Posledních sedm let se Česká advokátní komora pravidelně zapojuje do iniciativy Rady Evropských advokátních komor (CCBE), která spočívá v realizaci oslav Evropského dne advokátů. Téma Evropského dne advokátů je každoročně vybíráno CCBE a vždy se snaží reflektovat a reagovat na aktuální situaci v advokacii. Proto ani zaměření letošního ročníku Evropského dne advokátů není náhodné a bylo spojeno s pandemickým stavem, který zasáhl do různé míry všechny profese, včetně advokátní.

Letošní 7. ročník Evropského dne advokátů, který si nejen advokátní veřejnost připomíná 25. října 2020, proto nese téma „Kontinuita řádného výkonu spravedlnosti a respektování lidských práv v době pandemie.“

V krizové situaci tohoto typu je ohroženo primárně nejen lidské zdraví, ale dochází také k omezování občanských a demokratických práv, a to prostřednictvím opatření „dočasných“, přijatých mocí výkonnou či zákonodárnou, která mohou lidská práva nepřiměřeně omezovat anebo naopak „opomenutím“ přijetí vhodných opatření k potlačení zásahů do lidských práv. Evropská advokacie je svědkem přijímání těchto opatření omezujících demokracii v době krize Covid-19 a hlavní činností CCBE, a jejích členů – advokátních komor, je zajišťovat pro advokáty řádné prostředí pro výkon advokacie a tedy možnost řádně hájit práva jednotlivců i společností. Proto v reakci na krizi Covid-19 podniká CCBE kroky, které mají za cíl podpořit kontinuitu řádného výkonu spravedlnosti a respektování lidských práv v době pandemie.

K výše uvedeným činnostem CCBE patří například komunikace s vrcholnými představiteli Evropské komise, s Ursulou von der Leyen, Věrou Jourovou a Didierem Reynders, na které se obrátila CCBE s žádostí o přijetí dalších opatření k usnadnění přístupu ke spravedlnosti, zejména v případech ovlivňujících svobodu či práva rodin, přijetí inovativních technických řešení na podporu soudů, aby nedocházelo k průtahům v řízení a odstranění zbytečných nákladů pro přístup ke spravedlnosti.

CCBE taktéž apelovala, aby advokáti nebyli vyčleňování z mechanismů podpory a režimů ekonomické pomoci zaváděných národními vládami.

K výše uvedenému tématu se vyjádřili Thierry Wickers, francouzský advokát a předseda Výboru CCBE pro budoucnost advokátní profese a právních služeb (viz jeho článek „Plán pro odolnou justici“) a Iain G. Mitchell QC, skotský advokát a předseda pracovní skupiny CCBE pro oblast sledování (viz jeho článek „Lidská práva v časech pandemie“). Oba články přinášíme v českém překladu.

Více informací k Evropskému dni advokátů a iniciativám CCBE naleznete na webových stránkách CCBE: https://www.ccbe.eu/actions/european-lawyers-day/

Mgr. Lenka Vojířová, právnička odboru mezinárodních vztahů ČAK
Překlad článků: Mgr. Veronika Slováčková, odbor mezinárodních vztahů ČAK

---

PLÁN PRO ODOLNOU JUSTICI

Informace, které CCBE získala od svých členů či informace z portálu e-Justice potvrzují, že v celé Evropě došlo v důsledku koronavirové krize k vážnému narušení fungování justice, ne-li prakticky k přerušení jejího chodu.

Není to překvapivé. Takovouto krizi totiž nikdo, kdo se v této oblasti pohybuje nepředpokládal a stěží mohl.

Justice je rozptýlena na mnoha fyzických místech, která jsou nezbytná pro uchovávání a sledování případů. Jednání probíhají ve stejných prostorách, kde se setkávají strany řízení. Fungování justice se stává téměř nemožným, pokud tato místa nejsou přístupná nebo je opouštějí ti, kdo je řídí a ti, kdo je běžně navštěvují.

Navzdory tomu, že byly reakce justičních systémů během období karanténních opatření a zákazů vycházení nekonzistentní a značně se v jednotlivých zemích lišily, jsme schopni identifikovat řadu trendů.

V občanskoprávní oblasti bylo ve většině případů rozhodnuto o uzavření soudů a odložení jednání. Kde byl provoz zachován, činnost soudů se zaměřovala pouze na nejnaléhavější případy.

