Nový zákon o preventivní restrukturalizaci (dále jen „ZPR“), účinný ode dne 23. září 2023, přinesl jasně definovaný právní rámec pro řešení finančních obtíží podniků mimo insolvenční řízení.[1] Změnil pohled na pravidla péče řádného hospodáře. Dal manažerům do rukou silné nástroje na řešení podnikové krize. Nastavil také pravidla na ochranu dotčených stran. Jakkoli víme, že restrukturalizační praxe přináší různý mix zájmů podnikatele, jeho věřitelů a věřitelských skupin, rozsah příspěvku neumožní zkoumat všechny. Zaměřím se na základní podmínky legálního a legitimního vstupu podnikatele do preventivní restrukturalizace. 

Legalita a legitimita

Historie zná případy, ve kterých vyniká rozdíl mezi legalitou a legitimitou. Např. nacističtí zločinci jednali podle svých vlastních zákonů legálně, ačkoli jejich jednání nebylo legitimní. Naopak vzpoura bratrů Mašínů proti komunistickému režimu nebyla legální, ale část společnosti ji považuje za legitimní.

Nás ovšem nebude zajímat nesoulad legality a legitimity, který je charakteristický pro oba zmíněné případy. Bude nás zajímat jejich soulad. Přiblížíme podstatu legitimního jednání podnikatele v mezích legálního rámce preventivní restrukturalizace.

Hranice legality preventivní restrukturalizace rýsuje zákon, který je stejný pro všechny. Zájmy jednotlivých zúčastněných stran jsou ale různé. Mohou být legitimní, i když si konkurují. Prosadí se jen ty z nich, které převáží. Většinou v praxi uspějí ti, kdo se lépe orientují.

Chceme-li sledovat zájmy a limity jednání podnikatele, který vstoupí do preventivní restrukturalizace, musíme si nejprve říct, pro koho je toto řešení vlastně určeno. Jsou to pouze obchodní korporace (§ 3 odst. 1 ZPR).

Korporace jako tělo bez duše

Preventivní restrukturalizaci mohou využít nejen kapitálové společnosti, jako jsou společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti, ale také družstva, veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti. Nemohou ji využít jen některé taxativně vypočtené finanční instituce, především banky, a to přesto, že to jsou obchodní korporace (§ 3 odst. 2 ZPR).

Ještě jedna poznámka k terminologii. Zatímco ZPR používá definici podnikatele jen pro právnické osoby, insolvenční zákon do tohoto pojmu zahrnuje i podnikající fyzické osoby. Pokud budeme dále v textu hovořit o podnikateli, myslíme tím obchodní korporaci, která může využít preventivní restrukturalizaci.

To, že se mohou restrukturalizovat jen právnické osoby, nás staví před jednu důležitou otázku: Čí zájem je v korporaci určující? 

Korporace je jen fikce. Uměle vytvořená osobnost. Vzduch, obalený do právní konstrukce. Neživá entita, která nemá vlastní mysl, cit ani vědomí. Kde se tedy rodí její vůle? Kdo ji vykonává?

Vůli korporace vykonávají členové volených orgánů. Jsou to zmocněnci sui generis, na které nedopadá úprava smluvního ani zákonného zastoupení.[2] Z našeho pohledu je důležité, že musí jednat s péčí řádného hospodáře (§ 159 odst. 1 o. z., § 51 a násl. z. o. k.). Členy volených orgánů, tedy jednatele, členy představenstev, správních rad, dozorčích rad a kontrolních komisí, budeme dále souhrnně nazývat manažery.

Vraťme se ale k tomu zásadnímu, sice kde vzniká vůle korporace. Jistě, mohli bychom říci, že manažeři vůli korporace nejenom vykonávají, ale také ji utvářejí. Byla by to ale pravda jen zčásti, protože oni nejsou těmi, jejichž zájem je určující. Jsou jenom správci cizího majetku. Musí jednat v mezích svého specifického zmocnění, což znamená ve prospěch osob, jejichž zájem je skutečně určující. Kdo to je?

Cui bono

Řekli jsme již, že korporace je jen právní fikce. Manažeři proto za ní musí vždy vidět zájmy konkrétních beneficientů. Ti se mění ve vazbě na ekonomickou kondici podniku. Zájem jedněch beneficientů od určitého „bodu zlomu“ ustupuje do pozadí a nahrazuje jej zájem jiných beneficientů. Máme na mysli majitele a věřitele korporace.

