Ústavní soud (ÚS) zveřejnil 3. května 2021 svůj nález sp. zn. IV. US 3346/20 , kterým odmítl ústavní stížnost Marie Salm-Reifferscheidt-Raitzové, která usiluje o restituci někdejšího rodového majetku Salmů na Blanensku. Ve sporu jde o tisíce hektarů lesů a polí i zámek v Rájci nad Svitavou. Stěžovatelka chtěla dosáhnout obnovy řízení a uznání toho, že její otec Hugo Mikuláš Salm si po válce uchoval československé občanství. Soud zároveň zastavil řízení o stížnosti další Salmovy dcery Idy Schoellerové, která letos v lednu zemřela.

 

Z ústavní stížnosti je patrné, že ministr vnitra napadeným rozhodnutím ze dne 16. 7. 2015 č. j. MV-80353-73/VS-2011 zamítl žádost stěžovatelek Marie Salm-Reifferscheidt-Raitz a Idy Schoeller, o obnovu řízení ve věci zamítnutí žádosti jejich otce Huga Salm-Reifferscheidta o zachování československého státního občanství. Zmíněné rozhodnutí napadly stěžovatelky rozkladem, který ministr vnitra zamítl dalším napadeným rozhodnutím ze dne 22. 2. 2016 č. j. MV-80353-83/VS-2011.

Hugo M. Salm v roce 1946 získal od Okresního národního výboru v Boskovicích prozatímní osvědčení o státním občanství. Definitivně občanství vyřešeno nebylo, protože H. Salm zemřel. Ministerstvo vnitra v roce 2002 a následně v roce 2006 osvědčení zpětně odebralo. Restituce se tak zastavily.

Proti rozhodnutím ministra vnitra stěžovatelky podaly správní žalobu, kterou zamítl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem. V odůvodnění uvedl, že správním rozhodnutím vydaným v původním řízení, o jehož obnovu stěžovatelky usilovaly, byla zamítnuta žádost H. Salma o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „dekret č. 33/1945 Sb.“). Zmíněné správní rozhodnutí stojí na závěru, že nebylo prokázáno, že by se H. Salm činně zúčastnil boje za osvobození Československé republiky nebo že by trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Městský soud zdůraznil, že při posouzení důvodnosti žádosti o obnovu řízení není možno přihlížet ke skutečnostem či důkazům, které stěžovatelky uplatnily až po uplynutí tříleté lhůty k podání žádosti o obnovu řízení. Samotná žádost o obnovu byla podána ve lhůtě. Podání, která ji rozšiřovala a doplňovala, však byla učiněna až po jejím uplynutí, proto k nim a skutečnostem v nich uplatněným nebylo možno přihlížet. Ke včas uplatněným skutečnostem Městský soud v Praze uvedl, že již v původním řízení se správní orgán zabýval přípisem Krajského národního výboru ze dne 9. 7. 1952 a prozatímním osvědčením podle § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb., nejde tedy o dříve neznámé skutečnosti, které by mohly odůvodnit obnovu řízení. Stejný závěr se týká i tvrzení, že H. Salm jen z důvodu nátlaku nacistů podepsal dotazník ke zjištění německé státní příslušnosti. Městský soud dále podrobně popsal, proč ani další stěžovatelkami předkládané skutečnosti a důkazy nemohly být podkladem pro obnovu řízení.

Následnou kasační stížnost stěžovatelek Nejvyšší správní soud zamítl. NSS se ztotožnil se závěrem městského soudu, že po uplynutí tříleté lhůty k podání žádosti o obnovu již nelze v řízení o povolení obnovy uvádět nové skutečnosti či důkazy, které nebyly ve lhůtě uplatněny a jimiž má být žádost odůvodněna. Souhlasil i s hodnocením, že za dříve neznámé skutečnosti nelze považovat skutečnosti, o nichž H. Salm věděl (tj. že se narodil české matce, že byla část jeho pozemků zabavena pro válečné účely, že byl jeho zdravotní stav špatný a z jakých příčin, že udělil souhlas s užitím svých pozemků pro národní pouť, že se odvolal proti uvalení vnucené správy na svůj majetek). Na existenci dopisů státního prezidenta Emila Háchy říšskému protektorovi odkazoval H. Salm již v žádosti podané v roce 1945, nešlo tak o skutečnost jemu neznámou. Již ve své žádosti z roku 1945 se H. Salm zabýval vnucenou správou svého majetku a zmiňoval zde, že ukrýval MUDr. Kyzlinga a kněze Aloise Pekárka, nejde tedy o neznámé skutečnosti v původním řízení.

