Funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace je z hlediska její právní úpravy doménou především obchodního práva a v případě obecných otázek týkajících se statutárního orgánu jakékoli právnické osoby se zde uplatní též občanský zákoník. Je však rovněž nesporné, že existuje i celá řada trestněprávních souvislostí ohledně výkonu funkce člena statutárního orgánu právnické osoby. V tomto příspěvku jsme se pokusili upozornit na některé z nich, a to ve vztahu k výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace.

Nebudeme se ovšem primárně věnovat trestněprávním důsledkům porušení povinnosti člena statutárního orgánu vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, což je sice téma, které se zde nabízí, ale domníváme se, že k němu už bylo i v poslední době uveřejněno několik různých příspěvků[1] a je vhodné zabývat se i dalšími souvislostmi.

Svou pozornost jsme proto zaměřili na jiné, aktuální otázky, abychom zčásti upozornili jednak na novou právní úpravu překážek výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace a jednak na další souvislosti týkající se např. trestní odpovědnosti právnických osob, delegace povinností člena statutárního orgánu na jiné osoby nebo významu kodexů corporate governance.

K předpokladům výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace

Různé právní předpisy stanoví určité podmínky k výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace, a to zčásti i tím, že vymezují některé překážky k tomuto výkonu, resp. překážky, které brání tomu, aby byl někdo vůbec ustanoven do takové funkce. Pro účely tohoto příspěvku budeme používat jen formulaci „výkon funkce člena statutárního orgánu“, byť překážka může spočívat již v tom, že konkrétní osoba vůbec nemůže být zvolena, ustanovena nebo jinak povolána do této funkce, a tedy ji ani nemůže vykonávat.

Z hlediska souvislosti s trestním právem zde má zásadní význam zejména ust. § 46 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „z. o. k.“), po novele provedené zákonem č. 416/2022 Sb. (s účinností od 1. 7. 2023). Toto ustanovení má ovšem poněkud širší dosah, protože upravuje překážku výkonu funkce osoby, která je členem (jakéhokoli) orgánu obchodní korporace a je do funkce volena, jmenována či jinak povolávána a pro niž používá zákon legislativní zkratku „člen voleného orgánu“, takže jde nejen o člena statutárního orgánu. Navíc citované ustanovení pod písm. d) vymezuje i další překážku, která nemá vztah k trestnímu právu, takže jí nadále nebudeme věnovat pozornost.

Podle § 46 odst. 1 z. o. k. je tedy překážkou výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace především trest zákazu činnosti v podobě:

a) zákazu vykonávat funkci člena řídícího, kontrolního nebo správního orgánu právnické osoby uloženého rozhodnutím orgánu veřejné moci České republiky, jiného členského státu Evropské unie nebo státu Evropského hospodářského prostoru, anebo rozhodnutím mezinárodní organizace, nebo i takto uloženého zákazu vykonávat činnost související s podnikáním v oblasti podnikání nebo oboru činnosti, který odpovídá předmětu podnikání nebo činnosti obchodní korporace,

b) zákazu vykonávat funkci člena řídícího, kontrolního nebo správního orgánu právnické osoby uloženého rozhodnutím orgánu veřejné moci jiného státu z důvodů obdobných důvodům pro jeho uložení v České republice, jakož i takového zákazu vykonávat činnost související s podnikáním v oblasti podnikání nebo oboru činnosti, který odpovídá předmětu podnikání nebo činnosti obchodní korporace.

Pokud jde o trest zákazu činnosti uložený za trestný čin spáchaný v souvislosti s takovou činností podle § 73 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), nebo podle § 20 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „ZTOPO“), ten bude překážkou výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace ve smyslu výše citovaných ustanovení zákona o obchodních korporacích především tehdy, jestliže dané osobě, a to fyzické nebo právnické, která by se měla stát členem takového orgánu nebo jím již je, byl uložen zejména zákaz činnosti pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu v podobě, že se pachateli (obviněnému) zakazuje výkon funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací. To je v praxi celkem obvyklé vymezení především v případě určitých typů hospodářské a majetkové kriminality, byť se i zde vyskytují některé nepřesnosti.[2] Je zřejmě nesporné, že kdyby pravomocně odsouzený pachatel úmyslně nerespektoval uvedený zákaz, nechal se ustanovit (zvolit) do funkce člena statutárního orgánu a vykonával ji, spáchal by přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Překážkou ovšem je i to, pokud trest zákazu činnosti nebyl odsouzenému vymezen přímo jako zákaz výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace, ale tak, že se týká takové (jiné) činnosti, která ovšem souvisí s podnikáním v oblasti podnikání nebo oboru činnosti, který odpovídá předmětu podnikání nebo činnosti dané obchodní korporace. Jestliže tedy byl pachateli uložen trest zákazu činnosti spočívající např. v zákazu obchodování s investičními nástroji, nemůže se stát členem představenstva investiční společnosti (§ 7 zák. č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů) ani vykonávat tuto funkci, protože investiční společnost má právní formu akciové společnosti (§ 479 odst. 1 zákona o investičních společnostech a investičních fondech) a jejím hlavním posláním je mj. právě taková činnost, kterou lze zjednodušeně označit za obchodování s investičními nástroji (§ 11 odst. 1 zákona o investičních společnostech a investičních fondech). V tomto případě je ovšem sporné, zda by se odsouzený pachatel mohl dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdyby se i přes zmíněné omezení nechal ustanovit do funkce člena statutárního orgánu (představenstva) takové obchodní korporace, ale reálně nevykonával tu činnost, jejíž zákaz výkonu mu byl uložen trestem zákazu činnosti (např. ono obchodování s investičními nástroji). Podle našeho názoru by zde nebylo možné dovodit, že „vykonával činnost, která mu byla zakázána“, a že tedy naplnil objektivní stránku skutkové podstaty zmíněného přečinu.

