V právní praxi se lze poměrně často setkat s problematikou náhrady újmy způsobené zvířetem, kterou upravují § 2933 až 2935 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Předložený článek[1] se zabývá možnou aplikací § 2933 o. z. v případě újmy způsobené mikroorganismy. Ta závisí na zodpovězení nejspíše jediné otázky týkající výkladu slova „zvíře“, o které se diskutuje v odborné literatuře: Lze pod tento pojem zahrnout i mikroorganismy?[2] Skutkový stav jednoho rozhodnutí Spolkového soudního dvora (BGH) rozebraného níže a neutuchající zájem tuzemské i zahraniční literatury dokazují, že se jedná skutečně o prakticky významný problém, kterým je třeba se zabývat, ač se to některým tak nemusí vůbec zdát.

Tato diskuse se omezuje pouze na bakterie a viry, které jsou předmětem faktického nebo právního panství, např. byly vypěstované v laboratořích.[3] I zastánci aplikace § 833 BGB, inspiračního zdroje naší právní úpravy,[4] resp. § 2933 o. z., na mikroorganismy totiž vylučují jejich použití na případy, kdy nemocný člověk nakazí někoho jiného. O něm totiž nelze tvrdit, že by byl pánem zvířete[5] (Tierhalter), resp. jeho vlastníkem.[6]

V článku nejprve shrnuji dosavadní názory vyjádřené v tuzemské civilistice a následně nabízím vlastní stanovisko. Přitom čerpám především z německé odborné diskuse.[7]

Současný stav tuzemské civilistiky

Z českých autorů zaujali stanovisko k otázce, zda lze zahrnout újmu způsobenou mikroorganismy pod režim § 2933 o. z., Bezouška, Melzer, Pašek, Lovětínský a Tichý s Hrádkem.

Bezouška vychází z § 494 o. z., který zvíře definuje jako smysly nadaného živého tvora, což se o mikroorganismech říci nedá, a proto pod pojem zvíře v § 2933 o. z. mikroorganismy nezahrnuje. Svůj názor opírá i o rozhodnutí BGH ze dne 4. 7. 1989, sp. zn. VI ZR 309/88 (NJW 1989, 2947), ve kterém měl tento soud zaujmout negativní stanovisko k výše položené otázce.[8] Melzer s Bezouškou nesouhlasí. Sice zmiňuje totožné rozhodnutí BGH a připouští jeho zamítavý závěr, ale s odkazem na časopis National Geographic namítá, že i bakterie mají čich. Tuto schopnost ale nepovažuje za rozhodující. Důležité podle něj je, že zvířata stejně jako mikroorganismy představují totožné riziko, které spočívá v jejich obtížné ovladatelnosti.[9]

Pašek stejně jako Bezouška odkazuje na § 494 o. z. a dovozuje z něj totožný závěr. Navíc přitom vychází i z důvodové zprávy. Podle ní se za zvířata považují „nejen obratlovci, ale i bezobratlí, jsou-li schopni cítit bolest nebo stres“.[10] Lovětínský přebírá Wagnerův názor o diametrální odlišnosti nebezpečí pramenícího ze zvířat a mikroorganismů (k tomu srov. níže). I s odkazem na DCFR následně uzavírá, že § 2933 o. z. na mikroorganismy aplikovat nelze.[11] Tichý s Hrádkem odkazují na názor obsažený v blíže nespecifikované literatuře, podle které se mikroorganismy vypěstované v laboratořích ke zvířatům řadí. Vlastní stanovisko však neuvádějí.[12]

Tuzemská judikatura zatím nedostala příležitost se k této otázce vyjádřit. Lze tak shrnout, že názory nepřipouštějící zařazení mikroorganismů mezi zvířata vycházejí především z jazykového a historického výkladu. Pro jejich zahrnutí argumentuje pouze Melzer, a to s odkazem na smysl a účel § 2933 o. z.

Lze bakterie a viry z jazykového hlediska zahrnout pod pojem zvíře?

Následující část článku si klade otázku, zda lze pomocí výkladových metod dojít k závěru o aplikovatelnosti § 2933 o. z. v případě újem způsobených mikroorganismy.

