Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zamítlo návrh skupiny 58 poslanců na zrušení některých ustanovení zákona o elektronických komunikacích, trestního řádu, zákona o Policii České republiky a vyhlášky o uchovávání, předávání a likvidaci provozních a lokalizačních údajů.

Návrh napadal některá ustanovení právní úpravy preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci u poskytovatelů telekomunikačních služeb („data retention“) a možnosti jejich následného poskytnutí orgánům činným v trestním řízení, dále Policii České republiky pro pátrání po konkrétní hledané nebo pohřešované osobě, pro zjištění totožnosti osoby neznámé totožnosti nebo totožnosti nalezené mrtvoly, či pro předcházení nebo odhalování konkrétních hrozeb v oblasti terorismu, Bezpečnostní informační službě, Vojenskému zpravodajství a také České národní bance pro účely dohledu nad kapitálovým trhem.

Na základě napadené úpravy operátoři uchovávají po dobu šesti měsíců zpětně informace o každém telefonickém spojení, textové zprávě, internetovém připojení či e-mailové korespondenci, tj. podrobná data o veškeré komunikaci, lokalizaci účastníků komunikace a poskytnutých internetových službách.

Ústavní soud vzal v úvahu argumentaci zúčastněných, zhodnotil důkazy, následně provedl test proporcionality a dospěl k závěru, že se napadená úprava data retention naplňuje požadavky kladené dřívější judikaturou Ústavního soudu a lze ji aplikovat ústavně konformním způsobem, tedy tak, aby byla maximálně šetřena práva jednotlivců, garantovaná články 10 (práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě) a 13 Listiny základních práv a svobod (právo na zachování tajemství zpráv podávaných telefonem či jiným podobným zařízením).

Období šesti měsíců, po které jsou provozních a lokalizačních údajů ukládány, není dle zjištění Ústavního soudu lhůtou zjevně nepřiměřenou. Jde o lhůtu nejkratší z rozmezí, jaké předepisovala (dnes již neplatná) směrnice o data retention, a ze současného evropského standardu nevybočuje.

Ústavní soud připomněl, že napadená ustanovení zákona o elektronických komunikacích (§ 97 odst. 3 a 4) a trestního řádu (§ 88a) byla přijata zákonem č. 273/2012 Sb. s účinností od 1. 10. 2012 v reakci na nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10. V něm Ústavní soud uzavřel, že plošný, preventivní sběr a uchovávání údajů je zásah do práva na soukromí a na informační sebeurčení natolik intenzivní, že je třeba na splnění požadavků přípustnosti zásahu klást co nejpřísnější měřítka. Dřívější úprava zákona o elektronických komunikacích v tomto ohledu podle Ústavního soudu neobstála.

Zákonodárce tehdy zareagoval na výtky Ústavního soudu tak, že zkrátil dobu uchovávání provozních a lokalizačních údajů na šest měsíců, explicitně vyjmenoval subjekty oprávněné k vyžádání uchovaných údajů včetně účelů, k jakým mohou oprávněné subjekty údaje žádat, doplnil zákonnou definici provozních a lokalizačních údajů a v podrobnostech odkázal na prováděcí předpis (napadená vyhláška).

Odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění nálezu zaujala soudkyně Kateřina Šimáčková.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/17 včetně disentu je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, foto: ČAK