Oba výše uvedené zákazy činnosti nemusí mít podobu jen trestu uloženého za trestný čin v trestním řízení, ale stejná překážka bude spočívat i v obdobné sankci uložené jako správní trest zákazu činnosti podle § 47 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, za některý z přestupků, pokud to bude přicházet v úvahu. To patrně nebude natolik praktické jako další překážka spočívající v pravomocném rozhodnutí soudu o vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce podle § 63 z. o. k., které ovšem není vázáno na spáchání trestného činu nebo přestupku, ale na opakované nebo závažné porušení povinností člena statutárního orgánu při výkonu funkce v posledních třech letech před zahájením řízení, v němž bylo vydáno takové rozhodnutí. Tento důvod vyloučení tedy nemusí souviset s trestním právem, byť i ono opakované nebo závažné porušení povinností člena statutárního orgánu při výkonu funkce může být v některých případech trestným činem.

Půjde-li o překážky podle § 46 odst. 1 písm. a) a b) z. o. k. založené rozhodnutím orgánu veřejné moci jiného členského státu Evropské unie, státu Evropského hospodářského prostoru nebo jiného státu, bude nezbytné porovnat naši právní úpravu s příslušnými ustanoveními tohoto jiného státu a na základě toho dovodit obdobnou povahu zákazu činnosti.

Spornou otázkou může být, zda překážky podle § 46 odst. 1 písm. a) a b) z. o. k. přetrvávají i poté, co bylo pravomocně podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti podle § 90 tr. zákoníku, jehož uložení zakládá tuto překážku, pokud však ještě nenastaly okolnosti uvedené v § 91 odst. 1 tr. zákoníku, tj. soud ještě nevyslovil, že se odsouzený osvědčil, ani že vykoná zbytek trestu zákazu činnosti, resp. podle § 91 odst. 4 tr. zákoníku nevznikla fikce, že se odsouzený osvědčil. Po podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti totiž odsouzený nevykonává tento trest, dokud mu příp. není nařízen výkon jeho zbytku, byť ho má stále uložený. Proto by zde podle našeho názoru v této době neměla být zmíněná překážka.

Konečně poslední alternativa, která zakládá překážku výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 46 odst. 1 písm. c) z. o. k., spočívá v pravomocném odsouzení pachatele za určité, zde výslovně vyjmenované trestné činy, i když mu nebyl uložen trest zákazu činnosti (v podobě zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodní korporace nebo zákazu takové činnosti, která souvisí s předmětem podnikání nebo činnosti obchodní korporace). Výčet těchto trestných činů je proveden pod body 1 až 4 v citovaném ustanovení.

První skupinou jsou konkrétní trestné činy proti majetku vyjmenované jejich názvem, jejichž skutkové podstaty jsou obsaženy v hlavě V. zvláštní části trestního zákoníku, a to trestné činy zpronevěry (§ 206 tr. zákoníku), podvodu (§ 209 tr. zákoníku), pojistného podvodu (§ 210 tr. zákoníku), úvěrového podvodu (§ 211 tr. zákoníku), dotačního podvodu (§ 212 tr. zákoníku), legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 tr. zákoníku), legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti (§ 217 tr. zákoníku), lichvy (§ 218 tr. zákoníku), porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 tr. zákoníku), porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (§ 221 tr. zákoníku), poškození věřitele (§ 222 tr. zákoníku), zvýhodnění věřitele (§ 223 tr. zákoníku), způsobení úpadku (§ 224 tr. zákoníku), porušení povinnosti v insolvenčním řízení (§ 225 tr. zákoníku), pletich v insolvenčním řízení (§ 226 tr. zákoníku) a porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 227 tr. zákoníku).