Dříve než při výkladu přistoupíme k historickým, systematickým a teleologickým argumentům, musíme nejprve kladně zodpovědět otázku, zda lze vůbec bakterie a viry z jazykového hlediska zahrnout alespoň pod nejširší možný význam slova zvíře, jinak se dopustíme metodologické chyby.[13] V případě kladné odpovědi lze využít dalších výkladových metod (historický, systematický, teleologický výklad), jinak lze uvažovat pouze o dotváření práva.[14]

Běžný a vědecký význam slova zvíře

Při jazykovém výkladu bychom měli v první řadě vycházet z obvyklého významu slova „zvíře“, tak jak mu rozumí adresáti právních norem. Avšak nelze opomíjet ani vědecký význam slov, neboť od něj se zpravidla ten běžný odvozuje.[15]

Podle Slovníku spisovného jazyka českého slovo zvíře označuje v první řadě většího živočicha, zvláště savce. Dále se zde uvádí různé druhy zvířat: lesní, pokusné nebo vymřelé. Slovo zvíře se rovněž používá jako expresivní označení tvora vůbec (odporného hmyzu) nebo člověka s vlivným, příp. naopak bezvýznamným postavením.[16] Obdobné definice nalezneme v Příručním slovníku.[17] Z vědeckého pohledu tvoří v současnosti mikroorganismy samostatnou skupinu vedle zvířat a rostlin.[18]

Z hlediska běžného i vědeckého významu slova „zvíře“ lze tedy uzavřít, že v obecné češtině toto slovo v sobě mikroorganismy (bakterie a viry) nezahrnuje.

Právní význam slova zvíře

Do jazykového výkladu lze zahrnout i definice použité v různých právních předpisech napříč právním řádem.[19]

V první řadě lze vyjít z § 494 o. z., jehož první věta zní: „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor.“ Předpokládá se tedy, že zvíře ve smyslu občanského zákoníku disponuje smysly. Taková vlastnost ale u mikroorganismů absentuje. Namítá-li Melzer, že podle nejnovějších výzkumů mohou bakterie vnímat pachy,[20] nepovažuji tento argument za přesvědčivý ze dvou důvodů. Jednak vychází z vědeckého pojetí mikroorganismů, které by nemělo stát na prvním místě, neboť adresáti právních norem vycházejí z obvyklého významu slov. Jednak ze skutečnosti, že některé prvky množiny, tj. bakterie, některými smysly disponují, nelze dovozovat zařazení virů pod aplikační rozsah § 2933 o. z.

Občanský zákoník dále používá pojem zvíře na několika dalších místech. Ust. § 1046 o. z. normuje o divokém a zajatém zvířeti, § 1047 o. z. o zkroceném a § 1048 o. z. domácím zvířeti. Na hospodářská zvířata s výjimkou prasat a drůbeže se vztahuje § 1279 o. z. a § 2258 o. z. zakotvuje právo nájemce chovat v bytě zvíře. Pravidlo o stanovení rozsahu škody při poranění zvířete nalezneme v § 2970 o. z. Ani jedno z těchto ustanovení nám však žádným způsobem nepřibližuje, co zákonodárce myslel slovem zvíře ve smyslu § 2933 o. z. Je ale zřejmé, že obecně používá slovo zvíře v běžném slova smyslu, což spíše naznačuje nemožnost aplikace § 2933 o. z. na mikroorganismy.

Podle § 3 písm. a) zákona České národní rady č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, platí: „Pro účely tohoto zákona se rozumí zvířetem každý živý obratlovec, kromě člověka, nikoliv však plod nebo embryo.“ V preambuli totožného zákona nalezneme dále např. tuto větu: „Zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka.“ Přestože by bylo lze obecně z této definice vycházet,[21] není to podle mého názoru v tomto případě možné ze tří důvodů. Za prvé se jedná o definici pro účely konkrétního zákona, za druhé není jeho účelem nahrazování újmy, ale ochrana zvířat (srov. § 1),[22] a za třetí si této skutečnosti byl sám zákonodárce vědom, když v důvodové zprávě uvedl: „Pojetí zvířete v občanském zákoníku je širší než v platném zákoně na ochranu zvířat…“.[23]

Ani ostatní předpisy pak nenabízejí uspokojivé řešení. Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu, vyhlášená pod č. 19/2000 Sb. m. s., definuje ve svém čl. 1 odst. 1 pouze „zvíře v zájmovém chovu“. Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, vymezuje pouze „zvěř“ v § 2 písm. b). Tato kategorie je rozhodující pro odpovědnost uživatele honitby podle § 52 a násl. zákona o myslivosti, ale nikoliv pro odpovědnost podle občanského zákoníku. Oba tyto pojmy lze považovat za užší než zvíře. Zákon České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zná navíc pojem „volně žijící živočich“, který definuje v § 3 odst. 1 písm. d). Lze souhlasit s názorem, že slovo „zvíře“ je obecně užší než pojem „živočich“ (bez přídomku volně žijící).[24] Slovník spisovného jazyka českého ho totiž definuje takto: „organismus, zprav. účelně se pohybující z místa na místo, přijímající organickou potravu a dýchající kyslík (např. prvok, ryba, pták, savec)“.[25] Domnívám se, že ani pod tuto definici by nebylo možné bakterie a viry podřadit. Tím spíše by nebylo možné jejich podřazení ani pod užší pojem „zvíře“. Na základě argumentu od většího k menšímu lze tedy i z ostatních právních předpisů dovodit, že slovo zvíře ve smyslu § 2933 o. z. mikroorganismy nezahrnuje.