Motivační schéma

Je ve vlastním zájmu manažerů, aby se dobře orientovali v tom, ke komu mají být loajální. Když to vyhodnotí špatně, mohou odpovídat osobně za dluhy korporace [§ 66 odst. 1 písm. b) z. o. k., § 98 a násl. ins. zák.]. Mohou být dokonce stíháni za porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 a 221 tr. zákoníku).

Manažeři musí provádět identifikaci beneficientů na základě relevantních dat a podkladů. Když jim chybí potřebné znalosti, musí využít odborníky. Jen tak splní povinnost jednat informovaně a pečlivě, což jsou dva ze tří atributů standardu péče řádného hospodáře (§ 159 odst. 1 o. z., § 51 a násl z. o. k.).

Jen tak budou moci naplnit třetí atribut loajality, protože budou vědět, ke komu mají být loajální. Teoreticky sice ke korporaci, prakticky ale k beneficientům A nebo beneficientům B. Právě legitimní zájmy beneficientů utvářejí vůli korporace, kterou mají manažeři vykonávat. 

Pět způsobů řešení 

Z pohledu legality je zásadní, aby ještě před vstupem do restrukturalizace proběhlo objektivní hodnocení kondice podniku z ekonomického a právního pohledu. Jde o to, aby manažeři správně identifikovali právní rámec, ve kterém mohou řešit obtíže spravované korporace.

Pět právních rámců

Míra obtíží podniku mění beneficienty, jejichž zájmy jsou důležité. Z tabulky na str. 10 je patrné, nakolik má management v rámci jednotlivých řešení zohledňovat preference majitelů spravované korporace, tedy akcionářů, společníků nebo členů družstev, a nakolik zájmy věřitelů.

Neformální restrukturalizace je možná jen tehdy, když korporaci nehrozí úpadek. Jde vlastně jen o optimalizaci struktury aktiv nebo kapitálu, kterou manažeři zabezpečují čistě v zájmu majitelů. Pro toto řešení je charakteristické, že manažeři nemohou jednostranně zasáhnout do práv žádného z věřitelů.

Kdyby se později ukázalo, že hodnocení kondice podniku nebylo správné, insolvenční správce může napadnout až pět let zpětně smlouvy o převodu majetku a platby, které proběhly v průběhu neformální restrukturalizace (§ 239 a násl. ins. zák.). Může také požadovat po manažerech, aby platili dluhy, které není schopna platit korporace (§ 66 z. o. k.).

Když ekonomická nebo právní prověrka nepotvrdí dobrou kondici podniku a odhalí hrozbu úpadku, není již možná neformální restrukturalizace. Manažerům sice zůstává zachováno dispoziční oprávnění, ale mají už na výběr jen dvě sanační cesty. Preventivní restrukturalizaci nebo soudní reorganizaci.

Jak preventivní restrukturalizace, tak soudní reorganizace umožňují jednostranný zásah do práv věřitelů. Je to ale podmíněno tím, že manažeři zohledňují vedle dominantního zájmu majitelů také zájmy věřitelů. Když manažeři jednají legálně a legitimně, není možné později zpochybňovat transakce a platby, které uskutečnili v průběhu sanace, a nevzniká jejich osobní odpovědnost za dluhy korporace.

Preventivní restrukturalizace ovšem není možná, když se prověrkou zjistí, že se korporace nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti. Pak vzniká manažerům povinnost podat dlužnický insolvenční návrh a řešit situaci v rámci insolvenčního řízení. Zde již dominuje zájem věřitelů. Stále je možná soudní reorganizace, ale když ji manažeři neprosadí, ztrácejí dispoziční oprávnění a nastupují likvidační způsoby řešení. V těch už nehraje zájem majitelů prakticky žádnou roli.

Základním předpokladem legálního postupu manažerů je správný právní rámec, ve kterém řeší obtíže spravované korporace. Podíváme se proto blíže na podmínky, za kterých mohou vy­užít preventivní restrukturalizaci, která je předmětem našeho zájmu.

Tři podmínky legality

Obchodní korporace může zahájit preventivní restrukturalizaci, pokud splňuje tři podmínky: 

• 1. provozuje závod nebo je schopna jeho provoz obnovit,
• 2. hrozí jí úpadek, když nebude řešit situaci,
• 3. její potíže nedosahují úrovně platební neschopnosti.