Druhou skupinou jsou trestné činy daňové, poplatkové nebo devizové, jejichž skutkové podstaty jsou obsaženy v dílu 2 hlavy VI. zvláštní části trestního zákoníku, tj. v ust. § 240 až 247 tr. zákoníku.

Podobně je vymezena třetí skupina trestných činů, kde jde o trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou, jejichž skutkové podstaty jsou vymezeny v dílu 3 téže hlavy zvláštní části trestního zákoníku, tedy v ust. § 248 až 267 tr. zákoníku.

Poslední skupinu, kde pravomocné odsouzení pachatele za takový trestný čin představuje překážku pro výkon funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace, zákon specifikuje tak, že jde o trestné činy obdobné trestným činům podle předchozích alternativ v zahraničí. I zde tedy bude nezbytné porovnat naši právní úpravu s příslušnými ustanoveními jiného státu, kdy odsouzení za určitý trestný čin by mělo založit překážku podle § 46 odst. 1 písm. c) z. o. k.

K tomu, kdy odsuzující rozhodnutí nabývá v trestním řízení právní moci, viz ust. § 139 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. řád“); jde o nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku, jímž byl pachatel (obviněný) uznán vinným některým ze shora vypočtených trestných činů. Jde-li o souběh více trestných činů, postačí k tomu, aby vznikla tato překážka, že alespoň jeden z nich patří do zmíněného výčtu.

Zákon zde nevyžaduje, aby kterýkoli z uvedených trestných činů byl spáchán v nějaké souvislosti s výkonem funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace, postačí tedy pravomocné odsouzení za takový trestný čin bez dalšího a bez ohledu na to, jaká sankce byla uložena za jeho spáchání. To může vyvolávat důvodné pochybnosti, zda nejde o zbytečně široké vymezení překážky obsažené v § 46 odst. 1 písm. c) z. o. k., které bude diskvalifikovat určitou osobu i tehdy, když jí spáchaný trestný čin zde vyjmenovaný, za který byla odsouzena, vůbec nesouvisí s funkcí člena statutárního orgánu obchodní korporace a nevyvolává pochybnosti o způsobilosti k jejímu výkonu.

Překážku ovšem nepředstavuje pravomocné odsouzení za kterýkoli ze zmíněných trestných činů, jestliže se ohledně tohoto odsouzení hledí na pachatele, jako by nebyl odsouzen (§ 106 tr. zákoníku). Ke vzniku této fikce neodsouzení dochází v různých případech na základě odlišných podmínek podle toho, zda a jaký trest byl pachateli uložen, resp. zda mu bylo uloženo a vykonáno ochranné opatření. Na pachatele se hledí, jako by nebyl odsouzen, zejména v případě zahlazení odsouzení podle § 105 tr. zákoníku, po výkonu některých druhů trestů (§ 65 odst. 5, § 69 odst. 3, § 74 odst. 2, § 74b odst. 2, § 83 odst. 4, § 86 odst. 3 tr. zákoníku), nebo v případě upuštění od potrestání (§ 46 odst. 4 tr. zákoníku) a podmíněného upuštění od potrestání s dohledem (§ 48 odst. 9 tr. zákoníku). Bylo-li pachateli uloženo více trestů vedle sebe, může se na něj hledět, jako by nebyl odsouzen, jen když jsou splněny podmínky pro zahlazení odsouzení nebo pro vznik fikce neodsouzení ze zákona u všech uložených trestů (§ 105 odst. 5, 6 tr. zákoníku). Jestliže bylo pachateli uloženo ochranné opatření, může u něj vzniknout fikce neodsouzení z důvodu zahlazení odsouzení nebo přímo ze zákona jen tehdy, když už bylo ochranné opatření vykonáno nebo jinak ukončeno (§ 105 odst. 7 tr. zákoníku).

