V roce 2013 byl do české právní úpravy zakomponován nárok věřitelů na zaplacení paušálně určené částky coby nákladů na vymáhání pohledávky. Bylo tak učiněno v návaznosti na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, jejímž cílem bylo zamezit pozdním platbám faktur v obchodním styku. V souvislosti s touto novou paušální platbou se samozřejmě objevily určité nejasnosti. Ty se však postupem času vyjasnily. S ohledem na to jsem se rozhodl shrnout, zda se tyto nejasnosti podařilo vyřešit, a pokud ano, tak jakým způsobem. K publikování tohoto příspěvku jsem se rozhodl i proto, že se překvapivě často setkávám s tím, že se na tuto paušální náhradu nákladů při vymáhání dlužných faktur v obchodním styku zapomíná.

 

Jaká je právní úprava nároku na paušální náhradu nákladů při vymáhání pohledávek v obchodních vztazích?

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, uložila tehdy členským státům povinnost zajistit, aby v případech, kdy se v obchodních vztazích dostane dlužník do prodlení se zaplacením pohledávky, musí obdržet částku alespoň 40 eur. Směrnice velmi dobře uvádí důvody pro přijetí takového opatření, když výslovně uvádí například to, že „opožděná platba představuje porušení smlouvy, které je v mnoha členských státech pro dlužníky finančně přitažlivé vzhledem k nízkým nebo žádným úrokům z prodlení nebo pomalému řízení k dosažení nápravy. Je nezbytné změnit tento trend a od opožděných plateb odrazovat, a proto je nezbytná rozhodná změna ve prospěch kultury včasné platby. … Součástí této změny by mělo být rovněž zavedení konkrétních ustanovení … o náhradách věřitelům za vzniklé náklady.“

Aktuálně je směrnice provedena ustanovením § 1972 a § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, a dále ustanovením § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, a to tak, že paušální náhrada nákladů, kterou má věřitel v obchodních vztazích za vymáhání pohledávky obdržet, je stanovena částkou 1200 Kč.

Základní podmínkou pro přiznání uvedené paušální náhrady nákladů je ta skutečnost, že pohledávka vznikla ze vzájemného závazku podnikatelů nebo z povinnosti podnikatele dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu zadavateli veřejné zakázky. O této podmínce by neměly být pochybnosti, přesto ji například Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 11 Co 338/2020, musel připomenout.

 

V jakém okamžiku vzniká nárok na paušální náhradu nákladů?

Menší nejasnosti vznikaly či mohly vznikat v souvislosti s otázkou, zda musí věřitel k úspěšnému nárokování paušální náhrady nákladů doložit, že skutečně pohledávku vymáhal. Tedy zda je vznik nároku na zaplacení částky 1200 Kč podmíněn například odesláním předžalobní výzvy.

Občanský zákoník a ani nařízení vlády č. 351/2013 Sb. okamžik vzniku nároku na zaplacení částky 1200 Kč blíže nespecifikuje. Směrnice 2011/7/EU však ano. V ustanovení čl. 6 odst. 2 směrnice 2011/7/EU se totiž uvádí, že „členské státy zajistí, že pevná částka uvedená v odstavci 1 je splatná bez nutnosti upomínky a představuje náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním“.

Uvedené potvrdil například Krajský soud v Hradci Králové v usnesení ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 47 Co 70/2016, kde uvedl, že „pro přiznání tohoto nároku není třeba předžalobní výzvy, neboť tyto nahrazované náklady představují zejména interní výdaje věřitele, které vznikají při kontrole dodržování smluvních závazků, např. náklady na vedení evidence pohledávek nebo náklady související s telefonickou, či písemnou urgencí dlužníka věřitelem.“

