Následující článek se zabývá otázkou civilní i trestní odpovědnosti statutárního orgánu podnikatele, ale i případnou odpovědností advokáta, poskytuje-li v této věci právní službu, při preventivní restrukturalizaci podle zákona o preventivní restrukturalizaci.

Zákon č. 284/2023 Sb., o preventivní restrukturalizaci (dále jen „ZPR“), který nabyl účinnosti 23. 9. 2023, není zcela typický právní předpis. Primárně není záměrem zákonodárce ukládat adresátům (podnikatelům) povinnosti, ale dát jim možnost. Možnost předejít úpadku a zachovat nebo obnovit provozuschopnost obchodního závodu [§ 2 písm. a) ZPR]. Podle důvodové zprávy k § 1 ZPR zákon dává podnikatelům „… nástroje a postupy preventivní restrukturalizace poskytnuté podnikatelům pro řešení finančních potíží“. Podrobněji se ke smyslu a účelu preventivní restrukturalizace vyjadřuje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132, kterou ZPR transponuje do našeho právního řádu.

Z pohledu následujících řádků je důležité, že ZPR vytváří zmíněný nástroj a ponechává na podnikateli, zda jej využije. Přesun odpovědnosti za svůj osud na podnikatele samotného jako opak direktivního řízení je pozitivem. Podnikatel, resp. ti, kdo za něj jednají (dále budu pro zjednodušení používat pojem „statutární orgán“), ale není zcela svobodný ve svém rozhodování, zda nástroj použije, nebo ne. Jde o rozhodování, které se úzce dotýká majetku podnikatele – obchodní korporace, tedy i povinností ve vztahu k tomuto majetku a odpovědnosti za jejich porušení. Civilní a v krajním případě i trestní.

Problémem je, možná trochu paradoxně, právě tato svoboda konat nebo nekonat. V obou případech může dojít v budoucnu k materiální újmě podnikatele, a to k újmě, která bude v příčinné souvislosti se zmíněným konáním nebo opomenutím. Což spolehlivě bude generovat otázku, zda statutární orgán, ať již rozhodl jakkoli, jednal s péčí řádného hospodáře. Pokud si statutární orgán vyžádal stanovisko právního poradce, pak lze logicky očekávat i otázku, zda se chyby nedopustil zpracovatel tohoto stanoviska. Tímto problémem, přesněji jeho částí, kterou lze vtěsnat do vyměřeného prostoru, se chci v tomto článku zabývat. Tedy odpovědností podnikatele, přesněji jeho statutárního orgánu, ale i případnou odpovědností advokáta, poskytuje-li v této věci právní službu. Fakticky spolu mohou tyto odpovědnosti dost těsně souviset. Vzhledem k tomu, co vše ZPR umožňuje, příp. ukládá podnikateli, a prostoru pro tento článek, ale nemůže jít o detailní rozbor. Zmíním pouze některé, dle mne nejdůležitější aspekty celého problému.

Rozhodnutí o tom, zda se podnikatel pokusí o preventivní restrukturalizaci, především tedy, zda by se pokusit měl, je primárně věcí statutárního orgánu podnikatele. Včetně odpovědnosti z toho plynoucí. Pro asistenci v této záležitosti budou nepochybně angažováni právníci. V některých případech jistě tzv „in housoví“, ale v podstatnější míře zřejmě advokáti. Již proto, že většinově půjde o multioborový problém. Nikoli pouze o samotnou aplikaci ZPR, ale, a především, o analýzu odpovídající na otázku, zda je, z hlediska péče řádného hospodáře, preventivní restrukturalizace nutná či alespoň doporučitelná. V některých případech to bude rozhodování velmi náročné. Už jen proto, že jeho základní složkou bude predikce budoucího vývoje ekonomické situace podnikatele, ale nejen jeho. To se projeví i v nárocích na právní službu. Poskytnutí právní služby může být podle její povahy spojeno s odpovědností za případnou škodu způsobenou neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou – § 2950 o. z. Jak z dalšího vyplyne, zcela vyloučit nelze ani konstrukci odpovědnosti trestní.

