatímního financování by totiž v žádném případě neměl být vnímán jako nástroj pro dodatečné zajišťování stávající expozice některého z věřitelů.

Nové financování 

Zatímco prozatímní financování má sloužit k překlenutí období do účinnosti restrukturalizačního plánu, nové financování je naopak určeno pro období právě až po tomto okamžiku. Nové financování představuje jedno z možných restrukturalizačních opatření, které musí být v restrukturalizačním plánu jako nové financování výslovně označeno (§ 27 odst. 2 ZPR). Pro zajištění nového financování nejsou stanovena žádná omezení. Nicméně každý restrukturalizační plán zahrnující nové financování musí být potvrzen restrukturalizačním soudem (§ 39 odst. 1 ZPR). Restrukturalizační soud přitom bude posuzovat, zda nové financování je skutečně nezbytné pro provedení restrukturalizačního plánu a zároveň zda nespravedlivě nepoškozuje zájmy podnikatelových věřitelů [§ 98 odst. 2 písm. h) ZPR], např. proto, že rozsah zajištění nového financování neúměrně zužuje okruh podnikatelova majetku dostupného k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.

Lze očekávat, že nové financování bude typicky spočívat v poskytnutí nových peněžních prostředků. Avšak stejně jako u prozatímního financování ani u nového financování není vyloučena i jiná forma plnění. Lze si tak představit, že jedno z restrukturalizačních opatření může představovat např. konsolidace stávajícího financování poskytovaného podnikateli několika různými bankami na bilaterální bázi do nového klubového úvěru. Takovéto opatření může podnikateli přinést výhodnější podmínky, a to nejen nutně co do výše úrokové sazby či poplatků hrazených bankám, ale i z hlediska administrativních nákladů na straně samotného podnikatele či možnosti efektivnějšího sdílení zajišťovacího balíčku. Nicméně obdobně jako u prozatímního financování je třeba mít se na pozoru před případnými pokusy o účelové ex post vylepšování stávající věřitelské pozice, např. prostřednictvím „pouhého“ refinancování stávajícího úvěru bez výraznějších změn jeho podmínek.

Benefity spojené s prozatímním a novým financováním

Kromě možnosti dodatečného zajištění svých pohledávek, které by jinak nemuselo být přípustné, se poskytovatelé prozatímního či nového financování mohou těšit i na další výhody. Jejich pohledávky budou především postaveny na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou v případném insolvenčním řízení podnikatele, které by následovalo v případě neúspěchu preventivní restrukturalizace [§ 169 odst. 2 písm. a) a b) ins. zák.].[4] Dalším výrazným benefitem pohledávek z prozatímního či nového financování je jejich imunita vůči žalobám na neplatnost a odpůrčím žalobám (§ 28 odst. 1 ZPR). Tato imunita se přitom nevztahuje jen na samotné smlouvy o poskytnutí financování, ale i na „jejich věcněprávní účinky“, což vnímáme primárně jako vyjádření (byť poněkud nešťastně formulované), že ochrany požívají i smlouvy, na jejichž základě bylo zřízeno zajištění pohledávek z prozatímního či nového financování. V neposlední řadě nelze opomenout ani ochranu před případnými pokusy o vymáhání škody způsobené věřitelům v případě, že bude rozhodnuto o úpadku podnikatele (§ 28 odst. 2 ZPR). Tato ochrana by se měla vztahovat nejen na podnikatele, ale i na poskytovatele příslušného financování, kterého si lze představit jako zřejmě častější terč takových pokusů. Snaha o vymáhání škody po podnikateli, který je v úpadku, se totiž nejeví jako příliš smysluplná.

Je však nutné dodat, že žádná z výhod plynoucích věřitelům z poskytnutí prozatímního či nového financování není zcela „neprůstřelná“. Ostatním věřitelům či insolvenčnímu správci totiž stále zůstává možnost popření pohledávek financujícího věřitele s tvrzením, že se ve skutečnosti nejedná o pohledávky z prozatímního či nového financování, a to z důvodu, že dané financování dle jejich názoru nesplňuje podmínky pro zařazení do některé z těchto kategorií. K tomuto postupu dokonce dává návod sám zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu.

Závěr

Stávající financující věřitelé by měli být v preventivní restrukturalizaci nadáni velice silným postavením, díky čemuž budou klíčovými hráči, bez jejichž podpory, anebo přinejmenším tolerance, se žádná preventivní restrukturalizace zřejmě neobejde. To přitom platí nehledě na to, zda se rozhodnou udržet stávající financování i v preventivní restrukturalizaci, či nikoli. V případě, že podnikatele v jeho snaze o odvrácení úpadku podpoří, a za tímto účelem mu poskytnou třeba i další peněžní prostředky, bude jejich postavení nabývat na ještě větším významu.

 

Mgr. Pavel Boguský, LL.M., působí jako advokát, partner pražské pobočky mezinárodní advokátní kanceláře Dentons. 

Mgr. Ondřej Bartoň působí jako advokát, partner pražské pobočky mezinárodní advokátní kanceláře Dentons. 

Mgr. Jiří Tomola působí jako advokát, partner pražské pobočky mezinárodní advokátní kanceláře Dentons.

Ilustrační foto: pixabay

---

[1] Účinky všeobecného i individuálního moratoria jsou s určitými výjimkami v zásadě totožné (srov. § 87 ZPR). Pro účely tohoto příspěvku tedy, pokud není v jeho textu výslovně uvedeno jinak, mezi těmito dvěma druhy moratorií nerozlišujeme.

[2] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci), dále „směrnice“.

[3] Restrukturalizační soud nicméně může předběžným opatřením podnikatele omezit v přijímání prozatímního financování od vymezeného okruhu osob [§ 83 odst. 1 písm. c) ZPR].

[4] Mezi ostatními zapodstatovými pohledávkami však již nemají žádnou další prioritu, jako je tomu u pohledávek z insolvenčního úvěrového financování.