Podmínka provozu závodu

Podmínka provozu závodu je statická i dynamická. Není dostačující, že podnikatel provozuje závod v okamžiku vstupu do preventivní restrukturalizace. Měl by jej provozovat po celou dobu jejího trvání, a samozřejmě také po jejím ukončení.

Pravda je, že zákon připouští, aby podnikatel obnovil provoz závodu až v průběhu restrukturalizace. Zahájení preventivní restrukturalizace podnikatele, který neprovozuje závod, by ovšem vyžadovalo velmi přesvědčivé důvody.

To, že jimi spravovaná korporace provozuje závod, osvědčí manažeři zpravidla listinnými důkazními prostředky. Těmi mohou být finanční výkazy, evidence zaměstnanců nebo smluvní dokumentace. V případě pochybností prověří provoz závodu restrukturalizační správce na místě samém.

Vizi, jak hodlají provozovat závod v budoucnu, popíšou manažeři v sanačním projektu. Tento formální dokument předkládají dotčeným stranám na počátku preventivní restrukturalizace (§ 6 odst. 2 ZPR).

Podmínka hrozby úpadku

Preventivní restrukturalizace dává manažerům do ruky silné nástroje, které by jinak neměli k dispozici. Mohou prosadit plán restrukturalizace proti nesouhlasu části věřitelů („cram-down“). Mohou zmrazit exekuce na majetek obchodní korporace nebo zabránit věřitelům, aby zahájili insolvenční řízení.[3] Mohou také přinutit dodavatele energií, aby pokračovali v dodávkách, přestože mají staré dluhy.

Podnikatel ovšem nemůže využívat restrukturalizační nástroje jen k tomu, aby vylepšoval svou pozici vůči věřitelům v době, kdy nemá žádné finanční potíže. Z tohoto pohledu je klíčové, aby manažeři dokázali správně určit „bod zlomu“, který odemyká spravované obchodní korporaci vstupní bránu do preventivní restrukturalizace.

Zákon spojuje tento okamžik se situací, kdy má podnikatel takové finanční obtíže, které by vedly k jeho úpadku, kdyby je neřešil (§ 4 odst. 2 ZPR). Platí přitom vyvratitelná domněnka, že tomu tak bude vždy, když provoz závodu podnikatele neprodukuje dostatečný příjem pro úhradu všech jeho splatných peněžitých dluhů po dobu jednoho roku (§ 4 odst. 3 ZPR).

Podnikateli ale může hrozit úpadek, přestože tuto domněnku nenaplní a platí všechny své splatné dluhy. Bude tomu tak např. tehdy, když využije k financování provozu svého závodu dluhopisy, splatné až za několik let, ale poté ztratí očekávané zdroje příjmů. Může být sice schopen platit ještě několik let úroky z dluhopisů, ale jeho insolvence nastane nejpozději v den, kdy se stane splatná jistina. Pokud by situaci v takovém případě neřešil, projídal by po dobu několika let majetkovou podstatu podniku, čímž by v pozdějším insolvenčním řízení poškodil věřitele.

Manažeři obchodních korporací musí využívat k identifikaci bodu zlomu nástroje včasného varování. Především středním a menším podnikům v tomto směru může pomoci veřejná aplikace, kterou provozuje Ministerstvo spravedlnosti (§ 117 ZPR). Ta vyhodnocuje kondici podniku na základě dat, které do ní podnikatel vloží, a v případě, že zjistí problém, vyšle varovný signál. Ten je sice jen orien­tační, ale je to impulz k tomu, aby jej prověřili nezaujatí odborníci.

Když hrozí obchodní korporaci úpadek, a to i ve vzdálenější budoucnosti, manažeři musí podnikat kroky k jeho odvrácení. Jak jsme již zmínili, mají přitom na výběr, zda budou postupovat podle ZPR, nebo zahájí insolvenční řízení pro hrozící úpadek, ve kterém ještě mohou prosadit soudní reorganizaci (§ 97 odst. 7 ins. zák.). Jinou spolehlivou možnost ale podle současné úpravy nemají.