Dále je třeba upozornit na to, že v některých případech může nastat více překážek uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) z. o. k. vedle sebe podle toho, za jaký trestný čin byl pachatel odsouzen a jaký trest mu byl uložen. Tak např. při odsouzení za trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku a uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace vznikne u pachatele (odsouzeného) překážka podle § 46 odst. 1 písm. a) i podle písm. c) bodu 1 z. o. k. Přitom trvání překážek podle § 46 odst. 1 písm. a) až c) z. o. k. bude odlišné a rovněž závislé na trestném činu, za který byl pachatel odsouzen, a na sankci, jaká mu byla uložena za jeho spáchání. Byl‑li tedy pachatel odsouzen např. za takový trestný čin uvedený v § 46 odst. 1 písm. c) z. o. k., který není zvlášť závažným zločinem (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), a to jen k peněžitému trestu, který zaplatil, tj. vykonal, vznikne hned po výkonu tohoto trestu fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 69 odst. 3 tr. zákoníku), a tím pomine překážka výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace. Jestliže však byl takovému pachateli uložen třeba i trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu (§ 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku) a vedle toho trest zákazu činnosti (§ 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku), jehož vymezení tvoří překážku ve smyslu § 46 odst. 1 písm. a) nebo b) z. o. k., bude trvání překážky výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace závislé na délce zkušební doby podmíněného odsouzení a délce trestu zákazu činnosti a v návaznosti na to příp. i na dalších okolnostech, např. zda se pachatel při podmíněném odsouzení osvědčil (nebo mu byla třeba prodloužena zkušební doba), či nikoli, zda bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti atd.

Existence překážky výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 46 odst. 1 z. o. k. pak odůvodňuje zápis do evidence osob vyloučených z výkonu funkce člena orgánu obchodní korporace podle § 70 a násl. z. o. k.

Jak vyplývá ze shora citované právní úpravy i z důvodové zprávy k zákonu č. 416/2022 Sb., překážky k výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace jsou nyní vymezeny v § 46 odst. 1 z. o. k. značně odlišně od obecné podmínky bezúhonnosti podle § 6 odst. 2 zák. č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů, která se zde neuplatní.

Individuální a kolektivní statutární orgán a některé zvláštnosti z toho vyplývající pro možnou trestní odpovědnost

Podle toho, zda je statutární orgán obchodní korporace individuální, nebo kolektivní a kolik osob se podílelo na protiprávním jednání, a podle dalších okolností přichází v úvahu:

a) trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby jako člena statutárního orgánu nebo více členů kolektivního statutárního orgánu,

b) trestní odpovědnost fyzické osoby jednající za právnickou osobu v případě konkrétního a speciálního subjektu,

c) trestní odpovědnost právnické osoby.

Trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby jako člena statutárního orgánu nebo více členů kolektivního statutárního orgánu

Trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby jako člena statutárního orgánu (např. jednatele společnosti s ručením omezeným) nebo více členů kolektivního statutárního orgánu obchodní korporace (např. členů představenstva akciové společnosti či družstva) přichází v úvahu, a to příp. i vedle trestní odpovědnosti samotné obchodní korporace jako právnické osoby, především tehdy, jestliže tato fyzická osoba v souvislosti s výkonem funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace svým jednáním v rámci její činnosti naplnila znaky skutkové podstaty určitého trestného činu.

V praxi pak bylo např. judikováno, že pokud rozhodlo představenstvo akciové společnosti jako kolektivní statutární orgán o určité otázce, která má význam pro naplnění znaků trestného činu, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob jako členů takového kolektivního orgánu, kteří se na zmíněném rozhodnutí podíleli, jestliže naplnili svým jednáním všechny znaky určitého trestného činu. Konkrétní podíl jednotlivých fyzických osob na takovém rozhodnutí kolektivního orgánu však musí být prokázán.[3] Ostatně i proto např. ust. § 194 odst. 2, § 440 odst. 2, 3 a § 709 odst. 1, 2 z. o. k. vyžadují, aby se o průběhu jednání kolektivního statutárního orgánu některých obchodních korporací, tj. více jednatelů společnosti s ručením omezeným, představenstva akciové společnosti a představenstva družstva, pořizoval zápis, v němž se jmenovitě uvedou členové těchto kolektivních statutárních orgánů, kteří hlasovali proti jednotlivým rozhodnutím nebo se zdrželi hlasování; u neuvedených členů se má za to, že hlasovali pro přijetí rozhodnutí. Nejde tedy o kolektivní trestní odpovědnost automaticky všech členů kolektivního statutárního orgánu obchodní korporace jen z důvodu, že v rozhodné době byli jeho členy, ale vyžaduje se, aby ti, kteří mají nést trestní odpovědnost, svým rozhodnutím přispěli ke spáchání trestného činu.[4] K tomu může dojít jak v roli spolupachatelů (§ 23 tr. zákoníku), tak i v roli účastníků na trestném činu jiného, tj. organizátorů [§ 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], návodců [§ 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] nebo pomocníků [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Trestná činnost člena statutárního orgánu obchodní korporace pak může spočívat jednak v iniciování určitého rozhodnutí, ale též v jeho schválení a realizaci, a to podle toho, jaké jednání bylo v příčinné souvislosti s následkem významným pro trestní právo.

