Od roku 1993, tedy více než 30 let, se věnuje advokátní praxi. Kromě toho má na svém kontě čtyřiadvacet knih – společenských románů, ale i detektivek, jejichž hlavními hrdiny jsou překladatelka Marie Kovandová či bývalý policista a starosta Viktor Palec. Na to, proč vlastně začala psát, co ji inspiruje, co dělá ve svém volném čase i na čem právě pracuje se redakce Advokátního deníku zeptala advokátky a spisovatelky JUDr. Jarmily Pospíšilové.

 

Před několika lety jste v jednom rozhovoru uvedla, že „si neumíte představit život bez knihy“. Předpokládám tedy, že Vás knihy provázejí životem od dětství… A co psaní? Psala jste si už v době studií tzv. do šuplíku? A pokud ano, co?

K psaní jsem měla vždycky blízko, už od základní školy jsem slohové práce zvládala na jedničku, protože mě bavily. Vždycky jsem byla přesvědčená, že jednou napíšu knihu… A vidíte, je jich už celá řada. Do šuplíku jsem moc nepsala, s jednou výjimkou. Na vysoké škole jsem napsala pohádky pro děti. Poctivě rukou do sešitu, pak jsem je přepsala na kufříkovém psacím stroji – a to bylo vše. V šuplíku jsou dodnes, nikdy jsem je nevytáhla. Když jsem se pustila do své prvotiny Prach, popel a dým, věděla jsem, že pokud ji dokážu napsat a projde mojí autocenzurou, nabídnu ji k vydání.

 

Vraťme se teď o pár let dozadu… Co ovlivnilo Vaši volbu povolání, resp. vysoké školy? Proč právě práva?

Já vlastně přesně nevím. Občas s nadsázkou ráda říkám, že na práva jsem se dostala díky tomu, že na přijímacích zkouškách nebyla matematika. Pravda je taková, že stejně jako práva mě lákaly i jiné humanitní obory. Člověk se v té době rozhoduje spíš podle svých představ o vybraném oboru a následném povolání, skutečnost pak mnohdy bývá jiná. Líbilo se mi, že právničina se dotýká reálného života, lidských příběhů, věřila jsem, že lze díky právu napravit nespravedlnost.

 

Právních profesí je hned několik – mohla jste být žalobkyní, soudkyní, notářkou… Zvolila jste advokacii, proč?

V prvních letech po škole jsem prošla i jiným profesemi, byla to zajímavá škola a získala jsem hodně zkušeností. Také i proto, že jsem absolvovala krátce před sametovou revolucí, potom přišlo mnoho změn a člověk už sice měl trochu zkušeností, ale ještě nebyl zkostnatělý, byl schopný se učit.

Advokacie měl lákala již na škole, ale míst bylo málo, ani jsem to nezkoušela. Nicméně pak se situace změnila a já jsem se v roce 1993 advokátkou stala. Lákal mě přímý kontakt s klienty, pro advokáta jeho případy nebývají jen papírové ( či dnes spíše elektronické ) složky. Případ není spis, případ je vždycky člověk. A ještě je tu jeden významný důvod pro advokacii – jsem hodně nezávislá a vyhovuje mi svoboda. Být samostatným advokátem je asi v právničině ta největší nezávislost, i když to není vždycky lehký život.

 

Advokacie je náročný obor, jednak psychicky, jednak na čas. Vy jste začala v době, kdy jste měla rozjetou praxi, psát. Co Vás k tomu vedlo?

Těžko říct. Jednak jsem vždycky chtěla psát, jak už jsem uvedla, a také jsem potřebovala určité odreagování. Mám i řadu jiných zájmů, ale i tam jsem si občas dokázala vzít profesní starosti s sebou. Chodíte po lese, hledáte houby a v hlavě vám straší nějaká složitá věc, kterou právě řešíte, například. Psaní mě pohlcuje. Je to náročná činnost a vyžaduje plné soustředění. Příběh se mi usadí v hlavě, já s ním pracuji, roste a košatí a já potom i při práci na zahradě nebo na procházce se psem žiji se svými postavami a námět různě rozvíjím. Takže si z hlavy vyháním profesní starosti, občas musíme vypnout nebo alespoň přepnout. Musím ale říct, že nejde jen o prosté odreagování, je to silná potřeba tvůrčího vyjádření.