Preventivní restrukturalizace jako nová povinnost statutárních orgánů

Statutární orgány podnikatele i za právní úpravy předcházející ZPR nepochybně měly povinnost vyhodnocovat ekonomickou situaci podnikatele. Pokud by i jen jako jedna z alternativ hrozil úpadek, bylo jejich povinností jednat tak, aby úpadku zabránily. Prostor pro toto jednání byl ovšem významně menší. Případná odpovědnost za porušení povinnosti řádného hospodáře se tak až na výjimky vztahovala až k zavinění úpadku chybnými podnikatelskými postupy. Méně nebo vůbec byla relevantní odpovědnost za neodvrácení úpadku ve chvíli, kdy již bylo zřejmé, že hrozí. Možná ne zcela patrným důsledkem ZPR tedy je vznik odpovědnosti za včasné předejití úpadku cestou preventivní restrukturalizace. Ve vysvětlivce k § 4 ZPR autoři komentáře k tomuto zákonu[1] uvádějí modelový případ podnikatele, který emitoval dluhopisy splatné za několik let, a pro změnu situace na trhu ztratil očekávané zdroje příjmů. Nebude-li na tento fakt reagovat, nebude sice po dobu několika let v platební neschopnosti, ale po celou dobu bude snižovat hodnotu svého jmění. Podle zmíněné vysvětlivky „Takový přístup odporuje pravidlům řádné správy korporací.“ Nesdílím sice kategoričnost tohoto závěru, ale ve většině případů tomu tak bude. Zejména ale, pokud by podnikatel „dobrovolně“ nezvolil cestu preventivní restrukturalizace, anebo se o ni alespoň nepokusil, hrozí mu, že bude činěn odpovědným nikoli za způsobení situace, která hrozbu úpadku založila, ale za to, že pomocí instrumentů preventivní restrukturalizace úpadku nezabránil. Příp., že jej za pomoci instrumentu daného ZPR (§ 117) včas nezjistil.

Jinak řečeno, rozhodnutí o preventivní restrukturalizaci není ryze na libovůli statutárního orgánu, ale má-li se jím a následnou preventivní restrukturalizací odvrátit závažnější důsledek spočívající v insolvenci, a tedy (skoro vždy) vzniku materiální újmy podnikatele, resp. jeho společníků, je preventivní restrukturalizace povinností statutárního orgánu, jejíž nesplnění může mít důsledky obecně plynoucí z porušení povinnosti péče řádného hospodáře. Anebo v krajním případě, terminologií trestního zákoníku, povinnosti při správě cizího majetku. Nelze jistě vyloučit případy, kdy bude insolvenční řízení pro podnikatele, resp. jeho společníky, výhodnější než preventivní restrukturalizace, ale i v takovém případě musí volbě dalšího postupu předcházet věcná a následně i právní analýza s jasným závěrem, že úpadek je ekonomicky výhodnější alternativa.

Potřeba rozhodnout, zda zvolit preventivní restrukturalizaci, ale nemusí souviset jen s problémy, které vyplynou z podnikatelských aktivit. Možná poněkud překvapivým důvodem, proč uvažovat o preventivní restrukturalizaci, může být trestní stíhání podnikatele – právnické osoby a hrozící trest, způsobilý významně zasáhnout do ekonomické situace podnikatele. A nemusí jít jen o trest peněžitý, který je zřejmě nejpravděpodobnější. I případný trest zákazu činnosti (až na dvacet let) nebo trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži (ve stejném rozsahu) může mít pro ekonomiku právnické osoby důsledky, které mohou vést až k úpadku. Je zjevné, že v takovémto případě bude zvlášť obtížné posoudit, zda je namístě uvažovat postup dle ZPR, ovšem na druhé straně si velmi snadno lze představit hodnocení ex post, podle něhož s ohledem na skutkové okolnosti trestní věci, resp. celkovou důkazní situaci, mělo být zřejmé, že podnikatel bude uznán vinným, a bylo tak předvídatelné, jaký trest mu bude uložen. Návrh trestu je uveden již v obžalobě [§ 177 písm. d) tr. řádu]. Výsledek trestního řízení tedy je či může být srovnatelný s jakýmkoli jiným podnikatelským rizikem, z něhož vyplývá možnost, že podnikatel se ocitne v úpadku. Lze si tedy představit i postupy v rámci preventivní restrukturalizace, které umožní se na případný dopad trestu připravit.

