Po vzoru svého otce Františka vystudoval právnickou fakultu a od roku 1932 koncipoval v jeho kanceláři. O sedm let později, v roce 1939, byl zapsán do seznamu advokátů a osamostatnil se. Ve stejné době se zapojil i do domácího odboje… Jeden z největších, ale marných bojů svého života svedl však až po válce – v roce 1948, kdy přijal roli obhájce generála Heliodora Píky. Zachránit jej ale nedokázal. Celý život pak usiloval alespoň o jeho rehabilitaci. V sobotu 2. prosince si připomínáme 35. výročí úmrtí advokáta, statečného odbojáře a vynikajícího vojáka JUDr. Rastislava Váhaly.

Rastislav Váhala se narodil 8. dubna 1909 ve Vídni v rodině českého právníka a vlastence Františka Váhaly. Starobylý rod pocházel z Valašska, kde měl kořeny. Sem se rodina uchýlila během světové války, kdy byl Váhala st. za své postoje vězněn v krakovské pevnosti. Ve Valašském Meziříčí také Rastislav navštěvoval obecnou školu a později i první ročníky reálného gymnázia. Ve studiu pokračoval na vídeňském českém gymnáziu, středoškolská studia ale dokončil v roce 1928 opět v Československu, kam se rodina definitivně vrátila. Po maturitě odešel – po otcově vzoru – studovat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Od listopadu 1932 Rastislav koncipoval v advokátní kanceláři svého otce na Národní třídě 35 v Praze, později získával praxi u plzeňského advokáta JUDr. Ludvíka Pompeho. V březnu 1939 byl zapsán do seznamu advokátů a následně se osamostatnil.

Již v tomto období se mladý právník zapojil do domácího odboje. Vliv na to měla nejen rodinná vlastenecká výchova, ale také vojenská služba u dělostřeleckého pluku 8 v Opavě a absolvování školy pro důstojníky dělostřelectva v záloze. Zde Rastislav Váhala navázal řadu přátelství s aktivními důstojníky, s nimiž později úzce spolupracoval v odboji. Podle řady dochovaných svědectví byl Váhala vynikající voják.  Valašská mužnost a statečnost mu mezi některými odbojáři později vynesly přezdívku „valašský generál“.

Na rozdíl o svého otce Františka, který byl za svou odbojovou činnost popraven, měl Rastislav více štěstí a jako významný člen sítě rozvětvené vojensko-partyzánské organizace Rada tří (R 3), působící od Domažlic až po Beskydy, se dožil konce války.

Zlomový okamžik jeho života nastal tři roky po válce, v roce 1948. Tehdy jej jeho spolubojovník z odboje, rovněž komunistickým režimem uvězněný partyzán, Jan Pliczka, doporučil jako obhájce zatčenému generálovi Heliodorovi Píkovi. JUDr. Váhala svedl za svého klienta velký, avšak marný boj. O rozsudku smrti totiž bylo rozhodnuto již v den Píkova zatčení.

Nemožnost plnohodnotné práce obhájce dovedla doktora Váhalu k tomu, že se krátce po procesu vzdal advokacie. Dopisem ze dne 2. ledna 1950 oznámil Krajskému sdružení advokátů v Praze, že vzal zpět svou přihlášku za člena Krajského sdružení advokátů, 4. prosince 1950 pak oznamuje, že se „rozhodl začlenit do socialistické výroby“. Oprávnění vykonávat advokacii mu zaniklo 1. ledna 1951. Zprvu pracoval jako podnikový právník v družstvu Drutex, od roku 1952 vykonával manuální práce – pracoval například jako sklobetonář na stavbě hutního kombinátu ve Vřesové.

Nikdy však nepřestal přemýšlet o tom, jak dosáhnout rehabilitace generála Píky (na snímku vlevo). Bouřlivé dění roku 1968 využil k tomu, aby napomohl zrušení ostudného rozsudku nad svým popraveným klientem, v následujícím roce se zasloužil o Píkovu částečnou rehabilitaci.

Mimo to se velmi aktivně zúčastnil i dalšího (vinou okupace v srpnu 1968 však krátkého) procesu   rehabilitací některých obětí stalinských represí z 50. let. Tehdy také napsal knihu o Píkově procesu „Smrt generála“ (mohla vyjít až po pádu komunistického režimu).

Z dokumentace StB je patrné, že JUDr. Váhala byl – i po své rezignaci na členství v Krajském sdružení advokátů v Praze – sledován, tajná policie opakovaně prověřovala informace o jeho možné spolupráci s nacistickými bezpečnostními složkami, byl podezříván i z rozšiřování protirežimních letáků v roce 1956 a ze špionážní činnosti pro některou ze západních rozvědek. Zatčen nebyl, ale v roce 1958 byl vyloučen z KSČ. Sledovali jej také po roce 1968, ani to ho ale neodradilo od tajných styků s exilem či od právních rad přátelům a bývalým odbojářům. Ještě v roce 1988 vedla StB k doktoru Váhalovi svazek s krycím názvem „Váňa“, tehdy prověřovala jeho kontakty na některé signatáře Charty 77.

Až do vysokého věku si doktor Váhala dokázal uchovat noblesu, optimismus, smysl pro humor. Setkání s ním bylo nezapomenutelným zážitkem pro každého, kdo v dobách totality ztrácel víru v existenci slušných a statečných lidí. Juris utriusque doctor Rastislav Váhala zemřel v Praze 2. prosince 1988, aniž by se dožil plné rehabilitace „svého“ generála či návratu právního státu do země, kterou miloval a za niž bojoval.

Rastislav Váhala je jednou z deseti výjimečných osobností advokátního stavu našich moderních dějin (vedle něj Kamill Resler, Jiří Křížek, Jaroslav Borkovec, František Hejný, Dagmar Burešová, Otakar Motejl, Jiří Machourek, Ján Čarnogurský a Milan Hulík), jimž je věnován mimořádný multimediální projekt České advokátní komory Advokáti proti totalitě i stejnojmenná publikace autorů Petra Tomana a Ondřeje Šebesty.

Tento úspěšný projekt, který byl zahájen v listopadu 2019 odbornou konferencí na Vrchním soudu v Praze a vernisáží výstavy v Galerii 17. listopadu v Kaňkově paláci sídle ČAK, stále pokračuje. Nově do něj bylo zařazeno jméno bývalého prezidenta Advokátní komory JUDr. Antonína Kloudy, předního prvorepublikového advokáta, vlastence, významného politika, senátora a spolupracovníka Edvarda Beneše a zároveň aktivního účastníka odboje za II. světové války, a jeho synů, rovněž advokátů.

Hana Saitzová
Ilustrační foto: archiv ČAK, projekt Advokáti proti totalitě