Reflexe dosavadních názorů vyslovených v tuzemské civilistice

Ztotožňuji se s Bezouškou a Paškem, že již jazykový výklad neumožňuje zahrnout mikroorganismy ani do nejširšího možného rozsahu pojmu. V takovém případě nelze přistupovat k odstraňování sémantických nejasností skrze další výkladové metody (historický, systematický nebo teleologický výklad), jak to činí Lovětínský nebo Melzer, ale lze uvažovat pouze o dotváření práva.

Pro úplnost považuji za důležité na tomto místě zmínit rozhodnutí BGH ze dne 4. 7. 1989, sp. zn. VI ZR 309/88 (NJW 1989, 2947), na které odkazují Bezouška i Melzer a ze kterého má vyplývat, že BGH zaujal negativní stanovisko k aplikaci § 833 BGB (obdoba a inspirační zdroj § 2933 o. z.) v případě újmy způsobené mikroorganismy.

Žalobkyně se v soudním řízení domáhala náhrady újmy způsobené na zdraví. V roce 1970 těžce onemocněla a o osm let později zjistila, že toto onemocnění způsobila bakterie[26] leptospira bratislava. Tvrdila, že během studií na vysoké škole veterinářské, kterou žalovala, přišla do styku s nemocným štěnětem, přičemž psi tuto bakterii přenášejí. Jiný způsob nákazy vzhledem k tomu, kde žalobkyně v mezidobí pobývala, nepřicházel v úvahu. BGH přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí z důvodu procesních pochybení. Soudům nižších stupňů vytkl především nesprávné posouzení nepřímých důkazů a nepřipuštění některých důkazů, které měly soudy podle jeho názoru provést. K řešení otázky, zda lze považovat mikroorganismy za zvířata ve smyslu § 833 BGB, nepřistoupil. Pouze v závěru svého rozhodnutí uvedl: „Pokud za to odpovídá žalovaná, což zatím nelze s konečnou platností posoudit, protože v tomto ohledu chybí dostatečná zjištění, může mít žalobkyně nároky na náhradu škody podle § 823 I, 831, 847 BGB.“[27] Z tohoto rozhodnutí proto nelze činit žádné závěry, neboť se v něm BGH posuzovanou otázkou nezabýval. Není namístě z jedné věty dovozovat vyřešení takto komplikované otázky v německé rozhodovací praxi.[28]

Lze v případě újem způsobených mikroorganismy aplikovat § 2933 o. z. analogicky?

Zbývá si položit otázku, zda by byla přípustná analogie, kterou v obecné rovině předpokládá § 10 o. z. Následující část nejprve vymezuje předpoklady pro dotváření práva ve formě analogie. Dále si klade otázku, zda jsou splněny, tedy zda by bylo možné na újmu způsobenou mikroorganismy aplikovat § 2933 o. z. analogicky. S ohledem na cíl tohoto článku nechávám stranou, zda lze obecně připustit analogickou aplikaci objektivních skutkových podstat odpovědnosti za újmu, a vycházím z přístupu, že i v těchto případech je analogie možná.[29]

Vymezení předpokladů dotváření práva

Abychom mohli přistoupit k dotváření práva, musí existovat „jistá nedokonalost právní úpravy, kterou označujeme jako mezera v zákoně“.[30] Tuto nedokonalost můžeme ztotožnit s neúplností nebo nedostatkem něčeho. S tímto zjištěním pak musíme spojit hodnotový soud, „že to, co zde není, zde vlastně být má“.[31] Mezery v zákoně lze dělit na několik typů. V našem případě přichází v úvahu pouze tzv. teleologická (nepravá) otevřená mezera v zákoně. O teleologickou mezeru se jedná „v případě určité úpravy, která je vcelku neúplná – neobsahuje totiž pravidlo pro takovou otázku, která podle záměru právní úpravy vyžaduje určitou regulaci. Nejde však o to, že by dané pravidlo nebylo vůbec aplikovatelné, jako je tomu v případě pravé mezery. Dochází ovšem k porušení příkazu ‚zacházet se stejným shodně‘.“[32] O otevřenou mezeru se jedná, zjednodušeně řečeno, pokud právní řád neobsahuje zákonné ustanovení, které by obsahovat měl. K uzavření otevřené mezery se používá právě analogie.[33] Abychom k ní ale mohli přistoupit, musí se navíc jednat o nevědomou mezeru v zákoně, tedy o mezeru, které si zákonodárce při přijímání právního předpisu nebyl vědom.[34]