Výše uvedené příklady situací, v nichž se podnikatel může ocitnout, jsou spíše výjimečné. Existuje i řada situací jednodušších, v nichž již je zcela zjevné, že momentální ekonomické problémy signalizují možnost insolvence, příp. k ní již přímo směřují. Poměrně jasně je to uvedeno i ve vysvětlivce k ust. § 117 ZPR, k němuž je v komentáři[2] uvedeno: „… obecně dostupné nástroje včasného varování posouvají k dřívějšímu okamžiku povinnost managementu a vlastníků obchodních korporací řešit případný hrozící úpadek firmy v jasně daném právním rámci. Jinak mohou jak členové orgánů obchodní korporace, tak její vlastníci osobně odpovídat za dluhy, které nebude později schopna hradit jejich firma (§ 66 z o. k.).“ V případě statutárního orgánu může být důležitým zjištěním, zda využíval prostředky včasného varování dle zmíněného ust. § 117 ZPR. Ale zcela analogicky lze možnou odpovědnost vztáhnout na ignorování jakýchkoli signálů o hrozícím úpadku.

Právní odpovědnost statutárního orgánu podnikatele podle civilního a podle trestního práva

Je-li nesporné, že právní odpovědnost statutárního orgánu podnikatele se přijetím ZPR zvětšila a on odpovídá i za případnou (a včasnou) aplikaci ZPR, nutně se nabízí otázka, jaká bude míra odpovědnosti advokáta, který bude ve věci aplikace ZPR angažován. Úmyslně pominu úlohu advokáta poskytujícího právní službu restrukturalizačnímu správci a budu se zabývat právní službou poskytovanou podnikateli a odpovědností s tím spojenou.

V této souvislosti chci ale především upozornit na specifikum, jímž se odpovědnost za správu majetku podnikatele podle civilního práva liší od odpovědnosti trestní. Důsledky porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře z pohledu civilního práva lze relativně snadno, pokud jde o jeho možné důsledky pro rušitele, eliminovat následnou akceptací problematického postupu. Jde o tzv. absolutorium vlastníka či vlastníků podnikatele. V daném kontextu tedy absolutorium jednání statutárního orgánu ve vztahu k ZPR. Pokud bylo absolutorium uděleno všemi spoluvlastníky bezvýhradně, pak již nelze dovozovat povinnost k náhradě škody u toho, kdo jednal způsobem, který údajně podnikateli způsobil újmu. Např. včas nerozhodl o preventivní restrukturalizaci. Jestliže všichni spoluvlastníci absolutorium neudělili, a dokonce někteří za podnikatele podali proti statutárnímu orgánu žalobu o náhradu škody, je další vývoj jasný. Včetně možnosti, že statutární orgán bude své rozhodnutí nezvolit preventivní restrukturalizaci jako alternativu pozdějšího úpadku odůvodňovat poukazem na stanovisko či přímo doporučení advokáta.

Dosti odlišná je situace v případě trestního práva. Ačkoli s tím osobně nesouhlasím a mám pochybnosti o správnosti této konstrukce, v minulosti byli za porušení povinnosti při správě cizího majetku postihováni i jednatelé nebo členové statutárního orgánu, kteří jednali s plným souhlasem všech majetkových podílníků (společníci či akcionáři). Dokonce je znám i případ, kdy byl postižen jednatel obchodní společnosti s ručením omezeným, který byl ale jediným společníkem této společnosti.[3] Jakkoli si velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ponechal jistou rezervu poukazem na nutnost posuzovat i stupeň společenské nebezpečnosti souzeného jednání (dle zákona č. 40/1964 Sb., trestní zákon), o formální stránce pochyb neměl. Z čehož kromě jiného vyplývá, že ani souhlasné stanovisko podnikatele-klienta nemusí být dostatečným argumentem v případě, kdy by měla být posuzována trestní odpovědnost statutárního orgánu, příp. advokáta, za to, že nebyl podán návrh na preventivní restrukturalizaci, ač podán být měl. A samozřejmě, že nebyl podán v příčinné souvislosti s jednáním (nebo nečinností) statutárního orgánu nebo advokáta, který měl ve věci poskytnout právní službu.

Asi v této souvislosti nelze nezmínit realitu, v níž adekvátnost, příp. správnost rozhodnutí podnikatele při řešení jeho ekonomických či obecněji podnikatelských problémů je posuzována těmi, kdo vlastní podnikatelskou zkušenost žádnou nemají. V každém případě, i když u preventivní restrukturalizace těžiště odpovědnosti za další postup spočívá na statutárním orgánu podnikatele, role advokáta poskytujícího právní službu v této oblasti je či může být významně vyšší než v případě jiných právních služeb. Statutární orgán a v návaznosti na něj i advokát se mohou i v tom nejkrajnějším případě, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že jeden nebo druhý, příp. oba, porušili své povinnosti, a tak došlo k úpadku, k němuž a následné majetkové újmě dojít nemuselo, vyhnout odpovědnosti zmíněným absolutoriem. Případnému dovozování trestní odpovědnosti ovšem tento postup zabránit nemůže.