Maximální úsilí bylo vynaloženo na zachování chodu řízení v trestních věcech. Prioritou bylo udržení možnosti státu vykonávat svůj tzv. „monopol na použití fyzické síly“. Přestože nejde o téma tohoto článku, nelze si nepovšimnout, že mimořádná opatření, která byla přijata za tímto účelem, dost možná ohrozila práva obhajoby a byla v rozporu s principy spravedlivého procesu. Je jasně patrné, že požadavky na ochranu zdraví byly upřednostněny před respektováním svobod.

Soudní jednání byla poměrně často obětována. Byla přijata opatření a pobídky jednání zrušit a řízení uskutečnit čistě písemnou formou. Advokáti byli vyzýváni, aby podávali žaloby a vzdali se svého práva na podání ústního vysvětlení.

Pouze několik evropských zemí provozovalo virtuální jednání prostřednictvím videokonferenčních zařízení. Ta mohla být povolena buď rozhodnutím samotných soudů nebo předpisy vydanými za účelem řešení naléhavých situací. To nezbytně neznamená, že se tato jednání uskutečnila. Přijetí opatření za účelem přizpůsobení procesních pravidel by nemělo být zaměňováno s realitou. Uskutečnění virtuálních jednání vyžadovalo přinejmenším vybavenost soudů vhodným hardwarem a videokonferenčními softwary, stejně jako zkušenosti s jejich používáním. S výjimkou případů, kdy se samotné soudy rozhodly virtuální jednání organizovat právě z důvodu, že technickými prostředky k jejich zajištění disponovaly, jinde se logicky uskutečnit nemohla.

Vzhledem k charakteru krize se dá očekávat, že v zemích, kde je digitalizace na nejvyšší úrovni, může být justice méně zranitelná.

Krize nicméně ukázala, že pouhé snahy o digitalizaci nebyly postačující. K zachování chodu justice by měly být systémy navrženy tak, aby byly dostupné v mobilním prostředí, tudíž vzdáleně. Tak tomu ovšem všude nebylo. Tam, kde advokáti skrze elektronickou komunikaci narazili na opuštěné budovy soudů, kde s nimi neměl kdo jednat, nebylo fungování justice zaručeno.

V současné době jsme si tudíž plně vědomi rizika zablokování justičního systému v důsledku jevu, jakým je pandemie. Je rovněž pravděpodobné, že se takové události budou opakovat.

Obecněji vzato by nedostatky odhalené v důsledku pandemie Covid-19 měly vést k zamyšlení se nad nejlepším způsobem, jak v dobách krize zaručit, aby činnost veřejné služby nezbytné k fungování společnosti, jako je justice, nebyla přerušena. V mnoha zemích mohou být navíc dopady krize vzhledem ke způsobenému zmatku a množství nerozhodnutých případů pociťovány dlouhodobě.

Podle formulace Richarda Susskinda lze justici chápat jako místo nebo jako službu (ale stejně tak jako právo či potřebu). Pokud taková služba nemůže být poskytována jinak než na konkrétním místě, jako je tomu nyní, pak se v případě, že toto místo není přístupné, stává sama nedostupnou.

Je tudíž nezbytné uvažovat o službě, která je funkční nezávisle na fyzickém místě, kde je za běžných okolností poskytována. Koncepce odolné justice proto vyžaduje stanovení podmínek, které musí justiční systém splňovat, aby mohl nadále fungovat, a to i bez fyzického umístění.

Spontánní tendencí je zaměřit se na jednání. Jedná se přirozeně o nejokázalejší moment, který je často zaměňován s fungováním justice. Soustředí se na něj tudíž veškerá pozornost.

Otázkou však není pouze, zda je vytvoření odolného justičního systému schopného ustát bezprecedentní událost, jakou je omezení volného pohybu obyvatelstva, možné skrze virtuální jednání. Je třeba zaměřit se na všechny fáze soudního řízení. Můžeme jich vymezit zhruba pět:

• podání k soudu
• řízení případu od podání až po jednání
• jednání ve věci
• proces rozhodování
• vyhotovení rozhodnutí

Není navíc pochyb o tom, které nástroje mají být mobilizovány. V každém případě se jedná o digitální nástroje. Vycházíme samozřejmě z předpokladu, že v důsledku krize nemá veřejnost, advokáti, soudci či soudní úředníci, ať už částečně nebo zcela, přístup do soudních budov.