K otázce existence teleologické mezery v zákoně

Z výše uvedeného vyplývá, že se mezi předpoklady dotváření práva v podobě analogie řadí existence teleologické mezery v zákoně. Tu nalezneme, pokud za pomoci argumentů teleologického výkladu dospějeme k závěru, že dochází k porušení pravidla zacházet se stejným stejně.

Používání analogie u objektivních skutkových podstat však s sebou nese celou řadu překážek. Jednou z nich je i zodpovězení otázky, „kdy se jedná o zdroj nebezpečí, který odpovídá nebezpečí výslovně obsaženému v zákonech“.[35] Na stejný problém poukazuje Canaris, který možnosti analogie rozlišuje podle zdroje nebezpečí: jednání jako zdroj nebezpečí (Handlungen als Gefahrenquelle), předměty jako zdroj nebezpečí (körperliche Gegenstände als Gefahrenquelle) a provoz jako zdroj nebezpečí (Unternehmen als Gefahrenquelle). Problém u druhé skupiny, kam bychom zařadili i újmu způsobenou zvířetem, spatřuje v obtížnosti přesvědčivě zdůvodnit, že se jedná o podobné zdroje nebezpečí.[36] Demonstruje to na případu, ve kterém Nejvyšší soudní dvůr (OGH) podle něj správně odmítl analogickou aplikaci předpisů o provozu motorových vozidel a vlaků na motorové čluny, a píše: „Také zde existují značné rozdíly, pokud jde o příslušná nebezpečí. V případě vlaku souvisejí s jeho vázaností na koleje, k čemuž v případě lodí neexistuje žádná paralela. Ve srovnání s provozem motorových vozidel spočívá zásadní rozdíl především v tom, že vodní plocha je obvykle široká, zatímco silnice jsou téměř vždy úzké a přeplněné ve zcela jiné míře než vodní cesty. Jinak by se hranice analogie daly jen stěží předvídat. Vždyť plachetnice, jako je blížící se Flying Dutschman, může být pro plavce stejně nebezpečná jako motorový člun, protože ho neohrožuje jen její lodní šroub, ale především loď sama – ta ho může přejet tak, že ztratí vědomí a utopí se! Od plachetnice je však z právního hlediska jen malý krůček k surfu.“[37] Canaris tedy přesvědčivě ukazuje, že při posuzování podobnosti různých zdrojů nebezpečí musíme být nanejvýš obezřetní.

Nebezpečnost mikroorganismů se spatřuje „ve vylučování jedovatých látek a v jejich rychlém rozmnožování se“.[38] Rovněž se zmiňuje, že se snadno přizpůsobují okolním podmínkám.[39] Nyní je třeba zodpovědět otázku, zda lze přesvědčivě takto definované nebezpečí připodobnit nebezpečí pramenícímu ze zvířat.

Wagner,[40] Sprau[41] a Looschelders[42] spatřují rozdíl v tom, že bakterie a viry napadají tělesnou integritu člověka zevnitř, zatímco zvířata zvenku. Ta navíc ohrožují nejen život člověka a jeho zdraví, ale i majetek. Trefně proti argumentuje Dördelmann a namítá, že pokud by někomu vletěla do úst včela a bodla, nebudeme pochybovat, že se materializovalo nebezpečí představované zvířetem.[43] Ještě lepším příkladem by mohly být druhy, které do svého hostitele nakladou vajíčka, roupy nebo tasemnice.[44]^{, [45]} Lze si navíc představit, že i bakterie a viry mohou způsobit újmu na majetku. Vir např. může napadnout stádo dobytka, které v důsledku nemoci celé pojde, čímž jeho vlastníkovi vznikne škoda. Rozdíl tedy nelze spatřovat v tom, že by mikroorganismy člověka napadaly zevnitř a zvířata zvenku nebo že na rozdíl od zvířat nezpůsobují újmu na majetku.