Advokát a jeho úloha a odpovědnost při preventivní restrukturalizaci

V ust. § 4 odst. 1 ZPR je podmíněno zahájení preventivní restrukturalizace dobrou vírou podnikatele v zachování nebo obnovu provozuschopnosti závodu restrukturalizačními opatřeními. Pojem „dobrá víra“ je nepochybně pojmem právním a nadto pojmem, který není zcela exaktně definován. Existuje judikatura, zabývající se výkladem tohoto pojmu, ale ta se vesměs vztahuje ke zcela jiným situacím. Tedy bez jakýchkoli výkladových vodítek bude primárně na podnikateli, aby posoudil, zda skutečně věří v ozdravný program preventivní restrukturalizace a samozřejmě proč. A vice versa, zda je schopen vyloučit možnost zpochybnění této dobré víry. Jde ale o otázku právní, navíc dosti složitou, a současně o otázku, jejíž zodpovězení je kritické pro rozhodnutí o zahájení preventivní restrukturalizace. Z tohoto důvodu bude povinnost péče řádného hospodáře nepochybně vyžadovat stanovisko právníka. Ignorování tohoto postupu a rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky dobré víry jen na základě subjektivního přesvědčení laika, je spojeno se značným rizikem porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, k čemuž se dost nebezpečně váže skutková podstata porušení povinnosti při správě cizího majetku.

Právní praxe přikládá značný význam faktu, že bylo vyžádáno právní stanovisko. Např. NS ČR ve svém rozhodnutí uvedl:[4] „Soudy se také dostatečně nevypořádaly s obhajobou obviněných D. Ř. a J. M., pokud namítali, že jejich jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka, když dali na radu JUDr. P. a postupovali podle jeho pokynů. Ani sám JUDr. P., jak vyplývá z jeho shora citované výpovědi, nepopíral, že to byly právě jeho rady, které dával obviněným a kterými se tito následně řídili. K tomu je třeba zdůraznit, že jestliže laické osoby se spolehnou na informace advokáta, jako osoby práva znalé, aniž by měly nějaké věrohodné signály, z nichž by mohly dovodit nesprávnost takových informací, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění ve vztahu k vzniku tvrzené škody na podkladě jejich jednání v právním smyslu.“ Je zjevné, že v tomto, ale i v řadě jiných případů právě stanovisko advokáta sehrálo významnou roli při posouzení, zda jednáním odpovědných osob došlo k naplnění i subjektivní stránky trestného činu. A k závěru, že nedošlo.

Nejde zcela bezvýhradně o „kouzelnou floskuli“, která by automaticky zbavovala statutární orgán odpovědnosti za jeho jednání tím, že „se poradil“ s právníkem, ale pokud bude z běžného pohledu předložené stanovisko bez vad a nebude a priori budit pochybnosti, pak se poukazem na ně může statutární orgán vyvinit, i kdyby jinak sporné jednání nepochybně způsobilo materiální újmu.

Tím se ale těžiště odpovědnosti za důsledky chybné rady přesouvá k advokátovi, a to vč. rizika odpovědnosti za škodu, kterou způsobil nesprávnou právní radou. V krajním případě by pak bylo možné si představit i odpovědnost advokáta za porušení povinnosti při správě cizího majetku. Až doposud takto kategoricky úloha (a odpovědnost) advokáta jako právního konzultanta vnímána nebyla. Je zřejmé, že pokud podnikatel způsobem, kterému nebude možné nic vytknout, zadá advokátovi obsah požadované analýzy, resp. otázky, které má advokát zodpovědět, a k tomu předloží dostatečné podklady, a pokud v konečném výsledku dojde k újmě na majetku, např. proto, že v důsledku doporučení advokáta nebylo přistoupeno preventivně k restrukturalizaci, anebo naopak byl zvolen postup, který posléze nevedl k jejímu úspěchu, bude nutné očekávat zájem o zodpovězení otázky, zda advokát u vědomí, že fakticky rozhoduje svými doporučeními za podnikatele jako svého klienta, se též nemohl dopustit porušení povinnosti při správě cizího majetku. Především v nedbalostní formě (§ 221 tr. zákoníku). Uznávám, že tato konstrukce je poměrně tvrdá, ovšem upozornění na tuto možnost není ničím jiným než reflexí zkušeností s nejrůznějšími důvody zahájení trestního stíhání advokátů pro jejich jednání, které oni sami považovali za regulérní poskytování právní služby.