Každá z výše uvedených fází bude vyvolávat celou řadu znepokojivých otázek.

Zatímco je asi poměrně jednoduché představit si elektronické podání příslušnému, zajištění takové možnosti znamená, že všichni aktéři musí mít jedinečnou a spolehlivou digitální identitu. Zřízení univerzálního digitálního identifikačního systému není jediným předpokladem. Zajištění přístupu ke spravedlnosti všem a odkudkoli zahrnuje vysokou úroveň zabezpečení. Nicméně ten nejsložitější úkol představuje doručování předvolání k soudu v případě, že to lze učinit pouze elektronicky. Ne všichni evropští občané již disponují “elektronickým domovem”, kam jim lze doručovat písemnosti.

Kontinuita poskytování veřejné služby justicí rovněž znamená, že musí být zajištěno řízení soudních případů i bez fyzického přístupu k soudu. Tato ambice tudíž zdaleka přesahuje elektronické výměny mezi účastníky řízení a soudem. Nejedná se pouze o umožnění advokátům komunikovat se svými soudy bez toho, aniž by je museli navštívit v přípravné fázi. Soudci i soudní aparát musí být schopni pracovat vzdáleně, mít přístup ke spisům a možnost je upravovat. Jak umožnit přístup k tak citlivým informacím, které jsou součástí soudních spisů odkudkoli a kdykoli a současně zajistit jejich nedotknutelnost?

Jednání rozhodně vyvolávají specifické otázky. Dnes již víme dost na to, abychom mohli říct, že virtuální jednání nebudou nikdy rovnocenná skutečným jednáním. Virtuální komunikace umožňuje pouze nedokonalou interakci mezi lidmi. Ceremonie doprovázející jednání má svůj smysl, avšak o ten přichází, pokud probíhá na obrazovce a je sledována na dálku, z obývacího pokoje nebo ložnice.

Budeme si proto muset vybrat mezi dvěma cestami. Máme se za každou cenu pokusit do virtuálních jednání promítnout dosavadní praxi advokátů, nebo si máme raději představit nový typ jednání, který může být postaven na výhodách virtuálního jednání?

Dilema ohledně jednání jasně ukazuje, že tam, kde justice přejde do virtuální podoby, nebude schopna nabídnout zcela tytéž služby, jako justice s osobní účastí. Na druhou stranu její zavedení může skýtat značné výhody.

Navíc už pravděpodobně nemáme na výběr. Bezpochyby není nic horšího než tato mračna stahující se nad justicí, kterým nyní čelí velká většina občanů a advokátů v Evropské unii.

Rozvoj systému virtuální justice funkčního v dobách krize bude bezesporu jedním z důsledků vyvolaných zdravotní krizí. Advokáti se do těchto změn musí zapojit, aby jim justice mohla zajistit místo, které jim náleží. Je na čase jednat.

Thierry Wickers, předseda Výboru CCBE pro budoucnost advokátní profese a právních služeb

---

LIDSKÁ PRÁVA V ČASECH PANDEMIE

Thomas Hobbes, filozof 17. století, postuluje primitivní společnost jako takovou, kde lidé sobecky usilují o své cíle a život je „strašný, krutý a krátký“. Vysvětluje, že společnost se stává uspořádanou a prosperující vznikem křesťanského státu, Leviathanu, sestávajícího ze všech jeho členů, kteří na něj přenášejí výkon veškerých svých práv ve prospěch obecného blaha. Jedná se o poetické vyjádření tvrdé politické reality, kde uspořádaná společnost závisí na občanech, kteří postupují své pravomoci státu, nicméně je rovněž podstatné, že Hobbesův stát je státem, jenž je nejen mocný, ale i altruistický.

Není vždy pravidlem, že mocní uplatňují svou vládu ve prospěch veřejného blaha. Existuje-li nerovnoměrné rozdělení moci, a přestože stát prohlašuje, že svou moc vykonává jménem lidu, tato nerovnováha může vést k tyranii. Taková tendence se ve své nejzvrácenější podobě projevila jako vůdcovský princip v nacistickém Německu. Vůdce ztělesňuje ducha lidu, takže vůle vůdce je vůlí národa.