Trestní odpovědnost fyzické osoby jednající za právnickou osobu v případě konkrétního a speciálního subjektu

Trestní odpovědnost fyzické osoby jednající za právnickou osobu v případě konkrétního a speciálního subjektu přichází v úvahu tam, kde trestní zákon vyžaduje pro spáchání určitého trestného činu zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele podle § 114 odst. 1 tr. zákoníku. Zde se uplatní institut tzv. jednání za jiného ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož platí, že jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.

To tedy znamená, že např. trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, u něhož může být pachatelem jen konkrétní subjekt, který je dlužníkem v úpadku, spáchá i jednatel společnosti s ručením omezeným, ačkoli dlužníkem je jen tato společnost, a nikoli její jednatel, pokud ovšem zmaří uspokojení věřitele společnosti s ručením omezeným tím, že úmyslně zvýhodní jiného jejího věřitele. Podobně by tomu bylo v případě speciálního subjektu, jímž je např. pachatel trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, jestliže třeba jako člen představenstva akciové společnosti porušil svou povinnost péče řádného hospodáře a způsobil škodu na cizím spravovaném majetku, který byl svěřen do správy akciové společnosti jako nositelky zákonem uložené povinnosti spravovat nebo opatrovat cizí majetek.

Trestní odpovědnost právnické osoby

Protiprávní čin člena statutárního orgánu obchodní korporace při výkonu jeho funkce, tj. byl-li tento čin spáchán v zájmu této obchodní korporace jako právnické osoby nebo v rámci její činnosti, může založit trestní odpovědnost obchodní korporace, protože jde o trestný čin spáchaný právnickou osobou ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) ZTOPO a jako takový je přičitatelný právnické osobě podle § 8 odst. 2 písm. a) ZTOPO. Blíže k tomu viz následující samostatnou část tohoto příspěvku. Přitom podle § 8 odst. 3 ZTOPO platí, že trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 ZTOPO.[5] Navíc, jak v této souvislosti vyplývá z ust. § 9 odst. 3 ZTOPO, trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 ZTOPO a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby.

Význam výkonu funkce statutárního orgánu pro trestní odpovědnost obchodní korporace jako právnické osoby

Jak již bylo zmíněno výše, protiprávní čin člena statutárního orgánu obchodní korporace, který byl spáchán v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, se podle § 8 odst. 1 písm. a) ZTOPO vždy považuje za trestný čin právnické osoby a je jí automaticky přičitatelný ve smyslu § 8 odst. 2 písm. a) ZTOPO. To pochopitelně platí, jen jde-li o trestné činy, na něž se nevztahuje výjimka podle § 7 ZTOPO, tj. nejsou-li vyjmenované v taxativním výčtu zde obsaženém.

Trestní odpovědnost obchodní korporace ovšem nemůže založit takový protiprávní čin člena jejího statutárního orgánu, který sice spáchal tento člen v rámci činnosti obchodní korporace, ale na její úkor. Jak v této souvislosti dovodila judikatura, obecně zde sice platí to, že právnická osoba odpovídá za volbu fyzických osob oprávněných za ni jednat, avšak byla-li právnická osoba zneužita ke spáchání trestného činu fyzickou osobou jednající za ni, zpravidla není možné dovodit spáchání trestného činu i touto právnickou osobou.[6]

Obecně je trestným činem přičitatelným právnické osobě takové jednání fyzické osoby, které je ve prospěch právnické osoby a svým obsahem a účelem je jednáním právnické osoby navenek. Jestliže by však např. jednatel právnické osoby – společnosti s ručením omezeným řídil její motorové vozidlo, jímž vykonal jízdy výlučně pro své soukromé účely a svůj osobní prospěch, ač mu byl pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, nejde o protiprávní čin spáchaný v zájmu zmíněné obchodní korporace, která se jím proto jako právnická osoba nemůže dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.[7]

Jednání člena statutárního orgánu obchodní korporace může mít rovněž vliv na spáchání trestného činu touto právnickou osobou v případě, že se protiprávního činu v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti dopustí její zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů ve smyslu § 8 odst. 1 písm. d) ZTOPO. V takovém případě je totiž možnost, aby byl protiprávní čin zaměstnance přičítán trestně odpovědné obchodní korporaci, podmíněna podle § 8 odst. 2 písm. b) ZTOPO tím, že tento čin byl spáchán na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu – mj. – člena statutárního orgánu obchodní korporace [§ 8 odst. 1 písm. a) ZTOPO], anebo proto, že tento orgán neprovedl taková opatření, která měl provést podle jiného právního předpisu nebo která po něm lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedl povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž je nadřízen, anebo neučinil nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu [to se týká i dalších orgánů a osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) ZTOPO].[8]

Jestliže ovšem statutární orgán naopak provede zmíněná opatření, která měl provést podle jiného právního předpisu nebo která po něm lze spravedlivě požadovat, a to včetně povinné nebo potřebné kontroly nad činností zaměstnanců a nezbytných opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu, bude tím vyloučena trestní odpovědnost obchodní korporace jako právnické osoby a trestní odpovědnost pak ponese samotný zaměstnanec. Aktivita či naopak pasivita člena statutárního orgánu obchodní korporace tedy má stěžejní význam jak pro spáchání trestného činu touto právnickou osobou, tak pro prevenci kriminality a pro vyloučení trestní odpovědnosti obchodní korporace.