Stěžovatelky ve svém ústavní stížnosti namítaly, že o žádosti o obnovu řízení rozhodoval správní orgán prvního stupně, ačkoli podle § 100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), měl rozhodovat orgán, který v původním řízení rozhodoval v posledním stupni. Z tohoto důvodu jsou podle stěžovatelek nicotná správní rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi a rovněž i napadené rozsudky

Podáním ze dne 17. 2. 2021 první stěžovatelka rozšířila petit své ústavní stížnosti tak, že nově napadla i rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 4. 2006 č. j. VS-935/51/2-1998 (jde o rozhodnutí, jímž byla v prvním stupni zamítnuta žádost o zachování československého státního občanství H. Salma; zbylá rozhodnutí ministra vnitra napadená ústavní stížností se týkají obnovy řízení ve věci, v níž bylo vydáno zmíněné rozhodnutí ministerstva ze dne 10. 4. 2006).

Dále nově uplatnila námitku, že s osvědčením typu B podle § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. je spojen účinek spočívající v založení nevyvratitelné domněnky, že osoba, jíž bylo osvědčení vydáno, se až do konečného rozhodnutí o žádosti o zachování čsl. státního občanství považuje za československého státního občana. Rozhodnutí o zamítnutí této žádosti pak způsobilo, že se na H. Salma již neuplatnila ona nevyvratitelná domněnka, a v tomto ohledu mělo konstitutivní účinek. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04 nemůže dekret č. 33/1945 Sb. v současné době konstitutivně vytvářet nové právní vztahy, tudíž chyběl právní základ, který by umožňoval v roce 2006 vydat rozhodnutí, jež konstitutivně zrušilo účinky osvědčení typu B vydané pro H. Salma v roce 1946. Pro chybějící právní základ považuje rozhodnutí ministerstva ze dne 10. 4. 2006 za nicotné.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti každé ze stěžovatelek rozdílně s ohledem na skutečnost, že druhá stěžovatelka v průběhu řízení o ústavní stížnosti zemřela.

Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 4. 2006 (rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o zachování československého státního občanství H. Salma) je ústavní stížnost první stěžovatelky nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro nevyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva.

Ústavní stížnost je přípustná ve zbylé části, v níž směřuje proti dalším rozhodnutím.

Stěžovatelka namítá porušení § 100 odst. 2 věty třetí správního řádu, které spatřuje v tom, že o obnově řízení nerozhodl správní orgán, jež ve věci rozhodl v posledním stupni. O žádném porušení základních práv či svobod uvedená námitka svědčit nemůže, neboť namítané porušení § 102 odst. 2 věty třetí správního řádu prima facie dáno není. V původním řízení o zachování občanství rozhodoval ministr vnitra v posledním stupni, tj. v řízení o rozkladu. O obnově řízení rozhodoval v prvním stupni ministr vnitra. O obnově řízení tak v souladu s § 102 odst. 2 větou třetí správního řádu rozhodoval správní orgán, který v původním řízení ve věci rozhodl v posledním stupni. Lze dodat, že o rozkladu proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení rozhodl opět ministr vnitra, neboť o rozkladu proti rozhodnutí ministra rozhoduje ministr (§ 152 odst. 1 a 2 správního řádu). Opodstatněná není ani námitka nicotnosti napadených rozsudků, podle níž soudy rozhodovaly ve věci, kde byla podle stěžovatelky vydána nicotná správní rozhodnutí. Jak bylo objasněno, svými rozhodnutími ministr vnitra neporušil § 102 odst. 2 správního řádu; nicotností napadená správní rozhodnutí netrpí.

Opodstatněná není ani námitka nicotnosti napadených rozsudků, podle níž soudy rozhodovaly ve věci, kde byla podle stěžovatelky vydána nicotná správní rozhodnutí. Jak bylo objasněno výše, svými rozhodnutími ministr vnitra neporušil § 102 odst. 2 správního řádu; nicotností napadená správní rozhodnutí netrpí…. Stěžovatelka nicotnost rozhodnutí vydaných v původním řízení dovozuje z důvodu, který svou povahou není vůbec schopen nicotnost rozhodnutí založit.