Rovnoprávnou a opačnou tendenci představuje stát, v němž každý člověk disponuje naprostou a neomezenou autonomií, jedná dle své vůle bez ohledu na to, zda působí újmu ostatním – návrat k primitivní, roztříštěné společnosti, jak ji chápe Hobbes před vznikem Leviathanu.

Genialita práva spočívá v odosobnění moci – nevládne tyran ani lůza, ale vládne právo. Po druhé světové válce bylo pochopeno, že je třeba zajistit jasné právní zakotvení základních práv, jež byly pošlapány perverzními doktrínami nacismu a fašismu. Řada prohlášení o základních právech, včetně Všeobecné deklarace lidských práv OSN a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, vychází z dlouhé myšlenkové tradice sahající až do dob před osvícenstvím, a všechna měla sloužit k tomu, aby se řízení státu už nikdy nestalo holým uplatňováním moci.

Kořeny oblasti lidských práv spočívají v rovnováze protichůdných zájmů – má svoboda je potlačena tam, kde škodí ostatním (např. mé právo na svobodu projevu je usměrněno právem druhého člověka bránit se verbálnímu napadení). Dosáhnout takové rovnováhy není vždy jednoduché, ani když společnost funguje normálně, avšak pokud společnost čelí nebezpečí, které se jeví jako existenciální, o to více jsou lidé připraveni vzdát se své svobody ve prospěch společného blaha. Zřeknutí se svých práv jednotlivými občany za účelem prosazení všeobecného prospěchu může být v takovém případě zcela přiměřené – jedná se o proces přelévání moci, o němž hovořil Hobbes – hrozí však riziko, že přesun moci zajde příliš daleko, přisvojí si ji silný stát, byť s nejlepším úmyslem, a co bylo dočasné se stane trvalým a nezvratným. Známý příklad takového napětí souvisí se zásahem do článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech – o právu na respektování soukromého a rodinného života – který představují opatření dohledu v kontextu „národní bezpečnosti“. Tuto problematiku diskutuje CCBE v dokumentu Doporučení CCBE k ochraně základních práv v kontextu „národní bezpečnosti“.

Vnímaná hrozba, kterou Covid-19 znamená nejen pro společnost, ale pro samotný život, je považována za větší a bezprostřednější než domnělé ohrožení národní bezpečnosti, a to nejen proto, že neexistuje očkování či lék. Lidé jsou tudíž oprávněně tolerantní a zříkají se své svobody ve stále větší míře, jelikož to v zájmu veřejného blaha považují za nezbytné.

S tím se pojí zřejmé riziko, že povinná opatření zajdou s vychýlením rovnováhy příliš daleko nebo si lidé na omezování svých práv zvyknou v podstatě stejným způsobem, jako se staly bezpečnostní kamery neviditelnými, a to ne z důvodu, že jsou umístěny skrytě, ale protože se staly tak běžnými, že je lidé přestali vnímat. Jsou tu však jiné a mnohem záludnější výzvy pro základní práva.

Je poučné podívat se na některá základní práva a to, jak jsou pandemií Covid-19 potlačována. Na jedné straně vah stojí článek 2 EÚLP o právu na život. Ochrana života tvoří základ ospravedlnění pro omezování dalších práv, které se nacházejí na opačné straně těchto vah.

Tváří v tvář onemocnění Covid-19, proti němuž neexistuje očkování, je vysoce nakažlivé, přenáší se exponenciálně a při velkém množství případů může být doslova vražedné, se jednoznačnou strategií pro vlády stává snaha zavést dočasný zákaz vycházení, neboli lockdown. Tuto strategii přijala většina národů, jakmile pandemie udeřila – což samozřejmě vyžaduje opatrné vyvažování s právem na svobodu zakotvenou v článku 5 – jak daleko je ale přiměřené zajít?

V rámci tzv. lockdownu navíc přestává fungovat velká část běžného života. V tomto ohledu je stále zjevnější, že se jednou z obětí stalo přísné omezení přístupu k soudům spolu s omezením práva na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě, zakotveným v článku 6 Úmluvy.