Hrozící úpadek definuje insolvenční zákon jako situaci, ve které lze se zřetelem ke všem okolnostem očekávat, že podnikatel nebude v budoucnu schopen řádně a včas plnit podstatnou část svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 5 ins. zák.). Při hodnocení toho, jaká část závazků je podstatná, mohou manažeři využít koncept mezery krytí (viz dále). Ten se ovšem týká jen hrozby úpadku ve formě platební neschopnosti. Nehodnotí úpadek ve formě předlužení, což byl zmíněný příklad emitenta dluhopisů.

Podmínka platební schopnosti 

Zatímco podmínka hrozby úpadku vymezuje minimální míru potíží podnikatele, potřebnou pro vstup do preventivní restrukturalizace, podmínka platební schopnosti stanoví maximální hranici, po jejímž dosažení už to není možné.

Preventivní restrukturalizaci nelze zahájit a není možné v ní ani pokračovat, pokud se podnikatel nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 3 ins. zák.). Legální definice platební neschopnosti ale sama o sobě ještě nevylučuje, aby měl podnikatel určitý objem peněžitých závazků po splatnosti. Obsahuje totiž koncept mezery krytí (viz § 3 odst. 3 ins. zák., který rozvádí prováděcí vyhláška č. 190/2017 Sb., o platební neschopnosti podnikatele).

Koncept mezery krytí sleduje relaci disponibilních prostředků a splatných závazků podnikatele. Vychází z toho, že podnikatel není platebně neschopný, když platí alespoň devět desetin splatných závazků, jinými slovy, když mezera krytí nepřesahuje 10 %. Pokud je mezera krytí vyšší, stačí, když podnikatel dosáhne tohoto stavu ve lhůtě 12 týdnů. Dokazování se provádí listinnými důkazními prostředky v podobě výkazů stavu likvidity[4] a výkazů výhledu vývoje likvidity.[5] Takže když podnikatel není schopen platit všechny své splatné závazky, může ještě využít koncept mezery krytí a osvědčit negativní domněnku svého úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 3 odst. 3 ins. zák.). V takovém případě může vstoupit do preventivní restrukturalizace.

Co je legitimní

To, že jsou splněny všechny tři podmínky legality, ale ještě samo o sobě neznamená, že preventivní restrukturalizace bude legitimní. Legitimní bude jen tehdy, když ji podnikatel připraví, zahájí a realizuje v dobré víře, že tím zachová provoz svého obchodního závodu (§ 4 odst. 1 ZPR).[6]

Dokud manažeři usilují ve správně nastaveném právním rámci o to, aby udrželi chod závodu jimi spravované korporace, a dokud k tomu používají dovolené restrukturalizační nástroje, považuje se jejich jednání za legitimní. Mohou pak vyžadovat spoluúčast majitelů (beneficientů A). Mohou také zasáhnout do jinak nedot­knutelných práv věřitelů (beneficientů B).

Jinými slovy, když management korporace kácí les správným směrem, mohou létat třísky. Příliš radikální postup manažerů ovšem limituje test nejlepších zájmů věřitelů, kteří nemají být poškozeni více, než by tomu bylo v insolvenčním řízení [§ 98 odst. 2 písm. e) a odst. 3 ZPR].

Opět připomeňme, že je zbytečné hledat dobrou víru v samotné korporaci. Jednání v dobré víře se očekává od manažerů, především od statutárních zástupců obchodních společností nebo družstev. Jejich dobrá víra se přičítá obchodní korporaci (§ 151 odst. 2 o. z.).

Na dobrou víru můžeme pohlížet jako na vnitřní psychický stav mysli manažera obchodní korporace, tedy subjektivně. Z praktického pohledu je ovšem mnohem důležitější, jak a čím konkrétně může manažer osvědčit svou dobrou víru navenek, když ji někdo zpochybní.

Manažer osvědčí dobrou víru, když prokáže, že řešil hrozbu úpadku spravované korporace podobně, jak by ji řešily jiné rozumně pečlivé osoby v jeho postavení (viz i § 52 odst. 1 z. o. k.). Fakticky to znamená, že musí prokázat, že odvracel úpadek korporace podle všech pravidel péče řádného hospodáře.

Podíváme se na to jak.