Stěžovatelka namítala, že správní soudy se měly z úřední povinnosti zabývat tzv. funkcionálním občanstvím. Ústavní soud zdůrazňuje, stejně jak učinil Nejvyšší správní soud a městský soud, že obnova řízení neslouží k přezkumu právního hodnocení a právních vad rozhodnutí vydaného v původním řízení. Při rozhodování, zda se řízení obnoví, lze zkoumat, jen to, zda vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování [§ 100 odst. 1 písm. a) správního řádu].

Námitkami, které stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla k tzv. funkcionálnímu občanství, je zpochybňování právních závěrů, na nichž byla vystavěna rozhodnutí v původním řízení o zachování československého státního občanství. Jejich podstatou nejsou nové skutečnosti nebo důkazy v původním řízení neznámé či nepravdivost důkazů v původním řízení, což jako jediné má význam pro rozhodnutí o obnově řízení.

…

Ústavní soud nespatřuje neústavnost v závěru ministra vnitra a správních soudů, že stěžovatelka nepoukázala na skutečnosti či důkazy, které by odůvodňovaly obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Poprvé až v ústavní stížnosti dovozuje vznik tzv. funkcionálního občanství, jímž před správními soudy neargumentovala. Není proto žádným pochybením správních soudů, že se o tzv. funkcionálním občanství ve svých rozhodnutích nezmínily.

Stěžovatelka namítala, že pominul-li městský soud některé důkazy pro jejich opožděné předložení, pak není možné, aby je provedl Nejvyšší správní soud namísto něj. NSS je podle jejího mínění i přesto prováděl, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení svého práva zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny.

Námitku stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv při provádění opožděně předložených důkazů činí zjevně neopodstatněnou již samotná skutečnost, že rozhodnutí správních soudů je založeno primárně na hodnocení, že skutečnosti a důkazy uplatněné po uplynutí tříleté lhůty byly bezpředmětné pro rozhodnutí, zda řízení obnovit. Závěr správních soudů o nemožnosti přihlédnout k opožděně tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Vedle toho lze k hodnocení, které NSS učinil nad rámec stěžejního závěru o opožděnosti, zmínit, že nešlo o dokazování, jak se mylně domnívá stěžovatelka, a že nebyla ani zbavena možnosti vyjádřit se.

…

Nálezem sp. zn. I. ÚS 98/04 Ústavní soud zrušil mimo jiné rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne ze dne 17. 1. 2002, jímž nebylo vyhověno žádosti H. Salma o zachování československého státního občanství. Po zrušení tohoto rozhodnutí bylo vydáno nové rozhodnutí ministerstva ze dne 10. 4. 2006, jímž této žádosti opět nevyhovělo, a rozklad proti zmíněnému rozhodnutí byl zamítnut rozhodnutím ministra ze dne 9. 10. 2006. Posledně zmíněné rozhodnutí tak představuje rozhodnutí v původním řízení, jehož se týká žádost o obnovu řízení v posuzované věci.

Ústavní stížnost je přípustná jen v části, v níž směřovala proti rozhodnutím ve věci obnovy řízení a na ně navazujícím rozsudkům správních soudů. Nutno zopakovat, že obnova řízení neslouží k přezkumu správnosti právního hodnocení a právních vad rozhodnutí vydaného v původním řízení.

…

Ve věci obnovy řízení nemá význam ani námitka, že správní orgány se dopustily libovůle a zasáhly do stěžovatelčina legitimního očekávání tím, že po mnoha desítkách let dokončily správní řízení zahájené v roce 1945 v neprospěch žadatele. Jde totiž o námitku proti původnímu řízení, nikoli o námitku, která by měla vztah k rozhodování o žádosti o obnovu. Žádost o obnovu řízení stěžovatelka podala v roce 2009 a bylo zákonnou povinností správního orgánu o ní rozhodnout, v čemž Ústavní soud nespatřuje žádné porušení jejích základních práv či svobod.

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky Marie Salm-Reifferscheidt-Raitzové jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal žádné porušení jejích ústavně zaručených práv či svobod. 

Řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Idy Schoellerové bylo zastaveno, neboť v průběhu řízení o ústavní stížnosti zemřela.

Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. US 3346/20 z 23. března 2021 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv St. zámku Rájec nad Svitavou