Člen statutárního orgánu obchodní korporace pak může mít rozhodující vliv i na to, zda se tato právnická osoba příp. zprostí trestní odpovědnosti ve smyslu § 8 odst. 5 ZTOPO, protože v obvyklých případech bude především na něm, aby zajistil, že obchodní korporace vynaloží veškeré úsilí, které na ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 ZTOPO. Zde obecně platí, že ke zproštění trestní odpovědnosti právnické osoby podle § 8 odst. 5 ZTOPO dochází v případě, jestliže i přes vynaložení veškeré snahy, které bylo možné po ní spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání protiprávního činu, došlo k takovému činu. Bude tomu tak zejména tehdy, pokud jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 ZTOPO bylo určitým excesem, kterému právnická osoba nemohla zabránit, a proto se nejeví jako spravedlivé jí takové jednání přičíst.

K tomu bylo dále judikováno, že opatření právnické osoby sloužící k předcházení spáchání protiprávního činu má primárně spočívat v tom, aby byly dodržovány všechny právní předpisy, které je tato právnická osoba povinna respektovat, a vnitřní předpisy, které právnická osoba přijala ke konkretizaci povinností vyplývajících z právních předpisů a jež jsou pro osoby v řídícím, kontrolním nebo vedoucím postavení závazné a jimiž jsou povinni se řídit zaměstnanci při plnění pracovních úkolů. K závěru o splnění podmínek podle § 8 odst. 5 ZTOPO však nestačí pros­té přijetí vnitřních předpisů nebo jiných opatření. Důležité je především zajištění dodržování těchto opatření, kontrola jejich plnění a případná detekce jejich porušení a následná adekvátní reakce.[9]

Možnost trestní odpovědnosti za porušení povinnosti delegované statutárním orgánem na jinou osobu

Z ust. § 163 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „o. z.“), vyplývá, že statutární orgán právnické osoby má poměrně široký okruh oprávnění, protože mu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby, a podle § 164 odst. 1 o. z. může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Určitou konkretizaci pak ve vztahu ke statutárním orgánům obchodních korporací obsahují příslušná ustanovení zákona o obchodních korporacích, např. podle § 195 odst. 1 z. o. k. jednateli společnosti s ručením omezeným přísluší obchodní vedení této společnosti, podobně podle § 435 odst. 2 z. o. k. představenstvu akciové společnosti (v dualistickém systému) a podle § 456 odst. 2 z. o. k. správní radě akciové společnosti (v monistickém systému) přísluší obchodní vedení této společnosti a podle § 706 odst. 1 z. o. k. představenstvu družstva přísluší obchodní vedení družstva. Vzhledem k uvedenému se proto v případech, kdy došlo ke spáchání trestného činu v rámci činnosti právnické osoby, a tedy i obchodní korporace, obvykle dovozuje trestní odpovědnost člena jejího statutárního orgánu. Neplatí to ovšem bezvýjimečně a rozhodně nelze vždy automaticky klást za vinu trestný čin členu statutárního orgánu obchodní korporace, jak je ostatně zřejmé i z následující judikatury.

Tak např. při posuzování trestní odpovědnosti za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, k němuž mělo dojít nikoli řádným vedením účetnictví právnické osoby jejím statutárním orgánem, nelze vycházet jen z formálního označení funkce fyzické osoby, která má být pachatelem uvedeného přečinu, ale je třeba respektovat celkový charakter a povahu právního vztahu mezi touto fyzickou osobou a právnickou osobou, jakož i skutečný obsah činnosti, kterou fyzická osoba prováděla ve prospěch dané právnické osoby. Proto není vyloučeno, aby nesla primární odpovědnost za uvedený trestný čin jiná fyzická osoba, kterou statutární orgán právnické osoby pověřil vedením jejího účetnictví, byť ji poté řádně nekontroloval a umožnil, aby taková fyzická osoba spáchala výše uvedený trestný čin. Člen statutárního orgánu by pak mohl být účastníkem ve formě pomoci na tomto trestném činu [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], u něhož může postačovat s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) uplatnění jen odpovědnosti podle jiného právního předpisu, např. podle zákona o účetnictví.[10]