V důsledku lockdownu nastalo v mnoha jurisdikcích období, kdy prakticky došlo k uzavření soudů, nemohla se konat trestní líčení ani civilní jednání a obvinění nebo žalovaní v občanských věcech se museli lhůt, jež jsou stanoveny na jejich ochranu vzdát, nebo došlo k jejich prodloužení. Přestože se justice napříč Evropou znovu zotavuje, děje se tak spíše nesourodě na základě ad hoc opatření, z nichž některá jsou uspokojivější než jiná, od videokonferenčních hovorů přes různé platformy po písemná podání v kombinaci s telekonferencemi.

CCBE upozornila na nevyhovující stav této situace ve svém Stanovisku o reaktivaci justice v Evropě a Dalších připomínkách k reaktivaci justice.

Vzniklou tenzi ohledně toho, jak zajistit právo na spravedlivý proces, lze demonstrovat na příkladu Skotska. Trestní řízení se samosoudcem je ve spojení s omezením společenského shromažďování a videokonferenčními hovory snazší než zajištění řízení před porotou o 15 porotcích u soudu s osobní účastí. Skotská vláda tak ve snaze řešit průtahy v důsledku lockdownu navrhla, aby porotu v trestních řízeních nahradil samosoudce. Tento návrh se setkal s téměř všeobecným nesouhlasem, jelikož porotní soud představuje ve skotském právním systému stěžejní prvek. Vláda návrh stáhla, avšak řízení před porotou nebyla obnovena ani po více než dvou měsících od zavedení lockdownu. Každá jurisdikce čelí těmto výzvám, které znamenají hrozbu pro práva obsažená v článku 6 Úmluvy – je při zajištění práva na spravedlivý proces důležitější vnímaná základní úloha poroty nebo potřeba zajistit výkon spravedlnosti v přiměřené lhůtě? Na tyto otázky neexistují snadné odpovědi.

Ačkoliv byl lockdown nejčastější odpovědí na pandemii, univerzální odpovědí se nestal. Problém tkví v tom, že jestliže neexistuje očkování a toto onemocnění se dostatečně rozšíří, jednoduše nezmizí (přestože některé země, které zareagovaly brzy a mají geografickou výhodu v tom, že se nacházejí na ostrovech, jako je například Nový Zéland, byly schopny na svém území ohlásit vymýcení této choroby – alespoň prozatím). Pořád však existuje a může se znovu objevit. V tomto ohledu může kompletní lockdown zastavit šíření vždy pouze dočasně. Žádná úniková strategie, kromě oddalování osudového dne, neexistuje.

To je důvod, proč některé země, včetně Spojeného království, zpočátku následovaly strategii, která umožňovala šíření onemocnění (které bylo mírněno jen do té míry, jak se předpokládalo, aby nezachvátilo zdravotní systém) s cílem nechat nakazit a uzdravit dostatečné množství populace, a získat tak kolektivní imunitu. Očekávalo se, že tento postup umožní v dlouhodobé perspektivě návrat společnosti k plnohodnotnému fungování, jakmile dojde k vytvoření kolektivní imunity. Není jisté, zda skrytou pohnutkou pro takovou taktiku nebyla i snaha omezit zásah do práv obsažených v článku 5 Úmluvy.

Logika takového politického rozhodnutí vycházejícího z modelování šíření onemocnění, jež bylo dostupné vládě Spojeného království v době, kdy bylo přijato, byla bezchybná a s poměrně menšími dopady ve vztahu k článku 5. Na úrovni jednotlivců však toto rozhodnutí bylo, přinejmenším z krátkodobého hlediska, více omezující s ohledem na článek 2, právo na život.

Řečeno bez skrupulí, jak daleko je člověk ochoten zajít, či by se od něj mělo očekávat, že zajde, v nasazení svého života k dosažení vyššího dobra?

Když modelování Covid-19 nakonec ukázalo, že je onemocnění nakažlivější a vážnější, než se očekávalo, rovnováha se vychýlila na druhou stranu a Spojené království přistoupilo k zavedení lockdownu.

Evropská úmluva o lidských právech neobsahuje základní právo na práci (přestože existuje názor, že by měla), nicméně jedním z dopadů lockdownu je faktické uzavření ekonomiky a následné ohrožení živobytí občanů, potažmo jejich zdraví.