Další judikatura potom rozvedla, že nárok na paušální náhradu nákladů vzniká v okamžiku, kdy věřiteli vznikne nárok na náhradu úroků z prodlení. Lze citovat Ústavní soud, který ve svém usnesení ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1763/21, uvedl, že „jak se podává ze směrnice č. 2011/7/EU, nárok na zaplacení fixní částky minimálně 40 EUR, vzniká věřiteli automaticky, vznikl-li mu nárok na úhradu úroků z prodlení. Nárok na úrok z prodlení není podmíněn vymáháním jistiny. Je-li tedy nárok na zaplacení paušální náhrady podmíněn vznikem nároku na úrok z prodlení a současně nárok na úrok z prodlení není podmíněn vymáháním jistiny, městský soud se ztotožnil s názorem vedlejší účastnice, že nárok na zaplacení paušální náhrady, není podmíněn vymáháním jistiny ani odesláním jakékoliv upomínky, kdy paušální náhrada má krýt především interní náklady, které věřiteli vznikají v důsledku opožděných plateb. Věřitel tak není povinen prokazovat ani výši, ani důvodnost nákladů, neboť tento nárok mu vzniká přímo ze zákona.“ U zmíněného usnesení Ústavního soudu je zajímavé, že žaloba byla na zaplacení toliko 48 paušálních náhrad z důvodu pozdního placení faktur v minulosti.

Jako rozporný se potom ale jeví názor Krajského soudu v Hradci Králové uvedený v rozsudku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 47 Co 114/2019, ve kterém Krajský soud v Hradci Králové nepřiznal nárok na paušální náhradu nákladů žalobci, který se domáhal zaplacení pouze úroků z prodlení a v souvislosti s tím nárokoval i paušální náhradu nákladů, když uváděl, že sice jistina již byla uhrazena, ale opožděně, čímž vznikl nárok na úrok z prodlení a tedy i nárok na paušální náhradu nákladů.

Lze tedy shrnout důležitý závěr, a to ten, že ke vzniku nároku na paušální náhradu nákladů nemusí sám věřitel například zasílat předžalobní výzvy, nárok před podáním žaloby sám vymáhat a uvedené pak soudu prokazovat. Podle převažující judikatury i výkladu Ústavního soudu ke vzniku nároku na paušální náhradu nákladů postačí samotná skutečnost pozdního zaplacení faktury.

 

Bude nárok na paušální náhradu nákladů přiznán soudem automaticky?

Přestože výše uvádím, že nárok na paušální náhradu nákladů je podmíněn toliko vznikem nároku na úrok z prodlení, tedy přímo ex lege, nemůže věřitel spoléhat na to, že mu tento nárok soud přizná automaticky. Pokud tento nárok věřitel chce, musí ho uplatnit.

Uvedené připomněl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 562/15, kde uvedl, že „stěžovatelce lze sice dát za pravdu, že by jí paušální náhrada nákladů spojených s uplatněním pohledávky (ve výši 2400 Kč) zřejmě měla náležet, avšak vzhledem k tomu, že v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu tento svůj nárok nikterak nerozvedla (podrobné vylíčení svého nároku učinila až v ústavní stížnosti), nelze se postupu Obvodního soudu pro Prahu 5, který žalobu v této části zamítl pro absenci skutkových tvrzení, příliš podivovat.“

 

Jaký je vztah mezi nárokem na paušální náhradu nákladů a nárokem na náhradu nákladů právního zastoupení? Oba nároky se vzájemně vylučují? Nebo mohou být vedle sebe?

České znění směrnice 2011/7/EU ve svém ustanovení čl. 6 odst. 3 uvádí, že věřitel má nárok nejen na zaplacení paušální částky nákladů, ale též nárok na náhradu dalších nákladů spojených s vymáháním pohledávky, především nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, a ve výši, které paušální částku nákladů přesahuje. Právě slovo „přesahuje“ způsobuje komplikace při hodnocení nároku na částku 1200 Kč.