Deutsch považuje nebezpečnost zvířat a mikroorganismů za srovnatelnou. I některá zvířata jsou nebezpečná tím, že vylučují pro člověka jedovaté látky. Mikroorganismy se tedy podle něj od zvířat liší pouze svou schopností rychle se rozmnožovat.[46] Na svém stanovisku setrval i po vydání rozhodnutí BGH ze dne 4. 7. 1989, sp. zn. VI ZR 309/88 (NJW 1989, 2947), ve svém krátkém komentáři k němu.[47] Na Deutsche navazuje Spindler a argumentuje, že nepředvídatelně se chovají jak zvířata, tak mikroorganismy.[48] Níže ukážu, proč tyto úvahy nepovažuji za správné.

BGH ve své konstantní judikatuře uvádí, že nebezpečnost zvířete spočívá v „nepředvídatelném a nezávislém chování zvířete odpovídajícím jeho živočišné povaze“.[49] Takto zvolené kritérium však nepovažuje za vhodné např. Katzenmeier a navrhuje, aby kritériem byla naopak očekávatelnost nějakého chování od zvířete.[50] Wilhelmi rovněž judikaturu BGH kritizuje. Podle něj by se mělo jednat o újmu způsobenou zvířetem, pokud se na jejím vzniku alespoň částečně podílelo zvíře svou energií.[51] Takto obecně definovaná kritéria by však neměla být při zkoumání podobnosti těchto nebezpečí rozhodující. Spíše bychom se měli ptát po konkrétnějších projevech nebezpečnosti zvířat, podobně jako to učinil Canaris v případě motorových vozidel, vlaků a motorových člunů.

Projevy nebezpečnosti zvířat jsou velmi rozmanité. Může se jednat o kousnutí psem,[52] poškrabání nějakého předmětu kočkou,[53] splašeného koně,[54] vytvoření překážky na cestě zvířetem,[55] působení výkalů,[56] šíření nemocí,[57] bodnutí včelou,[58] páření,[59] pouhé vystrašení člověka, které vyústí v úraz,[60] klovnutí ptákem, uštknutí nebo uškrcení hadem.

Paleta rizik představovaných zvířaty je tedy velmi široká a pestrobarevná. Navíc lze zohlednit i podobnost nebo rozdílnost obou zdrojů nebezpečí. Zvíře na rozdíl od bakterií a virů představuje vyšší formu života. Ani původce nebezpečí tudíž nelze považovat za srovnatelné.[61] Z toho podle mého názoru vyplývá nemožnost analogické aplikace § 2933 o. z. v případě újmy způsobené mikroorganismy. Nebude totiž nikdy možné dostatečně přesně a precizně odůvodnit podobnost mezi nebezpečím pramenícím ze zvířat a nebezpečím představovaným mikroorganismy.[62] Pokud bychom závěr o možnosti analogie připustili, stala by se z § 2933 o. z. generální klauzule odpovědnosti za újmu způsobenou zdrojem zvýšeného nebezpečí, neboť bychom si z široké palety mohli vždy vybrat takové, které by bylo dostatečně podobné a vedlo by k analogii.

Eberl-Borges v této souvislosti trefně argumentuje, že i rostliny jsou živými organismy a disponují vlastní silou, tudíž mohou být pro život nebo zdraví člověka, příp. jeho majetek, nebezpečné. Jako příklad uvádí kořeny stromů, které prorostou asfaltovou komunikací, nebo kokosový ořech, který spadne někomu na hlavu. Ten by bylo např. možné přirovnat ke kopnutí koněm.[63] V této souvislosti lze odkázat i na úvahy o možné aplikaci ustanovení o újmě způsobené zvířetem v případě škod vyvolaných autonomními systémy,[64] což podle mého názoru pouze podtrhuje možnou „univerzalitu“ § 2933 o. z. I u nich bychom totiž mohli dovodit, že lze jejich činnost považovat v určitém smyslu za nepředvídatelnou. Lze tedy uzavřít, že § 2933 o. z. nelze aplikovat analogicky pro přílišnou rozmanitost různých druhů nebezpečí, která pro člověka a jeho majetek zvířata představují.

Závěr

Závěry učiněné v tomto článku lze shrnout následovně. Bakterie ani viry nelze z jazykového hlediska zahrnout pod nejširší možný význam slova zvíře, což vylučuje možnost přímé aplikace § 2933 o. z. Nelze připustit ani aplikaci analogickou.

Budeme-li porovnávat, jak si jsou dva různé zdroje nebezpečí podobné, musíme postupovat velmi obezřetně. Nebezpečnost pramenící ze zvířat pak lze označit za natolik rozmanitou, že nebude nikdy možné dostatečně přesně vymezit její hranice. Pokud bychom připustili analogickou aplikaci § 2933 o. z., mohla by se z něj pro výše popsanou různorodost stát generální skutková podstata odpovědnosti za ohrožení.