 

A proč právě detektivky?

Detektivky mám velmi ráda, sama je hodně čtu. Ale kromě nich jsem napsala i řadu společenských románů s různými tématy.

 

Hlavní hrdinkou několika Vašich knih je Marie Kovandová, překladatelka. Kdo byl jejím předobrazem? A má Marie Kovandová i něco z Jarmily Pospíšilové?

Marie Kovandová je ryze fiktivní postava, bez konkrétního předobrazu. A jestli má něco ze mě – inu, stvořila jsem ji, patrně ano. Ale není to žádná autobiografie, ani její životní zkušenosti, ani osobní vlastnosti se nekryjí s těmi mými. Myslím, že autor se zcela nezapře, jeho dílo o něm vždycky něco vypoví. Jako jsem se promítla do Marie, promítla jsem se zcela jistě i do jiných postav a vůbec celých knih, protože je píši já. Vždycky je v nich něco ze mě, i nezáměrně.

 

Jak jsme zmínili, pracujete celý život v advokacii – inspirují Vás ve Vaší tvorbě i Vaši klienti nebo spolupracovníci, právníci, s nimiž se potkáváte na soudech, a jejich příběhy?

Ne, konkrétní příběhy ani lidé zatím nikdy nebyli předobrazem pro moje dílo. A ani nemám v úmyslu v budoucnu zpracovávat reálné příběhy. Inspirují mě pouze v širším smyslu, myslím, že mám hodně možností vnímat a pozorovat život, lidi, různé situace. V tomto smyslu si dovedu potom mnohé představit – co lidé řeší za problémy, jak smýšlejí či mluví a jednají. Samotné příběhy a postavy jsou vždycky ryze fiktivní. Pokud působí realisticky, jako autorku mě to těší, protože to znamená, že jsem dokázala ztvárnit život. Psát o skutečných událostech však nechci, bylo by to příliš svazující a neposkytlo by mi to onu protiváhu k mé profesi, jak už jsem zmiňovala.

 

Promítá se Vaše práce vůbec nějak do Vašich knih? Například v románu Slepá bába vystupuje v „hlavní roli“ advokátka, která je pod tlakem a zastrašovaná…

Myslím, že částečně jsem odpověděla již při minulé otázce. I Slepá bába je fikce a nikdy jsem nic takového nezažila. Naštěstí, nebylo by o co stát. Moje profese je mi však užitečná například ve znalosti prostředí, procesních postupů…

 

V několika Vašich příbězích se objevují i návraty do historie, staré příběhy, které se prolínají do současnosti. Ve 30. letech minulého století začaly první ženy pracovat jako advokátky – jejich cesta za vysněným povoláním jistě nebyla lehká… Nelákalo Vás někdy napsat román nebo detektivku, pro něž by byla inspirací některá z nich, příp. by odkazovaly na kauzu, kterou kdysi některá z nich řešila?

Zatím jsem o tomto nepřemýšlela. Moje témata vždycky nějak uzrála zdánlivě sama od sebe. Mnohdy kolem sebe vidíte, že současnost může být hodně ovlivněná i událostmi dávno minulými, a to i v malém, v běžných osobních životech. Nemusí se jednat o dějinné zvraty. Jak jsem již uvedla, reálnými postavami jsem se dosud neinspirovala. Váš nápad je zajímavý, pokud bych někdy chtěla psát o reálných lidech či případech, možná by to za úvahu stálo.

 

Píšete především o venkovském prostředí, o lidech, kteří zde žijí a řeší nejrůznější (i vztahové) problémy. Proč právě vesnice?

Jde o prostředí, které dobře znám, sama na vesnici žiji. Přestěhovala jsem se již téměř před dvaceti lety, a i dříve jsem měla k vesnici, v níž bydlím, vztah. Pocházím odsud, žily zde generace mých předků, mám zde kořeny. Léta jsem žila ve městě, jako advokátka pracuji ve městě, ale také jsem v minulosti dvě volební období působila jako neuvolněná starostka v obci, kde žiji. Viděla jsem nejen jako obyvatelka, ale i z pozice starostky, jak se současná vesnice proměňuje.

