Jak Francouzi, tak Češi jsou národy hravé. Mnohé vážné věci dokážou řešit vtipným, leč výstižným symbolem, byť mnohokrát na hraně zákona. Je zajímavé, že předmětem jejich zájmu byly v historii několikrát dopravní značky, především pak tabule označující počátek a konec obce, pro motoristy spojené v obou zemích s použitím brzdového pedálu a snížením rychlosti přinejmenším na 50 kilometrů za hodinu.

Poprvé, kdy jsme s manželkou začali vnímat tabuli s názvem obce i trochu jinak než dopravní značku, bylo po opuštění trajektu na Korsiku. Tam nám to však až tak vtipné nepřipadalo, spíše trochu přecházel mráz po zádech. Spousty místních názvů obcí bylo totiž děravých, tedy prostřílených. Naštěstí jsme se nikdy s představiteli místní mafie, které je proděravění onoho důležitého plechu s obecním nápisem připisováno, nepotkali. Raději jsme se věnovali krásám tohoto středomořského ostrova, včetně ochutnávání místního vína, sýrů a šunky, vše bylo nadmíru výtečné.

Není to tak dávno, kdy se administrativním aktem stalo Alsasko součástí velkého regionu „Grand Est“. Jenomže mnohým se nelíbilo sdílet stejný kraj nejen s Lotrinskem, ale dokonce i se Champagne – Ardenne. Ze dne na den byly v Alsasku cedule s názvem obce polepeny černou páskou, představující jak smuteční náladu, tak symbol odporu proti centrálnímu rozhodnutí. Troufám si říci, že tato akce nebyla výsledkem činnosti alsaských mafiánů, ale povětšinou představovala názor i tvorbu komunálních zastupitelů. Černé pásky vydržely na tabulích sice velmi dlouho, ale nezměnily nic. „Grand Est“ se stal jedním z francouzských regionů a bude jím až do další případné administrativní změny, páska – nepáska.

Největší šok s obecními cedulemi jsme však zažili na podzim loňského roku. Zprvu to za volantem vypadalo, že se mi snad motá hlava anebo jedu s Louisem de Funès ve filmu „Grand restaurant pana Septima“ autem po střeše. Nu, bylo tomu jinak. Cedule byly na tyčích připevněny vzhůru nohama. Nejdříve jsme to považovali s manželkou za nějaký místní žert, leč otočené cedule se objevovaly v každém koutě Francie. Časem jsme zjistili, že jde o mohutnou protestní akci zemědělských odborů, jejichž heslem bylo „On marche sur la tête“. Tedy nejspíše tím chtěli vyjádřit, že ve francouzském zemědělství se chodí po hlavě, a ne nohama na zemi. I naše vesnička má svůj nápis stále otočený, byť dávno není podzim a jaro už klepe na dveře. A zároveň zemědělci masově dávají různými způsoby znát svoji nelibost nejen ve Francii, ale v celé Evropě.

Po tomto již mém třetím osobním zážitku s francouzskými názvy obcí na cedulích se ve francouzském tisku rozvinula disputace, zda otočení cedulí není trestným činem. Někteří právníci se k tomuto názoru přiklání a považují toto jednání za trestný čin „zničení, znehodnocení či poškození cizí věci“, kde je možné ve Francii uložit peněžitý trest v rozpětí 1 500 – 75 000 EUR, ale i trest odnětí svobody v sazbě až do pěti let. Jiní docházejí k závěru, že o trestný čin nejde, neboť se ceduli „nic nestalo“, jen je vzhůru nohama. A podle nich lze uvažovat pouze o náhradě škody v občanskoprávní rovině, neboť místní samospráva bude muset někoho zaplatit, aby ceduli otočil nazpět. Nu uvidíme, jak se situace vyvine a zda případ obecních cedulí vzhůru nohama z nějakého právního důvodu nakonec neskončí u Evropského soudu pro lidská práva.

Musím doznat, že i já jsem se dopouštěl, a to v organizované skupině se svým bratrem a dalšími, „násilí“ na dopravních značkách, zejména pak těch obsahujících názvy obcí. Kromě toho, že toto jednání běh času již promlčel, bylo navíc vše spácháno ve věku mladistvém. Bylo mi šestnáct let a mému bratrovi dokonce jen patnáct. Psal se srpen roku 1968. S partou nám věkově blízkých pachatelů jsme otáčeli směrové značky s názvy obcí na silnicích v okolí Litoměřic, kde jsme tehdy bydleli, a pevně jsme věřili, že vojska Varšavské smlouvy si spletou směr a do Litoměřic i jinam nedojedou. No bylo nám to platné stejně, jako alsaským občanům lepícím černé pásky přes název své obce. Leč jako jim, nám to alespoň na chvíli trochu zlepšilo náladu.

No vidíte, dopravní značky sice upravuje pouze podzákonný předpis, tedy vyhláška, ale přesto – jak silný příběh, a dokonce s mezinárodním prvkem, mohou v právu sehrát!

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Ilustrační foto: canva.com a archiv redakce