Objevovaly se názory, že od nároku na náhradu nákladů právního zastoupení musí být odečtena přiznaná náhrada paušálních nákladů. A objevovaly se názory, že náhrada nákladů právního zastoupení se o částku 1200 Kč nesnižuje.[1]

Oba názorové proudy se objevily i v judikatuře.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou se ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 3 C 174/2015, přiklonil k prvnímu z názorů, když uvedl, že „proto se uplatní pouze v případě, kdy by výše nákladů jinak nedosáhla ani 1200 Kč. Nezakládá nárok na dalších 1200 Kč vedle jiných uplatněných nákladů.“

Oproti tomu Krajský soud v Hradci Králové zaujal v usnesení ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 47 Co 70/2016, druhý z názorů a náhradu paušálních nákladů přiznal v plné výši vedle nákladů právního zastoupení v plné výši, když uvedl, že „přiznání práva na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. nenahrazuje právo věřitele na procesní náhradu nákladů právního zastoupení.“

Nejasnost se rozhodl vyřešit Okresní soud v Českých Budějovicích, který svým usnesením ze dne 10. 3. 2017, č. j. 35 C 30/2017-19, přerušil řízení a položil dotaz Soudnímu dvoru Evropské unie, a to dotaz, zda náhradu paušálních nákladů má vnitrostátní soud přiznávat vedle náhrady nákladů na předžalobní upomínání. Mám za to, že dotaz nebyl položen vhodným způsobem, a proto ani odpověď Soudního dvoru Evropské unie v rámci rozsudku ze dne 13. 9. 2018 ve věci C-287/17 nezní ideálně. Soudní dvůr Evropské unie totiž odpověděl tak, že věřitel má vedle nároku na náhradu paušálních nákladů také nárok na náhradu dalších nákladů ve výši nad částku 1200 Kč. Nicméně také vysvětlil, že cílem směrnice 2011/7/EU nebylo snížit postavení věřiteli a snížit mu paušální náhradu. A také upozornil na rozdílnost jazykových verzí směrnice. V duchu odpovědi pak Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl tak, že od přiznané náhrady nákladů soudního řízení, a to včetně právního zastoupení, odečetl paušální náhradu[2].

Pro správný výklad uvedeného rozsudku Soudního dvoru Evropské unie je podle mne vhodné rozlišit náklady na vymáhání na „interní“ a na „externí“[3]. Směrnice 2011/7/EU zjednodušuje postavení věřitele, když mu interní náklady přiznává ve výši alespoň 40 EUR. Současně mu ale umožňuje v souladu se zmíněným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie požadovat i vyšší náhradu interních nákladů, a to za podmínky, že takové náklady prokáže. Nárok na náhradu externích nákladů, což jsou především náklady právního zastoupení, na jejichž náhradu má úspěšný věřitel v soudním řízení nárok, pokud je zastoupen advokátem, zůstává nedotčen.

V tomto duchu se ustálila další judikatura. Lze zmínit například Krajský soud v Českých Budějovicích, který v rozsudku ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 7 Co 1257/2021, přiznal věřiteli v plné výši nárok na náhradu paušálních nákladů i nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, když uvedl, „že vedle přiznání hmotněprávního nároku vyplývajícího z ust. § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 1200 Kč (která představuje interní či administrativní náklady věřitele spojené s vymáháním pohledávky) je namístě při rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení zahrnout do těchto nákladů i odměnu advokáta a jeho hotové výdaje spojené s předžalobní výzvou podle § 142a odst. 1 o. s. ř., která je úkonem právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.“

Podobně rozhodl i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, a to rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 35 Co 328/2022, kde rovněž přiznal jak náhradu paušálních nákladů, tak i náhradu nákladů právního zastoupení, když uvedl, „že ve vztahu mezi podnikateli má věřitel nárok na náhradu (paušální) pevné částky 1200 Kč všude tam, kde se dlužník ocitne v prodlení s placením peněžité pohledávky, a to bez ohledu na výši výdajů s uplatněním pohledávky spojených, výši dluhu či délku prodlení.“

Lze tak uzavřít, že současná judikatura přiznává současně v plné výši nárok na paušální náhradu nákladů vedle plného nároku na náhradu nákladů právního zastoupení.

Současně lze uvést, že nic nebrání tomu, aby věřitel úspěšně uplatňoval interní náklady na vymáhání i ve výši, která přesahuje částku 1200 Kč, a to za podmínky, že takové náklady prokáže.