 

Přemýšlela jste někdy o zpracování současných témat, která ve vlnách hýbou společností a dotýkají se i advokacie – nemyslím MeToo, ale například problémy komunity LGBT+, předsudečné násilí, patchworkové rodiny….? To jsou skupiny lidí, kde hrají velkou roli emoce, a to mnohdy negativní…

V prostředí, o kterém jsem dosud psala a patrně mu zůstanu věrná, tato témata rezonují méně, ale myslím, že všechno je otázka času. Nevylučuji, že se v budoucnu některá z uvedených témat v mých knihách ocitnou.

 

Řada Vašich titulů je vyprodaná, na webu lze dohledat recenze Vašich knih, z drtivé většiny pozitivních. Je pro Vás zpětná vazba od Vašeho okolí, od čtenářů důležitá?

Nejdůležitější je pro mě můj vlastní pocit z knihy, mám celkem přísnou autocenzuru, ale zpětná vazba od čtenářů je pro mě velmi důležitá. Já mám ke knize vždycky osobní vazbu, nemám potřebný odstup, který mají oni. Potěší mě, když se kniha líbí, ale i kritika, je-li věcná, nutí k zamyšlení a může člověka posunout dál.

 

Za svou detektivku Boty do nebe jste získala Cena Jiřího Marka. Co pro Vás toto ocenění znamenalo?

Samozřejmě mi udělalo velkou radost. Byla to i motivace do dalšího psaní.

 

Jak jste v jednom z rozhovorů již dříve zmínila, spolupracovala jste na scénářích prvních dílů seriálu Policie Modrava. To byla jistě cenná a nová zkušenost… Nepřemýšlela jste někdy o tom, „překlopit“ některou ze svých detektivek do scénáře a ten nabídnout ke zfilmování?

Napadlo mě to, občas se mi taková myšlenka vtírá. Nicméně zatím jsem ji nedokázala realizovat, ani jsem v tomto směru žádné aktivity nevyvíjela.

 

Na svém kontě máte již 24 knih, to znamená, že každý rok napíšete jednu, dvě, a to při souběhu s advokátní praxí. Máte ještě vůbec nějaký volný čas? A pokud ano, čemu se věnujete?

V minulosti skutečně bylo období, kdy jsem psala i dvě knihy ročně. Nicméně stárnu a stávám se pomalejší, také chci i nadále mít ze psaní radost. Takže jsem trochu zvolnila, nyní je to zhruba jedna kniha za rok, aktuálně jsem interval trošku protáhla. Na jaře by mělo vyjít druhé vydání mé prvotiny, která již není k sehnání. Já zatím zvolna píšu další detektivku se starostou Palcem. Volného času je pravdu málo, ráda se stýkám s přáteli, zajdu si na dobrou kávu, ale také hodně zahradničím, houbařím, chodím po okolí se psem a večer si čtu s kočkami na klíně. Ráda pletu, to je hodně relaxační činnost.

 

Přes den jste ponořená v dokumentech, pak ve svých autorských textech. Dostanete se ještě k četbě něčeho jiného? Máte ráda detektivky a hledáte v nich inspiraci k vlastní tvorbě, nebo preferujete jiný žánr?    

Jak jsem již uvedla, detektivky čtu hodně, ale i romány. Hodně čtu současnou tvorbu, ale mám v oblibě i klasiku. Ráda si rozšířím obzory, čtu i naučné věci. Mám hodně ráda například knihy Václava Cílka.

 

Na čem aktuálně pracujete? Mohou se čtenáři těšit na další příběh překladatelky Marie Kovandové, starosty a bývalého policisty Palce nebo pro ně chystáte nějaké překvapení?

Ano, momentálně pracuji na čtvrté detektivce se starostou Palcem.

 

Děkujeme za rozhovor!

 

Redakce AD
Ilustrační foto: archiv Jarmily Pospíšilové