Role manažera, role odborníka a obranný spis 

Mohlo by se zdát, že manažera a jím spravovanou obchodní korporaci chrání presumpce dobré víry (§ 7 o. z. a § 4 odst. 1 ZPR). To je ale pravda jen zčásti, protože domněnka dobré víry funguje v praxi jen do té doby, než ji někdo zpochybní. A to se stává v krizových situacích poměrně často. Pak vznikne spor, který projednávají soudy.

Manažeři korporací, kteří řeší krizovou situaci, by měli od počátku počítat s tím, že budou muset nejen tvrdit, ale také prokázat, že jednali s péčí řádného hospodáře. Jinak nastupuje jejich osobní odpovědnost za dluhy korporace [§ 66 odst. 1 písm. b) z. o. k.].

Péče řádného hospodáře 

Co se týče soudní praxe, civilní senát Nejvyššího soudu např. rozhodl, že „Odpovědná osoba musí jednat s potřebnými znalostmi, tedy informovaně. Musí při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody a nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant rozhodnutí.“[7] Trestní senát téhož soudu zase hodnotil jako hrubou (vědomou) nedbalost to, že: „Pachatel si neopatřil podklady potřebné pro své jednání a pominul některé rozhodné skutečnosti.“[8]

Soudy tím kladou důraz na pečlivé a informované jednání manažerů obchodních korporací. Již samotnou nečinnost odpovědné osoby hodnotí jako hrubou nedbalost, která postačuje k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti, pokud škoda dosáhne jednoho milionu korun [§ 221 odst. 1 a § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. To je velmi nízký práh výše škody již u malých podniků, pokud to poměřujeme hodnotou vlastního kapitálu beneficientů A nebo výší cizích zdrojů beneficientů B.

Požadavek, aby byl manažer pečlivý, tedy proaktivní, ovšem neznamená, že má dělat zmateně cokoli. Když hrozí spravované korporaci úpadek, musí jej odvracet informovaně. Měl by přitom rozlišovat, co zvládne sám a co musí předat dál. Pomůže mu, když se přitom bude držet zlatého „pravidla štafety“.

Pravidlo štafety 

Pravidlo štafety můžeme vyčíst z více rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zní: Pokud nemám příslušnou znalost, mám povinnost neznalost odstranit, tedy opatřit si odbornost.[9] To vyjadřuje podstatu informované péče, která má z pohledu správy majetku korporace tři stupně.

Tři stupně informovanosti 

Manažeři obchodních korporací, o kterých byla dosud hlavně řeč, se nacházejí na prvním stupni informovanosti. Znamená to, že se od nich vyžadují pouze znalosti na úrovni poučeného laika. Nevyžaduje se od nich odborná péče. Dokonce i pokud mají odborné znalosti, musí je využívat jen v rámci možností.[10]

Slova „v rámci možností“ jsou přitom důležitá. Zohledňují to, že manažer odbornou profesi nevykonává, nemá aktuální informace, a hlavně to, že i kdyby je měl, jeho primární role je jiná než řešit kupř. právní nebo ekonomické záležitosti. Předpokládá se, že manažer deleguje věci, které vyžadují odbornost, na odborníky. Může jít o interní zaměstnance nebo o externí ekonomické a právní poradce (advokáty).

Nejvyšší soud již dovodil, že „Jestliže se laické osoby spolehnou na informaci advokáta, jako osoby práva znalé, aniž by měly nějaké věrohodné signály, z nichž by mohly dovodit nesprávnost takových informací, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění.“[11] Zmíněným věrohodným signálem může být to, že existují objektivní pochyby o dostatečné expertize, tedy o zkušenostech a znalostech autora informace. Pokud vybere manažer nevhodného odborníka, odpovídá za chybný postup sám.

Odborná péče

Na druhém stupni informovanosti se nacházejí odborníci typu rodinných lékařů a na třetím stupni specialisté, např. chirurgové. Když se přidržíme příměrů z lékařské praxe, tak rodinný lékař, který má podezření na zánět slepého střeva, nemůže provést operaci pacienta na pohovce své ordinace. Odpovídá nejen za to, že rozpozná zánět, ale také za to, že pacienta odešle včas k zákroku na chirurgickou kliniku.

Není žádné tajemství, že soudní praxe požaduje po lékařích, aby jednali lege artis. Již dávno např. soudy dovodily, že lékař, který má obecné znalosti a provede lékařský zákrok, který vyžaduje specializaci, kterou nemá, odpovídá za to, že k zákroku vůbec přistoupil bez potřebné specializace.[12] Podobně to platí pro právníky nebo ekonomy, kteří odpovídají za to, že rozpoznají meze své odbornosti.