 

Mgr. Bc. Josef Bártů, je asistentem předsedkyně senátu NS a působí na Katedře občanského práva PF MU.

Ilustrační foto: pixabay

---

[1] Autor děkuje za cenné připomínky k textu doc. JUDr. Filipu Melzerovi, LL.M., Ph.D., a Mgr. Tomáši Veselému.

[2] W. Lorenz: Die Gefährdungshaftung des Tierhalters nach § 833 Satz 1 BGB: die funktionale Struktur der Gefährdungshaftung als Auslegungshintergrund für die Risikoverteilung im Tierschadensrecht, Duncker & Humblot, 1992, str. 52; C. Eberl- -Borges: § 833 Haftung des Tierhalters, in F. Bernau, C. Eberl-Borges, J. von Hager (eds.): Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: Staudinger BGB – Buch 2: Recht der Schuldverhältnisse: §§ 830-838 (Unerlaubte Handlungen 3), Sellier/de Gruyter, Berlin 2018, str. 291.

[3] F. Melzer: § 2933 Škoda způsobená zvířetem, in F. Melzer, P. Tégl (eds.): Občanský zákoník: velký komentář, Svazek IX: § 2894-3081, Leges, Praha 2018, str. 677.

[4] Tamtéž, str. 676.

[5] Terminologie dle Melzera. Tamtéž, str. 682.

[6] G. Wagner: § 833 Haftung des Tierhalters, in F. J. Säcker et al. (eds): Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, C. H. Beck, Mnichov 2020, Rn. 10.

[7] Není mi známo, že by se rakouská odborná literatura touto otázkou vůbec zabývala. Švýcarská literatura pouze uvádí, že bakterie a viry nemohou mít pána, nemohou být objektem panství, a proto není možné čl. 56 OR aplikovat. Tento argument ale není pro tuzemské řešení této otázky relevantní, neboť není důvod, proč by nebylo možné bakterie nebo viry vlastnit. M. A. Kessler: Art. 56 D. Haftung für Tiere I. Ersatzpflicht, in H. Honsell, N. P. Vogt, W. Wiegand (eds.): Obligationenrecht I. Art. 1-529 OR, Helbing Lichtenhahn Verlag, Basel 2015, str. 427; K. Oftinger, E. W. Stark: Schweizerisches Haftpflichtrecht, Zweiter Band, Erster Teilband: Besonderer Teil, Verschuldenshaftung, gewöhnliche Kausalhaftungen, Haftung aus Gewässerverschmutzung, Schulthess Polygraphischer Verlag, Zürich 1987, str. 386-387.

[8] P. Bezouška: § 2933 Náhrada škody způsobené zvířetem, in Občanský zákoník: komentář, VI: Závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014), C. H. Beck, Praha 2014, str. 1629.

[9] F. Melzer: § 2933 Škoda způsobená zvířetem, in op. cit. sub 3, str. 677.

[10] M. Pašek: § 2933 [Vlastník a chovatel], in J. Petrov a kol.: Občanský zákoník: komentář, C. H. Beck, Praha 2019, str. 3068. Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz.

[11] V. Lovětínský: Objektivní odpovědnost v českém deliktním právu, C. H. Beck, Praha 2021, str. 103-104.

[12] L. Tichý, J. Hrádek: Deliktní právo, C. H. Beck, Praha 2017, str. 386.

[13] M. S. Nabinger: Haftung für Mikroorganismen: Ausreichende Schadenskompensation bei Seuchen? Nomos Verlagsgesellschaft mbH & Co. KG, Baden-Baden 2010, str. 130-131.

[14] F. Melzer: Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace, C. H. Beck, Praha 2011, str. 110.

[15] P. Dördelmann: Tierhalterhaftung bei Schädigungen durch Mikroorganismen, Versicherungsrecht, 2018, str. 1237.

[16] Slovník spisovného jazyka českého [online], Zvíře [cit. 10. 8. 2022], https://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?

[17] Příruční slovník a databáze lexikálního archivu [online], Zvíře [cit. 10. 8. 2022], https://psjc.ujc.cas.cz/search.php?hledej=Hledej&heslo=zv%C3%AD%C5%99e&where=hesla&zobraz_ps=ps&zobraz_cards=cards&pocet_karet=3&numcchange=no&not_initial=1.

[18] Op. cit. sub 13, str. 105-108.

[19] Op. cit. sub 14, str. 92.

[20] F. Melzer: § 2933 Škoda způsobená zvířetem, in op. cit. sub 3, str. 677. Poznámka pod čarou č. 3271.

[21] Op. cit. sub 14, str. 93. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 57/2010-79.