 

Vzniká nárok na paušální náhradu nákladů samostatně za každou pohledávku, respektive dlužnou fakturu?

Ačkoliv to v mnoha případech může dlužníkům připadat nepřiměřeně přísné, lze kvitovat, že cíl směrnice 2011/7/EU, tedy boj proti opožděným platbám, respektive proti notoricky pozdě platícím podnikatelům, se prostřednictvím soudní praxe daří naplňovat.

Existuje totiž více soudních rozhodnutí, kde věřitel nárokoval vedle více dluhů z více faktur také paušální částku 1200 Kč ke každé dlužné faktuře. A nepříjemně překvapenému dlužníkovi následně povinnost zaplacení částky 1200 Kč za každou dlužnou fakturu soud přiznal.

Na tomto místě lze připomenout například již výše zmiňované usnesení Ústavního soudu[4], ve kterém Ústavní soud potvrdil přiznání 48 částek 1200 Kč, tedy za každou dlužnou fakturu jednu paušální náhradu nákladů.

Rovněž lze připomenout rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 35 Co 328/2022, kde Okresní soud v Jablonci nad Nisou nejprve České poště za 11 uplatněných samostatných dlužných faktur přiznal toliko 1 paušální náhradu nákladů, tedy 1 částku 1200 Kč. To však odvolací soud změnil a přiznal částku 1200 Kč ke každé uplatněné dlužné faktuře zvlášť. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec si při odůvodňování pomohl rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. 10. 2022 ve věci C-585/20. V uvedeném rozsudku Soudní dvůr Evropské unie uvedl, že „pevná minimální částka ve výši 40 eur jako náhrada nákladů věřitele spojených s vymáháním, které vznikly v důsledku opožděné platby dlužníka, náleží za každou obchodní transakci, za kterou nebyla poskytnuta úplata ve lhůtě splatnosti a byla doložena fakturou, včetně případu, kdy je tato faktura mezi jinými fakturami předložena v rámci jediného nároku ve správním nebo soudním řízení“.

 

Jak je to tedy s uplatňováním částky 1200 Kč při prodlení s úhradou faktury v obchodním styku?

Z výše uvedeného lze shrnout následující závěry.

Nárok na paušální náhradu nákladů ve výši 1200 Kč vzniká v obchodních vztazích souvislosti s každou dlužnou fakturou samostatně.

Pro úspěšné vymáhání částky 1200 Kč není třeba soudu prokazovat existenci předžalobní komunikace mezi věřitelem a dlužníkem, když nárok na paušální náhradu nákladů je podmíněn toliko vznikem nároku na úrok z prodlení.

Dále lze shrnout, že soud nepřizná částku 1200 Kč automaticky, ale pouze za situace, kdy ji žalobce uplatní.

Konečně lze shrnout, že nárok na paušální náhradu nákladů nevylučuje nárok na náhradu nákladů na právní zastoupení, kdy podle převažující judikatury zůstává nárok na náhradu nákladů právního zastoupení nedotčen v plné výši.

 

JUDr. Hugo Körbl, autor působí jako advokát
Ilustrační foto: canva.com

 

---

[1] Srov. HRBÁČKOVÁ, Jitka. K paušální náhradě nákladů spojených s uplatněním pohledávky. epravo.cz. 2014. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/k-pausalni-nahrade-nakladu-spojenych-s-uplatnenim-pohledavky-95698.html, či ŠILHÁN, Josef. Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. V Praze: C. H. Beck, 2015. Beckova edice právní instituty. ISBN 978-80-7400-544-2, či SVOBODA, Karel. K problému s paušály za předžalobní výzvu mezi podnikateli. Obchodněprávní revue. 2017(2), str. 53.

[2] Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2018, č. j. 35 C 30/2017-74.

[3] Srov. ŠILHÁN, Josef. Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. V Praze: C.H. Beck, 2015. Beckova edice právní instituty. ISBN 978-80-7400-544-2.

[4] Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1763/2.