Soudní praxe klade na odborníky zvýšené nároky. Nejvyšší soud např. rozhodl, že „Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné.“[13]

Přestože advokát anebo jiný odborník odpovídá za to, že poskytuje právní služby s odbornou péčí, nenese odpovědnost za to, že se manažer korporace jeho radami řídí. Nejvyšší soud již dospěl k závěru, že pokud je klient dostatečně poučen o potřebných právních krocích, avšak nevyužije je a jeho nečinností vznikne škoda, pak advokát za tuto škodu není odpovědný.[14]

Pravidlo štafety tedy nezbavuje manažera povinnosti přijímat na základě rad kompetentních odborníků adekvátní rozhodnutí.

Preventivní restrukturalizace má ekonomickou podstatu. Současně je to právní proces s řadou podmínek, pojistek a propadných lhůt. Zpravidla se neobejde, podobně jako soudní reorganizace, bez pomoci právních a ekonomických poradců z oboru restrukturalizace a insolvence. Proto požívají také platby za jejich služby při přípravě, sestavování, přijímání nebo potvrzování restrukturalizačního plánu zvláštní ochrany (§ 27 odst. 4 a § 28 ZPR).[15]

Obranný spis

Říká se, že dějiny píšou vítězové, a něco na tom jistě je. Stejně tak můžeme říct, že před soudem uspějí ti, kdo umí lépe složit z jednotlivých důkazů srozumitelný obraz minulosti. Platí to také v restrukturalizačním řízení, kde soudy rozhodují všechny sporné otázky.

Soudní proces oživuje minulost. Rekonstrukce minulosti ale není nikdy dokonalá. Soudci jsou jen lidé a jejich poznání má své meze. Navíc se vždy zaměřují jen na určitý izolovaný aspekt reality. V našem případě budou předmětem jejich pozornosti konkrétní kroky manažerů, kterými odvraceli úpadek spravované korporace.

Důležité je, že soudce bude zajímat kvalita jednání, kterým manažeři odvraceli úpadek, nikoli to, zda jej skutečně odvrátili. To už bude v době rozhodování zpravidla jasné, ale soudci z toho nemohou vycházet způsobem „po bitvě je každý generálem“. Manažeři, podobně jako advokáti, totiž odpovídají jen za kvalitu své činnosti, ne za její výsledek.[16]

Takže soudci se musí při dokazování poctivě vracet zpátky do minulosti k uzlovým bodům jednání a rozhodování manažerů. Problém je ovšem v tom, že nástroje, které jim to umožňují, nemají v rukou oni, ale manažeři. Ti by měli ve vlastním zájmu od počátku dokumentovat všechna svá důležitá rozhodnutí a jednání, kterými odvraceli úpadek.

Manažeři by také měli požadovat od odborníků písemné výstupy jejich činnosti, protože „slovo uletí, ale písmo zůstane“. Soudci naslouchají jen tomu, co jim manažeři doloží. Nic jiného dokonce ani slyšet nesmí. Nemohou rozhodovat podle toho, co manažeři tvrdí. Musí rozhodovat podle prokázaného stavu věci.

Manažeři nesou důkazní břemeno. To oni musí prokázat, že postupovali, jak měli. Technicky vzato musí v soudním řízení řádně a včas tvrdit rozhodné skutečnosti a plnit důkazní povinnost.[17] Jak v restrukturalizačním řízení, tak v souvisejících sporech platí koncentrace řízení a propadné lhůty pro předkládání důkazů. Proto je vhodné vytvářet průběžně dokumentaci, kterou lze v případě potřeby snadno použít.

V praxi spravují tuto dokumentaci zpravidla advokáti, kteří zastupují korporace v restrukturalizačním řízení. Ti mají zákonnou povinnost mlčenlivosti a mohou důkazní prostředky využívat v souladu se zájmy svého klienta.[18] Pro tuto dokumentaci se v praxi používá označení obranný spis. Mělo by v něm být vše, co se hodí pro dokazování rozhodných skutečností v jednotlivých etapách řízení a také pro případnou obhajobu legality a legitimity postupu manažerů.