[22] Podle § 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání platí: „Účelem zákona je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud byly způsobeny, byť i z nedbalosti, člověkem.“

[23] Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz.

[24] J. Psutka: Odpovědnost za ekologické škody v občanském právu, Wolters Kluwer ČR, Praha 2011, str. 191.

[25] Slovník spisovného jazyka českého [online], Živočich [cit. 10. 8. 2022]

[26] BGH nesprávně uvádí, že se jednalo o vir. E. Deutsch: Gefährdungshaftung für Mikroorganismen im Labor, Neue Juristische Wochenschrift, 1990, str. 751.

[27] „Sollte die Bekl. dafür verantwortlich sein, was mangels ausreichender Feststellungen dazu noch nicht abschließend beurteilt werden kann, können Schadensersatzansprüche der Kl. nach §§ 823 I, 831, 847 BGB bestehen.“

[28] Obdobně M. Fuchs, W. Pauker, A. Baumgärtner: Delikts- und Schadensersatzrecht, Springer-Verlag, Berlin, Heidelberg 2017, str. 289.

[29] Řešení této otázky není s ohledem na teze vyslovené v závěru pro tento článek důležité a šlo by daleko nad jeho rámec. Jedná se totiž o velmi složitou problematiku, což lze demonstrovat na tom, že tato otázka není řešena jednotně ani v nám příbuzných právních řádech. Rakouská literatura i judikatura OGH obecně analogii připouští. Naproti tomu v Německu není analogická aplikace objektivních skutkových podstat možná (H. Koziol: Österreichisches Haftpflichtrecht, Band III: Gefährdungs-, Produkt- und Eingriffshaftung, Jan Sramek Verlag, Wien 2014, str. 372). Odůvodňuje se to tím, že v německém právu platí tzv. princip enumerativního výčtu (Enumerationsprinzip). Podle něj se za základní východisko považuje odpovědnost za zavinění a skutkové podstaty odpovědnosti bez ohledu na zavinění upravuje zákonodárce jednotlivě s vědomím, že nebude docházet k jejich rozšíření na jiné zdroje nebezpečí (viz op. cit. sub 13, str. 163). Podle převažujícího názoru vyjádřeného v české odborné literatuře není analogická aplikace objektivních skutkových podstat možná (M. Pašek: § 2895 [Náhrada bez ohledu na zavinění], in J. Petrov a kol.: Občanský zákoník: komentář, C. H. Beck, Praha 2019, str. 3007; op. cit. sub 12, str. 45; op. cit. sub 11, str. 34-35; P. Bezouška: § 2895 [Náhrada nezaviněné újmy], in op. cit. sub 8, str. 1501.) Analogickou aplikaci objektivních skutkových podstat připouští pouze Melzer za podmínky, že nebude docházet k vytváření nových skutkových podstat. (F. Melzer: § 2895, in op. cit. sub 3, str. 54.)

[30] Op. cit. sub 14, str. 222.

[31] Tamtéž, str. 223.

[32] T. Veselý: Je přistoupení k dluhu skutečně bezformální? Právní rozhledy č. 3/2022, str. 84.

[33] Op. cit. sub 14, str. 230.

[34] Tamtéž, str. 233-234.

[35] „Wann eine Gefahrenquelle vorliegt, die jenen von den Gesetzen ausdrücklich erfassten entspricht.“ Viz H. Koziol, op. cit. sub 29, str. 374.

[36] C. W. Canaris: Die Gefährdungshaftung im Lichte der neueren Rechtsentwicklung, Juristische Blätter 1995, str. 10-11.

[37] „Es kommt hinzu, daß auch hier erhebliche Unterschiede hinsichtlich der relevanten Gefahren bestehen. Bei der Eisenbahn hängen diese mit der Gebundenheit an die Schienen zusammen, zu der es bei Schiffen keine Parallele gibt. Gegenüber dem Kfz-Verkehr liegt ein wesentlicher Unterschied vor allem darin, daß das Wasser meist weit ist, die Straßen dagegen fast immer eng und in ganz anderem Maße überfüllt sind als die Wasserwege. Auch wären die Grenzen der Analogie sonst kaum noch abzusehen. Denn ein Segelboot wie der heranschießende Flying Dutschman kann für einen Schwimmer ähnlich gefährlich sein wie ein Motorboot, da für ihn nicht etwa nur dessen Schraube, sondern vor allem auch das Schiff als solches – von dem er uU überfahren wird, so daß er das Bewußtsein verliert und ertrinkt! – eine Bedrohung bildet. Vom Segelboot aber ist es juristisch dann nur noch ein kleiner Schritt zum Surfbrett.“ Tamtéž, str. 10.