Tento problém se stal naléhavým předmětem zájmu, jelikož se země snaží vyvinout strategii, jak se z lockdownu vymanit; a zároveň pokračují v hledání rovnováhy během procesu získání kolektivní imunity. V některých kruzích se objevil názor, nejen mezi politiky, ale rovněž mezi několika epidemiology, že pokud bychom dokázali efektivně ochránit nejzranitelnější, bylo by snad možné ospravedlnit volné šíření onemocnění ve zbytku společnosti za účelem vytvoření kolektivní imunity. To by znamenalo dřívější návrat k plné ekonomické aktivitě – v krátkodobém horizontu sice na úkor určitého počtu zemřelých, ale z dlouhodobé perspektivy vedoucí k mnohem lepšímu výsledku. Hovoříme tak o bitvě mezi chladnou logikou a soucitem s jednotlivci.

Toto jsou nesmírně obtížné politické otázky, avšak nazíráme-li je optikou základních práv – vyvažování práva na práci, práva na svobodu a práva na život – odhalujeme strašlivou logiku světa, kde žádný z výsledků není „dobrý“.

Ať už bude pro opuštění lockdownu zvolena jakákoli strategie, panuje téměř všeobecná shoda, že je důležité disponovat efektivními mechanismy pro sledování polohy a pohybu, abychom mohli mapovat a kontrolovat šíření onemocnění a zároveň přejít z hromadného lockdownu k izolaci jednotlivců.

Taková politika v každém případě znamená zásah do práva na respektování osobního a rodinného života zakotveného v článku 8 Úmluvy. Mnoho států se nicméně pokusilo zlepšit efektivitu těchto systémů a doplnit je používáním aplikací mapujících kontakty nakažených osob. Tyto aplikace nutně vedou k elektronickému sledování jednotlivců. Vzniká proto otázka ohledně přiměřenosti takového sledování.

Používání aplikací pro trasování je podrobně rozebráno ve Stanovisku CCBE k aplikacím pro trasování kontaktů osob s COVID-19  ze dne 15. května 2020. Aplikace nemohou nahradit manuální techniky trasování, ale mohou je výrazně zefektivnit. Obtížný úkol však představuje navržení a nasazení těchto aplikací a zpracování shromážděných údajů přiměřeným způsobem. V současné době probíhá diskuse o tom, zda je za tímto účelem nezbytně třeba vytvářet distribuované databáze nebo zda by bylo možné použít centralizovanou databázi v souladu se zásadami zpracování údajů a právy obsaženými v článku 8 Úmluvy. Přestože distribuovaný model poskytuje méně příležitostí pro zneužití údajů a nepřiměřené zásahy do soukromí, neexistuje důvod, proč by nemohla být vytvořena zcela právně vyhovující centrální databáze. Samozřejmě, ať už se použije kterýkoli z modelů, první klíčovou otázkou je, zda dotyčný systém skutečně funguje a druhou, za předpokladu, že ano, zda nezasahuje do soukromí víc, než je nezbytně nutné.

Konkrétní problémy, které vyvstávají u přijetí jakéhokoli modelu spočívají v tom, zda jsou údaje uchovávány bezpečně a využívány pouze pro účely ochrany veřejného zdraví. Zůstávají údaje pouze pod dohledem zdravotnických orgánů nebo je možné je sdílet s jinými vládními útvary? Jakmile dojde ke sběru údajů, nastává obrovské riziko spočívající v posunu cílů a vzniká tlak údaje použít pro širší účely sledování, jako je vymáhání omezení pohybu, či dokonce pro účely vymáhání práva, které nemá s ochranou veřejného zdraví nic společného. Je možné údaje použít (jako je tomu v některých asijských zemích) k udělení „zeleného statusu“, který povoluje lidem přemisťovat se, na rozdíl od těch, kteří jej nemají? Tyto obavy nejsou smyšlené. Například v Číně a Jižní Korei jsou zásahy do soukromí značné, v Izraeli zase funguje systém založený na sledování mobilních telefonů, který provozuje Shin Bet, izraelská zpravodajská služba.

V konečném důsledku je stěžejní otázkou to, zda stojí za to zaplatit za přínosy aplikace pro zdraví širší veřejnosti občanskými svobodami a základními právy. Jinými slovy se jedná o faustovskou dohodu.