Jak již bylo zmíněno, první otázkou, která může být advokátovi položena, je otázka, zda je v dané situaci indikováno zahájení kroků vedoucích posléze k preventivní restrukturalizaci. Již tímto samotným dotazem, kterým podnikatel nepochybně má až na výjimky naplňovat základ povinné péče řádného hospodáře, je advokát zapojován do rozhodování nejen o tom, zda je třeba preventivní restrukturalizaci provést, ale do značné míry i o tom, jak v případě kladné odpovědi na tuto otázku bude preventivní restrukturalizace prováděna. S tím je také spojena poměrně značná odpovědnost advokáta za správnost jeho odpovědi.

Advokát také může být garantem toho, že sanační projekt má všechny náležitosti, které uvádí § 9 ZPR. Vycházeje z výše uvedeného základního principu důvěry v právní radu, pokud advokát uzavře svoji analýzu stanoviskem, že sanační projekt má vše, co citované ustanovení zákona požaduje, přebírá tím odpovědnost podnikatele za to, že sanační projekt je realizovatelný. Pokud se advokát ve smlouvě o poskytnutí právní služby zaváže podnikatele zastupovat ve věci preventivní restrukturalizace včetně její realizace, vstupuje do postavení podnikatele, anebo tak minimálně jeho role může být v budoucnu interpretována. A to včetně odpovědnosti nejen za nesprávné odborné stanovisko, ale v krajním případě i za porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboť advokát takovým generálním zmocněním fakticky tuto správu na sebe přebírá.

Již jen z jednotlivých nadpisů ustanovení ZPR lze dovozovat význam právního posouzení, a tedy roli advokáta, mnohdy dominantní. Např. ust. § 11 ZPR hovoří o označení práv dotčených stran. Jde zjevně o otázku právní, pro její zodpovězení musí podnikatel připravit věcné podklady a odpovídá za jejich správnost a úplnost, ovšem následné rozhodnutí, v daném případě nepochybně doporučení podnikateli, jaká práva uvést v sanačním projektu, již je na zodpovědnosti advokáta. Obdobně např. je-li sestavován restrukturalizační plán, pak advokát sice může asistovat u zpracování jeho popisné části, ovšem významnější, ne-li určující, může být jeho stanovisko v případě závazné části restrukturalizačního plánu (§ 14 odst. 4 ZPR).

Zcela na závěr pak nelze nezmínit i to, že advokát může a nepochybně v praxi i často bude vystupovat jako právní konzultant, příp. i zmocněnec pro zastupování dalších účastníků preventivní restrukturalizace.

Zde je ovšem situace jednodušší v tom, že tito ostatní účastníci mají právní pozici jednoznačnou. Většinově půjde o věřitele, jejichž jediným zájmem je včasné a úplné uspokojení pohledávky. Je-li ale cílem preventivní restrukturalizace navození takové ekonomické situace podnikatele, v níž bude schopen svým závazkům dostát, pak by jistě ani tito účastníci neměli bezdůvodně bránit preventivní restrukturalizaci. I zde si lze představit, že např. nespokojení akcionáři budou vytýkat vedení své společnosti, že svým jednáním zmařilo preventivní restrukturalizaci, a tak nedošlo k uspokojení pohledávky, a tedy ztrátě této společnosti, ale tyto problémy lze očekávat jen velmi výjimečně.

 

JUDr. Tomáš Sokol je advokátem a společníkem advokátní kanceláře Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři.

Ilustrační foto: pixabay

---

[1] A. Sigmund, J. Brož, L. Kačerová, P. Kališ, R. Macháček, L. Mikeska, A. Stanislav, M. Šmůla, J. Vavřina, J. Voda, M. Žižlavský: Zákon o preventivní restrukturalizaci. Praktický komentář, Wolters Kluwer ČR, Praha 2023, § 4.

[2] Op. cit. sub 1, § 117.

[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, uveřejněné pod č. 41/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné ZDE.

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, dostupné ZDE.