[38] „In der Ausscheidung von Giftstoffen und in ihrer rapiden Vermehrung.“ Viz op. cit. sub 26, str. 1138.

[39] C. Eberl-Borges: § 833 Haftung des Tierhalters, in op. cit. sub 2, str. 293.

[40] G. Wagner: § 833 Haftung des Tierhalters, in op. cit. sub 6, Rn. 10.

[41] Wagnerovo stanovisko přebírá Sprau. H. Sprau: § 833 Haftung des Tierhalters, in O. Palandt (ed.): Bürgerliches Gesetzbuch mit Nebengesetzen, C. H. Beck, München 2017.

[42] Shodně též D. Looschelders: Schuldrecht: besonderer Teil, Verlag Franz Vahlen, München 2021, str. 577.

[43] Op. cit. sub 15, str. 1239.

[44] Za hezké příklady děkuji Mgr. Tomáši Veselému.

[45] Obecně se totiž akceptuje, že se § 2933 o. z. vztahuje i na drobné živočichy, např. na šváby, ovády nebo včely. F. Melzer: § 2933 Škoda způsobená zvířetem, in op. cit. sub 3, str. 677; G. Wagner: § 833 Haftung des Tierhalters, in op. cit. sub 6, Rn. 10. Rozhodnutí AG Brandenburg ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 34 C 146/16 (NJW-RR 2018, 278).

[46] E. Deutsch:. Gefährdungshaftung für laborgezüchtete Mikroorganismen, str. 1138. K tomu lze doplnit, že i některé druhy (škodlivého) hmyzu se mohou velmi rychle množit a zamořit určitý prostor, čímž se materializuje nebezpečí, které z nich pramení. Podobnost lze tedy shledávat i v tomto ohledu. Za postřeh děkuji Mgr. Tomáši Veselému.

[47] Op. cit. sub 26, str. 751-752.

[48] G. Spindler: § 833 Haftung des Tierhalters, in H. Hau R. Poseck (eds): BeckOK BGB, C. H. Beck, München 2021. Rn. 5.

[49] „Einem der tierischen Natur entsprechenden unberechenbaren und selbstständigen Verhalten des Tieres.“ C. Wagner in F. J. Säcker et al. (eds.), op. cit. sub 6, § 833 BGB, Rn. 15.

[50] C. Katzenmeier: § 833 BGB Haftung des Tierhalters, in B. Dauner-Lieb, W. Langen (eds.): BGB: Schuldrecht: ProdHaftG/UKlaG, Band 2/3: §§ 662-853, Nomos, Baden-Baden 2021, str. 6166.

[51] R. Wilhelmi: § 833 Haftung des Tierhalters, in H. P. Westermann, B. Grunewald, G. Maier-Reimer (eds.): Bürgerliches Gesetzbuch, Kolín 2020, str. 3878.

[52] C. Eberl-Borges: § 833 Haftung des Tierhalters, in op. cit. sub 2, str. 299.

[53] Rozhodnutí AG Steinfurt ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 21 C 443/18 (NJW-RR 2020, 273).

[54] Rozhodnutí OLG Celle ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 20 U 36/20 (BeckRS 2023, 4088).

[55] Rozhodnutí OLG Saarbrücken ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 4 U 615/04 (NJW-RR 2006, 893).

[56] 56
Rozhodnutí AG Wiesbaden ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 93 C 2691/11.

[57] C. Eberl-Borges: § 833 Haftung des Tierhalters, in op. cit. sub 2, str. 308-309; opačně E. Deutsch: Gefährdungshaftung für laborgezüchtete Mikroorganismen, str. 1138.

[58] Rozhodnutí AG Brandenburg ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 34 C 146/16 (NJW-RR 2018, 278).

[59] Rozhodnutí BGH ze dne 6. 7. 1976, sp. zn. VI ZR 177/75 (NJW 1976, 2130).

[60] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 7. 2. 1929, sp. zn. Rv I 1110/28 (Vážný 8690). Shodně P. Bezouška: § 2933 Náhrada škody způsobené zvířetem, in op. cit. sub 8, str. 1630.

[61] Konzultace s Mgr. Tomášem Veselým.

[62] C. Eberl-Borges: § 833 Haftung des Tierhalters, in op. cit. sub 2, str. 292.

[63] Tamtéž, str. 293.

[64] G. Wagner: § 833 Haftung des Tierhalters, in op. cit. sub 6, Rn. 11; srov. též R. Polčák: Odpovědnost umělé inteligence a informační útvary bez právní osobnosti, Bulletin advokacie č. 11/2018, str. 23 a násl.