Exekutorská komora České republiky nedávno publikovala data z průzkumu ohledně provádění exekucí srážek ze mzdy v návaznosti na vývoj tzv. nezabavitelné částky v posledních několika letech. Jak nám v rozhovoru pro Advokátní deník řekl prezident Exekutorské komory Mgr. Jan Mlynarčík, ukázalo se, že časté změny některých proměnných v rámci systému, mohou jeho fungování výrazně zkomplikovat.

 

Pane prezidente, mohl byste stručně představit výsledky průzkumu?

Ano, aktuálně jsme zveřejnili výstupy analýzy, která ukázala, že od roku 2019 došlo k propadu inkasa srážek ze mzdy dlužníků o 62 %, tedy téměř dvě třetiny původní částky. Dodám, že mluvíme o nominální hodnotě, nebereme v potaz inflaci, pak by byl rozdíl ještě větší. Právě zvyšování nezabavitelné částky, ke kterému bylo v posledních několika letech opakovaně přistupováno, způsobuje, že srážky ze mzdy se stávají fakticky bezzubým nástrojem. Aktuálně je nezabavitelná srážka ze mzdy stanovena na 13 638 Kč pro dlužníka a je zvyšována o 3 409,50 Kč za každou osobu, kterou dlužník vyživuje. U dlužníků, kteří mají manžela či manželku a dvě děti, se tato částka zvýšila z 10 895 Kč v roce 2018 na 23 867 Kč v roce 2023. Tato čísla v praxi znamenají, že v řadě exekucí jsou sráženy zlomky toho, co před několika lety. Dokonce platí, že v polovině případů se z platu dlužníka nesráží fakticky nic. Logicky pak dochází k prodlužování řízení. Jen pro ilustraci, pokud porovnáme období leden až srpen za roky 2022 a 2023, dojdeme k tomu, že počet ukončených exekucí klesl o čtvrtinu. Doplním, že srážky ze mzdy jsou efektivním a neinvazivním způsobem provádění exekuce a je v zájmu všech zúčastněných stran, aby zůstal reálně funkčním. Pokud jím nebude, tak je možné říci, že stát de facto nutí exekutory, aby vůči dlužníkům používali invazivnější způsoby provedení exekuce, jako je prodej movitých a nemovitých věcí.

 

Jak je vlastně stanovena nezabavitelná částka? Jde o čistě politické rozhodnutí, nebo je odvislé od nějaké předem známé metodiky?

Nezabavitelná částka je odvozena od výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Jde o legitimní součást nastavení provádění exekucí. Nicméně exekuce je proces, do kterého jsou zapojeny dvě strany: dlužník a věřitel. Postavení obou těchto stran musí být vybalancované, pokud se pomyslné kyvadlo příliš posune k jedné ze zainteresovaných stran, z funkčního právního institutu se stane něco, co problémy přináší, místo aby je řešilo. Nezabavitelné minimum je ochranou dlužníka a jím vyživovaných osob, nicméně správně by zde měl být korektiv, který na druhou stranu zajistí ochranu práv a zájmů druhé strany. Takovým řešením by třeba mohlo být stanovení minimální výše srážky.

 

Jak vnímáte diskuzi navázanou na právě parlamentem řešenou změnu insolvenčního zákona? Jaké jsou nejčastější příčiny toho, že dlužník přechází z exekučního řízení do insolvence? Existuje nějaký „společný jmenovatel“ těchto dlužníků?

V první řadě je nutné od sebe oddělit oba instituty, exekuci a insolvenci. Cílem exekuce je od dlužníka vymoci kompletní dlužnou částku. Na druhé straně insolvence je institutem, jehož cílem je dlužníkovi pomoci překonat – nikoliv však splatit – dluhy. Cílem insolvence tedy není primárně uspokojení nároků věřitelů, ale pomoc dlužníkovi. Jde o nástroj, který má společenský smysl, kdy je dlužníkům, neschopným dostát svým závazkům, pomoženo z této situace, nicméně není možné zamlčet, že cenou za tento krok je zpravidla pouze částečné uspokojení legitimních nároků věřitelů. Právě proto by insolvence neměla být stavěna do role procesu, kterým by mělo apriori procházet velké množství dlužníků. Mělo by jít o institut využívaný až v momentě, kdy je zřejmé, že je mimo síly dlužníka dostát svým závazkům. V opačném případě otevíráme Pandořinu skříňku, kdy typickou cestou dlužníka nebude splacení závazků, ale podstoupení oddlužení.