Podobně v jiném případě bylo judikováno, že přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku se zpravidla nedopustí statutární orgán obchodní společnosti – daňového dlužníka, pokud jako osoba povinná učinit prohlášení o majetku na základě výzvy správce daně podle § 180 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, učiní kroky ke splnění této výzvy tím, že pověří zpracováním a podáním takového prohlášení další osoby k tomu způsobilé, které pracují pro obchodní společnost a na něž se statutární orgán důvodně spoléhá. V takovém případě z důvodu (byť i nepřiměřeného) spoléhání se na konkrétní okolnosti statutární orgán nejedná ani s úmyslem nepřímým podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přestože pověřené osoby nepodaly prohlášení o majetku za povinnou obchodní společnost.[11]

Důvodná delegace povinnosti, jejímž nesplněním nebo porušením byl spáchán trestný čin, na jinou osobu k tomu určenou a způsobilou bude zpravidla vylučovat trestní odpovědnost člena statutárního orgánu obchodní korporace, který uvedenou povinnost takto delegoval. V úvahu by pak mohla přicházet nanejvýš odpovědnost za jednání z nedbalosti, pokud by ovšem pro spáchání určitého trestného činu postačovalo nedbalostní zavinění pachatele.[12]

Význam principů dobré správy obchodních korporací (corporate governance) pro trestní (ne)odpovědnost člena statutárního orgánu

Trestní právo a normy zakládající trestní odpovědnost fyzických a právnických osob sice výslovně nepočítají s něčím, co označujeme jako principy corporate governance (dále též ve zkratce jen „CG“) nebo kodexy dobré správy obchodních korporací.[13] Ani praxe orgánů činných v trestním řízení a judikatura z odvětví trestního práva zatím nepracují s uvedenými pojmy, přestože se v souvislosti s určitými trestnými činy dovozuje trestní odpovědnost některých osob i s poukazem na pravidla dobré správy, resp. na jejich porušení v konkrétním případě, zejména jde-li o trestné činy porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 a 221 tr. zákoníku, některé jiné trestné činy proti majetku nebo trestné činy hospodářské.

Pravidla CG obsažená v kodexech dobré správy a řízení obchodních korporací tedy představují důležitou konkretizaci práv a povinností příslušných fyzických osob působících ve strukturách dané obchodní korporace, a to i členů statutárních orgánů. Zákonem stanovená nebo smluvně převzatá práva a povinnosti bývají poměrně obecně formulovány a v každém posuzovaném případě je třeba – z hlediska uplatnění případné trestní odpovědnosti – nejen dohledat jejich konkrétní adresáty, ale též přesně vymezit rozsah a obsah právě jejich práv a povinností. Přitom i skutkové podstaty příslušných trestných činů mnohdy uvádějí jen obecný odkaz na nějakou takto formulovanou mimotrestní právní normu nebo obsahují určité normativní znaky, jejichž výklad se rovněž musí opírat o odpovídající mimotrestní právní normy.

Ve vztahu k činnosti obchodních korporací jde typicky o trestné činy porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku (úmyslná varianta) nebo podle § 221 tr. zákoníku (nedbalostní varianta), u nichž je trestní odpovědnost vázána na porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, přičemž jde o povinnost (podle § 221 tr. zákoníku důležitou) uloženou podle zákona nebo převzatou smluvně (zpravidla na podkladě smlouvy uzavřené rovněž podle zákona). Pokud jde o správu majetku obchodní korporace, o nakládání a hospodaření s ním a o jeho ochranu, klíčovým je zde i pro posouzení, zda byl spáchán trestný čin, pojem „péče řádného hospodáře“ formulovaný v mnoha ustanoveních občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Z hlediska trestní odpovědnosti pak mají v tomto směru význam především ust. § 159 odst. 1, § 1411 o. z. a některá další, § 51 odst. 1, § 52 odst. 1 z. o. k. a některá další, v nichž je zakotvena povinnost péče řádného hospodáře člena voleného orgánu právnické osoby, resp. člena voleného orgánu obchodní korporace. Tato povinnost pak dopadá zejména na člena statutárního orgánu příslušné obchodní korporace, byť vedle něj nebo místo něj může v konkrétním případě nést odpovědnost (i trestní) za porušení takové povinnosti též jiná fyzická osoba oprávněná zastupovat obchodní korporaci, resp. hospodařit s jejím majetkem jako její zaměstnanec nebo člen nebo jako její zástupce (např. též prokurista, advokát, vedoucí organizační složky), pokud tato fyzická osoba porušila svou zákonem uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobila škodu na cizím majetku; k tomu lze odkázat zejména na ust. § 151 a násl., § 161 a násl., § 436 a násl., § 450 a násl. o. z., § 44 odst. 4, 5 z. o. k.