Pandemie Covid-19 obrací pozornost rovněž k právu na svobodu projevu, jež je v Evropě zakotveno v článku 9 Evropské úmluvy o lidských právech. Toto právo lze jednoduše zneužít – jako například, když byl Dr. Li Wenliang, jenž vyhlásil ohledně Covid-19 poplach, zadržen policií v čínském Wu-chanu za „šíření falešných zpráv“ a byl donucen podepsat doznání, že neoprávněně způsobil „vážné narušení veřejného pořádku“. Legitimní otázka ohledně hledání rovnováhy lidských práv však vyvstává, jestliže uvažujeme o vhodné míře, na základě které by právo na svobodu projevu konspiračních teoretiků zavrhovat očkování či prezidentů obhajovat pití bělidla mohlo být legitimně a přiměřeně omezeno. Jak už bylo zmíněno dříve, k těmto nelehkým otázkám bychom měli přistupovat z pohledu práva lidských práv, které alespoň poskytuje nástroj umožňující přijímat rozhodnutí racionálním a strukturovaným způsobem.

Konflikt mezi právy, která si konkurují, je ještě palčivější v souvislosti s právem na svobodu shromažďování zakotveným v článku 11. Mnoho zemí má pravidla zakazující shromažďování ve skupinách o vyšším než povoleném počtu osob, v Anglii je to například šest osob, ve Skotsku osm.

Zabití George Floyda v americkém městě Minneapolis vyvolalo vlnu hněvu po celém světě. Napříč Evropou lidé pociťovali potřebu připojit se k demonstracím protestujícím proti jeho zavraždění. Některé z těchto demonstrací byly podle předpisů o veřejném zdraví nezákonné, a přesto například v Londýně, Bristolu nebo Paříži se policie držela během probíhajících demonstrací stranou, jelikož rozpoznala, že pokus o jejich zamezení by způsobil nepokoje.

Jedna z demonstrujících odpověděla v rozhovoru pro BBC na otázku, proč se účastní demonstrace během pandemie a způsobem, jenž je v rozporu s pravidly na ochranu veřejného zdraví, „rasismus je také pandemie“.

Emoce, nesmyslnost, uzavírání kruhu mocných, pokušení směřovat stát policejním směrem, nezákonné porušování lidských práv, úmyslný vzdor vůči odůvodněným pravidlům, která proporcionálně omezují určitá práva v zájmu veřejného zdraví – svět stojí na rozcestí. Rovnováha udržovaná Evropskou úmluvou o lidských právech a dalšími podobnými dokumenty je zpochybňována na jedné straně některými státy, které se snaží ovládnout a vyřadit svobodu z provozu, a na druhé iracionálními silami. Tyto otázky adresuje CCBE ve svém Stanovisku ohledně systémových rizicích pro právní stát v době pandemie.

Skutečnost, že se opravdu nacházíme v nebezpečné zóně dokládá virální video, jež ukazuje zatčení reportéra CNN za poklidný výkon své práce během demonstrací v Minneapolisu. „Proč mě zatýkáte, pane?“ zeptal se policisty, který ho odváděl spoutaného. Odpovědi se mu nedostalo. Porušení jeho ústavních práv bylo zcela zřejmé a nehorázné, avšak ze všeho nejpozoruhodnější bylo v tomto případě oslovení policisty „pane“. Práce policistů je velmi náročná a zasluhuje si náš největší respekt, a přesto má policie sloužit veřejnosti, ne naopak. Je zvykem, že v kontaktu s jednotlivci je to policie, kdo používá oslovení „pane“, ze změny tohoto obvyklého pořádku je možné nabýt dojmu, že společenská smlouva, o níž pojednával Hobbes, se na svých okrajích trhá a rovnováha sil se přesouvá.

V těchto časech existenčních výzev a boje mezi soupeřícími silami všemocného policejního státu na straně jedné a roztříštěné společnosti na straně druhé, je na nás, kdo stojíme uprostřed, abychom bezodkladně dosvědčili tuto pravdu: jsou to principy právního státu, respekt k mechanismům Všeobecné deklarace lidských práv OSN a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež dosud udržovaly rovnováhu a musí tak činit i nadále.

Iain G. Mitchell QC, Předseda pracovní skupiny CCBE pro oblast sledování