 

Jaký je Váš postoj k tvrzení, že vidina insolvence může oslabit motivaci dlužníka splácet své závazky, pokud má výhled na oddlužení bez úplného splnění dluhů?

Jak jsem zmínil, jedná se o dva svébytné právní instituty, které není možné vnímat optikou „buď a nebo“. Oba mají svá pravidla, kterými se jejich průběh řídí, a také legitimní důvody existence. Obecně však mohu říci, že oddlužení bez zaplacení závazků nemůže být variantou, kterou si někdo vybere pro její atraktivitu, ale proces, ke kterému je nutné přistoupit v jasně definovaných momentech, kdy již jiné formy řešení nemohou vést k úspěchu. Z tohoto důvodu si myslím, že případné přílišné rozvolnění pravidel spojených s institutem insolvencí, ač motivováno dobrými úmysly, ve výsledku povede k tomu, že poroste objem nesplácených dluhů napříč společností. A to samozřejmě není žádoucí stav.

 

Které změny by podle Vás mohly zefektivnit proces exekuce a přinést větší spravedlnost do systému?

Tady se musím vrátit na počátek našeho rozhovoru a akcentovat problematiku srážek ze mzdy. Naše stavovská komora má za to, že by se náš právní řád mohl inspirovat v řadě evropských zemí a měl by být zaveden institut určité minimální srážky ze mzdy. O konkrétní výši této minimální srážky ze mzdy lze samozřejmě diskutovat. Její zavedení by mělo nejen výchovný efekt pro dlužníka, aby se snažil vymáhanou částku umořit, ale hlavně by přineslo postup v samotné exekuci, rychlejší vymožení pro věřitele a dlužníkovi kratší a zároveň i levnější exekuční řízení. O zavedení srážek ze mzdy chceme usilovat, neboť situace je aktuálně velmi složitá, jak dokazují námi zveřejněná čísla.

 

Jak konkrétně by minimální srážka mohla být koncipována?

Jak jsem zmínil, o výši této minimální srážky ze mzdy lze samozřejmě diskutovat. Relevantním návrhem z mého pohledu je stanovit minimální srážku coby určitý procentuální podíl z minimální mzdy. Výhodou tohoto nastavení by byla indexace na minimální mzdu, což s sebou nese předpoklad pro racionální růst částky v čase. To vidím jako elegantnější řešení, než stanovit nominální částku, jejíž reálná hodnota bude, v závislosti na inflaci, postupem času klesat. Obecně se však přikláním k tomu, že stanovená částka minimální srážky by měla být nižší, než je minimální splátka v insolvenci. V této souvislosti chci také dodat, že na základě našich výpočtů platí, že každé procento minimální mzdy, které bude případně stanoveno coby minimální srážka, zvýší výběr státu v rámci daňových exekucí, resp. exekucích vedených soudními exekutory o cca 1 mld. Kč. Ač si to ne každý uvědomuje, stát je největším unikátním věřitelem a uspokojování jeho legitimních nároků znamená pozitivní správu prostředků nás všech. V době, kdy se stát v rámci konsolidačních opatření snaží v mnoha oblastech šetřit doslova desítky milionů korun, je myslím roční inkaso ve výši miliard korun argumentem, který má svou váhu.

 

V kontextu argumentů o „nevýchovnosti“ a občanské neodpovědnosti: Jaká opatření doporučuje Exekutorská komora pro posílení povědomí o finanční odpovědnosti občanů?

Odpověď má několik rovin. Nejsem odborník na vzdělávání, nicméně osobně mám za to, že v rámci základního vzdělávání by měl být kladen adekvátní důraz na termíny a principy finanční gramotnosti. Aby každý měl šanci pochopit, jak fungují rozličné finanční nástroje, které jsou v současné době velmi dostupné, a ve veřejném prostoru si jich nelze nevšimnout. A nechci být přehnaně patetický, ale jako velmi důležité vnímám i nastavení společnosti. Základním a automatickým narativem by mělo být, že se lidé ke svým závazkům staví čelem a snaží se je vypořádat kompletně a v dohodnutém čase.

 

Děkuji za rozhovor!

 

Redakce AD

Foto: EK ČR