Jak již bylo naznačeno, i v těchto případech jde ovšem o poměrně obecně vymezenou povinnost, proto její potřebnou konkretizaci ve vztahu k příslušné osobě a co do podrobnějšího stanovení jejích práv a povinností z ní vyplývajících by měla obsahovat právě vnitřní pravidla obchodní korporace založená na principech CG a kodexech dobré správy. Taková pravidla umožňují opřít případnou trestní odpovědnost za porušení povinnosti péče řádného hospodáře o spolehlivý mimotrestní základ, který umožní dovodit spáchání určitého trestného činu jednak konkrétní osobou a jednak v důsledku porušení jednoznačně specifikovaných práv a povinností takové osoby.

Závěrem

Výše uvedenými úvahami se pochopitelně nevyčerpávají všechny trestněprávní souvislosti výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace. Bylo by jistě možné zabývat se např. některými majetkovými vztahy obchodních korporací a důsledky vyplývajícími z nich pro členy jejich statutárních orgánů a dalšími otázkami. To však prozatím ponecháme na nějakou jinou příležitost. Naší ambicí bylo v tomto příspěvku jednak upozornit na trestněprávní otázky týkající se nové právní úpravy překážky výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace a jednak připomenout určité – někdy poněkud opomíjené – souvislosti výkonu této funkce, a to i z hlediska limitace trestní odpovědnosti člena statutárního orgánu obchodní korporace.[14]  

 

JUDr. František Púry, Ph.D., je předsedou trestního kolegia Nejvyššího soudu.

JUDr. Martin Richter, Ph.D.,působí jako advokát a odborný asistent na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Foto: canva.com 

---

[1] Z dřívějších pojednání na toto téma lze uvést např. F. Púry: Možnosti trestního postihu porušení péče řádného hospodáře o cizí majetek, Právní rozhledy č. 15/2010, str. 541; z novějších pak např. T. Gřivna: Porušení péče řádného hospodáře z pohledu trestního práva ČR, in B. Havel, L. Žitňanská (eds.): Fiduciární povinnosti orgánů společnosti na pomezí korporačního, insolvenčního a trestního práva, Wolters Kluwer ČR, Praha 2020, str. 43; T. Moravec, L. Andreisová: Obchodní společnosti pohledem Corporate Governance, Grada Publishing, Praha 2021, str. 145.

[2] Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009, uveřejněné pod č. 4/2011-II. Sb. rozh tr.

[3] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98, uveřejněný pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.; usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 To 7/2001, uveřejněné pod č. 47/2001 Sb. rozh. tr.; přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 827/2012, uveřejněné pod č. 2/2014-I. Sb. rozh. tr.

[4] K tomu lze odkázat i na příspěvek F. Púry, P. Šámal: Trestní odpovědnost v souvislosti s rozhodováním kolektivních orgánů, Právník č. 11/2013, str. 1065.

[5] Viz k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 784/2016, uveřejněné pod č. 34/2017 Sb. rozh. tr.

[6] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016, uveřejněné pod č. 29/2017 Sb. rozh. tr.

[7] Viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, uveřejněné pod č. 23/2016-I. Sb. rozh. tr.

[8] K ust. § 8 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. b) ZTOPO viz přiměřeně judikát v podobě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 7 Tz 9/2021, uveřejněný pod č. 17/2022 Sb. rozh. tr.

[9] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 110/2019, uveřejněné pod č. 50/2020 Sb. rozh. tr.

[10] Tento případ byl řešen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 108/2019, které bylo uveřejněno pod č. 11/2020 Sb. rozh. tr. a týká se předsedy bývalého občanského sdružení (nyní jde o spolek).

[11] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1114/2020, uveřejněné pod č. 4/2022 Sb. rozh. tr.

[12] Viz k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, týkající se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Rozhodnutí se zabývá mj. významem toho, že podnikatel delegoval povinnost vést účetnictví a zpracovat a podat daňová přiznání na jinou osobu, které důvěřoval a spoléhal na ni, ale náležitě ji nekontroloval, ačkoli jejím jednáním došlo ke zkrácení daní a jiných plateb.

[13] K tomu viz podrobněji např. v publikacích T. Moravec, L. Andreisová, op. cit. sub 1, str. 110; I. Štenglová, B. Havel (eds.): Prozařování OECD principů corporate governance do národních kodexů dobré správy obchodních korporací, Wolters Kluwer ČR, Praha 2022. Tato část našeho pojednání vychází z příspěvku ve druhé z citovaných publikací: F. Púry: Prozařování principů corporate governance do národních kodexů dobré správy obchodních korporací a trestní právo, str. 97.

[14] Text příspěvku byl v červnu 2023 přednesen na XXX. Karlovarských právnických dnech.