Závěr

Členové volených orgánů obchodních korporací musí odvracet hrozící úpadek svého podniku legálně, legitimně, a – co je důležité – včas. Jinak ztrácí velmi rychle možnost využívat ve prospěch majitelů korporací sanační způsoby řešení obtíží. Pak už zbývají jen likvidační řešení, spojená s jejich osobní odpovědností nejen vůči majitelům, ale také vůči věřitelům.

Co se týče legality, management může využít preventivní restrukturalizaci, jen pokud jsou splněny tři podmínky. Spravovaná korporace musí být schopna provozovat svůj obchodní závod, nesmí se nacházet v platební neschopnosti[19] (krátkodobé platební zadrhnutí se však připouští) a musí jí hrozit reálné finanční obtíže, které by mohly vést k jejímu úpadku.

Preventivní restrukturalizace je legitimní, když ji podnikatel nevolí jen proto, aby vylepšoval svou pozici vůči věřitelům, ale vstupuje do ní v dobré víře, že právě tímto způsobem odvrátí hrozbu úpadku korporace a zachová provoz jejího obchodního závodu.

Přestože je dobrá víra manažerů subjektivní kategorií, je potřebné ji prokazovat navenek. Manažer ji prokáže, když doloží, že svými rozhodnutími a jednáními naplnil standard péče řádného hospodáře.

Pro účely dokazování v řízení před soudem se vede obranný spis. Ten by měl ještě před zahájením restrukturalizace obsahovat nezávislé hodnocení ekonomického a právního stavu podniku (IBR), zápisy z jednání orgánů korporace, sanační projekt a plán legitimní strategie k dosažení sledovaného cíle s načasováním jednotlivých procesních kroků (Bílá kniha).

Jen kvalitní příprava umožní vést preventivní restrukturalizaci jako legální, legitimní a bezpečně řízený proces.

 

JUDr. Michal Žižlavský, advokát, zakládající partner advokátní kanceláře ŽIŽLAVSKÝ a společnosti insolvenčních a restrukturalizačních správců AS ZIZLAVSKY.

Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] Zákon č. 284/2023 Sb., o preventivní restrukturalizaci.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017.

[3] Toho lze dosáhnout s pomocí všeobecného moratoria. Podrobněji k tomu viz A. Sigmund, J. Brož, L. Kačerová, P. Kališ, R. Macháček, L. Mikeska, A. Stanislav, M. Šmůla, J. Vavřina, J. Voda, M. Žižlavský: Zákon o preventivní restrukturalizaci. Praktický komentář, Wolters Kluwer ČR, Praha 2023, str. 263 a násl.

[4] § 5 a násl. vyhlášky č. 190/2017 Sb., o platební neschopnosti podnikatele.

[5] § 14 a násl. vyhlášky č. 190/2017 Sb.

[6] Zákon zde stanoví oproti obecné presumpci dobré víry (§ 7 o. z.) zcela konkrétní cíl, ke kterému mají manažeři směřovat, a tím je zachování provozu obchodního závodu.

[7] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015.

[8] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5Tdo 779/2012.

[9] Např. analogicky použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010.

[10] Lze srovnat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006.

[11] Opět rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010.

[12] Již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z předlistopadové doby, sp. zn. 3 Tz 35/84 (R 23/1986).

[13] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, a ze dne 14. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 121/2010.

[14] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1315/2013.

[15] Op. cit. sub 3, str. 105 a násl.

[16] Nejvyšší soud dospěl k závěru, že člen statutárního orgánu odpovídá za řádný výkon funkce s péčí řádného hospodáře, nikoli za výsledek své činnosti, např. v rozsudku ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011. Srovnat lze též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019.

[17] Pro restrukturalizační řízení se na základě části jedenácté čl. XII zák. č. 285/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o preventivní restrukturalizaci, použije v otázkách, které výslovně neupravuje ZPR, obecná část zákona o zvláštních řízeních soudních. Podle té platí podpůrně občanský soudní řád (§ 1 odst. 3 a 4 z. ř. s.).

[18] K významu advokátní mlčenlivosti viz z poslední doby např. ústavní nález ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 662/23.

[19] Ve smyslu legální definice dle § 3 odst. 1 až 3 a 6 ins. zák. a prováděcí vyhlášky č. 190/2017 Sb., o platební neschopnosti podnikatele.